31. července 2018

Autem

Mohammadova manželka je z Libanonu, kde spolu i chvíli bydleli, než zkoušeli štěstí v Saudské Arábii a nakonec se před pěti lety přesunuli do Jordánska. Dopoledne Moh’d pracuje jako školník na základce,odpoledne jezdí autem.

Munir pracoval čtrnáct let v Emirátech jako vedoucí údržby a zatímco teď čeká na další pracovní nabídku (Kuvajt prý vypadá slibně), jezdí autem. Nejstarší syn, Moh’d, pracuje jako ajtý inženýr, dcera Hiba je žena v domácnosti a nejmladší Salem dělá účetního v bance.

Maher nedávno dostudoval a strávil dva roky na univerzitě v Číně. Měl radost, když se dozvěděl, že se do Číny chystám koncem týdne. “Určitě zajeď do Guanžou,” řekl mi na rozloučenou.

Jusif se chce naučit pořádně anglicky. Dělal v jakési montovně, ale bylo málo práce, a tak i málo peněz. Doufá, že mu angličtina otevře nové pracovní možnosti. Hlavně prý potřebuje mluvit, k čemuž mu zatím musí sloužit občasní anglojazyční pasažéři.

Měsíc v Ammánu mě posunul od pětislovné slovní zásoby (rovně, doprava, doleva, tady, zastav) k rozhovorům, jež na mé průměrně patnáctiminutové jízdy bohatě vystačí. Ze směsi zvuků a znaků se stal logicky fungujíci a relativně srozumitelný jazyk a ohromná zábava. A mé pasažérské hodnocení v aplikaci Uber-u neomylně stoupá.

29. července 2018

Míronoši

Rusko zveřejnilo “plán” obnovy Sýrie. Co na tom, že má s realitou pramálo společného. Nejde o realitu. Jde o to být prvním, kdo jakýkoli plán zveřejní, protože realita už dávno neexistuje. Realitu vytvářejí zprávy, jako je ta oznamující ruský plán. A je jedno, že plán je nereálný, místy dokonce nesmyslný. Protože je prozatím jediný, ergo netřeba pochybovat o tom, kdo (jediný) to myslí se Sýrií dobře. Též je třeba vytvořit dobřeznící diskurs,i když v reálu nakonec všechno bude probíhat naprosto jinak. Dávno nejde o to, co se doopravdy děje, ale o to, kdo a jak o dění informuje. A informovat Rusko umí báječně. Třeba jako už před patnácti lety, když jsme se dozvěděli z televizních zpráv o otevření největší internetové kavárny v Rusku na půdě grozněnské university. Co na tom, že ve skutečnosti tenkrát nebyla v Grozném pořádně elektřina, natož počítače. O Sýrii určitě též brzy budeme slýchat zajímavé zprávy.

Asi mě trochu děsí, nakolik je západ stále více impotentní v klíčových geopolitických otázkách. A jak toho jiní dokážou využít. Na jednu stranu je ruská schopnost vyvolat západní impotenci, ať už se jedná o Sýrii nebo třeba Ukrajinu, svým způsobem obdivuhodná, obávám se nicméně, že při pohledu na výsledky bude nakonec máloco k obdivu. Ruští (i syrští) vládci totiž bohužel nejsou příliš známí tím, že by činili rozhodnutí prospěšná jejim poddaným. Aneb těžko v ruských a sovětských dějinách hledat dobu, ve které by lidský život měl cenu groše. I proto jde ruským míronošům těžko věřit.

P.S. Toto jsem rychle načmáral jednomu novinářovi, který se mě na ruský plán zeptal:

Jaký je Váš postoj k ruskému plánu?

Ruský „plán“, dá-li se vůbec hovořit o plánu, je z mého pohledu primárně PR iniciativou, která je zejména cílena na ruské a proruské publikum, nicméně zároveň vytváří pro Rusko prostor situovat se do pozice „mírotvorce“ a konstruktivního řešitele problému. V ruské strategii v Sýrii jde o vcelku konsistentní přístup, který misí zkreslený popis situace s návrhy, jež budou pravděpodobně nepřijatelné pro další strany. Ruský „plán“ napříkad popisuje návrat uprchlíků jako téměř čistě logistické cvičení, byť náznakem zmiňuje míru destrukce v Sýrii. Nezmiňuje ale třeba například, že kromě více jak šesti miliónů uprchlíků v zahraničí, je jen uvnitř Sýrie dalších více než šest miliónů vnitřních uprchlíků, kteří se nemohou vrátit do svých domovů, a že návrat dalších statisíců z okolních zemí není v blízké době úplně reálný. Tedy minimálně za přepokladu, že si budou moci vybrat. Což z ruského „plánu“ není příliš jasné, stejně jako není jasné, jaké podmínky se pro případné navrátilce chystají.

Též například návrh na vytvoření společného koordinačního centra v Jordánsku a Libanonu zní konstruktivně, nicméně ne příliš reálně, a to nejen proto, že momentálně nejsilnější politické hnutí v Libanonu, Hisballáh, ruský spojenec v Sýrii, figuruje na seznamu mezinárodních teroristických organizací, což mimo jiné značně komplikuje vztahy mezinárodní komunity s libanonsku vládou. I když, pravda, nevíme, na čem se mohli prezidenti Trump a Putin dohodnout na summitu v Helsinkách. Stále si však troufám říct, že podobný návrh je ze standardního zásobníku: „navrhujeme neuskutečnitelné, nicméně vina za neuskutečnění bude na vás, protože my s návrhem žádný problém nemáme.“

Nejzajímavější na ruském návrhu mi asi nakonec přijde připomínka, že se na obnově Sýrie musí podílet celé mezinárodní společenství, což je třeba vnímat jako vzkaz, že někdo, a nebude to Rusko, musí obnovu Sýrie zaplatit. „Plán“ lze s trochou nadsázky považovat za vzkaz do Evropy: „Pokud nepřispějete, uprchlíci zůstanou na vašich bedrech. A my na vše dohlédneme.“

Shrnuto tedy, „plán“ má, dle mého soudu, primárně situovat Rusko do pozice země určující diskurs dalšího vývoje v Sýrii, nicméně nepopisuje skutečný rozsah problému a nedotýká se důvodů, kvůli kterým velká část uprchlíků ze země odešla. Plán též nezmiňuje, že by se lidé měli primárně vracet do svých domovů a k obnově mnohých z nich, včetně navazujícich infrastruktur a služeb budou třeba obrovské finanční prostředky a hodně času. Není nic nového, že Rusko umně využívá prostor k upevnění vlastních pozic ve chvíli, kdy je americká zahraniční politika nečitelná, a ostatní demokratické země si lámou hlavu, jak naložit se skutečností, že syrský režim Bašara Assáda, který před šesti lety odepsali coby nelegitímní, ba vražedný, má být součástí syrského řešení.

Jak se žije uprchlíkům v Jordánsku a Libanonu?

Životní podmínky většiny uprchlíků v okolních zemích kolem Sýrie se dají srovnat s podmínkami nejchudších částí obyvatelstva. Zejména v Libanonu tamní úřady významně kontrolují a omezují uprchlíkům přístup k základním službám či možnosti výdělku, což může nakonec figurovat jako významný argument k návratu do Sýrie. Nikoli proto, že doma je lépe a bezpečněji, ale proto, že se mimo domov nedají zabezpečit základní potřeby. Mezinárodní finanční podpora zároveň klesá, takže lze očekávat, že se se slábnoucí intenzitou bojů časem zvýší počty vracejících se uprchlíků. Několik příkladů jsme koneckonců již zaznamenali podél syrsko-libanonské hranice.

Důvěřují uprchlíci syrské vládě? Dle ruských informací se téměř všichni chtějí ihned vrátit?

Většina uprchlíků kdekoli na světě se chce vrátit domů, většina z nich ale utekla před vládním režimem, který dle všeho zůstává u moci. S postupem času sice politické a náboženské antipatie otupují, a při rozhodování, zda a kdy se vrátit primárně figurují argumenty bezpečnostní a materiální, včetně přístupu ke zdravotnictví, školství či existence pracovních příležitostí. I když se očekává ještě několik významých vojenských ofenziv, dlouhodobě největší bezpečnostní riziko, rusko-syrské letecké útoky, postupně zmizí, což může motivovat řadu uprchlíků k návratu domů. Zároveň je ale potřeba, aby i syrská vláda jasně deklarovala, že o návrat uprchlíků stojí, avšak zatím spíše slýcháme opak. Například když čelný syrský vojenský představitel označil uprchlíky za zrádce a vyhrožoval jim při návratu smrtí, nebo když syrská vláda v dubnu schválila zákon, kterým de facto znárodňuje majetek uprchlíků, kteří se do třiceti dnů nepřihlásí na příslušném úřadě. Zároveň nemáme informace o tom, že by se jakkoli změnily praktiky zadržování osob se skutečnými či domnělými protivládními názory. Pouhá shoda příjmení s aktivním členem protiassádovské opozice může být dosud vstupenkou do syrské věznice.

Samozřejmě neznám pocity všech syrských uprchlíků, nicméně je jasné, že aby mohlo dojít k trvalému návratu uprchlíků do jejich domovů, je kromě peněz na rekonstrukci a obnovu infrastruktury a služeb, též třeba jasných kroků směrem k národnímu usmíření ze strany syrské vlády, včetně odpovídajícího legislativního rámce, který jasně deklaruje svobodu slova, amnestii za účast v protivládních demonstrací atp. A na to může být ještě příliš brzy, mj. i proto, že konflikt neskončil.

26. července 2018

Z tisku

Čtvrteční ammánské ráno a škola začíná o hodinu později, tak pročítám zprávy. Právě zaujaly dvě, které si chci zapamatovat:

1) Agrofertu loni přitekly rekordní dotace, a to víc než dvě miliardy korun. Na dani z příjmů přitom koncern zaplatil necelých 740 milionů. A Andrej Jánošík je nadále nejpopulárnějším politikem v zemi.

2) President Zeman kritizoval rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze H-System, načež mu právní zástupkyně poškozených připomněla: “Miloš Zeman dělá jako by s kauzou neměl nic společného. Část peněz vylákaných podvodem od klientů přitom končila v pokladně ČSSD v době, kdy byl předsedou. Spojkou mezi ČSSD a H-Systemem byl Zemanův poradce Vladimír Šlouf.” A Miloš Zeman je nadále nejoblíbenějším presidentem v zemi.

Přišlo mi, že takhle pospolu zprávy hezky vypovídají o stavu věcí veřejných na té naší hroudě.

8. července 2018

Ve škamnech

Asi po dvou desítkách let jsem se vrátil jsem do školních škamen. První tříhodinová hodina mě hodně bavila, druhá, čtyřhodinová, méně. Uvidíme, jak se povede zítra. Zaplaceny mám zatím dva týdny, během kterých se rozhodnu, jak co nejrozuměji naložit s omezeným zbývajícím časem, abych měl pocit, že jsem se alespoň něco naučil. Pomalu začínám číst, čtenému nerozuměje, a láduji frázi za frází. Dopoledne čtyři hoďky ve škole, odpoledne pár hodin domacích úkolů, které mi nemá kdo zkontrolovat a podepsat. Ana badros 3arabii.

3. července 2018

RIP

“Petříku, Petříku, slovo je vyjádřením myšlenky. Abyste něco mohl napsat, musíte si nejdřív něco myslet,” řekla mi paní docentka nad prvním nástřelem mé diplomky, na který čekala téměř dva roky. “Začněte znova.” Retrospektivně šlo o jeden z určujících momentů v mém životě, mnohem důležitější, než bych si tenkrát uvědomoval.

V ono lednové dopoledne roku 2000 jsem jemně v šoku viděl jen fatalitu možnosti nedostudování. Po dvou letech poflakování jsem totiž na odevzdání práce měl pouhé dva měsíce. A najednou i o šedesát stran textu méně. Rychle mi došlo, že kdyby paní docentka nechtěla, abych dodělal, neztrácela by čas, a že její zpětná vazba, doplněná dvěma stranami na psacím stroji psaných komentářů, měla být motivací. Kolikrát jsem pak od té doby byl v situaci, kdy jsem musel komusi říci, že buď vše změní, nebo mají jít jinam, a pak sledoval, zda se rozhodnou rezignovat nebo zabojovat a dokázat mi, že jsem se mýlil.

Po letech teoretické průpravy na dvou různých literárních oborech, byly dva měsíce přepisování diplomky totální školou psaní. Pravda, přečetl jsem si opět po letech vloni a jasně viděl psaní studentské, ale stále nějak dávalo smysl. Výše psaná slova paní docentky jsem od té doby opakoval x-krát jiným v rámci vlastní redaktorské práce. A šéf humanitární mise je nezřídka redaktorem, zvlášť když má vaše organizace ambice se neustále k čemusi vyjadřovat.

Většina z nás, studentů severských literatur, měla k paní docentce dvojaký vztah. Na jedné straně respekt k jejím znalostem a třeba i k trpělivosti, se kterou se ony znalosti pokoušela předávat dál. Na straně druhé téměř strach z její předvídatelné nepředvídatelnosti a zdánlivé náladovosti. Několik spolužáků se nakonec rozhodlo zkusit štěstí jinde. Mně došlo vlastně relativně pozdě, že se paní docentka jen dávno rozhodla na nic nehrát, což se právě projevovalo v občasné zdánlivé obhroublosti či nekorektnosti. Třeba i při vyčazení půlkrabičky cigaret během jedné hodiny či zkoušky. Nebo když si téměř škodolibě užívala, jak se jí někteří studenti bojí. Nešlo o ego, prostě nepovažovala za svůj problém, který není třeba řešit, protože je dost jiných problémů i tak. Když na jakési nordistické konferenci kolegové z Brna vystoupili s příspěvkem na téma překladů paní docentky, znechuceně si šla ven zapálit, že nebude tratit čas posloucháním hloupostí.

Též se vybavuje příhoda, kdy jsem hrdinsky přelouskal jednu islandskou ságu ve staroseverštině a napsal o ní práci s odkazem na zdroje v pěti různých jazycích. Připadal jsem si strašlivě akademicky, leč její první otázka byla, proč jsem nečetl česky. Nešlo totiž o formu, ale o obsah. Naštěstí jsem měl pádný argument - jediný český překlad dané ságy si kdosi vypůjčil o několik měsíců dříve. Nedivil bych se, kdyby to bývala byla právě paní docentka.

Petřík nakonec diplomku přepsal a dostal za jedna. Nedávno jsem kdesi našel posudek paní docentky a měl ze sebe i trochu radost. A třeba měla tenkrát trochu radost i ona, i když je jedno. Krom paní docentky mám hrst dalších pedagogů, kteří mě silně ovlivnili, ale s nikým jsem asi neměl tak intenzívní vztah, jako s ní. V dobrém i ve zlém. Na nikoho si nevzpomu stejně často jako na ni.

Dnes jsem se dozvěděl, že doc. Helena Kadečková ve věku 85 let v sobotu zemřela. Upřímný hluboký obdiv a čest její památce.