Setkání

Poprvé jsme se s Adamem potkali před jedenácti lety ve Vladikavkaze, kam přijel studovat beslanské události. Propojili nás společní známí a on u mě pár neděl bivakoval na matraci v kuchyni. Následovalo setkání v jedné z kábulských expatských naléváren čtyři roky poté, suši v islamábádském Mariottu plus další tři, a teď pivo v Ammánu. Výběr místa mimoděk nepatrně symbolicky, protože hotel Landmark, dříve Radisson, byl před jedenácti lety jedním ze tří cílů sebevražedných atentátníků. Místem posledního podobného útoku v Jordánsku. A Adam je odborník na terorismus. Ač oba Češi, v ČR jsme se dosud nikdy nepotkali. I když se osobně celkem známe třeba jen několik neděl, každé naše setkání mě hodně baví. Asi že si máme o čem povídat. Těším se na další. Statisticky vzato by mělo proběhnout tak za 3-4 roky a v úvahu namátkou připadají Baghdád, Damašek, Teherán či též úplně někde jinde.

Sobotní odpoledne

Půl roku povídání, hecování a vymýšlení, jak se bude naše neformální uskupení jmenovat. Duwen Blade, dle českého dětského snu. Jenny and the Wavers, dle kolegyně, která se proslavila žádostmi o výjimku (“waiver”), když nemůžeme sehnat dostatek zájemců o výběrové řízení, či když zájemci, které máme, nejsou dost dobří. Nebo Third Friday podle třetího letošního pátku, kdy jsme si málem poprvé zahráli. Povedlo se nakonec jen jednou, spontánně na jakési party. Amjad mezitím dostal práci v Istanbulu, takže si dnes s Eliasem a Johnem jdeme brnknout jen ve třech.

Dnes

Jsem rád, že si pětadvacátý únor už nemusíme povinně připomínat. Činím dobrovolně. Abych nezapomněl na totalitní marasmus, který následoval čtyřicet let po únoru a který zas vylézá na povrch ve snahách různých individualit a uskupení směřovat mou roudnou zemi k sociálně debilní společnosti.

Kočky

Sedíme na nábřežce na předměstí Tripoli a Noor nám ukazuje fotku dvouleté Marii. „Co ty Talale, ty máš rodinu?“ ptám se Noorova kamaráda, který nás celý den provázel po městě? „Já mám kočku.“ Hned dává do placu fotky ze svého telefonu. Téměř se stejně obdivným úsměvem, s jakým nám Noor ukazoval Mariu.

Bloudění po tripolských hamámech, hradech, mešitách, výrobnách mýdla a bazarech nemělo chybu. I když se druhé největší libanonské město tu a tam změní v dějiště nelítostných sektářských bojů. Jako třeba před půldruhým rokem, kdy islamisté zaútočili na libanonské vojáky. V Tripoli i v Minii, kde jsme si k obědu objednali asi tři kila čerstvých ryb.

Vzpomněl jsem si na jakousi americkou misionářku, která se rozhodla založit útulek pro kočky v Jemenu. Byla šokována, že je místní jedí. Zákeřnosti anglické výslovnosti udělali z „chewing khat“ „chewing cat.“ Kamarádi tvrdí, že útulek funguje dodnes. A dodnes je prázdný.

Noor, Talal, Nusret, Niamh a já. Čekáme na jídlo a koukáme na fotky Talalovy kočky. S Bosňákem Nusretem jsem pracoval čtyři roky v Gruzii a s Irkou Niamh půldruhého v Afghánistánu a Pákistánu. Teď se potkáváme v Libanonu.

Po druhém největším libanonském městě jsme se s Niamh vydali z Beirútu opačným směrem do třetího největšího. Křižácký vodní hrad v Saidě a procházka bludistěm středověkého bazaru. Arghilu pokuřující staříci s úsměvem odpovídají na naše „marhaba“ a „yatik al afiya“, pekař nabízí čerstvý sambusek, cukrářky dávají ochutnat neuvěřitelně dobrou čerstvou Aish el Sarayu. A v grilu sedí kočka. Asi smrdí rybou. Ten gril.

Výkup

Můj kdysi oblíbený týdeník zveřejnil článek o dvou ženách, které strávily necelé dva roky v pekle. Vlastně byl o vládě, která za ně zaplatila. Článek obsahoval výmysl, že se jedna z holek chtěla do pekla vrátit, a několik informací, které by novinář neměl mít, a pokud je má, měl by si nechat pro sebe. Celý ten článek je hloupý a bude mít asi na svědomí hodně zla, což si i jeho šéfredaktor uvědomuje, minimálně soudě dle zajímavého rozhovoru v internetové televizi. Časopis vlastně nejprve zveřejnil jakýsi osvětlující editorial, ze kterého však není jasné, zna nejde jen o pokus o vyždímání sexy tématu.

Napadá mě spousta argumentů, proč považuji zveřejněné informace za nešťastné a formulace plné argumentačních faulů, ale nechám si pro sebe. Protože o některých věcech se zkrátka ve slušné společnosti nemluví. Koneckonců část už řekla i Tereza ve zmíněné televizi i Adam.