30. srpna 2018

Čínská antiglobalizace

Pořád nedokážu úplně uchopit, ale asi mi nejvíc rezonují paralely s osmdesátými lety v Československu. Včetně nepatrně jiné módy, která je maličko mimo. Osmdesátým se podobá i téměř totální společenská, informační a jazyková izolace. S jedním velkým rozdílem, že země s půldruhou miliardou obyvatel nikoho jiného nepotřebuje. Se socialismem či komunismem též nemá dnešní Čína příliš společného. Krom všudypřítomné symboliky. Asi žádná země by neměla kapitál na sociální jistoty pro šestinu světové populace.

Partajní propaganda sice jede dál, zatímco v zemi už dávno panuje totalitní konzumní kapitalismus. Ani vlastně není proč kverulovat: zboží je všude spousta a ve velmi dobré kvalitě. Konzument je přesycen a zároveň je mu během krmení dokola připomínáno, jak za jeho blaho může báťuška a jeho následovníci. Jako když po kulturním vystoupení v jedné putyce na scénu naběhl jakýsi politruk a něco půl hodiny horečně kázal. Zatímco většina obecenstva poklimbávala.

Aniž bych byl o tom nějak usilovně přemýšlel, automaticky jsem si asi představoval, že socio-ekonomické změny v čínské společnosti s sebou tak nějak přirozeně a samovolně přivedou i postupné otvírání a internacionalizaci. Ani náhodou. Primárně asi proto, že na rozdíl od jiných totalit, ta čínská je absolutně soběstačná a nikoho jiného nepotřebuje. Dokáže levně a rychle vyrobit cokoli, a zároveň úplně nestojí o to, aby se na její území hrnuli jiní, ať už jde o provozovatele specifických webů, aplikací, korporát, nebo třeba i turisty. I těch má Čína dost vlastních.

Země, jež je symbolem globalizace světového obchodu, a momentálně jedním z nejagresivněji expandujících světových “investorů”, je zároveň jednou s nejuzavřenějších společností na světě, kde se nenajíte, nic si nekoupíte, ani se nikam nedostanete bez online slovníků, přejíce si, aby překladač trefil alespoň polovinu toho, co se chystáte sdělit. Jen si instalovat něco jiného než google translate, protože google je vypnut. Konverzace přes obrazovku telefonu má ale něco do sebe, stejně jako třeba soutěžení s příbuznými, kdo dostane více žádostí od místních o společné foto. Též přes telefon, jak jinak. Enjoy!

Jídelníček v restauraci přes telefonní překladač - ani nevím, co jsme nakonec jedli...

24. srpna 2018

Tamtamy

Dlouho jsem už nedostal. Zaručená pravda, kterou se mi kdosi snaží zatajit. Česká televize mlčí nejvíc. Asi proto je teď napsané zeleně pěti různými fonty ve čtyřech velikostech s četnými zvýrazněními a vykřičníky. Abych si všiml a pochopil, že je pravda. Pravdoucí.

Dřív jsem dostával mnohem častěji, ale pokaždé odesílatele slušně poprosil, ať už mi ty ptákoviny neposílá a nakonec se vyřadil z okruhu čtenářů tohoto specifického žánru, též zvaného “důchodcovské tamtamy.” Krmíval mě jimi i jeden příbuzný, kterého jsem měl za vzdělaného člověka, ale též nedokázal odlišit. Přeposílal mi asi nejdéle, na opakované žádosti nehledě. Pár jsem i přečetl a většinou váhal, zda se řehtat či plakat. Řehtat nad blbostmi, které jsou jiní schopni vymyslet, či plakat nad tím, že je kdokoli ochoten blbostem věřit, když i ty zdánlivě věrohodné lze snadno a rychle dohledat u téhož počítače, na kterém příjemce čte svůj tamtam. Začněte třeba ověřením zdroje a porovnejte s veřejně dostupnými seznamy ruských desinformačních serverů.

Napadlo mě na padesáté srpnové výročí, jak nám pořád Rusko nedá pokoj a zasypává nás tunami výmyslů a lží, abychom se nedokázali orientovat ve svém okolí a tíhli ke krysařům, kteří nabídnou jednoduchá, byť zcestná řešení. Nemyslím, že jsou všechny tamtamy z ruské dílny, ale nepochybuji, že v mnohých Rusko prsty má.

Už téměř před dvaceti lety jsem měl čest seznámit se s ruskou propagandistickou mašinou, která tehdy ještě primárně cílila na domácí publikum a vypouštěla různé, často navzájem protichůdné verze událostí, aby pak testovala reakce a nakonec vybrala jednu, která zafungovala nejlépe vůči vytčenému sekundárnímu cíli. Ať už jím bylo postrašit lid, propagovat politika, definovat nepřítele, glorifikovat hrdiny apod. A primárním cílem bylo zmást publikum natolik, aby se zdráhalo uvěřit verzím všem, protože “pravda bude někde uprostřed” a “všichni jsou stejní lotři.” Na principu relativizace reality fungují i tamtamy. I kdyby zněly sebepitoměji, kdo ví, jestli na šprochu něco nebude.

Kdosi mi nedávno vysvětloval, že zatímco mládež lze k mediální gramotnosti vychovávat pozitivně, na starší generaci platí negativa. U mladých prý nejvíce zabere, když je jim ukázáno, jak je důvěřování hloupostem not cool. Na starší se prý má přísně, autoritativně. Zkoušel jsem ale. Nefunguje. Tamtamy kolují dál a mě trochu mrzí, že jsem se vyřadil ze seznamu příjemců, protože bych asi raději věděl, jaké hovadiny hltají lidé kolem mě. I když se jen pomalu a s těžkým srdcem smiřuji s poznáním, že s tím pramálo udělám.

21. srpna 2018

Padesát

Padesát. Nebyl jsem na světě, přesto vnímám vcelku emocionálně. I proto, že nám v lavicích vtloukali do hlavy, že okupanti jsou naši bratři na věčné časy (ale ani o vteřinu déle). I proto, že ač se okupanti nikterak nezměnili, mnoho našinců v čele s posledními dvěma presidenty k nim stále více inklinuje. Stávající president dokonce obhajuje, ba propaguje okupantovy poslední okupační eskapády.

Nejsem naivní a nemyslím si, že všichni v generaci mých rodičů byli před padesáti lety v šoku, jak se jim mění a zavírá svět. Mlčící většina si určitě ráda rychle nechala vysvětlit, jaké světlé zítřky nás čekají. Tak už to bývá. A normalizační dětství bylo nakonec prima. Měli a směli jsme totiž stejně málo jako většina ostatních a bylo nám dobře. Dotazníků a potvrzení o bezinfekčnosti též nebylo tolik, i do pyjonýra jsem nakonec vlezl, aby nebyly problémy s přihláškou na gympl, který jsem si navzdory nevoli jednoho z rodičů vytrucoval.

Už v tom osmašedesátém se asi nakonec nejvíc vzpouzela zase ta tenkrát ještě nepojmenovaná pražská kavárna, protože nesvobodě se nejvíce brání svobodní a ti, kteří mohou o nejvíc přijít. Většina je naprogramovaná, aby držela hubu a krok. Nemyslím zas zle, prostě to tak je. Sto let od vzniku Československa, sedmdesát po prosraném únoru a padesát po okupaci máme presidenta, který obdivuje okupanty a premiéra, který s okupanty vesele kolaboroval a nyní spoléhá na podporu partaje, která okupanty pozvala. A ironicky se na jejich zvolení velkou měrou podílela generace, jež by si měla pamatovat nejvíce.

Je dvacátého prvního srpna dva tisíce osmnáct. Přesně před padesáti lety vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby zabránila demokratizačním procesům v zemi. Ázerbajdžánec Abdullah, co měl šašličnou v Nazrani a tenkrát seděl v jednom z tanků, to pravda viděl jinak, jak nám i při vodce vyprávíval: “My vás museli jet zachránit. Vždyť u vás lidi chtěli šukat po parcích!” Kéž by.

10. srpna 2018

Pravidla

Byť jsem měl odmala problém s pravidly, jež mi nikdo nevysvětlil, do anarchisty bylo vždy daleko. Vyrůstav v systému se spoustou nesmyslných pravidel, nešlo než se často bezmocně divit a občas zkoušet, nakolik jsou některá z pravidel závazná. Včetně těch logických.

Při sledování čínských reálií se vrátila vzpomínka na chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak byla přehršel pravidel, včetně těch méně smysluplných, důležitým taktickým prvkem k udržení totalitní moci jednou partají. Obecně se vlastně předpokládá, že se část pravidel nebude dodržovat - každý má přeci v sobě minimálně kus rebela, aneb “ševče, proč bys utíkal, kdo by se tu zpívat bál?” Aby masa důležitá pravidla dodržovala, vytvoříme mlhu z co nejvíce pravidel a budeme kontrolovat, která se smí tu a tam porušit. Necháme lid vyřádit na drobných lidských neřestech, aby na větší vylomeniny neměl chuť. Zároveň se může hodit občasné porušení pravidel viníkovi připomenout: “Soudruhu, soudruhu, vy jste kouřil ve vlaku.”

Mnohá pravidla fungováni společnosti jsou jistě dána tím, co snad lze zeširoka nazvat kulturou, staletí dotvářenými normami lidské interakce, ale kdy funguje jinak? Kdy se cíleně zavedená pravidla vžijí natolik, že jsou jako kultura vnímána? Dosud se směsí úsměvu, údivu a úleku tu a tam zaregistruji vzorec vlastního chování, jehož jediný původ dokážu vystopovat k pravidlům vytvořeným systémem, ve kterém jsem vyrostl. Systémem primárně určeným ke kontrole masy. Případně vymyšleným rodiči ke kontrole mého rostoucího, zvídavého já. Pravidla chování, jež jsem, nemysleje, vzal za normál, protože mi tak byla vtlučena do hlavy. Takhle se to přeci dělá. Toto se přeci nesmí.

Též dumám, zda systém, který, vědom si své křehkosti a nedokonalosti, cíleně necháva občany porušovat vlastní pravidla, čímž de facto upevňuje své postavení a moc, významně nedává na frak jednomu z mých profesních dogmat. Často v práci totiž vysvětluji, že důvodem nulové tolerance k porušování jakýchkoli pravidel, je nebezpečí eroze normativního rámce, ve kterém se pohybujeme. Protože jakmile se jedno pravidlo stane volitelným, implicitně se stávají volitelnými pravidla všechna, aneb kdo smí rozhodovat o tom, které pravidlo je ještě volitelné a které už ne. Proto se raději o pravidlech bavívám a měním je, než bych toleroval jejich porušování.

Ve společnosti čítající přes miliardů lidí asi nejde jinak než budovat disciplínu v oblastech, ze kterých pramení systému nejvíce nebezpečí, jako je práce, politicky-veřejný život či přístup k informacím, a nechat trochu šedé zóny tam, kde nebezpečí hrozí méně, například v pravidlech silničního provozu. Ani tady ale Čína v porovnání s jinými zeměmi zdaleka nepřipomíná země s nefungující státní správou. I tu je anarchie jen náznaková a více méně stále pod kontrolou, napřiklad četnými měřeními rychlosti, na kterých řidiči zpomalí i pod polovinu povoleného limitu. Kdyby náhodou.

Maximální zaměstnanost je dosažitená nízkými mzdami a vytvářením nepotřebných pracovních míst. A řadou nesmyslných pravdel, která přezaměstnaným dají trochu moci, ergo vlastní důležitosti. Pravidla jsou neméně důležitá pro ty, kdo mají dohlížet na jejich dodržování. Byť stále v rámci zavedené hierarchie. A chléb a hry a více konzumu. Nějak mi přijde, že funguje. Pro většinu místních. Jako fungovalo pro většinu i u nás. Minimálně do doby, než kdosi poblíž začne mít víc.

Po necelém týdnu si zatím připadám jako fascinovaný sociolog amatér na výletě v jedné z nejzajímavějších zkumavek. S šestinou obyvatel zeměkoule. Až láká přečíst si trochu teorie, jak zdejší společnost funguje směsí cukru a biče, honosné historie a vize nejsvětlejších zítřků, nesvobody duše a přesycenosti hmotnem. A spousty dalších anachronismů a symbióz. Zatím nesmírně a neuvěřitelně zajímavých.

9. srpna 2018

King

Nasoukali jsme se v pěti do sedanu. Já na přední, protože jsem největší simulant. Napsal jsem do překladače: “What is your name?” a dal poslechnout řidičovi. Wang prý znamená král.

Hraje pop jak z osmdesátek a my si to valíme po dálnici šedesátkou v levém pruhu k jakémusi klášteru. Opravuji: padesátkou. Upravenými silnicemi, kde ten stříhá živý plot, ti metou krajnici, ta lopatou přehazuje vodu z louže do škarpy.

Hodně se mluví o socialismu / kapitalismu čínského typu a jeho možné aplikovatelnosti na jiné země, kde prý lidé nejsou na svobodu zralí. Třeba na Blízkém východě. Jak rychle se jen diktátorský jazyk dostává do běžného slovníku. Má porota se stále radí, jak se zatím bohužel ještě česky neříká. Jako se třeba neříká, že tato země není pro volnomyšlenkáře a pocit zvláštní, možná časem i předvídatelné hierarchie prosvítá vším.

Třeba zklamanou naštvaností hotelové recepční, jíž nadřízená nařídila napravit nepochybně nevědomky, téměř z přemíry píle vyrobenou chybu (a vrátit 200 kvajů). Nebo organizovaně chaotickým postává ím ve frontách, kde se předbíhá přidrzle i plaše zároveň, protože se nikdy neví, komu třeba šlápnete ve frontě na palec. Včetně třeba přidrzlého cizince, kterého fronty docela baví.

Jen škoda, že nikdo nemluví ani trochu anglicky. Těžko poznávat lidi kolem, když nemůžete prohodit ani pár slov. Tak se na sebe alespoň usmíváme. Občas se vyfotíme. Včera jsme dokonce s asi devítiletým klukem procvičovali barvy na jeho tričku. A na zbytek je třeba překladač v telefonu. Rang wo me zou. Let’s go. Yalla!

8. srpna 2018

8/8/8 + 10

Na den před deseti lety proběhlo slavnostní zahájení Potěmkinovské volympijády a já se shodou okolností zrovna toulám říší středu. Zatímco celý svět sledoval oslavy v Pekingu, vypukla v mé oblíbené zemi válka. Putinova první mezinárodní vojenská agrese. Ani náhodou poslední. Asi i znamenala i začátek konce kdysi populárního presidenta Míši, kterého dnes nikdo nechce. 8/8/8, datum, ze kterého by měl Cimrman radost a jedno z těch, jež je třeba připomínat.