Jako vždy

Tu a tam se zdravíme, když, pokuřuje na obrubníku, čeká na dalšího zákazníka. Kdykoli se odhodlám zajít dovnitř, přehodí recitaci Koránu na americký popík. Pokud tedy přede mnou zrovna nikdo není – to Korán jede, dokud na mě nepřijde řada. Snažím se chodit v hodinách, kdy je pravděpodobné, že se Mohd bude nudit, a já nebudu muset čekat, což se dnes úplně nepovedlo. Řada ale přišla záhy, řekli jsme si obligátní Kíf(Hál)ak (pozn. překl. „jak se máš“), načež mi Mohd ukradl další větu „Zaj dajman?“ Ano, ano, jako vždy, zaj dajman, neubránil jsem se úsměvu, věda, že tím naše konverzace asi na půl hodiny končí. Než se dostane na obligátní „tamám?“ (pozn. překl. „OK?“) a standardní odpověď, že bez brýlí nevím, takže asi tamám. Pak už jen dýško, poděkování a buď s mírem. Patku si rozcuchám až doma ve výtahu.

Relativně prvního

První září pro mě bývalo výjimeční zhruba od šesti let. Do školy jsem se vlastně vždy těšil, jako nepochybně většina školáků, které jsme před sedmnácti lety cestou do ingušské práce potkávali v Severní Osetii. Sedmnáct let pro mě první září nesmazatelně znamená největší brutalitu, kterou jsou v životě zažil, a asi se už nikdy nezmění. Jako se nezmění má každoroční připomenout oběti beslanské tragédie.

Letošní první září zatím trávím zcela zapomenutelným čekáním na erbílském letišti, kde jsem právě překonal osobní rekord ve frontě na check-in. Hodina třicet. Online je dle Kurdů pro sraby. Vlastně bylo symbolické, protože jsme si včera s Hero povídali o tom, jak je čekání a trpělivost relativní, jak ji přijde zajímavá netrpělivost jejích místních kolegů na různých checkpointech v Kurdistánu, protože prý nezažili Saddámovu vládu, ve které každý projezd checkpointem znamenal strašlivou buzeraci a strach, že se třeba nedostanou dále. A pak se Hero rozpovídala o tom, jak jí jednou zabásli tátu, odvezli do Abu Ghraibu a nikomu nic neřekli. Musel jím říct až sám táta, když se, naprosto nečekaně, po dvou a půl letech zase objevil doma. 

Já jen stál v superdlouhé a chaotické frontě a vlastně si spiklenecky užíval, že jsem z nejklidnějších, zabojovav s vlastní netrpělivostí. Protože můžu. Na rozdíl od.

Krásná Zahra

Vrátil jsem se z Dohuku do Erbílu. Vlastně z Duhoku, jak se v poslední době, zdá se, začíná třetí největší město vcelku konsistentně přepisovat. Karwán, který mě má celou dobu spolu se svým Glockem 17 a M6 na starosti, mi popisoval, jak se v šestnácti kvůli občanské válce v Kurdistánu s rodiči na pět let do Duhoku přestěhovali, díky čemuž umí i badíní, které se od sorání místy liší tak, že se dnes Kurdky z OSN, které mě provázely centrem pro pomoc ženským obětem znásilnění a jiných zvěrstev genocidy proti Jezídům, místy mezi sebou domlouvaly arabsky.

Putování iráckým Kurdistánem v sobě, jako vždy, nese prvky surrealismu. Nebo tragikomična. Však mi i jedna z mých včerejších průvodkyň kladla na srdce, abych se nenechal zmást novými paneláky (termín mrakodrap se neodvažuji použít), že vlastně život stojí za dvě věci, protože ekonomická krize, válka kolem, kovid a tak dále. Ani jsem si paneláků nevšiml, ač se dostavuje klasické deja vu – potkávaje spousty lidí, kteří tu žijí nebo pracují, si říkám, že by tu vlastně mohlo být dlouhodobě fajn, i když kvalita života celkově ne už tak moc. Spíše se projevuje jakási, nikoli neznámá, potřeba ovlivnit způsoby, jakými se tu dělá mezinárodní pomoc, která jako by trochu zakrněla a podřídila se prostředí, ve kterém je máloco možné, a přestala dostatečně inovovat. A když náhodou inovuje, jako by zapomínala, proč tak dělá. Aniž bych chtěl přirovnávat Irák k Afghánistánu, podobnost opravdu čistě náhodná.

Mám daleko k tomu, abych si nabubřele myslel, že vše znám lépe, jen mi přijde zajímavé, jak významně se různí kolektivní intelekt v různých humanitárně-rozvojových krizích. Samozřejmě je z části dáno i tím, koho lze přilákat do jakých kontextů. Matadoři prostě preferují místa zajímavější k žití, často časem pokud možno i s vlastní rodinkou, zatímco v takzvaně (často jen reputačně) těžších destinací se to hemží mládeží. Před ca. čtyřmi lety, když jsem v Iráku pracoval poprvé, jsme si s pár kolegy-vrstevníky z jiných organizací, nezřídka připadávali pekelně přemoudřele a staře.

Ale což, vlastně jsem začal psát se zvláštním, protože nečekaným, pocitem, že je tak nějak příjemné být zpět, byť jen na chvíli. I když mi mé ochranky dnes bylo líto, když nás kolegové z OSN dovedli do vyhlášení duhocké restaurace, kde jídlo stálo asi sedmkrát více, než kde moji chlapíci večeřeli včera (a ráno mi nadšeně hlásili). Cestou zpátky do Erbílu téměř nebyla řeč o jiném a já si osvěžil i neosvěžil pár důležitých slov v dari (badíní i sorání jsou též příbuzné perštině). Přikládám tedy zíkladní arabsky-sorání-dari slovník: bandura-tamata-rumi, basal-pjaz-pjaz, batata-batata-kačelu, zahra-gul-gulpi. Come and visit. 

Vlastně mi přijde skvělé, jak se vše prolíná i jak se ženské jméno s překladem „krásná“ stane květákem, aby se stalo květinou. A pak že rozmanitost není zahra.

Snesitelné návraty

Nějak je těch návratů na místo činu letos vícero, od dnešního ráno i erbilský Classy hotel a s ním i připomínka, jaké to je pohybovat se v teplotách, které střelhbitě dokáží roztavit neroztavitelné. I když tradičně přisuzuji nadprůměrnou irácko-kurdskou a -arabskou tvrdohlavost dlouhodobému rozpadu základních jistot a opěrných bodů, možná bude i něco na tom počasí. Je třeba obrnit mozek proti roztání. Ač Karwan hned z rána hlásil, že se tento týden ochladilo. Na třiačtyřicet. S bombardujícími drony a raketami, které tu a tam padají na místní letiště, to prý taky není už tak žhavé.

Vlastně se nemám oč podělit, jen jsem tu chtěl nenápadně mrknout, že už jsem tu zas. Zatím největší zaznamenanou změnou za dva roky mé absence je zrušení semaforů u odbočky ze stometrové ulice do Ainkawy. Najít bankomat, který dá cizákovi prachy, mě, jako vždy, dovedl z jednoho hotelu do druhého, a půlhodinové oživování nově koupené SIM karty se téměř blížilo osobnímu rekordu. Lehkost bytí se tu měří relativně a hůř už bylo. Uvidíme, jak bude dále.

Zpět na místě činu

Poprvé jsem v Bejrútu přistál před třinácti lety a dlouho se dostával z letiště poté, co jsem v zoufalství, že se nedokážu domluvit s pohraničníkem, vytáhl svou afghánskou vizitku. Bylo ještě relativně čerstvě od tehdy posledního konfliktu, při kterém libanonská vláda rozstřílela jeden palestinský uprchlický tábor v Tripoli, a perské muhadžirín je arabsky srozumitelné, byť významově maličko odlišné od arabského ladžiín. Uprchlík či imigrant, z pohledu libanonského policajta vlastně jen sémantika, která nicméně u člověka s adresou v Afghánistánu nemohla nevyvolat podezření. Asi jsem zčásti pochopil, když jsem se v rozbombardovaném táboře byl o pár dni později podívat.

Nakonec jsem po hodině vylezl na svobodu a od té doby měl vlastně Libanon tak nějak spojený s pocitem volnosti a odpočinku. A často se vracel. Z Jordánska na dlouhý víkend, abych změnil prostředí, zahrál si tenis, či se prošel po horách, jako turista s Prskavkama, párkrát (různým) kamarádům na svatbu, i vícekrát s pracovními povinnostmi, ať už v rámci výjezdního zasedání nebo na základě zadání od českého MZV. Zkrátka země, do které se nejen já vždy rád vracím, protože je – či byla – tak nějak v pohodě. Nehledě na brutální dopravní zácpy, díky kterým stejnou trasu jednou projedete za půl a jindy za dvě a půl hodiny. Nehledě na nefunkční vládu, která se v posledním desetiletí – pokud vůbec existovala – dokázala shodnout pouze na svém odporu k syrským uprchlíkům. Nehledě na archaickou omšelost většiny budov. Nehledě na celkovou chaotičnost a pocitovou přelidněnost země, kde je téměř nemožné najít kousek přírody, kde nestojí žádný dům ani netroubí žádná auta.

Dnes jsem v Bejrútu přistál po dvou letech, poprvé od začátku ekonomického sešupu, který k dnešnímu ránu zastavil kurz libanonské libry na 22 tisících za dolar. Ve směnárně naproti kanclu mi po chvilce vyjednávání nakonec nabídli 19 a půl tácu a i když mi Ali kladl na srdce, ať nechodím pod 20, větrem – a asi i zoufalými domorodci – ošlehaný směnárník se prostě ukecat nedal. Že prý je zítra nějaké důležitá schůzka, která může kurz zas zvednout. Nakonec jsem si vyměnil dvacet jordánských dinárů, za které v Ammánu člověk koupí čtyři piva pouze během happy hour, a do kapsy si strčil půl milionu liber. Ke své padesátitisícovce, kterou jsem si posledně nechal s vědomím, že v Bejrútu nejsem naposled, a jež od té doby devalvovala ze 33 dolarů na dva padesát.

Dnešní přistání se nepatrně podobalo tomu prvnímu v tom, že se cesta z letiště protáhla. I když za to tentokrát nemohl horlivý pohraničník, ale řidič přivolaného taxíku, který se půl hodiny nemohl dostat přes parkovištní závoru, protože vypadla elektřina a nefungoval systém elektronických hodin. Nakonec jsme se s pomocí správce autopůjčovny (tímto díky firmám Avis a Budget) a několika vlnitých plechů dostali přes půl metru vysoký rantl do vedlejší sekce, ze které se už dalo vyjet bez zábran. Paní na poslední závoře pak od taxikáře dostala sprďáka, že přeci nebude platit za to, že se nemohl dostat z podzemní garáže kvůli chybě jejich systému. Když jsme po chvilce opustili letiště, taxikář se vítězoslavně zasmál, řka: „Dvacet dva tisíc liber chtějí, zloději.“

O ušetřeném dolaru jsme si povídali ještě pár kilometrů, z větší části proto, že nám na většinu jiných témat nestačila slovní zásoba. Řidičovi anglická ani mně arabská. Než mě cestou upozornil na schön obchoďák a následně se ukázalo, že novým mezinárodním jazykem je němčina. Zvlášť pro zhruba sedmdesátiletého chlapíka, který, dle vlastních slov, strávil čtrnáct let v Düsseldorfu prací v libanonské restauraci.

Neskrýval radost, že si můžeme popovídat, tedy spíš, že může upustit trochu páry. Z „Lebnán chalas“ se tak stal celá lament. Coby důchodce přišel o dostup k vlastním úsporám v bance, protože všechny banky de facto zmrazily běžné uživatelské účty, respektive zavedly velmi striktní omezení, kdo a za jakým účelem (např. platba za elektřinu) smí disponovat vlastními prostředky. Nahlas sice nikdo neříká, nicméně se předpokládá, že valná většina střadatelů své peníze už nikdy neuvidí, i proto, že se poměr všech vkladů v libanonských bankách odhaduje na cca. desetinásobek finančních rezerv země. Při tom všem se inflace nebezpečně blíží procentní stovce, elektřina je v lepších čtvrtích jen čtyři hodiny denně, benzín byl dlouhodobě de facto nedostupný a kdo může, ze země zdrhá. Což ale po sedmdesátce nepřipadá v úvahu. Takže nezbylo než si sednout do taxíku.

Projížděje kolem kostela svatého Mikuláše, George se několikrát pokřižoval a za chvíli zastavil u hotelu pod náměstím Sassine. Čas vystupovat. „Ausstehen? Leider zu spät für mich,“ zavolal na rozloučenou. Pak, aniž bych býval stačil vymyslet něco povzbudivého či supervtipného v odpověď, šlápl na plyn. Yatik al Afia.

Ještě jedno

Již jsem avizoval, že nám srpnová výročí přibývají a že osm osm osm začala v Pekingu olympiáda a ani mě nenapadlo, že ve stejný den končí totéž představení v Tokiu. O třináct let později. Gruzie má osm medailí, čtyři v judu, dvě v zápase a dvě ve vzpírání. Libanon ani jednu. Bude muset hodně posilovat, aby se též za třináct let dočkal.

Výročí

V srpnu si většinou připomínám cimrmanovskou osmičku, den zahájení pekingské olympiády a poslední rusko-gruzínskou válku, jež vypukla právě osmého srpna dva osm. Letos máme první výročí jiného srpnového průšvihu.

Když jsem vloni obvolával kamarády v Bejrútu, vlastně jsem netušil, jak hluboká je politická a ekonomická krize v zemi dříve opěvované coby perla Blízkého východu. Sionisté prominou, ale vždy jsem si v Bejrútu připadal bezpečněji a klidněji než v Jeruzalémě. I když svou první Pride jsem, pravda, zažil v Tel Avivu.

Bejrút čtvrtého srpna dvacet dvacet nezažil oslavu jinakosti, ale spíše hřebík do rakve brutálního rozvratu země, který se začal odvíjet o necelý rok dříve. Dosud se vlastně neví, kdo za největší nejaderný výbuch v dějinách může a vzpomínka na něj mezi libanonskými kamarády vyvolává regulérní syndromy PTSD. Jako by už tak normální život nebyl jeden obrovský stres.

Třetího srpna: ekonomická krize způsobená brutální korupcí a navázaností bankovního sektoru na politické elity, které se nechtějí vzdát moci. Libanonská libra, tradičně visící na dolaru v kurzu 1:1500 se dávno zhroutila a na černém trhu se obchoduje pětkrát levněji. Tradičně nefunkční vláda se schovává za vlastní nesourodost a neschopnost, zatímco si jednotlivci a frakce hřejí polévku. Vlastně ani přesně nevím, kdy se banky rozhodly znepřístupnit většinu soukromých vkladů, ale asi se stalo ještě dříve, protože kdo může, snaží se z Libanonu dostat.

Čtvrtého srpna: Přes dvě stě mrtvých, tisícovky zraněných, většina oken v pěti kilácích od přístavu vymlácená, tisíce totálně zničených bytů. A zase nikdo za nic nemůže. Minimálně soudě dle toho, že se rok poté nic nevyšetřilo.

Vzpomínka mrtvé nevrátí, držet palce nikomu nepomůže. V pondělí se do Bejrútu chystám, tak snad bude alespoň dostatek benzínu, aby taxík dovezl do hotelu, kde, doufejme, půjde elektřina déle než pár hodin denně. I to je Švýcarsko Blízkého východu anno 2021. Dolar se prý už prodává i za osmnáct táců.

O Bohu, elfech a bludech

Nic si tu dlouho neskládám, protože se vyhýbám počítačům, nyní ale zaujal post skupiny Čeští eflové, kteří se téměř zaradovali tomu, že odhalili Islamistu, jemuž fandí vládní mluvčí. 

Na uvedném videu kdosi při střelbě na cosi křičí, že Bůh je největší, o čemž jsem vlastně už psal v den, kdy shořela pařížská Naše dáma, ale přišlo mi, že se neochodí připomenout. Protože, nemohu si pomoci, kdo považuje takbír za projev náboženského fanatismu, je prostě neznalý věci, tj. negramotný v tématu, a asi by si měl něco nejprve přečíst, než se začne vyjadřovat. Tím spíše, jedná-li se o uskupení, které existuje proto, aby bojovalo proti online bludům. No offense.

Virtuální realita

Je zajímavé sledovat různé reportování o tom, co se právě v Izraeli a Palestině děje. Třeba video s židovským řidičem je někde ukazováno jakožto kamenový útok Palestinců, zatímco je jinde popisováno, jako fanatický židovský osadník najíždějící autem do palestinského davu, který po něm začal házet kameny. Sám jsem sice viděl záběry vzduchem letících Palestinců po nárazu inkriminovaného vozidla, ale nepochybuji, že pravda bude někde mezi. Nikdy černobílá.

Jenže každý konflikt potřebuje černou a bílou, stejně jako média potřebují co nejvíce lajků pro jednu či druhou verzi příběhu. Nakonec mě nejvíce překvapila BBC se svým relativně střídmým: „Spouštěčem stávajících událostí je nepřiměřeně tvrdé jednání izraelské policie během Ramadánu a kontroverzní snahy izraelských soudů vyhnat Palestince ze svých domovů. Nicméně jiné události by mívali mohly mít stejný následek. Tato krize byla na spadnutí v rámci konfliktu, který se, jako již po několikáté, nechal vyhnít. Vůdci na obou stranách se soustřeďují na obhájení vlastních pozic.“

To Česká televize zůstala věrná svému tunelovému hledí, co se palestinského konfliktu: „Palestinská ozbrojená skupina Hamás zaútočila raketami na Jeruzalém. Reagovala tak na nepokoje na Chrámové hoře, kde byly při policejním zásahu zraněny tři stovky Palestinců. Jedna raketa zasáhla automobil a zranila jednoho člověka. Na Pásmo Gazy v odvetě zaútočilo izraelské letectvo. Přímo před jeruzalémskou mešitou al-Aksá začal hořet strom. Podle svědků požár způsobili omylem Palestinci při ohňostroji.“

Opomineme-li, že ČT zapomněla zmínit, že „odvetou“ za zničené izraelské auto je 20 mrtvých v Gaze včetně devíti dětí (počet od té doby narostl), je klíčovým obratem právě ono „v odvetě,“ protože kdo si začal se dokola používá jako ospravedlnění primárně izraelských zvěrstev. Primárně izraelských, protože Palestinci nemají zdaleka srovnatelné prostředky k odvetě, byť nemám iluze, že by se nechovali nikterak zdrženlivěji, kdyby měli. Soudě minimálně dle narůstajícího militantismu v reakcích mých palestinských kamarádů, vesměs živeného pocitem totálního bezpráví a bezmoci. Pocitem vlastní dehumanizace ze strany národa, který jako by zapomněl, jaké to je být dehumanizován. Násilí plodí násilí, bezmoc radikalizuje.

Kdo si ale začal a kde je vlastně začátek? Před měsícem? Před rokem? V 1948? V 1933? 1918? Před 2000 lety? Kolotoč vzájemných výtek, který spirálovitě vede jen k dalším obětem a příkoří momentálně nemá nikdo zájem zastavit, protože vyhovuje politickým elitám, včetně Bibiho, jenž zrovna nedokázal sestavit povolební vládu, což dle všeho znamená další parlamentní volby, kde by fanatici a hardlajneři mohli posílit. Aneb, jinými slovy, to, co se dnes děje, se děje primárně proto, že Izrael spěje k dalším předčasným volbám, ve kterých Netanjahu potřebuje více hlasů, aby mohl sestavit vládu, což se mu vzhledem k patu po těch březnových parlamentních nepovedlo. Nic mu k zisku nových nových hlasů nepomůže více, než tzv. krátká vítězná válka, na oběti na obou stranách nehledě. U nás beztak budeme nadále hovořit o zlovolných, útočících Palestincích, a předstírat, že jejich po domácku vyráběné Kassámy jsou mnohem nebezpečnější než izraelské letectvo, cíleně mířící na civilní cíle.

Programový odboj

Kdo zná minimálně anglické jazykové teorie, ví, že kde je americká koncovka -er, píše Brit -re, kde je na ostrovech -ou-, napíše Amík -o-, že britské -s- je často americké -z-, nebo že zdvojená britská souhláska je v americké angličtině často jednoduchá. Ergo američtí „neighbors analyzed traveling theater“ budou v Británii "neighbours analysed travelling theatre.“

Jestli někdy kdosi burcoval ve prospěch jedné či druhé (či jiné) ortografické varianty, puristé se nakonec v záchvěvu opojení vlastní tolerantností shodli na tom, že jsou různé verze stejně dobré, jen se vyžaduje, aby autor zůstal konsistentní a v rámci jednoho textu je nemíchal. Což je apropos často problém vzhledem k autokorektivním tendencím Wordu. A vzhledem k tomu, že masa si různých úzů není vědoma. 

Je tedy ještě jeden rozdíl, který se vymyká, a to je psaní slova program, který má v oficiální britské verzi o -me navíc. Též jsem dřív psával, než jsem si s pocitem zadostiučinění přečetl názor skupiny britských progresivních vědců (nelingvistů), kteří koncovku označili za frankofonní manýrismus a rozhodli se psát program, jak jejich praprapraprapraprapradědečkům zobák narostl (husí brk se sřezal). A když jsem se následně dočetl, že ubrání dvou písmen na konci jediného slova za rok ušetří šestnáct tisíc stran tištěného papíru, nebylo co řešit. 

Tedy i já píšu v jinak britském úzu „program“ a nejednou jsem se přistihl, že mě naplnuje zvláštním, téměř radostným pocitem uspokojení naschválníčka, který naprosto vědomě dělá de facto chybu v jazyce, jenž by měl víceméně ovládat, a způsobuje tím nepochybně nejedno povzdechnutí rádoby puristických, leč lingvisticky ne příliš vzdělaných editorů. A co víc, zároveň tím přispívám k ochraně britských lesů. 

Programme, jehož jsem součástí, má důsledně manýristickou ortografii v názvu, pravděpodobně aniž by autoři měli o manýrismu potuchy. Jméno asi nezměním, ale jinak se při každém upuštění divné koncovky téměř spiklenecky pousměju. Možná i abych si tu a tam ulevil od mikromanažerských tendencí mé britské šéfové.

Stanfordský jeruzalémský experiment

Píše se mi strašlivě obtížně, ale hledě na obrázky z východního Jeruzaléma mám nutkání někde zakřičet, jak že je možné, že to nikoho nezajímá, že nevadí obrovské bezpráví, ke kterému denně dochází v různých částech Palestiny. S hrůzou zjišťuji, že přestávám vnímat rozdíl mezi moderním sionismem a nacistickou árijskou propagandou, mezi izraelskou politikou 21. století a jihoafrickým apartheidem. S pocitem frustrace, že všechno nakonec dopadne jako vždy.

Palestinci budou vykresleni jako agresívní divnolidi, kteří se vzpouzejí elementárnímu pořádku, a rodiny bránící své domy ve čtvrti Šejch Džarrah budou vyhnány, aby bylo místo pro pár náboženských fanatiků, kterým se ale fanatici neříká, byť jsou přesvědčeni, že je Bůh povolal k tomu, aby obsadili území, kde dle mezinárodního práva i jinak nemají co dělat.

Mezitím se nikdo nepozastaví nad tím, že izraelská policie střílí slznoplynové granáty do hlavního chrámu sunnitského Islámu, ani si nepředstaví, co by se dělo, kdyby třeba někdo udělal totéž naopak, případně ve Vatikánu. Jediné, co je třeba, je dost fotek Palestinců házejících kamení, abychom věděli, kdo je dobrý a kdo je zlý. I já bych ale házel, kdyby se kdokoli snažil ukrást můj domov.

Je vlastně s podivem, nakolik jsme ochotní uvěřit jedné verzi příběhu, pokud nám ji servírují ti, jejichž domnělým nepřátelům a priori nedůvěřujeme. Stejně jako je s podivem naše připravenost ignorovat brutalitu našich domnělých přátel. Též mě napadá, jak historická zkušenost s pokusem o dehumanizaci izraelitského národa ospravedlňuje dehumanizaci jiné skupiny tímž národem, přinejmenším jeho předsaviteli. Člověk by si naivně myslel, že jednou z unikátních zkušeností oběti je schopnost empatie s jinými oběťmi, ale tady se spíše z oběti stal neúprosný kat, který si tuto roli náramně užívá. A to se fakt píše obtížně.

Ramadan kareem

Těžko uvěřit, že jsem prožil první celý Ramadán už před 19 lety. Tenkrát jsme se k půstu připojili i my, neznabozi, a já sám vydržel tři neděle, než jsem si přivodil jakousi zimní breberku a musel nasadit antibiotika. Dny byly na severním Kavkaze kratší a režim celkově méně striktní než na Blízkém východě, kde je ten letošní  devátý měsíc islámského kalendáře mým dvanáctým. Ramadan Kareem, přátelé.

O žlutém lese

Pětadvacátý březen mám spjatý se soukromým výročím, dnem, kdy jsem nastoupil do letadla, nechal za sebou, v dobrém i v ne příliš dobrém, svůj předchozí život a stal se expatem na plný úvazek. Dnes je to přesně 19 let, co mě letadlo dostalo do Moskvy, kde jsme s Pléšou následně dali pár piv umakartovém pokoji Českého domu.  

Odletěl jsem s tím, že si vyzkouším na rok a od té doby žil v Rusku, Gruzii, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Pákistánu, Jordánsku a Iráku, a pracoval i třeba v Jižním Súdánu, Turecku, Sýrii nebo Kyrgyzstánu. Po třech letech se základnou v ČR teď v jednom ammánském hotelu začínám další expatskou kapitolu. Nepochybně znamenalo uplynulých devatenáct let řadu cest, kterými jsem nešel. Té, již jsem si vybral (the one less trodden by), nicméně vůbec nelituji.

Výročí

Rok od českého zkovidovatění, deset let od začátku války v Sýrii.

Nikdy jsem se necítil komfortně srovnáváním průšvihů, které jsem viděl ve světě, se situací u nás doma a často mi spoludebatujícími nabízeným závěrem, že si málo vážíme, jak se u nás máme. Byť chápu, že má nejeden nutkání podobná srovnání pokorně činit. Sám bych si přišel nějak lepšolidně a povýšenecky, kdybych soudil různá česká nespokojená brblání jen proto, že je jinde válka. Život není pejříčko a každý se holt stará, jak umí. A mnozí neumí. K brblání též nepohybně existuje řada různých důvodů, které všechny nemůžu znát, i když je jasné že lidé zvyklí na nepřízeň osudu všeobecně zvládají různé nepříjemné situace s větším klidem. Asi, že vědí, že je třeba se posouvat dále za každé situace.

Dneska se srovnávací perspektiva nabídla při pročítání příběhů desetiletých dětí, které v životě nepoznaly nic než válku. A k tomu zprávy o statečných a nezlomných Češích, kteří si odmítají na veřejnosti nasadit kus hadru na xicht, často proto, že intelektuálně nezvládají rozlišit odboj k neschopné vládě od objektivně funkčních epidemiologických opatření. Kolik by za to v Sýrii dali, kdyby je před padajícími bombami a válčením významně ochránila sociální distance, hadr na xicht nebo smradlavý gel na ruce. U nás se ale nedáme.

Jak se dokola přesvědčujeme během různých antikovidových opatření, a dlouhodobě známe z českých silnic, pravidla se u nás dodržují primárně tehdy, když se někdo dívá. Nikoli proto, že si tak nějak kolektivně, většinově myslíme, že mají smysl, protože přispívají k rozvoji našeho společného prostoru. Naopak, naše vrozená nedůvěra k autoritě, dle mého nezřídka prohlubovaná pocitem vlastního nedocenění (čti: méněcennosti) a potřebou se individuálně projevit, znamená, že je s porušováním pravidel spojen jakýsi punc hrdinství.

I proto mě celkově významněji trápí desetileté syrské výročí než skutečnost, že jsem rok nebyl u moře. Samozřejmě nijak nesnižuji kovidový průšvih, tisíce zbytečných mrtvých ani emocionální, sociální a ekonomické dopady na jednotlivce a rodiny. Také si přeju, abychom se nemuseli virů bát. Situaci ale příliš neovlivním a je třeba ji přijmout, jak je, nedat se zviklat a neklesat na mysli.

Neovlivním ani situaci v Sýrii, která je nicméně od kovidu rozdílná tím, že je stoprocentně způsobená lidmi, kteří brutálně ničí životy jiných lidí. A je jedno, na které straně barikády zrovna stojí. Deset let od války, která, jako většina válek, nikdy neměla začít, je strašný průšvih, který už při troše dobré vůle mohl být dávno vyřešen.

P.S. Taky si připomínáme osmdesát dva roky od obsazení Československa náckama. A jak je dobře, že už se jedná jen o datum v kalendáři.

Odjinud

Včera rezignoval ministr zdravotnictví, protože zemřelo (dle prvních zpráv minimálně) šest lidí v saltské nemocnici, kde došel kyslík. Prý cítí morální odpovědnost. Podobné kroky jsou v zemi jako Jordánsko primárně míněny ku zklidnění maximálního společenského napětí a zpráva tak vskutku zapůsobila i na mě. Dávno jsem odvykl, že by v mém okolí rezignovali ministři kvůli morální odpovědnosti. Asi deformace lety strávenými na východě. Včetně Bestinkovidistánu.

Jordánsko má více méně několik paralelních zdravotnických systémů. Ten soukromý je pro bohaté a ani kartičky komerčních zdravotních pojišťoven neznamenají automatické bezplatné vyšetření. Cash na stůl a pak si vyřiďte s pojišťovnou sami. Máte-li. I ve veřejném zdravotnictví je často třeba před vyšetřením složit kauci, ale alespoň funguje více kartiček, ať už poskytnutých zaměstnavatelem, nebo těch státních, na které mají nárok jen nejchudší. Kvalita zdravotní péče přímo úměrně klesá s její cenou a vzdáleností od Ammánu a nějakou pojišťovací kartičku má asi 60% obyvatel.

I proto se vláda už při první vlně rozhodla k velmi rázným opatřením a měsíčnímu celkovému lockdownu. Letos už víme více a ve chvíli, kdy čísla rostou, se zavírá v sedm večer a v pátek na celý den. Počet nových denních případů je momentálně na ca. osmi tisících. Zejména díky jasným a kontrolovaným opatřením registruje Jordánsko na zhruba stejný počet obyvatel jako ČR asi čtvrtinu obětí.

Zároveň se rozjela masivní očkovací kampaň, ve které mají přednost lidé se specifickými zdravotními anomáliemi, ale jinak je pořadník dle věku. V lednu začali očkovat nad 80, teď už jsou na řadě padesátníci. Za tento týden, strávený primárně v hotelovém pokoji, jsem osobně potkal tři, kteří právě včeličku dostali nebo se v následujících dnech chystají. Právo na vakcínu mají i syrští uprchlíci a jiní rezidenti, tedy včetně mě, až dostanu povolení k pobytu. 

Jen u nás, v Burešově, stále naprosto zbytečně čekají a čekají i ti osmdesátníci. A nejeden se nedočká. 

Něco si tu uložím:

§143 Usmrcení z nedbalosti

(1) Kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. 

(2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.

(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 3 smrt nejméně dvou osob.

Testy

Čím to asi je, že na ammánském letišti není problém postavit 15 testovacích buněk vedle sebe, zatímco na prvním ruzyňském terminálu raději člověk rychle proběhne, aby se nenakazil? Čím to asi je, že se v Turecku či na Ukrajině lze otestovat do půl hodiny s tím, že k vám kdosi dorazí i domů, zatímco rezervační systémy českých odběrových center nabízejí naprosto zbytečné termíny za tři týdny. Kolik u nás vzniklo drive-in testovacích míst, kde člověk pouze sroluje okýnko a připraví si mobil na zaplacení, jako třeba v témže Ammánu? Elementary.

Na předodletový PCR test jsem musel do vedlejšího města, protože jinde nebyly termíny, anžto tento stát řídí totální nemehla. Alespoň už ale Bureš přiznal, že nikdy, když nabíral do práce, nechtěl vidět maturitní vysvědčení. Což vysvětluje 90% nominací na ministerské posty.

Řídit stát jako Hepnarová náklaďák.

Moving on

Mám nový, jasně červený pas, i nový počítač, u kterého se zatím umím pouze odloggovat. PCR test na kovid byl též negativní, takže teď se jen odpoledne dostat na letiště a off I fly. Za oknem svítí slunko a poletuje sníh, od rána sedím na online semináři a nemůžu se zbavit pocitu, že snad ani nikam létat není třeba. Změna prostředí nicméně určitě prospěje, stejně jako návrat na známé místo činu.

Poprvé

Prvního září se chodí do školy a já šel prvního jako školák poprvé do nové práce. Z ložnice do kuchyně zatím tedy, ale i to se počítá. Měl jsem původně doputovat trochu dále, ale delší cestování se zatím odkládá. A projednou za to nemůže kovid ani jiní virové.

První den v práci a hned po dlouhé době plný kalendář na celý týden. A k tomu jsem si v českém tisku přečetl, že prý se na houm ofisu nepracuje, respektive si to myslí někteří naši páni menežéři, kteří nevydrží bez buzerace podřízených.

Mluvil jsem dnes s kolegy v Kodani, Bejrútu a Ammánu. Všichni sedí doma a všichni docela vědí, o čem mluví, i když zvláště ti bejrútští se potýkají s maximálním marasmem, ve kterém je kovid vlastně prudou nejsnadnější. Alimu třeba během našeho skypování dodali po osmnácti hodinách elektřinu. Na jak dlouho, nevěděl. Stejně jako netuší, jestli jeho banka nezkrachuje a zda mu nakonec vydá alespoň dvacet procent úspor.

Všechny dnešní rozhovory, načítání dokumentů i dálkové nasávání blízkovýchodní atmosféry coby neochvějné důkazy, že jsem zas součástí pracovního týmu. I když se hned tak asi nepotkáme, dost se těším.

Káthmándú-Ammán

Zavolal jsem do Ammánu, abych se Jeremyho zeptal, jak fungují za kovidu. Krámy a hospody otevřené, i když většina přešla též do online dodávek. Půlnoční zákaz vycházení. Drive-in testovací stanice po celém městě. Povinné náhubky na veřejnosti i v práci nikdo nerozporuje a policie nekompromisně kontroluje. Včera byli i u nás v kanclu. Otevřená fitness centra i kryté bazény. Z 85% volná kapacita nemocničních lůžek. I když prý v posledních týdnech stoupají denní počty nově nakažených a vláda zvažuje plný, nekompromisní lockdown. 

Někdy v osmdesátých letech jsem kdesi četl, jak komunistický puč zatočil československou ekonomikou a strukturami natolik, že se ze sedmého místa na světě země propadla o třicet příček, hned za Nepál. Zpětně viděno mi to nepřijde úplně pravděpodobné, nejen proto, že nedokážu dohledat. Válka a tak. I když o negativních společenkých a ekonomických následcích komančského marasmu pochybují jen ti, co nechtějí nebo neumějí použít mozek. Stejně jako o brutálně destruktivním vlivu naší stávající věrchušky v čele s prezidentem a premiérem.

Ať už s Nepálem bylo jakkoli, asi bych teď Káthmándú s klidem bral. A do Ammánu se vyloženě těším. I na ten případný lockdown.

Šughul

Do nového roku s novou pracovní nabídkou, vlastně dvěma, jedna z nichž ale přišla dříve a energičněji, takže za necelé dva měsíce návrat na místo činu, do známých končin a vod. Bezpečnostní prověrku jsem dostal na základě té předloňské, kterou jsem dostal na základě toho, že vlastně nepotřebuji. Zdánlivá nahodilost procesu nakonec dodává spíše důvěru a přináší uklidnění. Stejně jako pár pracovněprávních jistot, i když jsem si na freelancování dost zvykl. Prvního března prý tedy. Amman, hýr aj kam egen.