V poslední době se mi vrací víc a možná jsem i maličko v šoku z toho, jak je hojné, jak málo jsem si všímal i z toho, že asi sám budu mít máslo na hlavě. Možná se vyostřuje všeobecným hroubnutím veřejného prostoru a, připadá mi, rostoucí nechutí přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí, ergo potřebu vinit jiné z vlastní nedokonalosti.
Zase mě bouchlo na letišti a opět ve Vídni, kde jsem měl jen necelou hodinu na přestup, tak jsem příliš nelelkoval a relativně rychle doše k východu A20. Jen relativně rychle: Když jsem viděl, že stíhám v pohodě, dal jsem si teplý nápoj a bagetu. V kavárně, kde seděla trojice krajanů, viditelně se vracejících ze služební cesty. Na rozdíl ode mě si dávali na čas, takže jsem je opět viděl až asi za půl hodiny v autobuse, který vezl od východu k letadlu: “Co měla ta kráva za problém?” zeptala se paní svých dvou kolegů s odkazem na milou asi slečnu ještě, co od přepážky svolávala pozdě příchozí. “Vždyť jsme to stihli.” “Blbá černoška,” opáčil její kolega. Utřel jsem si kapku potu, která mi v zaplněném autobuse po patnáctiminutovém čekání na tři zpožděné cestující stékala po spánku. Rozhovor pokračoval, víceméně šlo tedy o monolog, kde dáma hovoří, jeden z kolegů horlivě kvituje a třetí se nezajímá, nudí, nebo možná i nepatrně rdí nad kvalitou mluvy zbytku. Za sedm minut jízdy se milá paní zmínila o třech debilech, dvou idiotech, jedné pindě, a jedné krávě. Možná jich bylo míň a někteří z dáminých oblíbenců si vysloužili více titulů. Těžko říct, když mezi zmíněnými viditelně nebyla jediná normální lidská bytost.
A všímám si víc. Když nenadáváme lidem, kteří vypadají nebo se chovají jinak, něco jiného si myslí, případně jen dělají svou práci, která nám neimponujeme, hodnotíme. Více negativně než pozitivně. Žijeme v bulváru, jehož primární podstatou je utvrzovat se v tom, že ostatní jsou hloupější a neschopnější než my, abychom se alespoň na chvilku mohli cítit důležitě. Sami si pak bulvár vytváříme znevažováním a urážkami jiných.
Rozumím asi deseti jazykům a nejsem si vědom, že by v jednom z nich lidé o sobě navzájem hovořili podobně přezíravě, jako umíme po našemu. Jako bychom se i v naprosto nedůležité konverzaci potřebovali maličko povýšit, získat pocit morální nadřazenosti, aniž bychom si připouštěli, že tím tak nějak kodifikujeme vlastní mravy. A že čím jsou podobné invektivy přijatelnější pro nás, budou i pro ostatní. Včetně chvil, kdy se budou bavit o nás. Kdo to říká, ten to je. Kráva, idiot, pablb. C’est moi.
