Návraty

Po 45 měsících jsme se přestěhovali z Ammánu do Teplákovic. Tam dva a kocour, zpět dva a dvacetiměsíční synek. Kocour se zdržel v Ammánu, protože do odletu nestihl dotlačit předodletovou karanténu. Poprvé po více jak 20 letech jsem na rodné hroudě a neplánuji brzy zase zmizet. Uvidíme, co návrat přinese. Možná i návrat soliloquy-e na těchto stránkách.

Nelze se než se netěšit na znovuobjevování, k čemuž je nepochybně dobře ba asi bylo nutné, že jsem s "návratem" posečkal, až budu výrazně starší. Dokážu snáze odfiltrovávat všudypřítomné brblání i ignorovat povrchní všeználkovství. Nepovažuji každé téma či názor za otázku vlastní identity, za kterou je třeba úporně bojovat. Vlastně mě stále více baví, co vede jiné k hýčkání si z mého pohledu iracionálních, ba somnambulních názorů, leč zároveň jsem vybíravější v tom, s kým se vůbec dám o čem do řeči. Nepotřebuji se nikam hnát, ani nic nikomu dokazovat. Jen dávat smysl sobě a svému okolí a udržet si vlastní integritu. Snad nebude zas tak obtížné. Ani na maloměstě v kraji s příšernou reputací, zčásti živenou lepšolidským (self-righteous) pragocentrismem. Jsme doma a je na nás, jak s tím naložíme. Yalla, countdown on.

Svoboda

Začíná a končí v každém z nás. Nejen proto je toto můj nejoblíbenější svátek. 

Milostivé fufníky

Nedalo mi a též jsem se zapsal na portál zapomenutých miliard, který dohledává resty z kuponovky. Ne že bych si myslel, že mi někde visí trsy bankovek, jen jsem holt od přírody zvídavý. A hle, netrvalo ani pár měsíců a nabídka na odkup akcií firmy, o jejíž existenci mám jen chabé ponětí, s žádostí o zaslání bankovního spojení, kam mi těch pár stovek za dávno neobchodovatelných šestnáct akcií pošlou. A zrovna v den, kdy Člověk v tísni vyhlásil sbírku Milostivé léto, která má pomoc asi tří stům tisícům spoluobčanů, jejichž vcelku banální dluhy vůči různým veřejným institucím za léta mafiánských exekucí vyrostly do tisíců a desetitisíců. Milostivé proto, že se splátkou původní jistiny může po dobu tří měsíců vymazat celý dluh. Takže vůbec nebylo těžké vymyslet, jaké číslo účtu uvést v komunikaci se zapomenutými miliardáři, ani pár drobných přihodit ze svého, aby si na Čolkárně u Vyhnálků nemysleli, že jsem nějaký škrt.

Meta

Aniž by věděl, vymyslel pro nás Cakrberk novou hru, která sice netrvá dlouho, ale může být zajímavým vhledem do stavu mysli. Řekni mi, co doplníš, a já ti řeknu, jaký jsi. Slovem týdne je meta…, u které se dva doktoři shodli na jediném možném pokračování …stáza. Nic proti Stázkám, já si však zas vzpomněl na probudivšího se Řehoře Marketéři všech zemí spojte se!

A co ty, Brute?

Jako vždy

Tu a tam se zdravíme, když, pokuřuje na obrubníku, čeká na dalšího zákazníka. Kdykoli se odhodlám zajít dovnitř, přehodí recitaci Koránu na americký popík. Pokud tedy přede mnou zrovna nikdo není – to Korán jede, dokud na mě nepřijde řada. Snažím se chodit v hodinách, kdy je pravděpodobné, že se Mohd bude nudit, a já nebudu muset čekat, což se dnes úplně nepovedlo. Řada ale přišla záhy, řekli jsme si obligátní Kíf(Hál)ak (pozn. překl. „jak se máš“), načež mi Mohd ukradl další větu „Zaj dajman?“ Ano, ano, jako vždy, zaj dajman, neubránil jsem se úsměvu, věda, že tím naše konverzace asi na půl hodiny končí. Než se dostane na obligátní „tamám?“ (pozn. překl. „OK?“) a standardní odpověď, že bez brýlí nevím, takže asi tamám. Pak už jen dýško, poděkování a buď s mírem. Patku si rozcuchám až doma ve výtahu.

Najn ilevn

Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina  nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.

Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.

Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů. 

Čest památce všech obětí.

Programový odboj

Kdo zná minimálně anglické jazykové teorie, ví, že kde je americká koncovka -er, píše Brit -re, kde je na ostrovech -ou-, napíše Amík -o-, že britské -s- je často americké -z-, nebo že zdvojená britská souhláska je v americké angličtině často jednoduchá. Ergo američtí „neighbors analyzed traveling theater“ budou v Británii "neighbours analysed travelling theatre.“

Jestli někdy kdosi burcoval ve prospěch jedné či druhé (či jiné) ortografické varianty, puristé se nakonec v záchvěvu opojení vlastní tolerantností shodli na tom, že jsou různé verze stejně dobré, jen se vyžaduje, aby autor zůstal konsistentní a v rámci jednoho textu je nemíchal. Což je apropos často problém vzhledem k autokorektivním tendencím Wordu. A vzhledem k tomu, že masa si různých úzů není vědoma. 

Je tedy ještě jeden rozdíl, který se vymyká, a to je psaní slova program, který má v oficiální britské verzi o -me navíc. Též jsem dřív psával, než jsem si s pocitem zadostiučinění přečetl názor skupiny britských progresivních vědců (nelingvistů), kteří koncovku označili za frankofonní manýrismus a rozhodli se psát program, jak jejich praprapraprapraprapradědečkům zobák narostl (husí brk se sřezal). A když jsem se následně dočetl, že ubrání dvou písmen na konci jediného slova za rok ušetří šestnáct tisíc stran tištěného papíru, nebylo co řešit. 

Tedy i já píšu v jinak britském úzu „program“ a nejednou jsem se přistihl, že mě naplnuje zvláštním, téměř radostným pocitem uspokojení naschválníčka, který naprosto vědomě dělá de facto chybu v jazyce, jenž by měl víceméně ovládat, a způsobuje tím nepochybně nejedno povzdechnutí rádoby puristických, leč lingvisticky ne příliš vzdělaných editorů. A co víc, zároveň tím přispívám k ochraně britských lesů. 

Programme, jehož jsem součástí, má důsledně manýristickou ortografii v názvu, pravděpodobně aniž by autoři měli o manýrismu potuchy. Jméno asi nezměním, ale jinak se při každém upuštění divné koncovky téměř spiklenecky pousměju. Možná i abych si tu a tam ulevil od mikromanažerských tendencí mé britské šéfové.

Ramadan kareem

Těžko uvěřit, že jsem prožil první celý Ramadán už před 19 lety. Tenkrát jsme se k půstu připojili i my, neznabozi, a já sám vydržel tři neděle, než jsem si přivodil jakousi zimní breberku a musel nasadit antibiotika. Dny byly na severním Kavkaze kratší a režim celkově méně striktní než na Blízkém východě, kde je ten letošní  devátý měsíc islámského kalendáře mým dvanáctým. Ramadan Kareem, přátelé.

Baby steps

Trávím každý den desítky minut posloucháním ústředny na našem ajťáckém servisním centru, a ne proto, že kdykoli jsem první v pořadí, opakuje mi paní dvouhlasně „You are number… one.“ I když jí to, pravda, nerozporuji. Každý přeci tu a tam potřebujeme trochu zvednout sebevědomí. Zvlášť když se potýká se superzabezpečeným vládním serverem, který se nechce poddat.

Minulý pátek jsem se dostal přes první ověření totožnosti, v sobotu mi aktivovali emailový účet, včera jsem se proťukal přes druhé heslo a dnes zprovoznil i generátor náhodných čísel, takže jsem se konečně podíval, jak vypadá náš intranet. Ba se na chvíli dostal i do své nové mailové schránky. I když posílat zprávy zatím nemůžu, jako v tom slavném vtipu, ve kterém sovětští soudruzi vymysleli nový způsob komunikace s Leninovou mrtvolou, jen jim zbývalo dořešit jednu maličkost. Neodpovídal. Podobnost čistě náhodná. Pumpař nejsem.

Z předloňska si naštěstí pamatuju, že je třeba ke všemu přistupovat trpělivě a s klidem, což naštěstí umím vcelku dobře. To by bylo, abych do konce měsíce neposlal alespoň jeden mail.

Moving on

Mám nový, jasně červený pas, i nový počítač, u kterého se zatím umím pouze odloggovat. PCR test na kovid byl též negativní, takže teď se jen odpoledne dostat na letiště a off I fly. Za oknem svítí slunko a poletuje sníh, od rána sedím na online semináři a nemůžu se zbavit pocitu, že snad ani nikam létat není třeba. Změna prostředí nicméně určitě prospěje, stejně jako návrat na známé místo činu.

Káthmándú-Ammán

Zavolal jsem do Ammánu, abych se Jeremyho zeptal, jak fungují za kovidu. Krámy a hospody otevřené, i když většina přešla též do online dodávek. Půlnoční zákaz vycházení. Drive-in testovací stanice po celém městě. Povinné náhubky na veřejnosti i v práci nikdo nerozporuje a policie nekompromisně kontroluje. Včera byli i u nás v kanclu. Otevřená fitness centra i kryté bazény. Z 85% volná kapacita nemocničních lůžek. I když prý v posledních týdnech stoupají denní počty nově nakažených a vláda zvažuje plný, nekompromisní lockdown. 

Někdy v osmdesátých letech jsem kdesi četl, jak komunistický puč zatočil československou ekonomikou a strukturami natolik, že se ze sedmého místa na světě země propadla o třicet příček, hned za Nepál. Zpětně viděno mi to nepřijde úplně pravděpodobné, nejen proto, že nedokážu dohledat. Válka a tak. I když o negativních společenkých a ekonomických následcích komančského marasmu pochybují jen ti, co nechtějí nebo neumějí použít mozek. Stejně jako o brutálně destruktivním vlivu naší stávající věrchušky v čele s prezidentem a premiérem.

Ať už s Nepálem bylo jakkoli, asi bych teď Káthmándú s klidem bral. A do Ammánu se vyloženě těším. I na ten případný lockdown.

Únor bílý II

Včerejší text měl být původně jen výdechem a pozvánkou. Výdechem z toho, jak méně člověk stíhá, když zrovna potřebuje více času. Třeba na to, aby se začal mentálně a fyzicky přesouvat do jiné země. Zatímco práce, kterou dodělává, ubíhá tak pětkrát pomaleji, než si původně myslel, a dalších povinností naopak přibývá, než by ubývalo. Každopádně bych měl odletět za 17 dní, tak doufám, že se v klidu podaří.

Pozvánka se týkala kroniky naší minihecgrupy, která navzdory všem různým nepřízním pokračuje v každodenním ponoru. I když se teploty na Barboře v posledních dnech pohybují ve dvouciferných mínusech, stále je kam vlézt, což tedy, pravda, občas vyžaduje trochu úsilí. Bez mučení se přiznávám, že z původního hecu a desetivteřinového pobytu ve vodě při teplotách vzduchu o dvacet stupňů vyšších, než máme v těchto dnech, je nakonec zábava, fajn chvilka pro kamarádský potlach a vždy potřebnou dávku dopaminu, endorfinu a serotoninu. A více už se lze dočíst tady. 

Šughul

Do nového roku s novou pracovní nabídkou, vlastně dvěma, jedna z nichž ale přišla dříve a energičněji, takže za necelé dva měsíce návrat na místo činu, do známých končin a vod. Bezpečnostní prověrku jsem dostal na základě té předloňské, kterou jsem dostal na základě toho, že vlastně nepotřebuji. Zdánlivá nahodilost procesu nakonec dodává spíše důvěru a přináší uklidnění. Stejně jako pár pracovněprávních jistot, i když jsem si na freelancování dost zvykl. Prvního března prý tedy. Amman, hýr aj kam egen.

Davy

Nikdy jsem neměl rád, vícekrát viděl, jak může být jejich síla destruktivní a jak málo k tomu stačí. Třeba když se horda po páteční modlitbě vydala v Mazaru ke kompaundu OSN a od té doby nepotkávám Filareta. Jasně, nebývá jen destruktivní, vlastně naopak, leč i v nedestruktivním se necítím dobře. Proto třeba nerad chodím na velké koncerty. Zas mě ale fascinuje potenciál davu chovat se maximálně iracionálně na základě zdánlivě nahodilého ponoukání jednotlivců. Fascinuje mě právě ta hranice mezi řádem a psychózou. Obávám se nicméně dlouhodobě, že psychóza je davům z různých příčin přirozenější. Stejně jako schopnost vybírat do čelných politických pozic psychopaty.

Záběry z ozbrojeného útoku na americký kongres jako téměř metaforické vítězství pomateného davu nad elementární logikou a slušností. A lépe asi hned tak bohužel nebude.

Plus mínus

Měsíc po zahájení pravidelných ponorů ukazuje teplota vzduchu mínus dva, pocitově mínus šest, voda těsně nad čtyřmi celsii a sedm minut v ní. Denní dávku adrenalinu sice maličko přebíjí prodlužující se rozmrzání, ale pořád má něco do sebe. Jej.

2021

Dnes již loňská pandemie čínského viru kulminovala v pandemii novoročních rachejtlí. Snad z neodolatelné touhy nandat to vládním nařízením, možná z potřeby vyhnat z duše splín a být na chvíli destruktivním sebou samým. Každopádně letos připadal hluk násobně větší než obvykle, možná i proto, že se vzhledem ke zmíněným nařízením mnozí neodvážili dále než před vlastní dům, takže se bouchalo v centru obytných čtvrtí. Včetně naší maličké lázeňské kotlinky, kde se ozvěna nese nadprůměrně kvalitně.

K rachejtlím jsem nikdy nepřirostl a nadměrný hluk se následně naučil mít velmi nerad v různých válečných zónách, protože nikdy nevěstil nic dobrého. Nejvíc asi nesnáším zvuk helikoptéry, ale i různé bouchací zvuky občas evokují emoce, které s bujarou oslavou mají pramálo společného. Zároveň ale nepovažuji různé pyromany za debily, jak je, zdá se, dnes již normou označovat kohokoli opačného názoru. Jen mě dokola napadne, jestli je to různé rámusení doopravdy nutné. Navíc teď, když bychom si měli dávat pozor, abychom ten další rok moc nevyplašili, jinak se z toho marasmu hned tak nevyhrabeme.

I bez rachejtlí a ohňostrojů se dá popřát úspěšný a zdravý jedenadvacátý přeci. Takže vše dobré, hodně zdraví, úspěchů a trpělivosti i všem Vám! 

Kovidní PF

V Pavlově obyváku jsme v šesti lidech slavili jeho narozeniny, když zazvonil zvonek a paní přišla přepsat čísla z měřáků na topení. Místo tradičního svátečního či novoročního přání pozdravila slovy: „Nebojte se, já Vás nenahlásím.“ Vrtá mi od té doby hlavou, zda šlo jen o podivné, náhodné setkání, nebo metaforický popis naší společnosti anno 2020.

Hnědí ptáci

Bavili jsme se s kamarádem, jestli je na naší politické scéně momentálně hnědší ódées nebo espédé. Následně jsem zahlédl tweet ptačího poslance, který pojmenoval jednu nevládní organizaci ekologickými džihádisty, a pak se dočetl, že nová trojkoalice ODS-TOP09-KDU bude u nás prosazovat „právo a spravedlnost“, což je, asi shodou náhod, název jedné hodně hnědé polské politické strany. Nehledě na to, že student prvního ročníku právnické fakulty ví, že se právo a spravedlnost výrazně odlišují. Sorry, marketingu.

Jiný kamarád mi následně popsal, jak to na naší politické scéně vlastně chodí. Každá partaj se prý bojí, že pokud nebude mít ve svých řadách výrazného rasistu, přijde o hlasy. A tak si komunisté opečovávají poslankyni Aulickou Jírovcovou, maskotem ANOnistických hnědých sraček je prý kromě Bureše třeba bílinská starostka Bařtipánová, u KDU dlouhodobě vládne Čunek, Starostové mají senátora Zemana, u socanů Foldynu nahradila (sociální!) ministryně Maláčová, nu a u pitomiovců, tříbarevných a modrých ptáků reprezentuje rasisticky hnědé názory vesměs každý. Jen ti Piráti to prý dosud nepochopili.

Stále se holt učím. Ale asi nakonec nejde o soutěž v intenzitě či odstínu barvy lejna. Smrdí to v každém případě a přibližovat se není radno.

Okapy

Případ maďarského europoslance, horlivého bojovníka za práva rodin, programového homofoba a jednoho z hlavních ideologů xenofobního Fideszu, nepřekvapil. Nejprve pobavil, následně způsobil malou depku s vědomím, že takto funguje valná většina profesionálních politiků. Nasadit masku, která přinese nejvíce bodů, a dál nic neřešit.

Jako když se česká politická rozčiluje nad Prymulou či Kalouskem v hospodě, i když je mezi lidmi, činnými v pražském gastrobyznysu, známo, ve kterých restauracích lze denně narazit na pány ministry a poslance či paní ministryně a poslankyně. Akorát v rámci solidarity nikdo nikoho nepráská, protože alespoň nějaký byznys je lepší než žádný byznys.

Nebo když se Pitomio z majitele cestovní kanceláře pro plyšové hračky stane globalizovaným světoobčanem pořádajícím transkulturní setkání, aby si následně vytvořil byznys na xenofobii, hlouposti a zakomplexovanosti části populace. Pitomio Jozsefa asi připomíná u nás nejvíc, protože oba na veřejnosti vystupují jako bigotní magoři. 

To takový Bureš spíše hraje na žoviálnost a kamarádšoft, jen se tu a tam prokecne, že nás smrtelníky považuje za póvl, přísahá na smrt vlastních dětí, že neudělá něco, co hned udělá, a není mu žinantní nechat unést vlastního syna či na dceru hodit dotační podvod.

Představa (nikterak grafická tedy, fuj!) polonahého poslance, slézajícího po okapu ze zakázané party s baťůžkem plným extáze, který po lapení policií mává diplomatickým pasem, aby se dozvěděl pouze tolik, že ho imunita na okapu neobrání, mi přijde jako výborný plán. Jen více takových okapů.

Sněhuláci

Prvního prosince je lázeňský park zrána bílý a já si uvědomil, jak mi kovidování připomíná dánskou zimu, která se primárně skládá ze tmy, mokra a větru, že i já jsem dostával manické záchvaty, když najednou vyšlo sluníčko. S Runem jsme si dokázali číst venku na lavičce i v mínusových teplotách, bo subjektivně šlo o vysoké plus.

Od studia na kodaňské univerzitě mě dělí třiadvacet let a dnes ráno se dostavilo deja vu. Sněhový poprašek coby záblesk optimismu v jinak ponurém období, ponurém tentokráte zejména vlivem okolí, jež chrlí více negativní energie, než je obvyklé a nutné. I když jsem sdělovací prostředky přestal sledovat.

Zkrátka se nepotkáváme, nepovídáme si a každý po svém se vyrovnáváme s novým druhem vnitřněvnější samoty. Lenka vyrazila pro rohlíky a přinesla domů sněhovou kouli. Já vynesl hnědé a žluté odpadky, cestou zpátky uplácal minisněhuláka a pár čtvrťákům pomohl očistit několik aut. Začal advent, v Teplákovicích sněží a bílá pokrývka odráží nezvykle více světla.