1. prosince 2020

Sněhuláci

Prvního prosince je lázeňský park zrána bílý a já si uvědomil, jak mi kovidování připomíná dánskou zimu, která se primárně skládá ze tmy, mokra a větru, že i já jsem dostával manické záchvaty, když najednou vyšlo sluníčko. S Runem jsme si dokázali číst venku na lavičce i v mínusových teplotách, bo subjektivně šlo o vysoké plus.

Od studia na kodaňské univerzitě mě dělí třiadvacet let a dnes ráno se dostavilo deja vu. Sněhový poprašek coby záblesk optimismu v jinak ponurém období, ponurém tentokráte zejména vlivem okolí, jež chrlí více negativní energie, než je obvyklé a nutné. I když jsem sdělovací prostředky přestal sledovat.

Zkrátka se nepotkáváme, nepovídáme si a každý po svém se vyrovnáváme s novým druhem vnitřněvnější samoty. Lenka vyrazila pro rohlíky a přinesla domů sněhovou kouli. Já vynesl hnědé a žluté odpadky, cestou zpátky uplácal minisněhuláka a pár čtvrťákům pomohl očistit několik aut. Začal advent, v Teplákovicích sněží a bílá pokrývka odráží nezvykle více světla.

1 komentář:

Unknown řekl(a)...

to je téměř haiku ...