12. května 2021

Virtuální realita

Je zajímavé sledovat různé reportování o tom, co se právě v Izraeli a Palestině děje. Třeba video s židovským řidičem je někde ukazováno jakožto kamenový útok Palestinců, zatímco je jinde popisováno, jako fanatický židovský osadník najíždějící autem do palestinského davu, který po něm začal házet kameny. Sám jsem sice viděl záběry vzduchem letících Palestinců po nárazu inkriminovaného vozidla, ale nepochybuji, že pravda bude někde mezi. Nikdy černobílá.

Jenže každý konflikt potřebuje černou a bílou, stejně jako média potřebují co nejvíce lajků pro jednu či druhou verzi příběhu. Nakonec mě nejvíce překvapila BBC se svým relativně střídmým: „Spouštěčem stávajících událostí je nepřiměřeně tvrdé jednání izraelské policie během Ramadánu a kontroverzní snahy izraelských soudů vyhnat Palestince ze svých domovů. Nicméně jiné události by mívali mohly mít stejný následek. Tato krize byla na spadnutí v rámci konfliktu, který se, jako již po několikáté, nechal vyhnít. Vůdci na obou stranách se soustřeďují na obhájení vlastních pozic.“

To Česká televize zůstala věrná svému tunelovému hledí, co se palestinského konfliktu: „Palestinská ozbrojená skupina Hamás zaútočila raketami na Jeruzalém. Reagovala tak na nepokoje na Chrámové hoře, kde byly při policejním zásahu zraněny tři stovky Palestinců. Jedna raketa zasáhla automobil a zranila jednoho člověka. Na Pásmo Gazy v odvetě zaútočilo izraelské letectvo. Přímo před jeruzalémskou mešitou al-Aksá začal hořet strom. Podle svědků požár způsobili omylem Palestinci při ohňostroji.“

Opomineme-li, že ČT zapomněla zmínit, že „odvetou“ za zničené izraelské auto je 20 mrtvých v Gaze včetně devíti dětí (počet od té doby narostl), je klíčovým obratem právě ono „v odvetě,“ protože kdo si začal se dokola používá jako ospravedlnění primárně izraelských zvěrstev. Primárně izraelských, protože Palestinci nemají zdaleka srovnatelné prostředky k odvetě, byť nemám iluze, že by se nechovali nikterak zdrženlivěji, kdyby měli. Soudě minimálně dle narůstajícího militantismu v reakcích mých palestinských kamarádů, vesměs živeného pocitem totálního bezpráví a bezmoci. Pocitem vlastní dehumanizace ze strany národa, který jako by zapomněl, jaké to je být dehumanizován. Násilí plodí násilí, bezmoc radikalizuje.

Kdo si ale začal a kde je vlastně začátek? Před měsícem? Před rokem? V 1948? V 1933? 1918? Před 2000 lety? Kolotoč vzájemných výtek, který spirálovitě vede jen k dalším obětem a příkoří momentálně nemá nikdo zájem zastavit, protože vyhovuje politickým elitám, včetně Bibiho, jenž zrovna nedokázal sestavit povolební vládu, což dle všeho znamená další parlamentní volby, kde by fanatici a hardlajneři mohli posílit. Aneb, jinými slovy, to, co se dnes děje, se děje primárně proto, že Izrael spěje k dalším předčasným volbám, ve kterých Netanjahu potřebuje více hlasů, aby mohl sestavit vládu, což se mu vzhledem k patu po těch březnových parlamentních nepovedlo. Nic mu k zisku nových nových hlasů nepomůže více, než tzv. krátká vítězná válka, na oběti na obou stranách nehledě. U nás beztak budeme nadále hovořit o zlovolných, útočících Palestincích, a předstírat, že jejich po domácku vyráběné Kassámy jsou mnohem nebezpečnější než izraelské letectvo, cíleně mířící na civilní cíle.

11. května 2021

Programový odboj

Kdo zná minimálně anglické jazykové teorie, ví, že kde je americká koncovka -er, píše Brit -re, kde je na ostrovech -ou-, napíše Amík -o-, že britské -s- je často americké -z-, nebo že zdvojená britská souhláska je v americké angličtině často jednoduchá. Ergo američtí „neighbors analyzed traveling theater“ budou v Británii "neighbours analysed travelling theatre.“

Jestli někdy kdosi burcoval ve prospěch jedné či druhé (či jiné) ortografické varianty, puristé se nakonec v záchvěvu opojení vlastní tolerantností shodli na tom, že jsou různé verze stejně dobré, jen se vyžaduje, aby autor zůstal konsistentní a v rámci jednoho textu je nemíchal. Což je apropos často problém vzhledem k autokorektivním tendencím Wordu. A vzhledem k tomu, že masa si různých úzů není vědoma. 

Je tedy ještě jeden rozdíl, který se vymyká, a to je psaní slova program, který má v oficiální britské verzi o -me navíc. Též jsem dřív psával, než jsem si s pocitem zadostiučinění přečetl názor skupiny britských progresivních vědců (nelingvistů), kteří koncovku označili za frankofonní manýrismus a rozhodli se psát program, jak jejich praprapraprapraprapradědečkům zobák narostl (husí brk se sřezal). A když jsem se následně dočetl, že ubrání dvou písmen na konci jediného slova za rok ušetří šestnáct tisíc stran tištěného papíru, nebylo co řešit. 

Tedy i já píšu v jinak britském úzu „program“ a nejednou jsem se přistihl, že mě naplnuje zvláštním, téměř radostným pocitem uspokojení naschválníčka, který naprosto vědomě dělá de facto chybu v jazyce, jenž by měl víceméně ovládat, a způsobuje tím nepochybně nejedno povzdechnutí rádoby puristických, leč lingvisticky ne příliš vzdělaných editorů. A co víc, zároveň tím přispívám k ochraně britských lesů. 

Programme, jehož jsem součástí, má důsledně manýristickou ortografii v názvu, pravděpodobně aniž by autoři měli o manýrismu potuchy. Jméno asi nezměním, ale jinak se při každém upuštění divné koncovky téměř spiklenecky pousměju. Možná i abych si tu a tam ulevil od mikromanažerských tendencí mé britské šéfové.

9. května 2021

Stanfordský jeruzalémský experiment

Píše se mi strašlivě obtížně, ale hledě na obrázky z východního Jeruzaléma mám nutkání někde zakřičet, jak že je možné, že to nikoho nezajímá, že nevadí obrovské bezpráví, ke kterému denně dochází v různých částech Palestiny. S hrůzou zjišťuji, že přestávám vnímat rozdíl mezi moderním sionismem a nacistickou árijskou propagandou, mezi izraelskou politikou 21. století a jihoafrickým apartheidem. S pocitem frustrace, že všechno nakonec dopadne jako vždy.

Palestinci budou vykresleni jako agresívní divnolidi, kteří se vzpouzejí elementárnímu pořádku, a rodiny bránící své domy ve čtvrti Šejch Džarrah budou vyhnány, aby bylo místo pro pár náboženských fanatiků, kterým se ale fanatici neříká, byť jsou přesvědčeni, že je Bůh povolal k tomu, aby obsadili území, kde dle mezinárodního práva i jinak nemají co dělat.

Mezitím se nikdo nepozastaví nad tím, že izraelská policie střílí slznoplynové granáty do hlavního chrámu sunnitského Islámu, ani si nepředstaví, co by se dělo, kdyby třeba někdo udělal totéž naopak, případně ve Vatikánu. Jediné, co je třeba, je dost fotek Palestinců házejících kamení, abychom věděli, kdo je dobrý a kdo je zlý. I já bych ale házel, kdyby se kdokoli snažil ukrást můj domov.

Je vlastně s podivem, nakolik jsme ochotní uvěřit jedné verzi příběhu, pokud nám ji servírují ti, jejichž domnělým nepřátelům a priori nedůvěřujeme. Stejně jako je s podivem naše připravenost ignorovat brutalitu našich domnělých přátel. Též mě napadá, jak historická zkušenost s pokusem o dehumanizaci izraelitského národa ospravedlňuje dehumanizaci jiné skupiny tímž národem, přinejmenším jeho předsaviteli. Člověk by si naivně myslel, že jednou z unikátních zkušeností oběti je schopnost empatie s jinými oběťmi, ale tady se spíše z oběti stal neúprosný kat, který si tuto roli náramně užívá. A to se fakt píše obtížně.