Vláďa

Dlouho jsem tu nic nenapsal. Úmyslně. Nechtěje přidávat do marasmu českého onlajnu. Aniž bych si namlouval, že cokoli, co jsem tu kdy vyvrhl, mělo nějaký širší význam než, že jsem se pobavil při skládání slov do celku, jehož smysl mi má být jasen nejen po sepsání, ale i třeba deset let poté.

Sedím v Ammánu kousek před čtvrteční půlnocí, tedy začátkem víkendu, který ukrajuje zhruba polovinu Ramadánu. Nakrmil, přebalil a uložil jsem třítýdenního hyperaktivního Dejfída a letmý mrk na ajfoun mi prozradil, že umřel Vláďa.

V životním směřování mě krom různých příbuzných asi nejvíce ovlivnili tři lidé. Jens umřel v loňském prosinci, na výročí Havlovy smrti, Vláďa dnes, oběma bylo krásných devětasedmdesát. Třetí jméno si raději nechám pro sebe, stále žije a je o dost mladší a o dost více fit.

Před pár týdny uplynulo 21 let od mého nasednutí do letadla směr Moskva, které změnilo můj život více, než jsem si kdy býval chtěl a uměl připustit. 21 let od chvíle, kdy nepovažuji Česko za svůj permanentní domov, jakkoli se vždy rád vracím. Dvě dekády, ve kterých jsem se zároveň přestal s Jensem a Vláďou potkávat, byť jsme spolu předtím trávili spoustu času. Během devadesátých s Vláďou klidně i pět dní v týdnu.

Krom samozřejmého smutku hledám, co se ve mně děje. Pocit viny či lítosti nad tím, že jsem se nesnažil v posledních letech potkávat více, se asi úplně nedostavuje. Tuším proč a nemám s tím problém. Spíše zvláštní směs radosti a vděku, že jsme s Vláďou mohli mnohé sdílet a navzájem se respektovali a měli rádi.

Slainte, Vláďo, dík. Nezapomenu.

Smysl

 Vůbec se mi nechce nic psát do veřejného prostoru, tím méně, čím více se objevuje expertů na jakékoli téma. Včetně toho posledního, které zvláštně, i zvláštně neemocionálně, připomíná léta tovaryšská. Ani se nechce věřit, že uplynula dvě desetiletí od dob, kdy jsem sám zažíval bombardování a vraždění ruské armády a mj. se seznámil i s Ramzanem. Naivně jsem si pak myslel, že je to všechno za námi. A hle, fašoun křičí: chyťte fašouna. 

Napadá mě spousta věcí, na které bych pak mohl odkazovat s přemoudřelým "vždyť jsem to říkal", ale nechám na jiných chytrolínech. Jen si připomenu, že uplynulo dvacet let pd chvíle, kdy jsem se vydal do Čečenska za svým prvním vskutku válečným zážitkem, jehož hlavním vinníkem byl stejný hajzl, jenž se rozhodl váčit dnes - obdivovatel Stalina, co spí s Mein Kampfem pod polštářem.

Slava Ukrajině. Fuck Putin.

Najn ilevn

Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina  nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.

Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.

Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů. 

Čest památce všech obětí.

Školáci

Vlastně není úplně marketingově blbé, že si různé magorské skupiny vybírají mladicky znějící jména. Pro neznalé orientálních jazyků: Šabáb znamená mládež a Tálib je student, Tálibán v množném čísle. Je pravda tedy, že původní Tálibán se původně formoval v pákistánských náboženských školách.

Sleduji hlášení o tálibánských teritoriálních ziscích a připomínám si místa a města, ve kterých jsem býval. Zatím vesměs nevelká a ne příliš významná, ale přesto. Jediný výlet do Badachšánu, který bývával protitálibánskou baštou, než se tam začali vracet Paštúni z Pákistánu. Kunduzský pobyt v guesthouse-u Lapis Lazuli, který naši místní zaměstnanci nazývali pro ně zapamatovatelněji, leč z ne zcela známého důvodu, Lisa Lopez, případně German bar. Z důvodu o dost pochopitelnějšího. Náš nepochopitelný kancl v Pul-i-Chumri, který jsme z různých důvodů každý půl rok otevírali a zavírali. Jediné, zčásti nouzové přistání v Šebergánu, kde se letištěm nazývala krátká přistávací dráha obložená rozmlácenými rezavějícími stíhačkami, cisternami a další havětí, mezi kterou se pokojně pásly krávy. Výlet do arabské vesnice v saripulských horách, který jsem pojmenoval United Colours of Benneton a kde jsem potkal dvojníka svého sušického strýce.

Kdo strávil nějaký čas v Afghánistánu, nemůže buď milovat nebo nenávidět, v naší branži většinou to první. Nádherná země se skvělými lidmi. A bohužel spoustou magorů, kteří se řídí primárně krátkodobými lokálními zájmy a spolčí se s kýmkoli, kdo je pomůže prosadit. Klidně i s nepřítelem přítele, se kterým den předtím lámali chléb. Přesto se obtížně sleduje, jak místní lunatici s různými vypatlanými přivandrovalci z Pákistánu, zemí Střední Asie, Blízkého východu či odjinud, kteří v Afghánistánu dlouhodobě nacházejí svá útočiště, Afghánistán znásilňují pod vlajkou totálně pomýleného výkladu Islámu a šariatských pravidel.

Dávno nemám rád, když se chytrolíni předhánějí v neosobních, katastrofických prognózách vývoje v jim zcela ukradených zemích. Nejlépe vykašlat pár různých teorií, aby člověk následně mohl hýkat své „já to říkal.“ A čím horší prognóza, tím více slávy si pak člověk může nárokovat, pokud se naplní. Tak jsme se od anonymního experta dozvěděli, že Kábul padne do tří měsíců. Co ale s takovou „informací“? Krom bohorovně cynického odepsání miliónů lidských životů při sledování toho, jak si skupina buranů a prospěchářů pod náboženskou vlajkou uzurpuje kontrolu nad jednou z nejkrásnějších zemí na zeměkouli.

Nikdo si asi nedělá iluze, že dle nejoptimističtějšího scénáře se situace vyvine jen nepatrně lépe než úplně nejhůř. Nikdo též nepochybuje o tom, že političtí představitelé Tálibánu nebyli nedávno v Moskvě a Pekingu na vánočních nákupech a že se krom interního megabordelu rozehrává další mezinárodní realpolitická partie. Nemůže jen nebýt smutno z toho, že bity zas budou milióny civilistů, kteří nechtějí víc, než normálně žít.

Ramadan kareem

Těžko uvěřit, že jsem prožil první celý Ramadán už před 19 lety. Tenkrát jsme se k půstu připojili i my, neznabozi, a já sám vydržel tři neděle, než jsem si přivodil jakousi zimní breberku a musel nasadit antibiotika. Dny byly na severním Kavkaze kratší a režim celkově méně striktní než na Blízkém východě, kde je ten letošní  devátý měsíc islámského kalendáře mým dvanáctým. Ramadan Kareem, přátelé.

O žlutém lese

Pětadvacátý březen mám spjatý se soukromým výročím, dnem, kdy jsem nastoupil do letadla, nechal za sebou, v dobrém i v ne příliš dobrém, svůj předchozí život a stal se expatem na plný úvazek. Dnes je to přesně 19 let, co mě letadlo dostalo do Moskvy, kde jsme s Pléšou následně dali pár piv umakartovém pokoji Českého domu.  

Odletěl jsem s tím, že si vyzkouším na rok a od té doby žil v Rusku, Gruzii, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Pákistánu, Jordánsku a Iráku, a pracoval i třeba v Jižním Súdánu, Turecku, Sýrii nebo Kyrgyzstánu. Po třech letech se základnou v ČR teď v jednom ammánském hotelu začínám další expatskou kapitolu. Nepochybně znamenalo uplynulých devatenáct let řadu cest, kterými jsem nešel. Té, již jsem si vybral (the one less trodden by), nicméně vůbec nelituji.

Bez vítěze

Má bublina chrchlá kouřem, zanechaným fotbalovým utkáním, ve kterém v Praze sídlící čínský klub porazil skotský klub sídlící... ve Skotsku. Alespoň něco funguje. Jestli jsem pochopil správně, došlo v zápase i na kung-fu (německý Welt ho nazval nejbrutálnějším faulem roku) i na pozápasový boj bez pravidel. Obě potyčky možná naplňující skutkovou podstatu trestného činu napadení. Fotbalisté hostujícího klubu též nebyli po zápase vpuštěni do kabin, jako by hráli okresní přebor někde doma v Číně.

Během utkání se hráč hostujícího teamu a českého původu přitočil k domácímu hráči finského původu a cosi mu zašeptal. Načež domácí hráč začal křičet "rasism, rasism, he said fucking monkey" a tím se z maximálně nedůstojného sportovního klání ze strany domácích stalo maximálněji nedůstojné v provedení obou aktérů. 

Přišlo mi zajímavé, že zatímco české zprávy jsou vesměs uražené, skotský team jede masivní kampaň, ve které se soustředí pouze na údajný projev rasismu. Sám český hráč už se nechal slyšet, že nazval soupeře slovy "fucking guy." Což by sice odpovídalo jazykovém znalostem průměrného českého čutálisty i délce projevu, zaznamenaného na různých kamerách, ale, ruku na srdce, opravdu tomu chceme věřit?

Též mi přišlo zajímavé, že se primárně řeší, proč si čutálista zakryl drštku, a že to asi musí znamenat, že určitě chtěl říct něco strašného (jak se asi řekne anglicky naschválníček?), ale nějak se upozadilo asi nejdůležitější z celého zápasu, a to, že má jeden z hráčů po brutálním zákroku soupeře zlomenou lebku. Další z domácích hráčů navíc zase po zápase přiznal, že mu vůbec nešlo o fotbal, ale o to, aby zranil některého ze soupeřů

Nepochybuji, že jsou mnozí čeští čutálisté rasistické tužky, stejně jako nepochybuji o tom, že skotský team rozvrtěl psa, aby se nehovořilo o samotném zápase. Stejně jako nepochybuji, že v následujících roztržkách byly sociální sítě plné rasistických a dalších urážek z obou stran, jako by každý Pepík nebo Jack sám stál na hřišti. 

Co z různých, i oficiálních reakcí jednoznačně vyplývá, je jakýsi pocit povýšenectví britských médií i voxu populi nad burany z východu, u kterých se tak nějak předpokládá, že se budou chovat neomaleně. A s domnělým rasismem nelze přeci bojovat jinak než otevřenou xenofobií. Chápu samozřejmě, že jsou hráči skotského teamu extrémně citliví na jakýkoli projev rasismu, když ho týden co týden zažívají na vlastních stadionech.

Naprosto nesnáším jakékoli projevy rasismusu, což potvrdí většina mých příbuzných a kamarádů, kteří se diskusím na toto téma se mnou vesměs úzkostlivě vyhýbají. Zároveň si ale tak nějak v rámci zachování proporcionality situace myslím, že než tři jakákoli a z jakékoli pohnutky pošeptaná slova v kontextu celého utkání zas tak moc neznamenají. 

Ale jinak jsem celkově vlastně rád, že mě koukání na fotbal už zas tak moc nebaví.

Testy

Čím to asi je, že na ammánském letišti není problém postavit 15 testovacích buněk vedle sebe, zatímco na prvním ruzyňském terminálu raději člověk rychle proběhne, aby se nenakazil? Čím to asi je, že se v Turecku či na Ukrajině lze otestovat do půl hodiny s tím, že k vám kdosi dorazí i domů, zatímco rezervační systémy českých odběrových center nabízejí naprosto zbytečné termíny za tři týdny. Kolik u nás vzniklo drive-in testovacích míst, kde člověk pouze sroluje okýnko a připraví si mobil na zaplacení, jako třeba v témže Ammánu? Elementary.

Na předodletový PCR test jsem musel do vedlejšího města, protože jinde nebyly termíny, anžto tento stát řídí totální nemehla. Alespoň už ale Bureš přiznal, že nikdy, když nabíral do práce, nechtěl vidět maturitní vysvědčení. Což vysvětluje 90% nominací na ministerské posty.

Řídit stát jako Hepnarová náklaďák.

Káthmándú-Ammán

Zavolal jsem do Ammánu, abych se Jeremyho zeptal, jak fungují za kovidu. Krámy a hospody otevřené, i když většina přešla též do online dodávek. Půlnoční zákaz vycházení. Drive-in testovací stanice po celém městě. Povinné náhubky na veřejnosti i v práci nikdo nerozporuje a policie nekompromisně kontroluje. Včera byli i u nás v kanclu. Otevřená fitness centra i kryté bazény. Z 85% volná kapacita nemocničních lůžek. I když prý v posledních týdnech stoupají denní počty nově nakažených a vláda zvažuje plný, nekompromisní lockdown. 

Někdy v osmdesátých letech jsem kdesi četl, jak komunistický puč zatočil československou ekonomikou a strukturami natolik, že se ze sedmého místa na světě země propadla o třicet příček, hned za Nepál. Zpětně viděno mi to nepřijde úplně pravděpodobné, nejen proto, že nedokážu dohledat. Válka a tak. I když o negativních společenkých a ekonomických následcích komančského marasmu pochybují jen ti, co nechtějí nebo neumějí použít mozek. Stejně jako o brutálně destruktivním vlivu naší stávající věrchušky v čele s prezidentem a premiérem.

Ať už s Nepálem bylo jakkoli, asi bych teď Káthmándú s klidem bral. A do Ammánu se vyloženě těším. I na ten případný lockdown.

Donbas

Nedávno jsem se tu přiznal, že nemám rád takzvané válečné novináře, a teď dočetl knížku od jednoho z nich, Donbas od Tomáše Forró. Částečně na různá doporučení, částečně asi i proto, abych trochu pracoval se svou předpojatostí.

Než se podělím, jak dopadlo, přiznám zas, jaký mám s válečně-novinářským žánrem největší problém. Dá se asi shrnout jako nepoměr mezi novinářským sebepromo a zájmem o lidské osudy, zasažené válkou. Mezi často povrchním porozuměním situaci, daným krátkým pobytem či pobyty, a suverenitou, se kterou se situace prezentuje. Nepoměr z pohledu člověka, jehož prací je téměř po dvě dekády zájem o lidské osudy a důkladné studium situací v regionech, kde působím.

Forróův Donbas vnímám ve třech rovinách. V jedné rovině knížka demonstruje ruskou meta-strategii na různých paralelách mezi Donbasem a konflikty v ex-CCCP, nejčasněji na Kavkaze, který ale autor příliš nezná a nechápe. Často porovnává neporovnatelné a dopouští se zbytečných chyb a domněnek. Místy je až roztomilé, když na jedné straně dokáže velmi vnímavě a přesně popsat různé ruské postupy a vlivy, ale demonstruje je příklady, které se k demonstraci nehodí.

Třeba porovnávání působení Čečenců v Abcházii s působením Čečenců na Donbase je dost mimo mísu. Basajev a spol. se v Abcházii neobjevili z ruského popudu ani na ruské přání, ba naopak vnímali Rusko jako nepřítele, který se ale v konkrétním konfliktu stal nepřítelem jiného nepřítele, tedy jejich dočasným spojencem. Basajev a spol. šli do Abcházie bojovat za svobodu (a unifikaci) hrdinných kavkazských národů a Rusko prostě náhodou bylo na též straně jednoho lokálního konfliktu. Což se ale změnilo jen za pár let, když Basajev se svými muži bránil na azerské straně karabašskou Šušu před útokem Ruskem podporovaných arménských vojsk. Načež mnozí prominentní čečenští velitelé našli ve svém boji s Ruskem útočiště právě v Gruzii a sám Basajev s Ruskem válčil až do své náhodné smrti u ingušského Ekaževa o více jak desetiletí později.

Zato několikrát zmiňovaný batalion Vostok, který vznikl v roce 2003 (nikoli 1999, jak špatně uvádí Forróův zdroj) pod vedením Sulima Jamadajeva, tehdejšího de facto vládce východočečenského Gudermesu (proto Vostok) je zosobněním proruského pragmatismu. I když Sulimova deklarace loajality ruské armádě, která již v té době bojovala mj. proti Basajevovi, měla tenkrát i mnohem prozaičtější důvody. Sulim (a jeho pěti bratří) neválčil jen s protiruskými bojeviky, ale i se současným čečenským prezidentem, Ramzanem Kadyrovem, a to o kontrolu nad nelegální těžbou a prodejem ropy, či výnosným byznysem z únosů civilistů. Vostok byl částečně pokusem bratrů Jamadajevových posílit vlastní postavení v rámci tohoto vnitřního konfliktu. Kadyrovovi ml., tehdy ještě v pozici šéfa ochranky svého otce, nezbylo nic jiného než Vostok legitimizovat a následně se pokusit ho dostat pod vlastní kontrolu. Sulim Jamadajev byl pak zastřelen ve sklepě jednoho dubajského obchodního centra v roce 2009, dle všeho Kadyrovovým bratrancem (a poslancem ruské Dumy) Adamem Dělimchanovem z pozlacené pistole Makarov, kterou Dělimchanov dostal od Kadyrova. Vostok se mezitím stal de facto Kadyrovskou bojůvkou a symbolem čečensko-ruského přátelství, který se objeví všude tam, kde Vladimír Vladimírovič potřebuje.

Jedna z důležitých kavkazsko-ukrajinských analogií autorovi nicméně unikla. Mám dlouhodobě za to, že ruské slovo bespredel, značící maximální chaos a bezpráví, se dostalo do anglojazyčných slovníků z Kavkazu, konkrétně z Čečenska. Ať už šlo o popis chování místních garnitur po první, vítězné válce s Ruskem, nebo řádění ruských vojsk a spřízněných Čečenců, včetně výše zmíněných, během války druhé. Není nicméně s podivem, že Urban dictionary ilustruje bespredel na příkladu Majdanu, zatímco ho Forró, asi nevěda, popisuje v Doněcku a Luhansku. Bespredel je jednou z klíčových ruských strategií na jím kontrolovaných cizích územích, protože vytváří prostor k momentálním změnám vládců i potenciálnímu očistnému zásahu z moskevské hůry.

Ale to už jsem se zakecal, takže zpět k tématu. Forró prostě Kavkaz nezná, něco si načetl a z části spoléhá na vyprávění jednoho ze svých hlavních hrdinů, Gruzína Mamuky, který svou první válku zažil ještě v chlapeckém věku, a následně ji dalšími válkami mytizoval, takže nemůže být než nedůvěryhodným vypravěčem. Stejně jako třeba bývalý gruzínský prezident Míša není zosobněním progresívního demokrata, ale spíše duší megalomanský autokrat, který se od svých politických souputníků asi nejvíce liší tím, že je extrémně pro-Evropský a pro-západní. Což se bohužel nedá takto jednoznačně říci o jeho nástupcích, kteří pomalu a jistě ve mnoha ohledech vracejí Gruzii do před-růžového chaosu.

Protože jsem v různých částech Kavkazu prožil více jak deset let, zaujala mě tato první rovina asi nejvíce. A jak již řečeno, i když se autor v řadě svých tvrzení mýlí, dokáže vyvodit zajímavé, ba silné závěry ohledně ruských taktik a praktikování hybridních válek.

Ve druhé rovině se Forró pouští do obecných úvah o situaci na Ukrajině a o jejím směřování. I zde si myslím, že je často mimo, respektive, že se zbytečně dopouští příkrých soudů na základě nezřídka emotivních vyprávění svých protagonistů, místo jakéhokoli pokusu o vlastní analýzu. Neříkám, že by knížce slušelo více analytiky a de facto jiný styl a formát, jen že bych byl opatrnější s příkrými odsudky situace pouze na základě vyprávění několika lidí. Není třeba mít za každou cenu názor na věci, kterým jsem neporozuměl.

I když… pro lepší pochopení podhoubí donbaského konfliktu by se možná slušel nepatrně širší diskurs do ukrajinských politických realit, alespoň těch relativně nedávných. Když už se (zcela právem) na několika místech v knize omývá hlava Porošenkovské garnituře, asi by se bývalo slušelo více rozvinout roli, jakou v polarizaci Ukrajiny sehrála Janukovičova Strana regionů. Doslov k českému překladu pak letem zmiňuje i poslední volby a novou vládní garnituru, která „o rok později všechny zklamala,“ kterážto generalizace je naprosto zbytečná. I když Forróovi neupírám, že se všemi zklamanými hovořil. Generalizace, která popisuje spíše ukrajinskou a další post-sovětské společnosti, kde je skepse vůči jakékoli politické garnituře národním sportem a kde za vše můžou ti nahoře, nehledě na to, jakou roli sami Forróovi protagonisté v konfliktu, ba ve vlastním životě sehráli. Sám zaujímám k Zelenského administrativě zatím vyčkávací postoj, protože změn a institucionálních reforem Ukrajina potřebuje jako málokterá evropská země, a změny potřebují čas, který kovid nepřidal.

Zpět ke knížce ale. Ve třetí rovině, která je hierarchicky rovinou centrální, se seznamujeme s různými protagonisty knihy, na kterých je situace na Donbase ukotvena. Použil jsem schválně sloveso ukotvit, protože právě o chybějící kotvě se mnou často mluvili lidé, se kterými jsem se na Donbase potkával já. U většiny popisovaných postav se člověk chce dozvídat více o jejich osudech, jež dohromady skládají mozaiku konfliktu, který se, jako naprosto každý konflikt, s postupem času z černobílého stává šedším a šedším, jak i uznává sám autor. Tato rovina je z mého pohledu nejzajímavější a nejnosnější. Foróo vlastně zajímavě navazuje na doyeny české válečné žurnalistiky, Mirka Štětinu a Petru Procházkovou, kteří své knihy z válek vesměs kotví na lidských příbězích, jen je jeho rámcová kompozice mnohem silnější a jednolitější než třeba Petřina Aluminiová královna, nebo Mirkových Sedmero královen, kde se de facto jedná o sbírky dokumentárních povídek.

Celou dobu pročítání jsem nepatrně bojoval s tím, že Forró na Donbase používá překladatelky. Jazyk je od nepaměti klíčem k místním kulturám a lidským duším a bez něho se jen obtížně proniká. V ex-CCCP, včetně Donbasu, je jazyk navíc jednou ze součástí konfliktu, jakousi mentální hranicí mezi západní a východní Ukrajinou, a ani sebelepší překladatelka, ani enormní konzumace různých lihovin jazykovou bariéru kvalitně nepřemostí. Možná i proto se Forró na separatistických územích spoléhá primárně na Čechy, jež ale zároveň, dle vlastních slov, opakovaně vystavuje různým nebezpečím.

Zatímco Forróem popisované lidské osudy a skrze nich osvětlovaná (či ztmavovaná) situace v oblasti jsou jednoznačně nejkvalitnějšími částmi knížky, nejnudnější jsou právě pasáže o autorovi samotném a jeho různých hrdinstvích. Příliš na mě dýchalo egotripem, jelikož mám hluboce zakódované alergické reakce na jakékoli chování, které vystavuje vlastní okolí nebezpečí, jen aby si dotyčný někde udělal fotečku do rodinného alba. A ještě to nepokrytě přizná. Za svých dvacet let praxe jsem podobných situací zkrátka viděl přespříliš. S různými konci a nejen happyendy.

Shrnuto a podtrženo i přes řadu výhrad považuji Forróův Donbas za zajímavý počin a knihu hodnou přečtení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že knížka změnila mé vnímání válečně-novinářského žánru. Jako u každé jiné knihy bych i tady čtenáři doporučil, že není třeba se vším souhlasit, jako není třeba si myslet, že autor všemu porozuměl. K zamyšlení, reflexím či dalšímu bádání je Forróův Donbas ale dost dobrý materiál. 3,5 z 5.

Černoši

Vyskočil na mě na aktualne.cz starý text o výtažcích z bezvýznamné knihy od bezvýznamného autora o psychopatickém, a díkybohu odcházejícím, americkém prezidentovi. V pasáži věnované scénce, kde si Trump najal falešného Obamu, aby ho mohl před kamerami vyhodit z práce, jsem se nejprve pousmál nad tím, jak se loseři často snaží přeroubovávat životní momenty, které považují za úspěch, na různé další situace. Nad Trumpovou nostalgií, že nezůstal u svého apprenticovského „You’re fired“ a dal se na práci, o které ze začátku otevřeně tvrdil, že je příliš namáhavá a že ho nebaví.

Můj zrak nicméně utkvěl na následující formulaci, dle všeho převzaté z ČTK: „Cohen nejmenoval černocha najatého na tento úkol, ale v knize je fotografie, na níž Trump sedí za stolem naproti černochovi, který má odznak americké vlajky v klopě saka, a na stole leží dvě knihy, přičemž na jedné z nich je Obamovo jméno.“

Chvilku počkám, zda se chytí i jiné zraky. Nic? Dobrá, jen si nechejme koulení očí a mačovské reakce na závěr. Snad nicméně nejsem jediný, jehož mlátí přes zorničky formulace o najatém černochovi. Byť je u nás naprosto běžné identifikovat jedince dle barvy pleti, což, sorry to say, je jedním z elementárních projevů rasismu. Vím, že nikoho neudiví, nakolik je naše společnost rasistická, ba naopak, rostoucí část populace je na tento fakt nepatřičně hrdá. ČTK je nicméně veřejnoprávní institucí, která by asi podobné propagovat neměla. I když při pohledu na radu ČTK se asi není příliš čemu divit.

Nejsem žádný cíťa, ale samo slovo černoch mi přijde někde mezi archaicky kolonizační a dětské. Jako třeba běloch, rudoch, nebo žluťoch. Vlastně mě i baví obligátní námitka ve stylu: „No a co, dyk je to normální slovo a Obama je přeci černoch, tak vo co go, ne? To budeme teď všechno censurovat, jako ty debylní Amýci?“ Netřeba cenzurovat, jen se zamýšlet nad významem slov, kteréžto zamyšlení začíná tím, že je stejně netřeba ostatní klasifikovat dle barvy pleti. Nejen proto, že všichni vědí, že je Obama černoch, je nesmysl to vypichovat. Zmíněná formulace by navíc byla silnější, kdyby byl najatý hercem, nikoli černochem. Černoch najatý na práci má nicméně evokovat hierarchii mezi (nečernošským) najímatelem a černochem. Takto totiž funguje jazyk. A i kdyby zprávy z ČTK psal totální negramot, kontroluje i zkušený editor. Ne všude makají jen najatí černoši.

Davy

Nikdy jsem neměl rád, vícekrát viděl, jak může být jejich síla destruktivní a jak málo k tomu stačí. Třeba když se horda po páteční modlitbě vydala v Mazaru ke kompaundu OSN a od té doby nepotkávám Filareta. Jasně, nebývá jen destruktivní, vlastně naopak, leč i v nedestruktivním se necítím dobře. Proto třeba nerad chodím na velké koncerty. Zas mě ale fascinuje potenciál davu chovat se maximálně iracionálně na základě zdánlivě nahodilého ponoukání jednotlivců. Fascinuje mě právě ta hranice mezi řádem a psychózou. Obávám se nicméně dlouhodobě, že psychóza je davům z různých příčin přirozenější. Stejně jako schopnost vybírat do čelných politických pozic psychopaty.

Záběry z ozbrojeného útoku na americký kongres jako téměř metaforické vítězství pomateného davu nad elementární logikou a slušností. A lépe asi hned tak bohužel nebude.

Proletáři

Na aktualne.cz proběhla zpráva o tom, že čínská komunistická strana zakládá své buňky v různých firmách, včetně těch, které jsou odnoží firem českých jako je Home Credit či Škoda. Takže jsme nedozvěděli nic víc, než že komančové od dob ruské industrializace a urbanizace fungují stále stejně. Asi není třeba se divit. Co se nicméně od předaurorových dob změnilo, je míra dobrovolnosti a zapálenosti jednotlivých členů buněk, které v sobě nepochybně zahrnují i fanatické politruky i indiferentní členy, kteří drží ústa a krok. Však to není zas tak dávno, co to u nás fungovalo podobně.

Nejsem žádný expert na Čínu, jen mě fascinuje, nakolik se mé vnímání Říše středu změnilo po necelém měsíčním putování. Jednou z nejzajímavějších připomínek byla nesouvislá a vcelku nahodilá čára mezi soukromým a veřejným, která se projevovala jednak neustálým napomínáním a narušováním soukromého prostoru vyšší mocí (nezřídka reprezentovanou nějakým horlivým joudou) a druhak jakousi kolektivní uniformitou, spořádanou poslušností a připraveností nechávat se neustále napomínat a kontrolovat. Zlepšující se materiální kvalita života vykoupená mentální kolektivizací, ve které se centrální nařízení a postupy nerozporují. Že se svévolná čára mezi soukromým a veřejným týká i západních firem, proto vůbec nepřekvapuje. Vytvářet buňky v továrnách na kapitalismus je koneckonců základem komunistické ideologie. A co na tom, že se i čínské státní firmy chovají víceméně kapitalisticky.

Možná novináře zmátli naši komančové, kteří v porovnání s minulostí významně méně hlasitě slaví různé svátky a neshlukují se jako dříve, ani jiné do shlukování nenutí. V programových východiscích nicméně diktaturu proletariátu nadále mají. Asi novinářské zmatení nebude výrazem Proustovského stesku, spíše nepochopením, že čeští komančové jsou maximálně utilitární partají, která sice shlukuje z velké části lidi tesknící po totalitních časech, nicméně v reálu pracující primárně na pozicích funkcionářů a různých výhodách s nimi spojených. Protože i mezi komanči je každý nejblíž sám sobě.

Kavárna v New Yorku

Zatímco v Americe se nadále počítají hlasy, v Rusku si připomínají sto třetí výročí výstřelu z Aurory. Náhoda? Nemyslím. 

Dobrá tedy. Chtěl jsem psát o Aurorách a výročích, ale americké volby jsou možná zajímavější. I když mi nepřijde důležité hlásit se o slovo v debatě, které všichni rozumí a mají jasno. Jako vlastně u každé dnešní debaty. Čím vyhraněněji, tím lépe. Samozřejmě doufám, že šílený conman z Bílého domu zmizí a že v USA bude první ženská vicepresidentka, ale to neovlivním. 

Je mimo jakoukoli pochybu, že stávající prezident a jeho partaj dlouhodobě usilovali o narušení řádného průběhu voleb. Například dobře dávno věděli, že významně více demokratů než republikánů hlasuje poštou, a proto je třeba neustále zpochybňovat legitimitu poštovního hlasování. Došlo též na vyměnu šéfa pošty, omezení poštovních kapacit, ba neschválení jejich rozpočtu, který právě kvůli volbám žádal více prostředků. Republikáni zároveď dlouhodobě posilovali různé soudy, včetně na poslední chvíli toho nejvyššího. Vlastně je toho spousta, co červení vymysleli, aby posunuli výsledek voleb vlastním směrem, takže se nedivme jejich zklamání, pokud  nakonec dopadne jinak.

Zatímco se asi většina Evropanů dokola podivuje podpoře, kterou dokáže oranžový exot získat, když je přeci nadmíru jasné, že je to profesionální podvodník a lhář s íkvé tykve. Jenže… Podobnosti s naší malou banánovkou čistě náhodné.

- Demokraté sami sebe vmanévrovali do pozice moralizujících lepšolidí, kteří umí promptně vyjádřit své rozhořčení nad spoustou věcí, co Trump a jeho parta dělají, ale jinak jim není příliš rozumět;

- Z jakéhosi bizarního (čti: fundraisingového) důvodu vybrali demokraté snad druhého nejstaršího prezidentského kandidáta v historii zeměkoule. Mugabeho nikdo hned tak nepřekoná;

- Žijeme v sociálně ekonomických bublinách i proto, že nám vadí, když se nám kdosi snaží vnucovat, co a jak si máme myslet. Právě moralističtí městští liberálové jsou na vnucování experti. Komu je sympatický někdo, kdo ho neustále poučuje, ať se přihlásí;

- Pro Trumpa a spol. nebylo obtížné vytvořit v demokratech obraz ňůjorské kavárny, která se jen vytahuje, ale vlastně ničemu, a hlavně nikomu nerozumí – a zároveň je neustále trollit, aby se dál rozčilovali a moralizovali, a tím pádem dávali za pravdu Trumpovi a spol., že se jedná jen o ňůjorskou kavárnu, která se jen vytahuje atakdále;

- Kdosi jiný již popsal, že následkem zdánlivého nebo opravdového demokratského elitářství je příklon nejchudších vrstev k republikánům, protože mluví jejich jazykem. A co na tom, že velká část republikánských rozhodnutí chudým bere a bohatým přidává. Slavné a otřepané „help me feel important“ funguje vždy a všude;

- Na rozdíl od svch předchůdců strávil Trump celé své funkční období v módu volební kampaně na mítincích, kde na sebe nechal "sáhnout" desetitisíce obyčejných everymenů - dotkout se, byť symbolicky, hvězdy, ba vlastního presidenta, je jistě jedním z největších životních zážitků;

- I když je počet amerických občanů, kteří vlastní cestovní pas, vyšší než často opakovaných 10% (což prý bylo v roce 1994), pořád většina necestuje za hranice a různé americké mezinárodní závazky je nezajímají. „America First“ je geniální slogan, který v USA náramně rezonuje, stejně jako obviňování kohokoli cizího z vlastních problémů;

- Stejně tak funguje neustálé porušování nejrůznějších pravidel, jež většině svobodomyslných tak trochu imponuje. V každém je maličko anarchie a nevůle k obecným pravidlům a Trump jen demonstruje, že nedodržovat pravidla, je vlastně tak nějak pořádku (nikdo není dokonalý!), zvlášť když tak dělá chlapík od vedle, co si na nic nehraje;

- Republikánům se dlouhodobě daří zobrazovat demokraty jako nesvobodymilovné komunistické nebezpečí a demokraté s tím neumějí pracovat. Američané tedy často nevolí Trumpa samého, jen mají strach z (ne)demokratické alternativy. A co na tom, že je to právě Trump a jeho partaj, kdo zásadně omezuje a oslabuje demokratické instituce;

- Nakonec totiž není důležité, co kdo dělá, ale jak o svém konání komunikuje, jak dávno víme. Někdo informace má, jiný informace potřebuje; jeden komunikuje dle pravidel, druhý má tendenci urážet a pokřikovat. Amerika tak nějak poprvé zažívá situaci, že kdo uráží a pokřikuje, má zároveň informace, jež jiné potřebují. Což zásadně leč asi nezvratně posouvalo hranice normálna.

A mnoho dalších. Zároveň je asi dobré připomínat, že americký volební systém je bizarní a výsledky často nevyjadřují většinové mínění. I když Trump může připadat jako absolutní idiot, neznamená to, že ho volí pouze idioti. Naopak myslet si to z nás snadno dělá elitářské, moralizující (teplické) kavárníky. 

Attention whores

Tereza popsala situaci, o které se tu a tam bavím s různými lidmi. Diskusi většinou končívám mávnutím rukou, že s tím není možné a vlastně ani třeba nic dělat. I když už jsem několikrát sám napsal na různé profily dotyčných ke komentáři u článku odměřený a neemocionální fuck-off vzkaz. Který jsem ale následně neposlal. Usoudiv, že nemá cenu.

Tzv. válečné reportéry jsem nikdy neměl příliš v lásce. Většinou mi přijdou jako povrchní hledači senzací. Staví se na pár dní, maximálně týdnů, nezřídka už s částečně vykrystalizovaným příběhem ve vlastní mysli, aby se následně stali experty a autoritativními hlasy na témata, kterým ani náhodou neměli čas (a často ani zájem) porozumět. Zato musejí chrlit zprávy „zprávy“ a „příběhy“, které zaplatí případně legitimizují cestu.

Na rozdíl od většiny tzv. válečných novinářů jsem ve mnoha jimi popisovaných oblastech strávil řadu let, poznal je zblízka, i nějak lidsky uchopil (možná i pochopil), téměř vždy získal respekt ke spoustě lidí, kteří v nich musejí tak nějak žít či přežívat. Tzv. váleční reportéři se dle mého soudu naopak jen zřídka skutečně zajímají o lidi a zůstávají nejbližší jen sami sobě. Píší o místech, kulturách a často i jedincích mně důvěrně známých, aniž by uchopili.

Zatímco já musím vesměs mlčet. Jednak nemám touhu vystavovat vlastní ego a jednak mi profesionální etika velí veřejně se nepouštět do politických komentářů a analýz. Na rozdíl od…

A přitom jsem nezřídka viděl tzv. válečné novináře otevřeně šířit zaručené hlouposti, nesmysly ba lži, včetně propagandy té či druhé či třetí bojující strany. Zažil jsem i případy, kdy takové nesmysly měly přímý dopad na zdraví, ba životy lidí, ve válečných oblastech žijících.

Teď tedy Tereza napsala, o čem dlouho přemýšlí a co si v mém okolí myslí snad všichni, kteří tématu alespoň trochu rozumějí. Ne že by nakonec cokoli změnilo, ale jsem rád, že je to venku.

Vzpomněl jsem si na oblíbený zážitek s norskou „válečnou novinářkou“, jednou z mála, kterou osoba, jíž popsala ve své „reportáži“, dala k soudu a soud i vyhrála. Zážitek se udál pár let před soudním přelíčením a spočíval v tom, že jsem se sebejisté novinářky, přesvědčené o vlastní světové proslulosti, ptal, co je vlastně zač a čím se živí. Ignorování nesmyslného celebritismu bylo mou obranou před vnímanou neprofesionalitou samozvané celebrity, jako to od té doby dělám na různých sociálních sítích. Abych nemusel říkat nahlas, co si myslím. Protože eticky bych neměl, a protože to beztak nikam nepovede. I proto jsem rád, že sepsala Tereza, jedna z mála „válečných novinářek“, které mám rád a která svou práci dělá vždy poctivě. I když ona by s „válečnou“ nálepkou jistě nesouhlasila.

Nabíječka a krkoun

Když jsem se z pokoje vrátil do hotelového baru s počítačovou nabíječkou, seděla u vedlejšího stolu na laptopu pracující děva, která jako by mi můj charger záviděla. Po dalším pivu se na mě asi i usmála, ale já neměl brýle, takže se nepočítá. Pokaždé mi v podobné situaci vyskočí ca. 20 let stará historka, kdy jeden dánský turista odhalil, že si nasazuji brýle pouze proto, abych si mohl prohlédnout představitelku opačného pohlaví, jinak že mě zamlženost okolí baví. Vlastně ji tak trochu potřebuju, abych příliš nepanikařil. Hovořil z vlastní zkušenosti. A já od té doby nenandávám brýle pouze proto, abych se podíval na neznámý obličej. Jakéhokoli pohlaví.

Ze záchoda jsem za půl hoďky šel už v brýlích a tentokrát se usmála určitě, ba pokynula mým směrem, asi že chce půjčit nabíječku. Když jsem přistoupil, abych se zeptal, co potřebuje, řekla, že prý návštěvu mého pokoje a tři sta euro. Na jednu stranu potěšilo, že jsou odvětví, která kovidová recese ještě nezasáhla. Na stranu druhou mi bylo líto, že budu muset naše setkání reportovat, jak se sluší a patří v norské organizaci, pro kterou dělám. A že jsem možná poslední spolupracovník organizace, který nocuje v tomto, jinak dost důstojném hotelu. Napadlo mě, že alespoň využiju k tomu, abych o jejím byznysu zjistil více, ale každou mou otázku odbývala slovy „tady ne.“ Jako by i pracovní dotazník už byl součástí onoho byznysu.

Nic jsem se tedy nedozvěděl, jen doprovodil slečnu k výtahu. I s jejím laptopem, který měl dodat punc věrohodnosti. A bez nabíječky, kterou jsem jí nepůjčil. Krkoun.

Nobelovky

Dávno mě zajímá jen nobelovka literární, abych si rozšířil obzor a možná i porovnal svůj vkus se vkusem porotců. Pravda, většinou se neshodneme, ale i tak mi přijde zajímavé. Na rozdíl od exaktních věd je literární nobelovka stále více spíše právě výpovědí o soudcovských preferencích než o kvalitě díla odměněného. Podobně jako nobelovka mírová, která se jediná uděluje v Norsku. A letos ji dostali kolegové ze Světového potravinářského programu OSN (WFP).

Vyvolalo směs reakcí. Z jedné strany hrdost různých částí humanitárního cirkusu, že se dostalo na sektor jako takový. Z druhé strany výhrady vůči WFP, protože aplikovat frázi "nikdo není dokonalý" na WFP mnozí považují za nedůstojné opomíjení různých organizačních lapsů. Sám jsem zůstal tak někde mezi.

WFP je v porovnání s jinými agenturami OSN na špici humanitární pomoci, což ale též znamená, že jsou často lépe vidět rozpory mezi rétorikou a skutečností. Zaznělo-li navíc v odůvodnění, že WFP dostává potraviny do nejnedostupnějších koutů světa, není to tak zcela pravda, protože si WFP velmi často právě na takové oblasti najímá nevládní organizace. Jimž nikdo nobelovku nedal. V řadě kontextů se navíc humanitárka natolik modernizovala, že už se nerozdávají pytle s moukou, ale prostě peníze, ať už převody na mobilní telefon, přes různé vouchery apod. WFP je pro mě obrovský kolos, schopný mnoha skvělých věcí, kterému ale nechybí organizační arogance, neochota spolupracovat s jinými (počínaje kolegy s OSN) a zametání problémů pod koberec. Včetně problémů jako je zneužívání příjemců pomoci. 

Nedávno mi na telefonu v jedné appce naskakovala fundraisingová kampaň, kterou dokonce částečně dělali moji ve WFP pracující kamarádi, a jediné, co mě napadlo, že bych jim finančně ani náhodou nepřispěl. Nobelovku jim ale nakonec asi přeju, i proto, že se s ní spojená finanční prémie nepochybně dostane zpět k různým příjemcům pomoci.

Nakonec se ale vrací k tomu, že cena neodpovídá tolik o WFP, jako o Norském nobelovském výboru, který se rozhodl jít nejméně kontroverzní cestou. Jako by letos nebylo koho za mír odměňovat. Což není úplně nejlepší zpráva.

Od A(ničky) do Z(elimchana)

Vím, že má dnes Vova narozeniny, protože vzpomínáme 14 let od smrti jedné novinářky. Paní, kterou jsem potkal jen trochu a se kterou jsem vesměs hrubě ve svém mladickém maximalismu nesouhlasil. Podobně jako s Natašou, kterou jsem znal o dost lépe a jež bohužel přišla na řadu o pět let později a na narozeniny někoho jiného.

Napadá mě, zda lze vysledovat čečenskou stopu dle toho, zda k atentátu došlo na něčí narozeniny. Se vzpomínkou na Ramzana, který zabití bývalého čečenského prezidenta Maschadova, 8. března 2005, věnoval tehdy v televizi všem ženám k jejich svátku. Asi ne, protože o dárky nejde. Jde o uklízení dotěrných a nepohodlných pokud možno tak, aby mezi Kremlem a obětí zůstala viditelná, leč nedokazatelná stopa. Plausible deniability.

V den svých narozenin asi na rozdíl ode mě Vladimír Vladimírovič na Aničku nevzpomíná. Stejně jako nevzpomíná na Natašu, Borise, Alexandra, Stanislava a další. Možná si ale vzpomněl na Zelimchana Changošviliho, protože právě dnes, na narozky, začíná v Berlíně soudní přelíčení s Vadimem Krasnikovem, který si měl na Changošviliho vloni v létě počkat v jednom z berlínských parků. A o jehož napojení na ruskou vojenskou kontrarozvědku údajně, navzdory popírání Kremlu, němečtí prokurátoři ani trochu nepochybují.

Takže takové pěkné Happy Birthday Mr. President z Berlína, i když asi v německé verzi, které by měl Vova vzhledem ke svému předchozímu povolání dobře rozumět. A já dám chvilku ticha za Aničku a spol.

Pštrosi

Válčení pokračuje a můj mozek chce instinktivně dělat pštrosa. Aby nemusel vnímat ázerbájdžánské cluster bombardování obydlených stěpankertských čtvrtí. Nebo rakety dolétavající do stejně civilních čtvrtí v azerské Gandže nebo Mingačeviru. Aby nemusel řešit, které typy zbraní jsou více zakázané, nebo vnímat hysterické posty na sociálních sítí kamarádů slepě a mozkovymytě podporujících tu či druhou stranu. Války vždy mívají více poražených než vítězů. Kdokoli podporuje jakékoli válčení, by se měl léčit. Akorát zrovna není správná doba to komukoli připomínat.

Mezitím je vcelku jasné, že jsem se zprvu mýlil, nevěda, jakého je azerská ofenzíva rozsahu. Takže momentálně přijde dost pravděpodobné, že:
- pád Karabachu a většiny okolních území do azerských rukou je jen otázkou času, případně zásahu vyšší moci.
- V takovém případě kdo nezdrhne z Karabachu do Arménie, asi nepřežije, i kdyby se krásně dožil příchodu azerských vojsk a jednoznačně šlo o civilistu.
- Ruská touha po azerském přátelství je výrazně větší, než si mnozí troufali připustit.
- Arménie bude ráda, pokud se azerská pomstylačnost zastaví před jejími hranicemi. A s ní i Rusko, které se zavázalo, že Arménii, na rozdíl od Karabachu, v případě invaze vojensky podpoří.
- Případný pád Karabachu do azerských rukou bude pravděpodobně znamenat totální vylidnění a militarizaci území, na které se hned tak někdo nevrátí. Pokud vůbec kdy. Tenhle písek je můj a nikdo jiný si na něm hrát nebude. A když na to přijde, tak ani já ne. Bizim deyil? Da sanin deyil!

Při připomínání skutečnosti, že je letošní azerský vojenský rozpočet asi třiapůlkrát větší než ten arménský, se občas zapomíná, že tak tomu je již pár desítek let. Že Azer disponuje nejnovějšími ruskými a izraelskými vojenskými technologiemi. Že co na začátku devadesátek bylo válkou Davida s Goliášem a více méně holýma rukama, navíc s výrazně demotivovanou azerskou armádou spoléhající v nemalé míře na bojce z Čečny, je dnes vysoce sofistikovanou operací, kde David zůstal tak trochu Davidem, ale Goliáš je násobně lépe připraven. A dle všeho odhodlán tlačit až do finálního vítězství. Navíc má k ruce nejen cizí bojce (tentokrát syrské), ale i hodně velkého bráchu, který minimálně poradí. Jedinou možnou Davidovou strategií je Goliáše udržet co nejdál a co nejvíce unavit, je-li možné. K poražení zatím nevypadá, ale alespoň snad přestane útočit.

Aby jasno bylo, i když znám Azer mnohem lépe než Arménii, ba k němu mám jakýsi osobní vztah, nemám mysl fotbalového fandy. Co se děje, je obrovský průšvih, který se snadno může zcela vymknout kontrole a různými způsoby vtáhnout i další sousední země. Zvlášť v případě pokračující mezinárodní apatie, která jako by čekala primárně na Rusko, jež z různých důvodů dělá podobného pštrosa jako můj mozek.

Na východě

Budíček v pět ráno, Boltem na nádraží a šest hodin ve vlaku směrem na východ. Cestou ze Slavjansku mi Dimitrij v jednu chvíli začne ukazovat, kde všude a jak moc se bojovalo, ale pak mávne rukou. Trochu smutně, trochu nostalgicky, trochu naštvaně. Vlastně si nejsem úplně jistý, jestli se mu nechce vzpomínat na tragédii, která poznamenala miliony životů. Nebo úplně nedůvěřuje cizincovi, který ve snaze zapojit se do rozhovoru („podpořit besedu“, jak se dí rusky a já málem už napsal) položil doplňující otázku. Asi všechno dohromady a další. Tak se bavíme o autech a mně se téměř daří znít jako odborník. Po letech strávených na severním Kavkaze, kde jsem se i kdysi učil rusky a kde každý správný muž miluje svůj kalašnikov, žigulíka a děti (prý v tomto pořadí), si ještě pamatuji ruské názvy nemála automobilových součástí. Což nakonec zapůsobí. Takových cizinců tu zatím moc neměli. 

Po půldruhé hodině dojíždíme do Severodoněcku a nemůžu než se nedopopřiusmát, jak jsou zas veškeré, jakkoli barvité představy o neznámých místech nakonec mylné. Možná kdybych si víc předem nastudoval, dovtípil bych se, že coby sovětské město bude řádně naplánované. Široké ulice, hodně zeleně, spousta paneláků a šachovnicový půdorys. Založeno 1934 v souvislosti se stavbou lysyčanské chemičky. A zimy jsou zde kruté. 

Dnes je ale pěkných čtyřiadvacet a já jsem konečně na Donbase. Tedy jeho části kontrolované ukrajinskou vládou. Recepční v hotelu Centralnaja, jejíž obrázky, zejména růžové kanape ve foyer, se tak líbily Tomášovi, svým staccato chrlí otázku za druhou. Rezervaci jestli prý mám, jak dlouho se zdržím, pásport dajtě, nekouřím-li („to máte štěstí, náš hotel je nekuřácký“), že prý si mám na pokoji zapnout boiler, dát jim vědět, jestli budu potřebovat uklidit a snídaně je od sedmi. „Třetí parto vyhovuje?“ zeptá se nakonec, aniž by si mohla řádně užít můj pod respirátorem schovaný úsměv. Jen se zeptám, zda funguje výtah, rozhlédnu se a vidím, že otázka je řečnická. Paní recepční ani neodpoví a bez náznaku emoce ukáže na schody. Ještě se zeptám, kolik mají právě hostů, abych si případně ušetřil cestu do zakovidované ranní restaurace. Pět? To zvládnu. 

Zatímco mi přijde, že se Kyjev po třech letech, co jsem nebyl, tak nějak desovětifikuje, v hotelu Centrální si připadám jako kdysi. A nepatrně váhavě si přiznávám, že mě baví. Stejně jako mě baví fungovat pár neděl rusky, ač se háčkovat nechystám. 

Lingvistické postskriptum: na Ukrajině, jako koneckonců i v jižním Rusku se g téměř nevyslovuje, i proto se tu možná Čech cítí tak nějak více doma. Koneckonců i poslední sovětský prezident, původem z vesnice u jihoruského Stavropolu, si říkal Michail Horbačov. Michal Hrbáček.