29. listopadu 2012

Mlčím

Škoda, přeškoda, že se z pohnutek zachování profesionální integrity humanitárního pracovníka nemohu veřejně vyjadřovat k politické situaci v regionu, ve kterém působím. Pročítaje poslední abcházské zprávy, moc by se mi chtělo.

23. listopadu 2012

Virtuální bludy

Dokola se mi vrací, jak málo jsme si vědomi potenciálních následků virtuálních veřejných prostranství, kde sdílíme nálady, informace, úspěchy a prohry, ba fotografie místy i intimní. Nedávno kdosi pověsil na xichtoknihu mé foto - ještě, že mi to Zuckerberg hlásí a já (šokován ze znásilnění mého soukromí) stihl rychle stáhnout. Ve Skandinávii (snad i jinde) jsem zas třebas zahlédl veřejnou debatu na téma pyšní rodiče vystavují na xichtoknize své ratolesti, které asi budou pěkně nasrané, až se za pár let dozví, že kdesi nenávratně putuje jejich první foto samostatného posazení se na nočník.

Sdílíme i zprávy, což ve snaze upoutat ostatní (tzv. „přátele“) nezřídka znamená i naprosté bláboly a úlety, které by si jinak nezasloužili skončit coby čtivo ani na WC, jež se ale díky nám a řetězové podstatě xichtoknih stávají hity z nejčtenějších. Novodobým pravidlem mediálního úspěchu je tedy vyprokovat co nejvíce lidí, aby si na xichtoknize veřejně odplivli a zajistili sdílení a čtenost. A čím více ve spravedlivém rozhořčení virtuální bludy šíříme, tím více pozornosti se jim logicky dostává, ba nabývají na vážnosti. A protože minimálně třetina občanstva neumí funkčně číst (reálně je procento mnohem vyšší), jsou-li bludy umně napsané, upoutají jednoduchými „pravdami.“ Ne jako tato banalita.

Mnozí veřejně ambiciozní pochopili epidemický potenciál sociálních sítí dávno a i u nás se již veze nejeen hochštapler. Dlouhodobě a asi i nejokázaleji sám president a jeho hradní cháska, která zejmena ústy a klávesnicemi Jaklů a Hájků dokáže plodit vskutku geniální hovadiny. V posledních dnech o sobě zas nechává hojně slyšet nejeden presidentský kandidát. Největším z parazitů jsou asi národně-liberální (zkráceně: nazi) Parlamentní listy, které nejen že mají k parlamentímu stejně daleko jako do nebe, ale jež by asi nikdo moc neznal, kdyby se jim tak často nespílalo.

Zajímavé téma, se kterým nic nenaděláme, jen mi přijde fascinující ho studovat (však je z toho i universitní obor) a přitom si uvědomovat, že s každým veřejným „no to je teda debil“ děláme témuž debilovi reklamu k nezaplacení, jak koneckonů i napsal nejmenovaný novinář, jemuž tu tedy reklamu dělat nebudu. I když patří k hrstce, kterou lze ještě v Čechii číst.

19. listopadu 2012

Hodí – nehodí

Kdyby se v ČR sestavoval žebříček hochštaplerů, byl by hodně vysoko. Nejprve si ho začali zvát do televize, aby okomentoval letně-cestovatelské trendy, a jeho jiný vzhled a jméno mu mělo dodávat kredibilitu, že prý rozumí, o čem mluví. Pak se začal vyjadřovat o společenských jevech všeobecně a než stačil v rekordním čase nasbírat dostatek podpisů pro svou presidentskou kandidaturu, stal se senátorem. Tolik štěstí najednou si snad ani nezasloužíme.

Nepsal bych o něm, kdybych si nepřečetl, že prý pohrozil, že soudně napadne presidentskou volbu, pokud se prokáže, že jsou jím nasbírané presidentské hlasy zfalšované. Trochu mi to připomnělo, když jsme se staršíma klukama hrávali fotbal. Když začali prohrávat, nejvetší vyčůránek mač zrušil, že prý máme špatně pravidla. Tady nejde o fotbal ale ať už si myslíme o přímé presidentské volbě cokoli (mě osobně přijde zcestná), je přinejmenším podivné hrát se všemi a pak si začít stěžovat na pravidla, když najednou hrozí, že nevyhrajete. Pardon, ono to jde, ale pak jen asi potvrzujete, že jste stejní jako ten kluk na hřišti.

Vše výše jsem napsal jen den předtím, než se týž politolog, historik a sociolog svěřil národu, že komunismus je nejdemokratičtějším systémem, jaký může být. Což mě tedy hodně rozesmálo. Ergo: On je navíc i komediant! Tak to si na hrad zaslouží, to ano.

17. listopadu 2012

Dnes

Letí to. Dětem, co se tenkrát narodily, je dnes už třiadvacet. Nemálo už má i vlastní potomky. My máme vzpomínky. Jak jsme to tenkrát dobře mysleli a jak to pro nás druzí zbabrali. Nebo na dobovou euforii, kdy se k sobě lidi na ulicích chovali slušně a předávkování optimismem dalo naivně zapomenout, že na lidi jsou jako saně. Že jsme zapomněli, jaký byl tenkrát život slušného člověka a spíš myslíme na to, jaký je nyní, je normální. Že mnohé z nás oslovují jednoduché slogany populistů a extremistů v různé masce, taktéž. Jako je lidské nechtít si připustit, že největším poblémem v našich životech jsme my sami. Jo, jo, pane, to víte, život je těžkej. I proto je dobře, že nám do něho už třiadvacet let nekrafe rudá obluda. Vše nejlepší ke státnímu svátku, krajané!

16. listopadu 2012

ČSA podruhé

Se mi dnes vracejí témata, asi nějaká chyba v matrixu. Tentokrát telefonát z ČSA, že prý mi vystavili propadlou letenku.

Včera mi přišla odpověď na email, který jsem napsal z Juby před měsícem, tedy před třemi maily a dvěma telefonáty. Možá nás dělí pouhá tři časová pásma, ale já jsem o měsíc napřed. Zavolal jsem tedy znovu s jedinou prosbou, aby se mému poslednímu emailu někdo věnoval dříve než za měsíc a dál slečnu příliš neposlouchal. Odmítl jsem popáté vysvětlit situaci i pobídku pokusit se vyřešit přímo po telefonu s odkazem na mé předchozí dva pokusy, po nichž mi bylo doporučeno, ať napíšu. Nakonec mám letenku, hurá, Ježíšku, snaž se, doufám, že se letos pořádně vytáhneš.

Ještě jednou o témž

Při svém předběžnm hodnocení nové gruzínské vlády jsem opomněl zmínit velmi důležitý argument, ergo množství stávek a demonstrací, ke kterým se odhodlaly různé skupinky, aby upozornily novou garnituru na dlouho neřešené problémy, případně využili vládní změny k vylepšení vlastní situace.

Asi 1600 horníků v Tkibuli stávkuje proti plánovanému propouštění a snižování mezd. Podnik kontrolující tkibulské doly kontroluje bývalá vládní, dnes opoziční strana. Stávkují i zaměstnanci přístavu v Poti proti vykořisťování a za nový etický kodex, který jim zajistí zvýšení mezd na úroveň Dánska, tedy země původu majoritního vlastníka. Stávkují i zaměstnanci hlavního dodavatele elektřiny Telasi, a to za zvýšení platů a opětovného zaměstnání vyhozených kolegů. Ozvalo se i asi 650 doktorů, kteří byli před rokem vyhozeni, protože se začala jejich nemocnice opravovat. V neposlední řadě si zastávkovali i studenti tbiliské Techniky proti osobě svého rektora.

Nejveselejší asi byla stávka řidičů autobusů v Tbilisi vlastněaninevímzacoasitakyzavícpeněz, protože jeden z asiužbývalých korunních princů dnešního (dnesjižopozičního) presidenta, starosta Tbilisi, Gigi Ugulava, během stávky navrhl, že by se dopravní referát mohl přesunout pod ministerstvo pro ekonomický rozvoj. Takhle se panečku řeší problémy! A co na tom, že z velké části vyplývají z monopolizace městské dopravy Gigim a jeho partou na základě zmanipulovaného tendru. Zajímavé na případu je i to, že autobusáci podle všeho zas tak málo neydělávají, alespoň v poměru k jiným (učitel vydělá ztěží polovinu a takový měsíční důchod je osmkrát nižší), ale proč si nezastávkovat.

15. listopadu 2012

Rakety

Izrael je na pokraji války. Na návštěvu tam jede Klaus,” napsal dnes jeden český tabloid. Jen kdyby to bylo tak jednoduché.

Celkem sedmnáct mrtvých na obou stranách za jeden den je hodně. Asi bohužel bude nakonec víc. A kluci, kteří nepříjemně často vypadají, jako by jim status quo vyhovoval, se budou dál hádat, kdo začal, protože za to nikdo nic nedá. A podobná debata bude zas dominovat celkovému diskursu, protože už nikdo nemá sílu hledat jinde. A málokoho ještě baví poslouchat či číst, protože při hledání historicky pofidérní pravdy potřebujeme jednoduché odpovědi. Ha, jednu změnu jsem právě zaznamenal při sledování zpráv: Izrael tentokrát neříká ”nám je jedno, kdo začal, na nás nikdo rakety pálit nebude,” ale ”nedovolíme, aby kdokoli překrucoval pravdu o tom, kdo začal.” Hra na začal tedy dle očekávání v plném proudu. Bloody frustrating.

Zatím dobré

Po říjnových volbách převzala v Gruzii moc opozice. Čekal málokdo, sama opoziční koalice Gruznský sen (Kartuli ocneba) asi nejméně. Dokazuje koneckonců i jejich volební program, ve kterém Snílci volají po účasti opozice v tom či onom procese a vyšetřování, čehož se nyní vesele domáhají bývalí vládci jsouce sami v opozici.

Snílci jsou u moci, všechna ministerstva obsazena (včetně energetického, jemuž šéfuje bývalý bek milánského AC) a zatím vše funguje tak nějak překvapivě dobře. Většina setkání s představiteli nové moci pro mě i kolegy různého zaměření a ražení zatím přecházejí z počátečního pesimismu v upřímné překvapení, nakolik noví vládci již stihli pochopit rozmanitost problémů, jež mají řešit. Mnozí už mají dokonce i velmi logické a konkrétní plány, jak dál. V našem opatrném optimismu se s kolegy po schůzkách s různými ministry a náměstky nepatrně nevěřícně ujišťujeme, že jsme pochopili správně: "Cos' na to říkal, taky ti přišlo, že to má v hlavě srovnané a co říká, má hlavu a patu?"

S úděsem (ba rouhačsky) mě napadá, jestli takovýto bipolární politický systém, kde vítěz bere vše (pokud „bere“ rozumně a slušně), neslouží dané zemi lépe než multipartajní bahňák se stále stejnými xichty, jako máme u nás. Anebo jde jen o ten moment překvapení a nečekané vítězství na vlně budovatelské euforie vrátilo Gruzii zas tak trochu na začátek, kdy to politici opravdu ještě myslívají dobře.

Nedělám si iluze. Současní gruzínští vládci se jistojistě stihnou mnohokrát a velmi zásadně zkompromitovat. Pár náběhů už tu koneckonců máme - a nemám na mysli vcelku úsměvné, byť kontroversní, uřezání nikým nekontrolovaných fondů, jimiž doposud disponoval president či Rada národní bezpečnosti. Vůbec mi nevadí, že presidentský palác už v noci nesvítí, protože mu snížili rozpočet za elektřinu, který byl srovnatelný s účtem zhruba patnácti tisíc gruzínských rodin.

Shrnuto bez podtržení šest neděl poté, Snílci si vedou so far so good, zatím dobré na všech zásadních frontách, což čekal málokdo, možná ani oni sami ne. Jen tak dále, kalbatonebo da batonebo!

11. listopadu 2012

Kdo si hraje, nezlobí

Bliká na mě upoutávka na časopis Týden, který nám prý v přístím čísle popíše dramatický růst členských přihlášek do KSČM po nedávných komunálních volbách. Kliknu si na článek, abych si přečetl o těch davech, a s hrůzou zjišťuji, že je to horší než jsem měl odvahu si připustit. V Ústeckém kraji prý od převzetí hejtmanství zaregistrovali 50 (padesát!) nových členských přihlášek. Co z toho plyne?

Za prvé asi: Radek John je opravdu v Týdnu a přivedl si zřejmě celou svou partu, takže čtenáři Týdne, pokud nějací zůstanou, teď budou mít vše na vlastní oči. To vám tedy nezávidím.

Odkaz jsem našel na xichtoknize, kam ho pověsil populární politik. Za druhé tedy asi: Pro návrat komančů k moci existují vcelku jednoduché důvody. Většina z nich je spojená s jinými partajemi, k jedné z nichž se hlásí i zmíněný oblíbený politik. Jinak řečeno: Soudruhům zpět ke kormidlu pomohli jen jiní soudruzi, kteří to přeci musí vědět, jen se tváří, jako by za nic nemohli. My se nicméně pietně tvařme, že jim jejich pohoršení věříme. Kdo si hraje, nezlobí.

3. listopadu 2012

ČSA

Několikrát jsem si tu hlasitě odfrkl nad Turk Hava Yollari, které jsem tento týden vyzkoušel dokonce šestkrát. Celkový dojem asi tak dvě mínus. Došlo mi ale, že kvalita je stále méně absolutní kategorií. Myslíme si o sobě, že jsme dobří nikoli proto, že objektivně dobří jsme. Měřítkem kvality je srovnání s okolím, být lepší než druzí bohatě stačí, ať už jsou ti druzí jacíkoliv. Aneb:

Ani falešný pocit patriotismu mi nedovoluje nadále mhouřit víka nad inkompetencí jiných aerolinek, našich skvělých ČSA. Už léta střídá trapnost druhou a člověk tak nějak opomíjí s poukazem na nevyzrálost (pubertálnost) české společnosti, jíž je ČSA pouhým odrazem. Když mi kamarádi popisují hrozivé zážitky z přeletu Prahou, nestravitelných pokrmů a interakce s personálem ČSA, obvykle se stydlivě ušklíbnu a nabídnu pár konejšivých slov. Sám jsem se naučil meditovat, když přihlížím, jak personál ČSA buzeruje cestující na prvním ruzyňském terminálu, odkud se létá mimo jiné do bývalého CCCP. Naučil jsem se usmát, když se sám cítím buzerován, asi proto, že létám-li na východ, dobrovolně jsem se k tomu shluku barbarů přiřadil a nic jiného si nezasloužím. Má schovívavost k české letecké pýše však dnes dostala velmi zásadní trhlinu, anžto mám pocit, že jsem byl právě okraden.

V létě ČSA oznámily klientům věrnostního programu, že je do konce září oberou o určité množství mil. Budiž, omezenou platnost mají i jiné míle, říkám si a vymýšlím letenku na prosinec. Vánoce v rodinném kruhu, nádherná představa. Uplyne téměř měsíc, než dostanu na svou žádost odpověď, zatímco se ono hrozivé datum, kdy mi míle seberou, neúprosně blíží. Poskytnutá odpověď bohužel není úplná, takže se musím ptát dál a nejprve se spokojit jen s odpovědí o robota (děkujeme za dotaz, v koši nekončí atd.), na lidskou, věcnou musíme počkat minimálně týden. Třikrát tam a zpět s ujištěním, že se nic neděje, nestihneme-li vše vyřešit během expirační doby. Svých padesát tisíc mil jsem nakonec šťastně za letenku vyměnil, leč nastal jiný problém: Jak z Jížního Sůdánu zaplatit letištní poplatek? Píšeme si dál – převystavíme a zaplatíte, až budete v civilizaci. OK. Že by ČSA přeci jen znaly základy komunikace s klienty?

Jsem zpět, mám přístup k normálním telefonním linkám i online bankovnictví, nu tož zavolám, jak jsem slíbil, nehledě na tu pajcku za minutu, co to odsud z Tbilisi stojí - snad se dokážu hbitě procvakat ústřednou s uspávacím hlasem (jestli vám lezu na nervy, stiskněte... jedničku), aniž bych tím ohrozil svůj týdenní rozpočet. A taky že ano, hovor mě nakonec nepřišel ani na tisícovku. A padesát tisíc Mílů. Dozvěděl jsem se totiž, že jsem uzavřená kapitola (a nemají to od nikoho z mých známých, aneb - i ty, Brute?) a na dosavadní komunikaci nehledě mi ČSA nemůžou nikterak pomoci. Schluss a nejistý odkaz na nové instrukce vydané v říjnu. Já bláhový si myslel, že se jen ozvu, poprosím ještě jednou o vystavení a papír, přeci jsme se tak domluvili. Kdepak. Fuck you, PK.

Padesát tisíc mil ve vzduchu je skoro dvakrát kolem zeměkoule. Asi jsem si nic jiného nezasloužil za tuny emisí, na kterých jsem se podílel. Když na internetu nebo při odbavení dávám číslo své „věrnostní“ karty, trochu mě uklidní, že se hodiny prosezené v letadlech a na letištích nějak trošku vrátí. Už vím jak: V nekonečném a nikamnevedoucím dopisování si s klientkým centrem ČSA. Jak jinak pilovat vlastní trpělivost a communication skills.

Jsem teď vše namlátil do notebooku a dle očekávání na sebe terapeutický účinek nenechal dlouho čekat. Čert vem ukradené míle, zaráží nekompetentnost hraničící s institucionální tupostí, která se snaží maskovat tím, že dělá debila z vás. Fuck you, ČSA, právě jsem se zaregistroval v KLM.