Zas v tom létám

Podle čeho se pozná, že pracuju? Že zas počítám lety. Za první dva měsíce roku celkem sedmnáct a na březen zatím plánuji deset. Šest zemí. Osm letišť. Ach ta stopa. Ach ten čas strávený v letadlech a na letištích. Ach, kdy už konečně někdo vymyslí, jak se bezpečně teleportovat z místa na místo. Nebo whatsappnout.

Sedmdesát

Pětadvacátý únor nelze nepřipomenout, když se nad demokraty v českých zemích smráká. A je nám to tak nějak kolektivně jedno. Před sedmdesáti lety se dostala k moci komančská sebranka a dnes se dere k moci sebranka jiná. S podobně prospěchářskými cíli a podobně pologramotná. A podobně podporována moskevskými imperialistickými ambicemi v čele s megalomanským presidentem (tenkrát generálním tajemníkem).

Byť jen na vteřinku jsem se zastavil a zamyslel nad tím, jak je skvělé, že už se za rozdílné názory neposílá do uranových dolů, jak je prima, že jsme členem evropského společenství, založeného na právech jedince, umožňujícího nám potkávat se s různorodostí a nechávat se jí obohacovat. Jak je důležité, že rostou nové generace, navigované místo mindráků ambicemi a vírou ve vlastní schopnosti. I jak je nebezpečné, že se k moci dostávají mnozí, kteří mindráky chtějí prohlubovat, aby mohli manipulovat a postupně nás zase vracet k totalitním praktikám.

Rádi naše kolektivní historické povědomí opíráme o křivdy nám způsobené okolím, abychom mohli na jiné svalit vinu za vlastní nedokonalost a slabost. Nikoli Jan Hus, Bílá hora či Mnichov, nad pětadvacátým únorem je třeba skuhrat, protože jsme si ho vybrali sami.

Před sedmdesáti lety se Gottwald vrátil z hradu od těžce nemocného presidenta, který to s Českem myslel dobře. Teď máme těžce nemocného presidenta na hradě zas, navíc takového, jemuž je Česko úplně ukradené. A premiéra, jemuž jde též primárně jen o sebe a vlastní business, který za sedm dekád nahradil ideologie. Nemalujme ale straky na vrbu, jen si připomínejme, k čemu podobná konstalace může vésti.

Vanessa

Mám sedavé zaměstnání a od nedostatku pohybu a přehršle stresu bolí záda. I proto jsem si oblíbil masáže v erbilském hotelu Noble, i když po pár měsících svým „ka pun kap“ už žádnou ze čtyř masérek neohromím. Alespoň na mě ale též nekoukají s obavou, zda si neřeknu o happy ending, což je prý jinak v erbilských masážních salonech zahrnuto v ceně. I v hotelu Noble jsem již párkrát narazil na podivné individuum, domáhající se nadstandardních služeb, a opakovaně si oddychl, když byl takový potenciální zákazník vykázán. Protože člověk vlastně nakonec nikdy neví. Do Noble jsem se odvážil jen proto, že doporučily ženské kolegyně.

„Ty tu dlouho? Byl doma? Letiště zavřené, nemůžu domů,“ řekla mi dnes Vanessa asi nejdelším anglickým projevem, který jsem od ní kdy slyšel. Jinak na mě tu a tam něco chrlí thajsky a strašidelně se u toho směje. Veškeré pokyny, kdy se jak mám hýbnout, zadává poklepáním ruky, nebo protáhlým okéééj.

Vanessa je gastarbajtr, který dorazil do Erbilu v dobách, kdy měl irácký Kurdistán tolik autonomie, že kontroloval i irácké hranice. Návštěvník tudíž vůbec nemusel přijít do styku s federálními úřady. Po zpackaném kurdském referendu se ale vše změnilo, počínaje okamžitým uzavřením erbilského letiště pro zahraniční lety, díky čemuž se najednou tisíce cizinců, včetně stovek humanitárních pracovníků, ocitli v Iráku nelegálně, protože kurdské vízum či povolení v pobytu za mostem vůbec nic neznamená. A jinak než přes ten pomyslný most se odsud dostat nedá. Pokud tedy člověk nevyrazí přes neoficiální hranici do Turecka či Íránu, což sice některé organizace dělají, ale thajská masérka by asi hned tak neprošla. Navíc by beztak neměla, kam putovat dál, a minimálně na turecké straně přechodu Ibrahim Chalil prý začíná dost přituhovat. Humanitárky mezitím dokázaly vyjednat speciální režim legalizace pobytu, hodně lidí stále však Ibrahim Chalil používá.

Následkem zářijového referenda byly zrušeny desítky civilních letů a množství zboží putujícího letištěmi v Erbilu a Sulejmanii spadl z dvouapůltisíce na deset tun měsíčně. Federální bagdádská vláda zároveň přitáhla rozpočtové kohouty, zamezila legálnímu kurdskému prodeji irácké ropy a převzala kontrolu nad jedním z největších iráckých nalezišť Baba Gurgur. Irácký Kurdistán už téměř půl roku stagnuje a propadá se do hluboké ekonomické krize, státní zaměstnanci protestují, protože nejsou peníze na jejich mzdy, nemocnice nemají na provoz a každý týden kdesi kdosi demonstruje za znovuotevření letišť a neomezený pohyb lidí a zboží. Dodnes mě ale nenapadlo, že jednou z obětí hloupého referenda je i Vanessa a tisíce jí podobných, kteří se sice do iráckého Kurdistánu vypravili zcela legálně, ale momentálně nemají žádnou možnost se odsud stejně legálně (čti: bez úplatků a mnohastodolarových pokut) dostat. A asi to krom Vanessy nikoho zas tak moc nezajímá.

Vivat Maastricht

Tento týden si připomínáme šestadvacáté výročí podpisu Maastrichtské dohody. Ve stejný týden se partičky z ANO, Pirátů a Pitomiovy bandy prý sešly, aby si popovídaly o tom, jak v ČR zavést referenda, jež nás následně potenciálně dostanou ze spárů Unie, jíž je Maastrichtská dohoda jedním z pilířů. Unie mnohými nenáviděné, protože ač není třeba o EU příliš vědět, je snadné ji vinit ze všech vlastních neúspěchů. Jako třema jedna má nedávná debata, ve které mi kdosi nutil, že jsme kvůli Unii zaváděli idiotské změny v dobách, prosím pěkně, kdy jsme členy Unie ani ještě nebyli. Když jsem opáčil, že podobná opatření v Unii dosud neexistují, debata se stočila jinam, protože to je jedno, ale prostě to tak bylo.

Šestadvacátá výročí často nestojí za moc zmínky, ale v dobách, kdy se země, jejímž pasem se prokazuji na hranicích, jednostranně obrací proti geniální evropské myšlence, za vzpomínku stojí, protože za rok, za dva, už třeba nebude co připomínat. A co na tom, že představa vystoupení z EU je jak z jiného světa, kterou může podporovat jen absolutní negramot či představitel země, které jde o destabilizaci ČR či EU. I když i idiot si dokáže pro a proti zpočítat, nebo ne? Přesto konec českého evropanství vůbec není nereálný. I s ohledem na Brexit, o jehož ekonomické škodlivosti pro Británii zatím víme tolik, že je nedopočítatelná – na společenskou škodlivost raději nehledět. Ale koho dnes zajímají fakta, když na sebe můžeme pokřikovat nadávky a nechat se manipulovat snadno uvěřitelnými blbostmi.

Vzpomínám si, jak jsme s Veselkou, Brit a Samem ráno třetího června 1992 pod zříceninou hradu Kalø ve spacácích zklamaně poslouchali rádio, které hlásilo výsledek dánského referenda, jež o 46 847 hlasů první Maastricht odmítlo. Pamatuju si, jak jsme se tenkrát bavili o dánské malosti, falešném nacionalismu, nevzdělanosti a asocialitě. Načež Dánové pozměněný, na Edinburgh přejmenovaný Maastricht posléze přijali. Bez čtyř výjimek. Nepochybuji že až Češi, Moraváci a Slezané půjdou hlasovat o setrvání v EU, vezmou to pěkně z gruntu a hezky po svém dají najevo, co si o těch Evropanech myslejí, protože není důležité v čem budeme dále žít. Je důležité vytočit naše oponenty a pořádně to hlavně nandat těm, co mají víc a lépe.

I proto mě napadlo, že je dobré připomenout, že sedmého února byl podepsán Maastricht. Užívejme si, dokud můžeme, než nám to zoufalci z ANO, fašouni z SPD a pirátští naivkové zatrhnou. Není nakonec vlastně geniální, jak se česká společnost a politická scéna totalitarizuje pod nálepkou přímé (čti: více) demokracie?

Vzduchem

„Musela jsem zdrhnout, abych se vymanila z vlivu rodiny, hlavně co se týče náboženství. V Egyptě to vůbec není jednoduché.“
„U nás v Číně náboženství nemáme, věříme vědě.“

Sedí naproti mně dvě mladé holky, zatímco se o deset hodin zpožděné letadlo na lince Ženeva-Dohá flegmaticky vznáší nad alpské vrcholy. Ani jedné nebude ještě ani třicet a teď se před šestihodinovou šichtou dělí mezikulturními poznatky. Číňanka je z Hong Kongu, ukazuje se, a právě vysvětluje Egypťance, že zatímco Hong Kong je dnes po 99 letech britské nadvlády součástí Číny, Tchaj-wan je Čína divná.

Zazní první zvonek, holky se odpoutají, téměř synchronizovaně sundavají fialovou karkulku katarských avialinek a oblékají firemní saka. A já se mrknu, co je dnes ve filmové nabídce, nemysleje na to, že se po probdělé noci hned tak nevyspím. Yalla, bye.

Vořech

Berlín, pak Frankfurt. Ženeva stále čeká. Ocitl jsem se v jakémsi hotelu, kde páteční diskotéka řve, jak může. Zlatý včerejší gay klub, kam jsme s Timmem náhodou zapadli, protože nás zajímalo, co asi může být v jednom z nejstarších frankfurtských domů. 1526. Krawal, ukázalo se, naprosto bizarní prostor. A jedno z lákadel frankfurtské gay scény.

Teď už ale jinak bizarní prostor, dýdža v hotelu, ve kterém nemůžu spát. Dostal jsem pivo jako cenu útěchy a objednal si k němu ořechy. A při nich mě napadla haiku:

When you are
Nuts about nuts
After nuts still come nuts
But nutsing more