Poprvé jsme se udivili, jak snadno jsme se dostali před hranici. Vůbec jsme nebyli připraveni, že se povede, takže jsme dál ani nic neplánovali, popovídali si na druhé straně s pár běženci a lidmi, kteří se snaží pomáhat, a šli zpátky. Kdyby turecký pohraničník zrovna nevečeřel, bývali bychom si připadali jako někde na švýcarské hranici, co se procesu týče. Pravda, naši spoluputující Švýcary příliš nepřipomínali – ze syrské strany buď překupníci, co vozí zpět, cokoli se dá prodat, nebo rodiny v autech, do kterých naložili cokoli se vešlo v očekávání, že se hned tak nevrátí. Z turecké strany cokoli kdo unese, zejména plynové bomby, deky matrace, přímotopy, mouku, cukr atakdál.
Druhý přechod asi o dvěstě kilometrů východněji jsme na základě první hladké zkušenosti podcenili. Na hranici jsme nakonec strávili tři hodiny. Před námi cizince neviděli a turecký pohraničník se nám nejprve snažil vysvětlit, jak moc turecké vládě a lidu záleží na naší bezpečnosti. Nakonec po různých vyjednáváních přišel s tím, že máme štěstí, protože zrovna byly schváleny nové podmínky pro cizince z členských zemí NATO. Ha, nepátráme, kdo, kde, jak pískl. Celník to nepochybně celou dobu myslel dobře, nechtěl udělat chybu, nevěděl.
Na syrské straně hlídkují různě odětí chasníci s zbraněmi dle systému na koho co zbylo. Svobodná syrská armáda. Stojí i jeden tank, který z jakéhosi důvodu nemíří na Damašek, ale do Turecka. Bombardéry přitom létají z jihu, několikrát týdně. Možná míří jinam proto, že letadla létají jen za dobré viditelnosti a předevčírem bylo pod mrakem. I proto jsme při loučení přáli hodně deštivých dnů.
Chaos na takzvaných osvobozených území (asi dvacetikilometrový pás na syrském severozápadě, který je zcela pod kontrolou povstalců) mi připomněl čečenské začátky, i když i tam nakonec bylo mnohem organizovaněji. Problémy, se kterými se syrští civilisté potýkají, též nejsou nové: zima, kam se podíváš, protože tradiční zdroj tepla, mazut, buď není vůbec, nebo je strašlivě drahý, a elektřina coby alternativní zdroj, buď není, nebo je hodně nestálá. Ve městech se už prý začíná topit okny a dveřmi, na vesnicích lidé kácejí olivové háje, tedy klíčový zdroj obživy. Fronty na chleba vypadají nekonečně a úspory docházejí, zatímco práci a příjem mají vlastně jen překupníci a pašeráci a ceny na základní komodity vyrostly klidně i desetkrát.
Lidé, kteří nemuseli opustit své domovy (ze Sýrie zatím odešlo kolem půl miliónu lidí, odhady vnitřních uprchlíků se pohybují mezi 2 a 5 milióny), zatím jakž takž přežívají, i když frustrace a šok z prudkého poklesu nikdy supervysoké životní úrovně, je znát. „Potřebujeme všechno,“ zní asi nejčastější odpověď na naše otázky ohledně primárních potřeb. Podle všeho bude ještě o dost hůř, než začne být zas lépe. I když nejde o nic nového, nelze se zas než divit, jak je zatraceně jednoduché zpustošit dvacetimiliónovou zemi.
