19. prosince 2012

Sýrie

Poprvé jsme se udivili, jak snadno jsme se dostali před hranici. Vůbec jsme nebyli připraveni, že se povede, takže jsme dál ani nic neplánovali, popovídali si na druhé straně s pár běženci a lidmi, kteří se snaží pomáhat, a šli zpátky. Kdyby turecký pohraničník zrovna nevečeřel, bývali bychom si připadali jako někde na švýcarské hranici, co se procesu týče. Pravda, naši spoluputující Švýcary příliš nepřipomínali – ze syrské strany buď překupníci, co vozí zpět, cokoli se dá prodat, nebo rodiny v autech, do kterých naložili cokoli se vešlo v očekávání, že se hned tak nevrátí. Z turecké strany cokoli kdo unese, zejména plynové bomby, deky matrace, přímotopy, mouku, cukr atakdál.

Druhý přechod asi o dvěstě kilometrů východněji jsme na základě první hladké zkušenosti podcenili. Na hranici jsme nakonec strávili tři hodiny. Před námi cizince neviděli a turecký pohraničník se nám nejprve snažil vysvětlit, jak moc turecké vládě a lidu záleží na naší bezpečnosti. Nakonec po různých vyjednáváních přišel s tím, že máme štěstí, protože zrovna byly schváleny nové podmínky pro cizince z členských zemí NATO. Ha, nepátráme, kdo, kde, jak pískl. Celník to nepochybně celou dobu myslel dobře, nechtěl udělat chybu, nevěděl.

Na syrské straně hlídkují různě odětí chasníci s zbraněmi dle systému na koho co zbylo. Svobodná syrská armáda. Stojí i jeden tank, který z jakéhosi důvodu nemíří na Damašek, ale do Turecka. Bombardéry přitom létají z jihu, několikrát týdně. Možná míří jinam proto, že letadla létají jen za dobré viditelnosti a předevčírem bylo pod mrakem. I proto jsme při loučení přáli hodně deštivých dnů.

Chaos na takzvaných osvobozených území (asi dvacetikilometrový pás na syrském severozápadě, který je zcela pod kontrolou povstalců) mi připomněl čečenské začátky, i když i tam nakonec bylo mnohem organizovaněji. Problémy, se kterými se syrští civilisté potýkají, též nejsou nové: zima, kam se podíváš, protože tradiční zdroj tepla, mazut, buď není vůbec, nebo je strašlivě drahý, a elektřina coby alternativní zdroj, buď není, nebo je hodně nestálá. Ve městech se už prý začíná topit okny a dveřmi, na vesnicích lidé kácejí olivové háje, tedy klíčový zdroj obživy. Fronty na chleba vypadají nekonečně a úspory docházejí, zatímco práci a příjem mají vlastně jen překupníci a pašeráci a ceny na základní komodity vyrostly klidně i desetkrát.

Lidé, kteří nemuseli opustit své domovy (ze Sýrie zatím odešlo kolem půl miliónu lidí, odhady vnitřních uprchlíků se pohybují mezi 2 a 5 milióny), zatím jakž takž přežívají, i když frustrace a šok z prudkého poklesu nikdy supervysoké životní úrovně, je znát. „Potřebujeme všechno,“ zní asi nejčastější odpověď na naše otázky ohledně primárních potřeb. Podle všeho bude ještě o dost hůř, než začne být zas lépe. I když nejde o nic nového, nelze se zas než divit, jak je zatraceně jednoduché zpustošit dvacetimiliónovou zemi.

Žádné komentáře: