Zobrazují se příspěvky se štítkemhudba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhudba. Zobrazit všechny příspěvky

18. června 2019

Con ella

Někdy v devadesátém jsme šli na koncert oblíbené kapely do Ústí a cestou se ve všudypřítomné euforii rozhodli, že muzikanty obdarujeme květinou. Ženská že dostane opravdovou a chlapům vystřílíme papírové na pouti v centru města. Nebo obráceně? Už vlastně ani nevím, jen si pamatuju, že jsem na jedinou špejli spotřeboval asi třicet korun. Střela byla za kačku. Po neuvěřitelnou energií nabitém koncertě jsme se probojovali do šatny a nepatrně nachmeleným muzikantům kytky předali. Všechno to bylo tak nějak skvěle normální. Nebo normálně skvělé.

Zpěvačku jsem osobně potkal ještě jednou. Na horní stanici Můstku uprostřed Václaváku byly telefonní budky na kartu a my se u jedné pětkrát plaše prohodili, když ani jednomu z nás volaný nebral telefon. S omluvou a úsměvem jsme si jeden za druhého několikrát stoupli do fronty.

Dnes by oslavila šedesát. Všechno nejlepší tedy. Tam někde mezi anděly.

19. prosince 2018

Vltava

Má sociální bublina chvíli žila neprodloužením smlouvy řediteli rozhlasové stanice Vltava. Necelý měsíc před jejím vypršením. Za podobné načasování bych asi náš ejčár obšťastnil důtkou. I v Iráku, Afghánistánu či Jižním Súdánu znají zásady slušného chování. V české de facto státní firmě ale asi nikoli. Ne že by se o možném Fíšově osudu nešuškalo už dříve, ale ve slušných společnostech by se mělo formálně komunikovat minimálně s tříměsíčním předstihem. Český rozhlas tedy slušnou společností není.

Sledoval jsem mlčky, protože zaujat. Mám totiž pana ředitele lidsky rád a i intelektuálně, kulturně či novinářsky ho považuji za jednoho z nejzajímavějších českých veřejných zjevů. I proto asi neměl šanci proti mašinerii vechsláků a hochštaplerů, která se motala kolem rozhodnutí o neprodloužení, v čele s generálním rozhlasovým říďou, který připadá jako závistivý a mstivý přizdisráč. Krom toho, že lže, jako když tiskne (hlásá), nesnesl, že lidé, kteří se též kulturou zabývají, Fíšovi fandí. Jako mu fandí třeba i rektor olomoucké university. Nebo rozhlasoví odboráři. Protože je Fíša dobrý člověk (Kláro, nesměj se!), jenže to se dnes nenosí. Vlastně mi nakonec přijde nejhorší, jak kvůli debilům nemůže kompetentní člověk dělat svůj dream job, který mu, dle mého soudu, i dobře jde. Aspoň ale konečně třeba už bude čas na to pivo.

5. listopadu 2018

Práskač z Těšína

Před jedenácti lety se objevily zprávy, že vrchní bard dob Pěrestrojky, svědomí trampů, houbařů, chatařů a chalupářů, symbol laskavého odboje proti skomírající komunistické mašině, udával své kolegy estébákům. Hutka o tom napsal píseň Udavač z Těšína. Zmíněný reagoval tak nějak pasivně, nevyvracel, že chodil na StB, jen že kdy vyřkl slova zapsaná v jeho složce. Kdosi mu věřil, kdosi ne, mě samotnému se tak nějak z jeho „laskavých“ textů udělal šoufl.

Od té doby jsem se zúčastnil řady debat na téma udavačství policajtům totalitního státu a pokaždé mě zarazí, jak málo vlastně nakonec vadí. Však také kdo ví, jak to tenkrát všechno bylo, a hoď kamenem, kdos’ čist, a morální špína vlastně neexistuje. Jakoby se hranice mezi správným a nesprávným, čestným a nečestným, čistým a špinavým posouvala rostoucí rychlostí, než exploduje v relativizaci všech základních hodnot a správné, špinavé, dobré a zlé přestane existovat.

Netroufám si soudit, jaké pohnutky či výhružky mohly různé jedince vést k různým úrovním spolupráce s komančskými tajnými, leč ve chvíli, kdy dotyčný nejeví ani známku reflexe nelze než usuzovat, že se zúčastňoval dobrovolně, pravděpodobně se zištnými úmysly. Nesoudím vlastně ani práskače z Těšína. Možná neměl zcela na vybranou, byť se spíš jednalo z jeho strany o čistý kalkul. Že člověk hezky veršuje prostě neznamená, že není svině.

Včerejšek je navíc docela jiná káva. Práskač zcela dobrovolně převzal vyznamenání od jednoho z největších současných diktátorů a masových vrahů, který, jak říkají zlí jazykové, vyhrožuje celému světu jadernou válkou, ale nedokáže zajistit, aby občané jeho země měli topení na zimu. Aneb jak že bylo to pořekadlo o opakovaném stoupání do téhož lejna?

4. září 2015

Extrémisté a média

Na známém televizním kanálu proběhla před pár týdny debata s vedoucím extremistického protiislandského hnutí. Na kritiku ohledně poskytování veřejného prostoru nebezpečným magorům, již bez jakékoli trestní odpovědnosti hlásají hlouposti, za které by měli být minimálně předvedeni na stanici k podání vysvětlení, novinář, který debatu vedl, odpověděl, že hranice mezi tím, s kým ještě hovořit a s kým už nikoli, je nenastavitelná. Svoboda slova, přístup k informacím, pluralita názorů, nepodjatost médií na jedné straně a medializace a implicitní legitimizace extremismu na straně druhé.

Když Česká televize v zájmu zajištění sledovanosti poprvé vytáhla z archivu Majora Zemana, alibisticky k němu alespoň napoprvé přifařila televizní debatu. I když motivy znouvuvysílání mozkovymývačského klenotu byly nepochybně sledovanostní, zpětně viděno, je mi asi sympatické, že si kdosi myslel, že je třeba blábolivou propagandu dát do uvozovek.

Dnes už do uvozovek nedáváme ani nejbizarnější výplody bujných extremistických fantazií a já po nemalém dumání dospěl k závěru, že mi medializace zhovadilostí vadí. Že nemá nic společného s novinářskou povinností objektivně informovat o různých úhlech pohledu, ale pouze posouvá hranici společenské přijatelnosti vůči jevům a projevům, které bychom měli odsuzovat. Které jsou pro naši společnost jako jed, jenž se, podáván v menších dávkách, stane postupně snesitelným, ba všeobecně přijatelným. Vadí mi, že se mediálního prostoru dostává zakomplexovaným náckům, kteří si tak budují vlastní popularitu a pak s kamarády v hospodě oslaví, jak to tomu novináři zas nandali. Možnost otřít se o celebritu imponuje nejen zakomplexovaným kamarádům zakomplexovaných nácků.

Nakonec mi asi vadí, že až na pár výjimek nejsou mezi novináři a komentátory lidé, kteří by se odvážili prezentovat názor, jenž jde proti umouněnému mainstreamu, a určovali debatu na vážná společenská témata, navzdory křičícímu nevzdělanému davu.

Trochu dobové hudby pro ilustraci

2. srpna 2015

Léto

Teploty v Ammánu se nám přehouply přes čtyřicet. V devíti stech metrech nad mořem. Jordánská poušť začala zmatkovat a poslala na letiště smršť, zatímco se o čtyřicet kilometrů dále ležící město zahalilo do žlutě písčitého dýmu. Vláda prý jednala o tom, zda nevyhlásit písečné prázdniny, zatímco já si poprvé letos pustil doma klimatizaci, protože jinak mi průvan na abdúnském vršku k ochlazení bytu stačí. Dnes ale vzduch ke krájení a spousta písku a prachu. Léto, jak má být.

26. dubna 2015

Ne tvá válka

Pamatuji si, kdy jsem Okean Elzy slyšel poprvé. Bílý Nissan Patrol s modrými písmeny na cestě z Nazraně do Vladikavkazu. Každodenní shuttle, který měl nepravidelně měnit trasu, aby na nás někdo zpozabuku nevyskočil, i když by bývalo bylo vcelku snadné, protože možnosti byly jen dvě. Přes Beslan nebo Čermen. Ráno do Nazraně a většinu večerů zpět.

Než konvoj vyrazil na cestu, služebně mladší se rychle snažili vymyslet, s kým si sednout do auta, kde bude větší bžunda. Na mě se většinou cestou do Vladiku čekalo, protože práce bylo příliš a dny byly krátké, ale pokud jsem náhodou měl hotovo dřív než ostatní, vybíral jsem dle řidiče. Všichni prima chlapíci a každý svůj. Gena byl strašlivě upovídaný. Serjoga měl příšerný hudební vkus a nově instalovaný MP3 přehrávač v autě, který dával na odiv tak, že nebylo nic slyšet. Magomed neříkal nic, jen se těšil, až zastaví a dá si cigáro. Amerchan rád vyprávěl vtipy, kterým nikdo nerozuměl. Saša zas ulétával na popisu výhod různě zahnutých a připnutých třímetrových HF antén.

Březnový večer před jedenácti lety měl volant i muziku pod kontrolou Saša Kuks. Jeli jsme čermenskou trasou a na kopcích kolem bylo stále hodně sněhu. V autě ticho, pár z nás bylo znaveno po celodenním běhání po uprchlickém táboře, každý dumal o svém a kochal se od zapadajícího slunce oranžovými horami. Já přemítal i o tom, jak se mi zas, nikoli bez vlastní viny, sype osobní život. A Saša pustil Холодно z čerstvě vydané desky Tvій формат. Na prstech jedné ruky spočítám, kolikrát v životě hudba zapadla přesně do momentální nálady.

Proč to tu píšu? Dnes zveřejnili Vakarčuk a spol. nový klip s názvem „Не твоя війна.” Je to sice pořád stejné, ale i pořád dobré, přijde mi. Tak se dělím. Vakarčuk s písní poslal i svůj vzkaz: “Hlavní bitva je v každém z nás, v naší společnosti. ‘Tvá válka’ je válka s vlastními komplexy, strachem změnit cokoli kolem sebe, přestat se vymlouvat na kohosi a cosi, a vzít situaci do vlastních rukou.” A nejde jen o to, že je na Ukrajině válka.

31. prosince 2014

2014

Posledních pár let jsem se tu snažil bilancovat v heslech (jako třeba vloni nebo předloni), že bude s odstupem času zajímavé porovnat, zda si ještě pamatuji, co že jsem to měl na mysli. Letos bilancovat nechci, i když o témata ani trochu nouze. Hodně velkých životních změn a jedno zásadní poznání: Když je člověk ve velkých sračkách, aniž by na to kdy dříve myslel, či spoléhal, najde se spousta kamarádů, kteří pomůžou držet hlavu nad hladinou a posléze i z bahna vytáhnout. I proto byl dvoutisícíčtrnáctý dobrý rok. Dík.

18. listopadu 2014

Burác

Hodně jsme spolu pívali a kouřívali a společně s Wapmanem do toho ještě vymýšleli, jak zgruntu reformovat české školství. Já pak odjel za hranice všedních dní a nechal všechnu práci na Burácovi. Už tenkrát mi při pivech občas vysvětloval, co mu chemie dělá v hlavě. Nakonec to zabalil. Přesně před sedmi lety a asi čtyři roky poté, co jsme se viděli naposledy. Vzpomenu si občas, Buráci, pokaždé rád, a doufám, že se tam máš dobře.

21. října 2014

Insomnia

Vždy jsem rád spal, s přibývajícím věkem se však daří stále méně. V Ammánu nejprve budila mládež juchající pod oknem, pak trojice muezzínů, jejichž ranní „Alláhu akbar“ se kolem páté potkávají nad Wadí Saqra, do něhož míří většina mých oken. Wadi je údolí, saqra nevím, pokud tedy není původně latinsky. Teď už se budím dříve než muezzín, jediný ze tří co není z pásku, foukne ráno do mikrofonu, aby zkontroloval, zda funguje. Asi nejvyšší čas zajet někam na dovolenou a/nebo do lázní a pořádně se vyspat a vypláchnout mozek. Třeba se někdo přidá.

10. října 2014

Tráva a déšť

Stáli jsme před budovou zvanou Al Majeed, kde shoudou okolností sídlíme, a káplo mi na hlavu. Podíval jsem se, ze kterého klimatizačního agregátu kape, a Cate jen suše poznamenala: „Jo, jo, je to tak, prší.“ Prší? To není možné, děšť jsem neviděl tří měsíce a úplně jsem zapomněl, jak vypadá. Yaghi se jen usmál: „Tys‘ možná neviděl tři měsíce, my ale rok.“ Těch pár kapek zatím prach nesmyje, ale za úspěch považuju už ten téměř zapomenutý zápach deště.

Ammánský podzim s kapkami deště, veselého či smutného, dle toho, jak se kdo zrovna má. Vyprahlá tráva už velký deště cítí, vzpomněl jsem si na písničku, kterou jsme zpívali v hudebce. Po trávě a zeleni vůbec se mi též stýská, nejen proto, že okna mého teplického bytu míří do lázeňského parku. Zvláštní, kolik podob může stesk mit.

15. května 2014

Sugar Man

Flákám se flákám a budiž i blogové ticho důkazem, že asi i nějak odpočívám, i když, pravda, zatím není příliš znát. Nezřídka odpočívám v uších se Sixto Rodriguezem, jehož životní nepříběh mě nedávno naprosto dostal.

K oskarovému dokumentu Searching for Sugar Man jsem se dostal vcelku náhodou. Je o americkém písničkářovi ze začátku sedmdesátých, který se prý nakonec upálil při koncertě na jevišti. Jeho songy se staly kultovním hlasem jihoafrického období apartheidu, srovnatelným s takovým Karlem Krylem (potenciálně s padesátimiliónovým obecenstvem). V JAR nikdo nevěděl, co byl zač, než se pár nadšenců – jeden z nich s přezdívkou Sugar dle Rodriguezovy písně – rozhodlo zjistit, co se s Rodriguezem vlastně stalo, a...

Zbytek je v dokumentu, který se prostě musí vidět. Ve zkratce je o pomocném dělníkovi na stavbě, kterému prorokovali víc úspěchu než Dylanovi, jehož dvě LP si však koupila jen hrstka lidí, a který, aniž by tušil, se stal na jiném kontinentě ikonou. Slavnější než Elvis či Beatles, jak říká ve filmu jeden z jeho protagonistů.

Nevěřím na paranormální jevy, takže je samozřejmě pouhou shodou náhod, že poté, co jsem si předevčírem znovu pustil dokument, jsem se teď dočetl, že autor dokumentu, kterému na konec natáčení nezbyly peníze a dotáčel iPhonem, spáchal včera sebevraždu. RIP Malik.

Dokument je zdarma k vidění tady.

Tak tedy ještě toho Sugar Man-a

31. prosince 2013

2013

Sýrie, hodně Turecka a trochu Pákistánu
Alkoholik na hradě, vláda v base, Babiška a Pitomio v parlamentu, ČR v &#%"¤&
Chodorkovskij a Pusiny na svobodě
Qolbám tu i tam, puč v ČSSD pouze tam
Zkrachovalý Kypr
Stále více retardovaných nácků
Drábi pod Ušbou
Meteor v Čeljabinsku
Francouzská armáda v Mali
Máša na Barunce, John ve Fiagdonu
Pětiletí 08/08
Desetiletí 25/03
Pořád v Gruzii, alespoň nominálně
CMB-KUL-PEN-SIN-CMB-MLE-DXB-PRG-TBS-IST-AMM-IST-GZT-ESB-IST-TBS-IST-ADB-IST-HTY-IST-BEY-IST-ESB-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-BUD-IST-GNY HTY-IST-TBS-OSL-PRG-TBS-IST-MXP-SAW-TBS-GYD-DOH-CMB-TRR-JAF CMB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-ISB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-DXB-DOH-GYD-TBS-GYD-TBS-MUC-PRG-NCE 27 letišť, 70 vzletů a přistání, skoro tři týdny (netto) života
LGBT v Gruzii i v Rusku
Labda zpět ke Šternovi
Zpátečka na Ukrajině a mejdan na Majdanu
Nejmladší země rozložena za pár hodin
Béďa předal Františkovi
Magistra Deljka
Dobro došli Hrvatska
Hanka a Tonča
Nachvamdis norvegiis ltolvilta sabčo sakartveloši
Lou Reed, Filip Topol, Nelson Mandela, Slavomír Hubálek, Michaili Timofejevič Kalašnikov, Jiřina Jirásková, Natalja Gorbaněvská, Zbyněk Hejda, Dennis Farina, Zdeněk Rotrekl, Seamus Heaney, Ilja Hurník, Tom Clancy, Čestmír Císař, Peter O'Toole, Valtr Komárek, Doris Lessing, Lubomír Dorůžka, James Gandolfini, Rudolf Battěk, Maggie Thatcher, Pavel Bobek

31. prosince 2012

2012

Gruzie, Gruzie, Gruzie
Poznávací značky a náklaďáky přes Enguri
Londýnská volympyjáda
MAD-LIS-BUD-PRG-TBS-GYD-TBS-PRG-OSL-PRG-TBS-IST-BXN-IST-TBS-GYD-DOH-NBO-JUB-NBO-JUB-IST-TBS-IST-OSL-IST-TBS-IST-GZT-IST-TBS-PRG-DXB-COL
Zvířátka v Africe
Ruská demogracyje se jmenuje Kočičí vzpoura
Gali – Sana'a - Kilinochchi
Prachy v krabici od vína a co bylo dál
Gruzínské volby zajímavější než české
Deset let za hranicemi všedních dnů
Negramoti vymysleli přímou presidentskou volbu
Jižní Sudán
Ženské hlasy, spousta ženských hlasů
Sýrie via Gaziantep
Palestina sleduje OSN
Apgrejd do 4.0

8. září 2012

Dvacet způsobů

Paul Simon tvrdil, že existuje padesát způsobů, jak opustit svou milou. „The problem is all inside your head, she said to me...“ Určitě ano. It is. Podobně to je i s dvaceti způsoby, jak nalézt vlastní povolání, ba poslání, s pera Jessicy Hagy v časopise Forbes. Natolik mě pobavilo, že volně překládám s poznámkou, že originál má spoustu hodně veselých grafů jako je tento.

Dvacet způsobů, jak jít za svým snem

1. Ignoruj budoucnost, starej se o přítomnost
Otázka „Čím budu, až budu starší“ je špatně. Radši se ptej: „Co bude dál dnes?“ Lidé tloustnou sousto za soustem a dospívají hodinu za hodinou, takže záleží na tom, co děláme dnes.

2. Rozhlížej se (nakupuj)
Dokud si oblečení nevyzkoušíš, nevíš, jestli ti padne. Zkoušej různé koníčky, dovednosti a řemesla. Potřebujš ochutnat všechny chutě, abys poznal(a) svou oblíbenou.

3. Nezříkej se neobvyklých příležitostí
Dělej věci, které tě upoutávají, provokují, ne ty, které tě nudí.

4. Najdi si problém k vyřešení
Jseš-li (tvé usilí) řešením problému, je práce smysluplná. Řešit problém je jako potýkat se s padouchem. A hrdina jsi ty.

5. Vykašli se na plány
Ničí život nikdy nešel podle plánu. Nedělej si hlavu z toho, když i ty se vychýlíš. Původní trasa byla beztak smyšlená.

6. Nenásleduj sen někoho druhého
Rodiče budou chtít, abys dělal(a) A. Šéf ude chtít B. Přátelé budou chtít C. As společnost si žádá, abys byl(a) D. Každému radost neuděláš, ale dokud budeš dělat, co chceš ty, alespoň budeš klidně spát.

7. Mixuj své vlohy
Nevyužívej jen jeden svůj talent, ale vytvoř si směs dovedností, činností, které ti jdou dobře. Vydělíš se od ostatních a vlastní práce tě bude víc bavit.

8. Vybírej si lidi, kteří jsou ti sympatičtí
Je mnohem zajímavější kopat jámu s přáteli, než vymýšlet mrakodrap se skupinou psychopatů.

9. Dovol si měnit svá rozhodnutí Většina z nás se rozhoduje čím být kolem osmnácti. S plynoucím časem poznáváme nové možnosti, činnosti, místa a lidi a nemálo osmnáctiletých rozhodnutí je třeba změnit.

10. Ptej se na radu starších
Mají vše vyzkoušené. Dozvíš se od nich, že štěstí a uspokojení jsou spíše založeny na vztazích, lásce a smyslu než na penězích.

11. Toulej se knihovnou
Nikdy nevíš, která knížka, autor či téma na tebe z regálu promluví. Možná si tak uvědomíš, že vlastně ani nevíš, co hledáš.

12. Hledej podporu, nikoli toleranci
Pomoc budeš potřebovat všude a se vším. Obklop se lidmi, kteří nebudou jen přitakávat a říkat „to je dobrý“, až jim povíš o svých snech.

13. Nejprv trať čas, potom až peníze
Investuj do čtení a hledání než se rozhodneš utratit spoustu peněz za své vzdělání a studijní cesty. Možná ti dojde, že kýžená budoucnost nezávisí na nabitých kreditkách.

14. Uvědom si smysl práce
Pokud pracuješ, abys uživil rodinu, ona je tvým skutečným šéfem. Pokud se snažíš prosadit určitý cíl či myšlenku, nedopusť, aby se výplata (jakkoli tučná) stala překážkou.

15. Přemýšlej o epitafu, nikoli CV
Přemýšlení v dlouhodobé perspektivě pomůže rozpoznat hodně důležité od opravdu hloupého.

16. Není třeba být nejlepší
Hodně málo lidí je v čemsi nejlepší na světě. Nepotřebuješ být nejlepší, abys vše dělal(a) nejlépe, jak umíš. A to je často víc než dost.

17. Neveď si účty
Nikdo není pořád nahoře a potenciální rivalové se neustále mění. Vedení účtů může přerůst v hlavní náplň práce, což je dost nepříjemný způsob trávení času, ba života.

18. Změň směr, jestli začneš jen setrvačně plout
Je možné vydat se jednoduchou, jen nepatrně naplňující cestou, jakou je klidná, nenáročná práce. Pokud máš pocit, že jen tak pluješ, chce to přehodit rychlost, protože driftování nahlodá tvé sny.

19. Bud programově uncool (netvrďák)
Dělej si dál, co tě baví, i když druzí ohrnují nos. Tomu se říká též integrita.

20. Buď v klidu
Správná odpověď neexistuje, existují tisíce reálných možností.

18. prosince 2011

2011

Protesty a demonstrace - někde vážně, někde méně.
Gruzie.
Po mnoha letech jsem nebyl ani na jednom pohřbu, ale spoustu jich viděl v televizi.
Tání ledu v barmském vedru.
Odešly dva geniální ženské hlasy.
Nový geniální ženský hlas se kultivuje u nás v rodině.
Tenis.
Fukušima.
Prý konec války v Iráku.
Odsouzená premiérka a president.
Usama, Muammar, Kim.
Utøya.
Ben Ali, Mubarak.
Vice uřízli kus střeva.
Itálie, Norsko, Německo, Švýcarsko, Keňa.
Online shopping.
Rasismus z domovů do ulic.
Jack Reacher.
Václav Havel.

9. listopadu 2011

Ekonomický růst

Tak nám na placu přistála další perlu na téma Ema má maso, óóó my se máme. Prý velmi optimistický výhled na gruzínskou ekonomiku, protože zahraniční investoři začínají utíkat z tradičních a hledat nová loviště. Koneckonců jsme si o sobě před měsícem totéž přečetli v českých sdělovacích prostředcích, no tak to asi bude pravda, ne, když to píšou v EU. Neříkáme nic nového: „Zatímco jiné země snižují odhady vlastního ekonomického růstu, Gruzie ho zvýšila v očekávání letošních sedmi procent.“ Jak že to říkal klasik? „Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli co?“ Podobnost s Cimrmanovými hrami čistě náhodná. A na zahraničních ambasádách v Tbilisi jen mlčky kroutí krky, jak umně země lavíruje na pokraji krachu, využívajíc zahraničních humanitárních a rozvojových podpor, stále významných hybatelů „ekonomického růstu,“ k zalátání rozpočtových děr (prý i ke splacení dluhů). Zatímco ekonomická nejistota gruzínských domácností astrononicky stoupá - až tři čtvrtiny obyvatel se považují za nezaměstnané, tj. bez stálého, jistého, dlouhodobého příjmu - vladař jásá, jak je všem dobře. No tak to mu asi zahrajeme písničku, ne?

22. srpna 2011

P.S.

Tak ještě tu protiokupační. A není to bratříček.

Půlkacíř

Včera někdo na xichtoknize pověsil Krylovu písničku na téma ruské okupace, což mě inspirovalo k asi hodinovému brouzdání júťúbem a poslouchání jiných jeho písniček. Až jsem z toho měl emocionální vzplesk. Přemýšlím proč. Parádní texty, hrozná hra na kytaru, uhrančivý hlas, dejme tomu, že mi chlapíka bylo líto, že tak záhy a relativně mlád skonal. Vzpomínka na čerstvě porevoluční euforii taky asi kopla a nepochybně i návrat do osmdesátých, kdy jsme začínali textům rozumět, zpívat je a předávat dál. Vzpomínka, jak mi po letním trochu pyjonýrském táboře kluci v Teplicích na potkání zpívali Anděla, co jsem je tam naučil. Poslouchat Kryla a být přitom z Teplic tak nějak příjemně lehtalo – ten před okny sloup, znamení moru od Matyáše Brauna koneckonců na zámeckém náměstí pořád stojí. Anebo čumnyj obelisk, jak nás učili ve škole. Hledání ztraceného času peut-être. Snad, s povzdechem však, nakolik ještě asi platí Krylovo zvolání na jednom z ranných koncertů, že už neryjeme držkou v zemi.




23. července 2011

Divný den

Celý den jsem poslouchal norské rádio, ale uzavřít nemůžu než jedním z největších hudebních talentů tohoto století, jejíž život dnes v pouhých sedmadvaceti vyhasl. Rehab, kterému beztak málokdo věřil, se nakonec nepodařil. I won't go, go go. You have gone after all, safe travels and RIP.

8. července 2011

Highlander

Cestou do Gali mi v autě zahráli. Queeny. Who wants to live forever... Koplo mě na konec osmdesátých, když jsme chodili ke kamarádovi na video a tohle byl jeden z prvních filmů. Tenkrát jsme žrali,tak jsem si po návratu do Tbilisi pustil. Hrozivá srajda. Za pětadvacetiletou vzpomínku na kradmé plížení do kamarádova bytu po odpoledce nicméně stálo. There's no time for us, there's no space for us...