29. ledna 2018

Ně pojman, ně vor

Dokonáno jest a říkám si, naprosto v klidu, jak je celý ten volební proces poučný. Nic totiž nenadělám s tím, že si národ zvolil alkoholika, lháře a korupčníka (teď nemám na mysli Bejbiše, ten nechlastá), který porušuje zákony a jentaktak se udrží na nohou. Loutku v rukou ruských a čínských agentů. Protože lhát a porušovat zákony se může. A protože je přeci jasné, že primárním zájmem čínských a ruských vůdců je blahobyt občanů ČR.

Už slyším námitku, nezřídka používanou mafiány, že neodsouzen znamená nevinnen. Jenomže když ten Myloš odsouzen za lhaní je. A při porušování zákonů ho zachytily i televizní kamery. I s tím ale asi bude nadále utrum, když koukám na pokusy Mylošových nohsledů kameramany fyzicky napadat. A zas je národ spíš rozezlen na dotěrné kameramany než na buranské chování Mylošovy kliky.

Apropos klika a rozveselený Pitomio na Mylošových oslavách, to je panečku též řacha. Anebo jen potvrzení toho, že Levňošovi stačí správně podkuřovat, a bude z vás jeho nejlepší kámoš. A že Pitomio podkuřovat umí víme z dob, kdy se coby cizinec pasovával do role propagátora českého multikulturalismu. Než tedy zjistil, že ho k moci, slávě a prachům u nás přivede naprosto opačná rétorika. I v tom jsou si vlastně s Mylošem podobní, aneb ten se stal sociálním demokratem až poté, co pochopil, že vedle Klause nemá šanci a že nalevo je spousta neoraného místa. A dosud jsou velcí kámoši. I Ruska a Číny.

S výbornou gratulací přispěchal i Bejbiš, když připomněl, že nejen Myloš, ale i on sám je obětí nečestných pomluv. Asi proto, že čornout padesát míčů u nás už dávno není nic špatného, ba naopak dělá to z premiéra Robina Hooda. Nevím, co bude následovat dále, možná referenda o vystoupení z NATO, EU a dalších spolků, proti kterým lůza brojí. Protože v Číně či Rusku nám bude lépe, jak jinak. Vím, co následovat nebude: růst inteligence populace.

Jen já si dál budu myslet, že lidé, co volí Zemany a Babiše, si pletou politiku s fotbalem, a namísto budoucnosti země, ve které žijí oni, jejich děti, vnoučata, psi a papoušci, volí chiméru, která to těm papouškům jednou (spíše vícekrát) pěkně osladí. Zemani a Babišové navíc nemají zájem na kultivaci veřejného prostoru a prospěchu společnosti. Jde jim jen o prospěch vlastní a k němu potřebují spíše společenský marasmus a snadno manipulovatelný dav, který se bojí vlastního stínu. A pár věrných poskoků.

Samého mě nakonec překvapuje, jak mě výsledek volebního klání nechává klidným a dochází mi, že se peru s jediným poznáním. Že mám kolem sebe tolik lidí, kteří vědomě volí primitivní nacionalismus, sprostotu, korupci, lhaní a buranství, a že si takových lidí prostě nemohu vážit. To je na celé té volbě úplně nejhorší.

26. ledna 2018

Mezopotámský pravdoláskař

“A kdopak ti řekl, že tohle je tříměsíční vízum, habibi,“ ušklíbl se policajt v uniformě ze sedmdesátých let, s komickým knírem a bílými sluchátky v uších. Vedle něho sedící maník v civilu jen s vážou tváří přikývl. Stál jsem u imigrační přepážky v Baghdádu, poloospalý po rychlém pivu na erbilském letišti, ve snaze dostat se do dalšího letadla, které mě z Iráku přes Doha donese pět a půl tisíce kiláků do Práglu. Z Iráku, z Mesopotámie, či jakkoli ještě se prostor mezi Eufratem a Tigridem po tisíciletí jmenoval.

A první paragraf Preambule irácké ústavy nenechá nikoho o historickém významu Iráku na pochybách: „My, lid mesopotámský, domov apoštolů a proroků, místo odpočinku ctnostných imámů, kolébka civilizace, tvůrců písma a domov matematické gramotnosti. Na naší zemi byl přijat první, člověkem stvořený zákon a sepsána nejstarší úmluva spravedlivého vládnutí, a na naší půdě se modlili světci a Prorokovi souputníci, teoretizovali filosofové a vědci, a vynikali spisovatelé a básníci.“

Erbil-Baghdád-Doha-Praha, abych hodil lístek do urny a nepřipadal si trapně, až hnusota a sliz vyhraje víkendové prezidentsky-volební klání. Tedy i díky tomu, že mám pak jednání v pár německých městech a v Ženevě, takže bylo téměř cestou. Voba už vypukla a já raději nesleduji, jak se co vyvíjí. Nějak bude.

Jedna milá osoba se mi dnes svěřila s obavou z výsledků volby a mě napadlo: V životě se spíše stýkáme s lidmi, kteří nám jsou emocionálně, hodnotově a intelektuálně blízcí. Těch ale není většina, což je vidět i v tom, kolik lidé v našem blízkém okolí se o hodnoty buď nezajímá, nebo je má dány zcela jinak, či se stále méně dokážou v chaosu dneška orientovat a jsou náchylní následovat různé pištce, nabízející snadná řešení. Souhlasím s těmi, kteří ríkají, že ponižováním a nadávkami se nikam nedostaneme, takže jsem se smířil s tím, že v demokracii rozodují hlasy méně vzdělaných, méně sebevědomých, více ustrašených a snadněji manipulovatelnych jedinců. Nemám to ani jim ani demokracii za zlé.

I tak si stále myslím, že jsou morální hodnoty důležité. Že lhát, podvádět a krást se nemá a že se k sobě jako lidé máme chovat s úctou a respektem, prostě, že pravda a láska musí vítězit nad lží a nenávistí. I když dostává zatraceně na frak. Ať už v osobě našeho nynějšího hradního kašpara, tak i třeba v té Mesopotámii. Boarding na let do Doha právě začíná, tak ať to vše dobře dopadne.

19. ledna 2018

Splašený drak

Do konce kontraktu mi zbývá pár týdnů a já se rozhodl zůstat o pár měsíců déle, i proto, že se zatím výtečně bavím. když na bavení vlastně ani nemám čas, protože je to jízda na horské dráze v obrovském tempu. Dráha navíc byla dlouho bez řidiče, takže sviští nejrůznějšími směry a pravá ruka většinou netuší, co dělá levá. Ukočírovat splašeného draka je strašná facha, ale zároveň je to nesmírně zábavné. Když navíc drak letí hustě trnitým křovím, je to úplný masakr. Juhůůů.

Co za křoví? Nefunkční úřady, které každý týden přicházejí s novými, často krajně nepřijatelnými nároky. Zkorumpovaní úředníci, kteří šlohnou polovinu vládní pomoci a pak nás veřejně obviňují, že jim házíme klacky pod nohy a nenecháme pracovat. Žádost o víza, která se kdesi ztratila, takže se nám 25 lidí nemůže dostat zpátky do Iráku. Bující prostituce kolem jednoho z našich táborů, do které jsou dle všeho zamícháni i vojáci irácké armády a členové polovojenských skupin. Buzerace kolegů na úřadech, že prý pomáháme teroristům. Kolaps bank, které přestaly přijímat zahraniční transakce, takže jsme asi tři týdny nesolventní, což zatím znamená nesplacené faktury asi za milión dolarů – při šedesátimilionovém rozpočtu se meloun utratí jakbysmet, ještě, že je začátek roku, kdy se utrácí vždy méně. Copak ještě máme… Namátkou třeba denní dávka anonymních emailů obviňujících každého napravo nalevo ze všeho možného. Nu a taky zemětřesení. Téměř každý týden. Počínaje tím největším naměřeným v historii Iráku v den, kdy jsem sem doletěl. A spousta dalších zajímavostí.

Něco nám tu ale chybělo… Z Mosulu hlásí úmrtí na následky ptačí chřipky? Jasně! Nějaká pořádná epidemie tu schází. Ebola je na jiném kontinentě, no tak aspoň dáme pořádnou chřipajznu. A hlavně hodně paniky kolem. Tak jsem si dnes koupil a slavnostně upekl jedno kurdské kuře.

15. ledna 2018

Bagdádské dvojky

Než jsem došel sto metrů z guesthousu do kanclu, bouchlo to dvakrát na Tajranově náměstí a během dalších dvou hodin ještě dvakrát na dvou různých předměstích. Zrovna když mám naplánovány dvě schůzky se dvěma velvyslanci.

V Bagdádu to bouchá téměř každý den, jen se o tom každý den nemluví. I když jsme vlastně měli pár neděl relativního klidu, kdy se z denních výbuchů staly týdenní. Těžko říct, zda se opět přiostřuje, i když by se asi málokdo divil. Zatímco v ČR se v předvolebním boji lidé urážejí, v Iráku se názorové rozdíly nezřídka řeší výbušninou. Ať už jde o lokální roztržky, obchodní jednání nebo třeba snahu podkopat věrohodnost premiéra, který jen před měsícem vyhlásil konec islamistů. Či pokus premiérových příznivců dokázat, že je v boji proti šílencům třeba pokračovat a jediným, kdo to dokáže, je právě stávající předseda vlády. Je jedno proč a asi je i jedno kdo. Bagdádská politicko-sociálně-etnická struktura zrcadlí Irák a každé čtvrti vládne jiná vojenská skupina. Jako ti chlapíci, co sídlí naproti hotelu Gardenia.

Zvenku vypadají bagdádské explose nebezpečně, z Iráku vcelku rutinně. Pravděpodobnost, že by člověk byl v nesprávný moment na nesprávném místě je hodně malá. Rozhodně menší než třeba v Čečně, Afghánistánu či Pákistánu. Nám bagdádské bomby vlastně způsobují primárně logistické problémy, protože kvůli dodatečným checkpointům a zvýšeným kontrolám zpomalují dopravu a zhoršují naši možnost dostat se v už i tak přehuštěné dopravě z místa na místo. Tentokrát je ale město relativně průjezdné, což znamená, že se lidé bojí a zůstávají doma.

Cestou ze švédské ambasády jsem projel přes Tajranovo náměstí. Bylo prázdné, stejně jako většina ulic v centru města, takže dočasné checkpointy příliš nezpomalovaly. Vojáci se při kontrolách ležérně bavili, jako by se bývalo nic nestalo. Život jde dál, i na výbuchy se dá zvyknout. A z jejich obětí už jsou zas jen statistiky.

12. ledna 2018

Sliz

Volíme presidenta. Podruhé beze mě. A s největší pravděpodobností vyhraje týž chlapík, který se během svého prvního volebního mandátu primárně vyznamenal svým alkoholismem, ignorováním ústavy, či laškováním na téma vraždění novinářů.

Mám sice nutkání dokola někomu opakovat, proč je Zeman příšerná volba, ale není to k ničmu. Vím, že bude znít elitářsky, ale...: Intelektuálně kompatibilní vědí, že Zeman je průser, a jeho podporovatelé o debaty nestojí, protože málokoho zajímají fakta či jakési přitroublé morální hodnoty. Kdo si nemyslí, že president má být jakýmsi morálním kompasem země, tomu nebude vadit prolhaný sociopat, kterým jak Hurvajsem kroutí jiní. Co na tom, že mi přijde neuvěřitelné, že kdokoli může dát hlas chlapíkovi s nulovým morálním kreditem, jednomu z autorů novodobého českého klientelismu, člověku, který sjíždí dětské porno, kamarádí se s fašounama a programově proti sobě poštvává různé části společnosti. Beztak to vyhraje. A je to vlastně jedno. Jen je mi prostě líto, že si zas budu méně vážit kohokoli, kdo mu hodí hlas. Protože se stále naivně obtížně srovnávám s tím, že kdokoli může dát přednost slizu před čímkoli jiným a že lidé mně milí sliz před čímkoli jiným preferují. Ale i to je asi nakonec jedno.

Jiří Přibáň napsal v Novinkách: „Paradox české politiky spočívá ve vytvoření samostatného státu pro nesamostatný národ, který se upíná k autoritám i v republikánském režimu tak, jako kdyby se jednalo o monarchickou moc. Namísto politiky jako povolání bohužel značná část společnosti dodnes vnímá politiku jako poslání, a proto je z jejího reálného provozu permanentně a předem zklamaná.“ Fakt si za všechno můžeme sami.

1. ledna 2018

2018

Usnul jsem kolem desáté večerní a půlnoční petardy a veselice mě probraly asi jen na půl sekundy. I proto jsem vstal brzy, oteřel okna a dveře na bakon, abych do bytu pustil ten nový rok. Dvoutisícíosmnáctý.

Století od pádu Habsburské monarchie se nabízí spousta různých reflexí a přání pro zemi, jejíž pas ukazuji na hraničních přechodech, ale vše se nakonec stáčí k jedinému: abychom se k sobě navzájem chovali slušně. Ať už si myslíme cokolivěk. K čemuž potřebujeme trochu více sebevědomí a smíření se s tím, že spoustě věcí nerozumíme. A jiného presidenta. Když už dnes slavíme to čtvrstoletí od vzniku samostatné České republiky, tak bychom si snad někoho normálního zasloužili.

Většinu minulého roku jsem strávil bez práce a hodně mě bavilo, i když jsem třeba ne vždy dokázal práci nahradit čímsi jiným a část času prachsprostě proflákal. Což je ale v pořádku. I do 2018 si přeju méně práce a více života, a naštěstí jsem už dost velký na to, abych věděl, že to záleží pouze na mně. Taky si přeju třeba, aby rodičécé byli zdrávi, aby Bára odstátnicovala a Jéna se dostal, na kterou vejšku chce. A vůbec aby se všichni moji blízcí měli dobře, na různá nesplněná přání a nenaplněné sny nehledě.

Venku poprchává, ale pořád je zvláštně podzimně teplo. I proto jsem vyrazil ven, že se konečně podívám na citadelu v centru Erbilu. Bohužel mě nenapadlo, jsem tu stále víceméně nový, že podobný nápad dostane celé město. Ani jsem se nesnažil zaparkovat a návštěvu odložil. Nejlépe na nějaké páteční ráno, kdy město ještě spává.

Cestou z centra jsem se zastavil u největšího erbilského parku, že se alespoň maličko provětrám a poprocházím. Též vlastně poprvé od příletu do Iráku. Uprostřed parku jsem objevil běžecký okruh s červeně pomalovaným asfaltem, který má pravděpodobně připomínat tartanovou dráhu. Vydal jsem se po směru hodinových ručiček, takže proti směru ojedinělých chodců a běžců, jak se záhy ukázalo, a v půlce kruhu potkal indického kolegu Subhaše. Popřáli jsme si vše dobré, chvilku poklábosili a pak se každý vydali vlastním směrem.

Dokončil jsem první kolo a odkudsi mě, programového neběžce, napadlo, jestli se nemám jít dom převléknout a nevrátit se popoběhnout. Nakonec si říkám, že se projdu ještě jednou dokola, tentokrát správným směrem, a uvidím. Stahují se mraky, než bych se vrátil ve sportovním, asi začne pršet, honí se mi hlavou. Dobrá, dám ještě jedno. Ona ta rychlochůze též není úplně od věci a půldruhého kilometru se ukazuje jako optimální – svižně se projdete a nikdy nejste daleko od cíle. Takže ještě kolečko přidávám, ale tentokrát se, blížíce se k cíli, nohy najednou samy rozebíhají. Na konci šestikilometrového krouživého (jak jinak, jsme v Erbilu) pajdání najednou běžím v pohorkách a riflích, vstříc dvoutisícémuosmnáctému roku, novým zážitkům, místům a známostem. Bude OK, cítím to, ba ještě lepší než OK. Bude přesně takový, jaký si ho vymyslíme. Vše dobré všem vám, ať se daří!