31. prosince 2017

2017 mezinárodně

Pokračuji v bilancování, tentokrát globálně. Začneme asi zas u voleb, kde si Amerika inaugurovala pravděpodobně nejtupějšího presidenta v dějinách. Ne, on to opravdu nehraje, opravdu je maximálně vypatlaný. A sociopat. To Němci si znovuzvolili Angelu a zamezili výraznému nástupu neofašistů, které podobně odmítli i Holanďani v parlamentních volbách, a nakonec i Francouzi v těch presidentských, i když po výrazném začátku není o Macronovi zas tak moc slyšet. A v Rakousku převzali vládu Svobodní. Zatímco v Polsku a Maďarsku vládnou stále stejní fanatici, díky nimž už EU jedná, zda neposadit naše severní sousedy na trestnou lavici. Už jen fakt, že Fico sám sebe označuje za posledního demokrata ve Visegrádu, by měl spouštět veškšeré poplašné signály.

To taková Libérie si asi nakonec zvolila presidentem bývalého nejlepšího fotbalistu světa, zatímco jiný bývalý fotbalista téhož AC Milán usedl do křesla starosty Tbilisi. Následkem presidentských voleb v Somálsku, které vyhrál tamní premiér, se novým premiérem zas stal můj bývalý kolega Hassan. V Íránu obhájil presidentské křeslo jiný Hassan, Ruhani, což se britské premiérce Mayové povedlo jen s odřenýma ušima a s podporou severoirských nacionalistů, ač si ještě pár dní před volbami nepřipouštěla žádné velké starosti.

Apropos Británie... Půldruhého roku po brexitním hlasování stále není jasné, jak takový Brexit vůbec může vypadat. A nikdo nedokáže pořádně spočítat, kolik to bude Británii nakonec stát. Prý tolik nul žádná kalkulačka ani nemá a na brexitní slogany, lživě slíbující přesun z unijních peněz do sttního zdravotnictví, se taky už dávno zapomnělo. Zatímco se vláda jala potichounku státní zdravotnictví privatizovat. Takže v Británii vlastně nic nového, stejně jako třeba v takovém Rusku, kde pan president vyslyšel národ a souhlasil, že bude příští rok počtvrté kandidovat, načež mu preventivně diskvalifikovali asi jediného reálného, byť jen strašlivě teoretického soupeře. Nezměnilo se vlastně ani nic v Číně, kde devatenáctý sjezd poprvé od předsedy Mao přijal novou doktrínu pojmenovanou po stávajícím vůdci.

Též se dál hodně válčilo a zabíjelo. Na Irák či Sýrii jsme zvyklí, ale etnické čistky proti muslimským Rohingům v Barmě nebyly úplně čekané, alespoň takto otevřeně a v takové míře. A že se děly a stále dějí za bubnování významných buddhistických mnichů a pod dohledem nositelky Nobelovy ceny míru, která de facto legitimizovala armádní vyvražďování. V Sýrii se alespoň objevily záblesky naděje, že se snad válčení pomalu sune ke konci, ač s vítězem v podobě maniaka, který celou válku způsobl. Lokální příměří a pakty o neútočení (než maniak nabere síly a své protivníky definitívně zničí) sice ještě zcela nezabírají a v takové Východní Ghutě pořád umírají děti z hladu, ale tzv. Islámský stát je víceméně historickou záležitostí, alespoň ve své původní podobě. Což mě přivádí k Iráku, kde v prosinci premiér slavnostně potvrdil, že na území země už IS nekontroluje žádné území. Zatímco v Jemenu pokračující nálety a blokády nadále živí největší epidemii cholery v dějinách lidstava a posunuly počet lidí na hranici hladomoru k osmi miliónům.

Měli jsme i dvě význačná referenda o nezávislosti. Obě založena na bizarních pohnutkách a obě nakonec ironicky vedoucí k zásadnímu omezení autonomie, kterou si Katalánie a irácký Kurdský region po desetiletí užívaly. Nebudu se pouštět do polemiky na téma územní celistvost vs. právo na sebeurčení, i proto, že o žádné sebeurčování ani v jednom z referend, dle mého, nešlo, jen je mi líto, že se nesplnil sen některých kurdských kamarádů, kteří básnili o nové fotbalové lize území s neuznanými referendy, ve které si Erbil zahraje s Barcelonou. A bacha, i když dnes hraje v první národní, nejsou to žádná ořezávátka. Od počátku století získal Erbil SC čtyřikrát irácký titul.

30. prosince 2017

2017

Začal jsem dle plánu na kostarické pláži, končím trochu nečekaně v iráckém paneláku. Další rok pryč a zas jsme starší a někteří z nás snad i o trochu moudřejší. Dřív jsem tu bilancovával hesly, abych otestoval, zda s odstupem času budu rozumět, tedy zda mé osobní milníky budu stále vnímat podobně důležitě. Hodně hesel se týkalo putování po světě, ve kterémžto ohledu jsem se letos maličko flákal, alespoň v porovnání s předchozími lety. Šestnáct letišť v patnácti zemích (plus další dvě země po zemi), asi padesát tisíc km ve vzduchu a pětatřicet letů též není málo. Přemítám vlastně co bilancovat teď. Začnu druhou největší letoění životní změnou. Přestal jsem pracovat. Na prvním místě změn pak vévodí, že jsem zas pracoval začal.

Nejdůležitější veřejnou zprávou jsou asi výsledky českých parlamentních voleb, jež dále posunuly hranice společensky přijatelného hnusu. Ať už v osobě všemi očekávaného premiéra, nebo jeho nezřídka nameteného hradního kumpána, či dalšího kámoše, momentálního velitele českých xenofobů s japonskými kořeny. Že je Miloš ve spárech Moskvy snad už nikdo nepochybuje. V příštím roce se navíc už snad dozvíme, že ani Andrej ani Pitomio nejsou v tomto ohledu o moc pozadu. To už bude Miloš zas presidentem a všem nám úplně jedno.

Taky jsme konečně přestali hulit v hospodách. Asi s dvacetiletým zpožděním. Přesto se dodnes mnozí vlastenci perou za naše právo páchnout k zblití. Hodně se v debatě o zákazu kouření argumentovalo tím, že povede k zavírání hospod. Budu muset vyrešeršovat, ale nic jsem nezaznamenal. Na rozdíl od různých občerstvoven, jež zavřely v následku zavedení EET, proti kterým zas ale žádní vlastenci nebrojili. Asi že je zaváděl ten samý chlapík, co okradl Evropskou unii o padesát míčů, jež prý teď bude sanovat státní rozpočet. A část zákona o EET mezitím jeden brněnský soud prohlásil za protiústavní. I to nám je vlastně jedno.

Jestli tedy on ten končící rok nebyl vlastně rokem, kdy nám bylo všechno stále více jedno. Jestlipak se mentálně neposouváme zpět směrem k normalizaci, kde lid drží hubu a krok a papalášové si s pomocí hrstky nohsledů dělají, co chtějí. A pak nám pomocí sebou vlastněných sdělovacích prostředků vysvětlí. Asi nejsme dostatečně vzdělaní k tomu, abychom dokázali stále méně přehledný svět chápat. A asi to o sobě i víme. A protože nám je z vlastní omezenosti trochu trapně, jsme sklonější k rychlým a jednoduchým soudům, aby si náhodou nikdo nevšiml, že nemáme páru, o čem je řeč. Místo debat na sebe pořváváme. Místo přirozených pochyb a nekončícímu hledání pravdy přijímáme za své nejobskurnějšími zdroji servírovaná dogmata. Nezřídka podávaná na uchlastanému buranismu Milošově, či špatně hrané, leč bravurně režírované lidovosti Andrejově. Lidový fízl Andrej, který se, když se nikdo nedívá, lidu nepokrytě posmívá. I proto, že ví, že v normalizaci jsou jakékoli hodnoty, integrita, pravidla, společenský konsensus atd. většině totálně ukradené. Tak ahoj lidi, sorry jako, máme smůlu. Kunda sem, kunda tam. Ale bude lépe.

28. prosince 2017

Gardenia

Hotel Gardenia býval v baghdádské čtvrti Karada, v nenápadné postranní uličce, těsně vedle školy. Budova hotelu tam stojí stále, jen v ní místo dřímajících turistů všude sedí naši zaměstnanci. I v kuchyňkách bývalých apartmánů.

V Paulinině kanceláři visí turistické mapa Iráku s obrázky největších atrakcí. Ur, Uruk, Lagaš a Kiš, učil nás Blažíček na gymplu jména sumérských měst. Z Uru pocházel Abrahám. O Gilgamešově eposu jsme se zase učili na češtině. O Gilgamešovi, který Uruk obehnal vysokou zdí. Uruk, jenž dle všeho dal Mezopotámii, Suméru, Akkadu jeho dnešní jméno. Irák. Společně s Egyptem a induským Harappanem nejstarší známá civilizace, která si zapsala i jeden ze sedmi divů světa, babylonské vysuté zahrady Semiramidiny.

O babylonském králi Chammurabim nám též říkali ve škole. Do kamene vytesaných, na veřejnosti vystavených 282 zákonů, aby si nikdo nemohl vymýšlet, co se smí a co nesmí, ani se obhajovat neznalostí práva. Nyní jsou sice pečlivě střeženy v Louvru, ale před 3,800 lety se dvoumetrový šutr tyčil na některém z babylonských náměstí a hlásal, že z vůle boží „přináší spravedlnost do země, aby zničil hříšníky a zloduchy, aby silní neubližovali slabým...“ Při četbě Chammurabiho zákonů si nelze odpustit myšlenku, do jaké míry se tehdejší sumérský chaos asi podobal dnešnímu chaosu iráckému, že bylo třeba kodifikovat oko za oko a kost za kost.

Jen padesát kiláků od Babylonu je Karbala, sedmdesát Nadžaf, města patřící mezi nejvýznamější šíítská poutní místa. Koukám na umně namalované obrázky mešity Imama Hussejna a Aliho na mapě na zdi a zase se divím, že jsem jen kousek od tolika historie. Sumér, Babylon, Karbala. A tisíce, stovky a desítky let divných vládců a vlád, kterým nasadila korunu zpackaná americká okupace, ze které se Irák ne a ne probrat. Tolik míst na mapě, které by stálo za to vidět, a tak málo smyslu a možnosti se jet podívat.

Během dne zazvoní v Gardenii každou hodinu zvonek, který oznamuje začátek hodiny ve vedlejší škole. Angličanka Pauline, šéfová našeho baghdádského kanclu, mi vypráví, jak se v minulém životě nechala vysvětit na farářku a jak přišla ke švýcarskému pasu. Za chvíli vyrazíme z kanclu do guesthousu, který je od hotelu Gardenia jen stovku metrů. Dál zatím pěšky nesmíme. Natož jako turisté.

23. prosince 2017

Hajlendr hadr

Nechce se mi šermovat, ale můj soupeř pořád vyzývavě nadzdvíhává můj meč svým. Že prý mě vyzval na souboj. Poštou. Já mu oponuji, že jsme ve čtrnáctém století a pošta dosud neexistuje. Ale od mě ignoruje a dál mi neodbytně ťuká do meče řka, že je můj problém, že si nevybírám schránku. Prý je i můj problém, že ho neznám. Všechno prý mám v poště. Neexistující. Zvednu meč, odvrátím mdlý útok, a ruka mi spadne na zem. Přece mi nemohl poslat nic poštou, když pošta ještě neexistuje. Ale což, logiku nehledej. Navíc se nezdá, že by to byl nějaký velký šermíř, tak pojďme na to.

Z radosti, že si po dlouhé době vybavuji souvislou část snu, jsem se nemohl nepodělit.

22. prosince 2017

Cestovatelův úděl

O nehygieničnosti létání bylo napsáno docela dost, včetně žebříčků hnusoty různých částí letadla, kde takové okno, bezpečnostní pás či sklápěcí stoleček neúprosně konkurují záchodovému prknu. Protože momentálně v létání neexistují pořádná hygienická pravidla. Dodejme k tomu chemikalizaci potravin, které mají vypadat čerstvě i po hodinách skladování v igelitu, a vychází, že létání je jedna z nejprasáčtějších činností. A prodavači potravin v odletových halách letišť to moc dobře vědí – i proto jsou ceny často tak brutální. I přes ně je hodné se před vstupem do letadla najíst. A během letu nevypínat klimatizaci, která alespoň část baktérií odhání od vás.

Dobrá, o letadlech bylo napsáno dost, třeba tady, na zbytek UTFG. O čem se píše méně, je hygiena imigračních úředníků. V Afghánistánu jsme úzkostlivě hlídali, aby policajt nevzal kontrolovaný pas do levé ruky, která je často používána k velmi specifickému účelu, aniž by každý měl automatizované následné důkladné umytí. V Pákistánu jsme vybírali frontu nikoli dle délky a předpokládané doby čekání, ale podle toho, který z policajtů se zrovna nedloube v nose a pak s obavou sledovali, zda si přeci jen nerozmyslí těsně před tím, než mu podáte svůj pas.

Včera v Erbilu zas milý úředník trpěl rýmou a ve chvíli, kdy jsem mu podával pas, mohutně kýchl. S úsměvem se omluvil, pravou rukou si setřel hlen z obličeje a natáhl ji pro můj pas. A v tu chvíli se kolem nás zastavil čas. Dát či nedát? Předstírat, že jsem se spletl a vůbec nechci pasovou kontrolou projít? V panice jsem se rozhlédl, zda neuvidím v jiné frontě známého, ke kterému se můžu hlásit, ale hned mi došlo, že už je pozdě. Místo předání pasu, jsem jej jen položil na přepážku a začal cosi hledat v kapsách v naději, že pár nanosekund zpoždění zmírní dopad policajtových hlenů. Přitom jsem si vzpomněl na článek, který popisoval, že virus chřipky žije minimálně dvě hodiny. To je moc, tolik nemám. Navíc by mě čekající ve frontě za mnou asi umlátili svými příručními zavazadly, bo trpělivost nepatří k blízkovýchodním přednostem. A mezitím se policajtova usmrkaná ruka (je to pravák!) natahuje po mém pasu. Prohrál jsem. Místo prevence je třeba myslet na represi. Hygienický kapesník Iráckých avialinií, který jsem si odnesl z letadla a zapomněl na něj, najednou získává cenu zlata.

Má fotografie v pasu, jako koneckonců většina mých foteček, připomíná zfetovaného sériového vraha. Něco na tom bude. Od včerejška vraždím imigrační úředníky. Pečlivě uschovaným erbilským chřipkovým virem.

6. prosince 2017

Dokola

Uprostřed Erbilu stojí šesttisícletstará Citadella a samotné město je uspořádáno do několika kružnic, které se nazývají (či přezdívají) dle vlastní šířky. Dvacetimetrová ulice se zove Barzany. Nad ní je Šedesátimetrová, s velkým Š, protože se tak i oficiálně jmenuje, i když si říká i Kurdistánská. Dál od centra je pak čtyřicetimetrová, aneb Gulan, pak stometrová Qazi Muhammad a nakonec Stodvacetimetrová taky s velkým, i když se nejedná vlastně ani o čtvrtkužnici. Nebyl by to Blízký východ, aby nebyla čtyřicítka mezi šedesátkou a stovkou, aneb logiku nečekejme a nehledejme. I to ježdění kolem dokola nějak k tomuto regionu asi patří.

Během posledních dvou dní jsem dal dva okruhy na Šedesátce. Stovkou zas jezdím do práce a z práce. Stovkou tedy jezdím osmdesát, protože jako obezřetný řidič dodržuji pravidla silničního provozu. Aspoň že na Šedesátce je povolená šedesátka a koneckonců stodesítka na Stodvacítce též není ůplně mimo.

Možná i onen krouživý pohyb po Erbilu byl důvodem, proč mi přijde, že mé nové pracovní prostředí je jakýmsi neustálým honěním se dokola. Respektive si připadám jako bych zastavoval v kruzích se motající kolegy a nenápadně i nápadně jim naznačoval, že je třeba se společně vydat jiným směrem, a pokud možno více méně rovně. Je to zábava a půjde to, i když ztuha a bolestivě. Ale zatím mě fakt baví. Ač se možná trochu bojím, aby mě krouživé pohyby nevcucly a já sám se nezačal motat kolem dokola.

Uprostřed Erbilu stojí šesttisícletstará Citadella a samotné město je uspořádáno do několika kružnic, které...

P.S. Koukám, jak jsou ty kružnice krásně šišaté, asi jako když jsem si v první třídě zapomněl doma kružítko a pokusil se paní učitelku obalamutit, když jsem vysmahl kružnice od sedmileté ruky. Dostal jsem, jak jinak, kouli. První v životě.

4. prosince 2017

Pařba

Přes 200 přání v 16 jazycích asi ze 40 zemí. Jen na jedné sociální síti. A že jich je. Říkejme si, co chceme, ale tohle je milé. Milá sociální síť. Lepší by jistě bylo narvat tu dvoustovku do jedné místnosti a pořádně společně zapařit. Možná by se našel i sedmnáctý, i dvacátý jazyk. I když samozřejmě chápu, že xichtoknihy všem všechno pořád připomínají, takže si vzpomenout na mě není žádné hrdinství. I tak je milé. Trhněte si nohou. Každý má právo být tu a tam trochu senti. Nebo mentální.