Tak to tak vypadá

Tak to tak vypadá, že i já se vypravím do Uzbekistánu omrknout, zda můj zaměstnavatel může jakkoli podpořit mezinárodní úsilí o nakrmení, zastřešení atakdále uprchlíků z Kyrgyzstánu. Jakmile jsem kývl na to, že se mnou mají na pár neděl počítat, vytanulo mi, že mě příští týden čeká přestěhování z jednoho tbilisského bytu do druhého. Stěhování považuji za horší aktivitu než je třeba návštěva zubaře, srovnatelnou s operací slepého střeva s lokálním umrtvením na levé noze. Nu což, nebudu na to asi mít celý víkend, takže nezbyde příliš času na přemýšlení, co kudy a kam. V každém případě škoda, že se zatím nedá balit online; bych býval mohl mít už hotovo a dále si užívat abcházského klimatu.

Po výletě

Brzy poránu jsme doletěli z Tel Avivu do Tbilisi. Po následném předlouhém pracovním dni jsem se dobabral dom, abych po telefonu dořešil pár věcí s Oslo a popral hadry před pozítřejším odjezdem do Abcházie. Hodil jsem pár izraelských fotek a jeden klip na web a přiom zabrousil k oblíbené paní a její jedné písni ve výtečné interpretaci. Nemůžu ji nemáznout sem: ač sentimentální nebývám, emotivnější píseň jsem snad neviděl; zaposlouchat se do techstu a srovnat s původní verzí z roku 1970. Třicet let rozdíl a Joni jako by vymázla celý svůj život. Brrr. Spooky.



Tady je ta mladá verze, nejlépe pustit si ji první: