29. ledna 2016

Olivovník

“Hoří dobře, je to olivovník,“ říká mi mladý kluk, který zrovna má, co já potřebuju. Dřevo do krbu. Nemluví moc dobře anglicky, takže se jen usmívá, když mu říkám, že zatím jsem měl štěstí na dřevo nehořlavé a to jeho vypadá trochu mokře. Poslednímu porozuměl: „Mokré? Vůbec ne! Podívej!“ Stahuje z kupy dřeva igelit, který nevypadá příliš důvěryhodně. Čtyřicet piastrů za kilo, takže pytel zhruba za deset dinárů. Dobrá, nalož pytel, já dojdu pro auto.

„Pětadvacet kilo,“ hlásí mi, když přeparkuju. Pak se podívá nadšeně na logo, co mám na autě: „Ty jseš z Norska?“ Mám radost, že jsme poznatelní, tak se ho ptám, jak ví, komu logo patří. „Já jsem ze Sýrie, opravili jste mi v Irbidu dům.“ Pak se zamyslí a omlouvá se, že jeho angličtina není příliš dobrá: „Nemáte něco pro studenty? Vystudoval jsem rok stavárny a nevím, jak dál, chtěl bych dostudovat a dělat něco pořádnýho.“ S vysokoškolským vzděláním pro Syřany je to v Jordánsku špatné, když je školné srovnatelné se špičkovými americkými universitami. „Bohužel nemáme,“ odpovídám a nutím mu peníze, které nechce přimout. Prý na jeho účet, když tak pomáháme a pomohli jsme i jeho rodině.

Sedím doma u zapáleného syčícího krbu, ve kterém olivovník ne a ne chytnout. Možná by i ta desetidinárovka hořela líp. Tu už nemám, mám jen nového kámoše, ke kterému zajedu, až zas budu potřebovat přiložit do krbu. Mezitím je třeba něco udělat s tím přístupem k vysokoškolskému vzdělání, říkám si.

28. ledna 2016

Džisr

Jestli budu něčeho litovat po svém pobytu v Jordánsku, mezi prvními asi bude nedostatek kapacity naučit se arabsky. Mými jedinými učiteli jsou řidiči, kterých se tu a tam zeptám na pár slov či větu. Cizí zvuky však většinou nevydrží v paměti déle než pár hodin.

Achmad mě veze do nemocnice na kontrolu a v zácpě se ho ptám, jak se řekne most. Džisr. Auta se nehýbou a my tedy stojíme na Džisr al Abdali. Říkám Achmadovi, ať se na mě nezlobí, že asi rychle zapomenu, protože je pro mě každé slovo jen obtížně zapamatovatelný zvuk. Achmad se směje, jak si je možné takhle jednoduché slovo nepamatovat.

„Víš, jak se řekne džisr v mém jazyce? Most,“ říkám Achmadovi, který je vyveden z míry. „Počkej, mosque, to je přeci mešita, mesdžid nebo džáma,“ má radost, že si vzpomněl. A hned se mě ptá, jakým že to mluvím jazykem. Čeština ho neohromí, ale jedno slovo prý rád bude znát. „Nikdo z mých kámošů česky nic neumí!“

Cestou zpátky se Achmada ptám, jestli si ten zvuk pamatuje. „Mosque!“ vypadne z něho vítězoslavně po chvíli. Opravím mu poslední písmenko a jedeme dál, zatímco se v dalších zácpách dozvídám pár nových slovíček. Místo obvyklé čtvrthodiny jedeme třikrát déle. Když lezu s auta, Achmad se usměje a zdvihne palec: „Most!“

22. ledna 2016

Válka v Londýně

Za pár neděl se celý svět potká, aby si popovídal o situaci v Sýrii a poklepal se navzájem po ramenou za svou štědrost, když budou oznamovat, kolik kdo hodlá pustit na pomoc obětem války a podporu sousedních zemí, jež poskytují zázemí více než 4 miliónům uprchlíků. Krom šéfů pořádajících zemí (UK, Norsko, Německo, Kuvajt) zatím potvrdilo účast 14 premiérů a 7 prezidentů. Určitě nakonec bude víc, protože podpořit správnou věc se mediálně hodí a fotografů bude určitě dost. Navíc se v Londýně dobře šopuje. Mě též pozvali, ale londýnské nákupy nechám na jindy. Jsem asi už unavený ze stále stejných deklarací, stejných textů, stejných požadavků, jež nakonec řeší jen pramálo.

Mezitím se syrská válka neúprosně blíží pátému výročí a pramálo naznačuje tomu, že by se situace měla v dohledné době změnit. Letadla různých zemí dále denně zabíjejí civilisty a Assadovi pohůnci vymysleli, že nejlepším způsobem, jak si zajistit loyalitu lidí je obklíčit a nechat zemřít hlady. Pravda, nejen Assadovi – 2 z momentálně 14 obklíčených míst jsou pod kontrolou ISILu. Ne, na mysli neklesám, jen na mě asi jen trochu dolehla zimní únava.

12. ledna 2016

Berle

Poprvé v životě jsem potřeboval berle po pádu do jednoho otevřeného kábulského sklepa, ze kterého jsem vylezl s frakturou kotníku. Na četné dotazy o příčině belhání jsem nakonec začal odpovídat, že jsem špatně našlápl při tanci. Hlavně uklízečkám se tato verze moc líbila. Těm samým, co nám chodily krást cigarety, které pak tajně vyčuzovaly na dvorku kanclu. S berlemi jsem zažil hodně bolesti i dost srandy a bizarních situací. Třeba když mě na letišti v Dubaji cestou z nemocnice zpět do Kábulu automaticky nutili do jiné fronty, že prý jsem si asi spletl, protože s berlemi se létá z, nikoli do Kábulu.

Teď mám berli zas. Po prvním tréninku v jediné blízkovýchodní badmintonové akademii, the Shuttlers, ze kterého jsem odbelhal po necelé hodině, poté, co mi můj deblový parťák dal ránu raketou do lýtka. Alespoň takový byl první pocit, ke kterému mozek nemohl pobrat, jak je možné, když parťák stojí tři metry ode mě. Hm, asi nebouchl. Jak potvrdil následný MRI sken, rána byla od prasklé šlachy. Takže zas berle a rozverné úsměvy kolegů, že jsem si dokázal přivodit zranění i při plážovém sportu. Asi začnu říkat, že jsem špatně našlápl při tanci.

7. ledna 2016

Tarik

„Tak jak je ženě?,” ptávám se ho asi třetí měsíc, když mu ráno předávám klíč od služebního auta. Od doby, kdy si přišel pro zálohu na výplatu, které dle vnitřních směrnic neschvalujeme. Tarikovi jsem ale schválil: žena měla před poslední operací rakoviny a on už nevěděl, kde si půjčit.

Manželka je, zdá se (inshallah), vyléčena. Po třech letech strávených ve špitálech a na operačních sálech opakované testy potvrdily, že je čistá. Stejné tři roky jí Tarik na lékařovu radu tajil její diagnózu, že prý je tak lepší pro psychiku a následně i fyzické zdraví. Nevěděla ani jedna ze dvou dcer a většina příbuzných. „Skončily mi tři roky lhaní a utajování,“ bylo i první, co z Tarika cestou na emirátské velvyslanectví vypadlo.

Jako řidič si u nás Tarik vydělá v přepočtu asi 17 tisíc hrubého. V odpověď na jeho dotaz ohledně plánované valorizace platů jen pokyvuji, že snad už brzy, až podepíšeme naše větší kontrakty. Tři roky pobíhání po doktorech Tarika stály jeho auto, část nábytku a jiného vybavení domu, odcizené příbuzné a známé, se kterými se dle jejich soudu nedostatečně kamarádil, a nakonec i asi 300 tisíc korun dluhů. Má spočítáno, kolik si půjčí v bance, aby vyplatil všechny své věřitele a dokázal vyžít z výplaty. Lepší dlužit jen jednomu, i když vám zůstane na osm let.

Nehledě na svou hromovitou postavu je třicátník Tarik hodně v klidu. Pokorný, smířený, ale s jasným cílem. „Když jsme jí prozradili, co jí bylo, byla v šoku. Ale je to super.“ Jedeme dál.