O raketách

Platnost Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu se blíží konci. Po jedenačtyřiceti letech. Tak dlouho se chodí se džbánem, až přijde Trump, měli by si asi říkat v Rusku. Je jasné, že Rusko dávno nepovažuje za závazné jakékoli mezinárodní dohody, které byly podepsány před Putinovým nástupem do funkce. Po letech západní shovívavosti, která raději kontroluje zpovzdálí, než dráždí, má ale najednou ve Washingtonu protivníka, kterému je více méně vše jedno, protože tak trochu ničemu nerozumí. Jen že staré smlouvy, které neuzavřel on sám, jsou špatné. Hodně špatné.

Chlapík, sídlící v Bílém domě, má za sebou zároveň spoustu našeptávačů, kteří mu radí, co kde a jak změnit a zničit, aby se hodilo jim do krámu. A „jim“ primárně znamená horní jedno procento americké populace. Které mimo jiné kontroluje americký zbrojní průmysl. Ergo pokud se zamyslíme nad obligátním cui bono v případě odstoupení od smluv o jakýchkoli zbraních, dříve než později narazíme na americkou zbrojní lobby, tu samou, která financuje Republikány i Trumpa samého.

Zdá se, že se Trump maličko utrhává Putinovi ze řetězu. I proto, že cokoli Rusové na Trumpa mají, počínaje třeba dnes již téměř mytologickými záběry prostitutek močících na hotelovou postel, ve které údajně předtím spal Obama, dnes už nikoho nezajímá. Trumpovy odpůrce dnes již nic šokovat nemůže a jeho obdivovatelé ho budou milovat o to více. America first, ha!

Metály

S třítýdenním předstihem jsem se zamyslel, kdo se asi dostane do výběru letošních Mejlových premiantů a první jména začala létat již den poté. Celá záhada byla nicméně odhalena až ve slavnostní večer, nu tož se podívejme na výsledek tipovací soutěže. Říkal jsem si, že mezi navrženými bude:

Pár estébáku: Vlastně taková průřezová kategorie, jejiž některé zástupce zmiňuji níže. K nim třeba Ondřej Hejma aka Rony, hele ho. Zbořil, Fencl atakdál, jupí jéj.

Bývalí spolupracovníci a spoluveslaři: Kohopak asi mám tu. A hle, bývalý kámoš z vlády Fencl, anebo zbrojař Strnad, který spolufinancoval Zemanovu prezidentskou kampaň. On si ten Milouš už nechává za metály nepokrytě platit. Filo vlastně ze stejného soudku. To ten Syruček o něm alespoň napsal knížku a údajně měl povýšit z STB na KGB agenta.

Fíša mě též upozornil na energetickou šíbryni a agentku STB, Alenu Vitáskovou (krycí jméno “Eva”), která je sama vlastně takovým průřezovým tématem, takže se u ní pozastavím. Krom své role předsedkyně Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových a zaměstnávání kámošek bez řádné kvalifikace se jakožto prominentní zástupkyně plynárenského průmyslu o Českou republiku primárně zasloužila svou křížovou výpravou proti solárním elektrárnám. Nutno podotknouti, že původně nastavená pravidla byla liknavostí měnících se vlád (Fischer nahradil Špidlu) zanechána přespříliš dlouho a bez valné kontroly, což někdy v letech 2008-2010 z fotovoltaiky učinilo business mafiánských rozměrů. A co dál...? Aha, kamarádí se Zemanem, pod jehož záštitou založila “Rychlé šípy,” jež se posléze jaly solární elektrárny kontrolovat, a nakonec stanula sama před soudem za šmeliny kolem nich. Letos v lednu ji odvolací soud osvobodil, protože většina šmeliny (primárně schvalování neschválitelného) se stala před dobou jejího působení v čele ERÚ, a v případě Vitáskové se zkoumalo zavinění na pozdějším neodebrání licencí, když rychlošípní prověrka jejím úřadem tři roky poté musela usoudit, že podmínky pro původní udělení licence nebyly splněny, byť od té doby napraveny. Předloňská kandidátka do Senátu za Úsvit, posléze vytunelovaný svým šéfem Pitomiem. Před pár týdny založila vlastní institut, do jehož čela postavila paní, hájící zájmy proruských ukrajinských separatistů v ČR, ergo jestli krom Klause se Zemanem existuje nepokrytá ruská pátá kolona, dál už nehledejte, jmenuje se Institut Aleny Vitáskové. Si teda ten metál zaslouží, to ano. Za boj proti ekonomickým zmrdům, abychom citovali Mejlu samého.

Objevila se i veselá glosa, že by metál mohl dostat ještě jeden kámoš, který se ve své televizi často potácí na hraně, ba za hranou slizu a idiocie. Kámoš, an nicméně horečně propaguje presidenta, který nemůže než neodměnit. Reflex v laudanu citoval i fiktivně odměněného: „Jsem rád, že si pan prezident všimnul mého velkého nasazení a toho, že dělám Českou republiku lepším místem,“ prozradil Jaromír Soukup během natáčení svého nového pořadu „Intimnosti Jaromíra Soukupa“, ve kterém představuje divákům své spodní prádlo a občas přičichne k cizímu spodnímu prádlu. Připomněl i skutečnost, že minulý rok na mistroství Evropy v moderování obsadil páté místo. Zatím jen satyra, počkejme si ale na příští rok, než budeme říkat hop.

Úlitba Andrejovi: Aniž bych býval věděl, jakýsi jeho nohsled navrhl vyznamenaní přímo Andrejovi, což si asi necháme na další roky, abychom nekalili vodu. Přeci jen vyznamenávat aktivního politika, předsedu vlády, vyšetřovaného za zpronevěru, je ještě brzo. Zase bychom tak ale naplnili kolonku estébák. Spolu s Vitáskovou do kýženého páru. Obtížné rozhodnutí. Nicméně pojďme se podívat na skutečný seznam, je-li tam někdo, kým si préza Andreje metálem jánabráchuje.

Mmm… a hele, Jana Lorencová, "novinářka", veřejná xenofobka, a bývalá poslankyně za ANO, která se mj. proslavila hrdinnou obhajobou Andrejových čachrů kolem Čapího hnízda a veřejným přiznáním, že pokud bude hrozit válka s Ruskem, bude nejspíš první kolaborant.

Normalizační umělec: Tak to bylo trapně snadné. Normalizační symbol, který po letech v porevolučním ústraní znovurozjížděl kariéru na schůzích ČSSD, si nepochybně poctu z nejvyšších od bývalého šéfa ČSSD zaslouží. Jeho písničky si koneckonců pouští i hokejisté v šatně i nejedna lidová estráda. Vláďa Štancl je prostě jednička a lid ho má rád. Prý zpíval miliónům. Bohužel. Pod vlivem nedávné spontánní diskuse o známém italském filmu Tinto Brasse mě napadá, kolik lidí asi kouká na pornografické filmy, a jestli už to též nebude přes milión, že by si nějaká ta p-hvězda taky zasloužila metál. Nechal bych hlasovat na stránkách www.hrad.cz, což je nezřídka též dobré péčko. Pornografický průmysl navíc má prý zásluhu asi na jednom procentu české ekonomiky. Reálné péčko bude často zajímavější, než to hudební s Míšou Davidem. Nebo s Krampolem, dalším vyznamenaným. Nebo se Sýsem za jeho Tvorbu. No to je skvadra tedy…

Nácek se škraboškou intelektuála: Bývala spíš Klausova doména, pravda, tady jsem se mohl seknout. Mejla nemá stejnou tendenci adorovat kohokoli, kdo se tváří dostatečně konzervativně (čti: proti ekologům, homosexuálům, občanské společnosti a angažovanosti). Kámošů s pochybnými, ba téměř protistátními názory má sice Mejla též dost (viz již zmíněná Lorencová a její blábolení o kolaboraci), ale žádný vyložený fašoun… Jen dost obdivovatelů totalitních režimů (Doleček, Procházková...) k nímž se koneckonců řadí i sám pan préza. A paní ředitelka ze školy, která zakázala dvěma dívkám oblékat se, jak chtějí. Glorifikace xenofobie a rasismu (paní ředitelka fandí straně Rozumní) v přímém přenose, kterou ještě pak hájil v rádiu zástupce ombudsmanky a dlouholetý Mejlův kámoš Křeček. Druhý nejvyšší úředník instituce, jež má bránit lidská práva, brání otevřenou rasistku v čele školy, že prý konsistentním postojem čelila nepřátelským médiím. A tím se zasloužila o stát. Česká republika anno 2018.

Akademici a jiná vzdělaná zběř že spíš nebudou: Nakonec došlo i na dost z nich, aby parta nebyla příliš jednostranná. A to je dobře, na momentální nedůstojnost prezidentského úřadu a celého udělovacího aktu nehledě.

Jirka Ovčáček byl mimo soutěž, tomu ho dáme až poslední rok ve funkci. Protože nic nápaditějšího, co by se tolik zasloužilo o rozvoj hodnot, ve kterých chceme společně žít (čti např.: lhaní, přetvářka, agresivita, arogance, disrespekt k jiným atp.), nevybereme.

Tak nějak mimo soutěž je i milionář Pavol Krúpa, který se proslavil šmelinami s Grossem nebo Pitrem, a možná ještě víc svým stále se zintenzivňujícím tažením proti Bakalovi. A Bakala, na rozdíl od Andreje, neříká svým médiím, co mají psát, čímž (leč nejen tím) presidentovi dlouhodobě leze na nervy. Metál pro šmelináře Krúpu coby vztyčený prostředníček Bakalovi. Smart. Ze stejného soudku je koneckonců milovník Putina a velký antiBakalista, Erik Best. Prý se zasloužil o stát, wtf.

A jak se postupně objevovala nová jména, president dále posouval laťku toho, co je možné. Defilé kamarádů a podkuřovačů promíchané pár důstojnými jmény, aby se dalo argumentovat objektivitou výběru. Nicméně ocitujme ze zákona o státních vyznamenáních (zas s díky Fíšovi): "Propůjčením nebo udělením státních vyznamenání ČR jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné činy." Tedy metálem oceňuje stát za zásluhy, ne jeden senilní alkoholik kámoše, a premiér svou kontrasignací nese stejnou odpovědnost za vybrané. Připadá-li mi místy, že je Česká republika zoufalá, nesebevědomá, či zbytečně obhroublá, jsou chvíle, kdy mi přijde ukradená. Ukradená těm, kteří mají moc a rozhodují, a nám (od nás), kterým na ní záleží.

100

Jednomu dědovi bylo pět, druhému ani tři měsíce. Babičky ještě nebyly ani zdaleka naplánované. A ve Smetanově síni Obecního domu byla vyhlášena republika Čechů a Slováků, která měla s protektorátní přestávkou trvat 74 let. A dnes jsme na stovce.

Nechť bilancují jiní, já se nechám trochu unášet na vlně slavnostní nálady v naději, že dnešní ranní posun o hodinu zpět nemá žádnou symbolickou hodnotu. Happy Bday, česká a slovenská státnosti. Nic si z toho nedělej.

Istanbulský Hollywood

Saudský “liberální” novinář, Džamal Chášukdží, vešel před třemi týdny do konzulátu své země v Istanbulu, aby vyřídil dokumenty k plánované svatbě se svou tureckou snoubenkou, a ztratil se. Deset dní před svými šedesátými narozeninami. Saudské úřady se chvíli tvářily, že o ničem nevědí, načež přiznaly, že novinář zemřel uvnitř konzulátu při rvačce. To však až poté, co úřady turecké zveřejnily informace o patnácti podezřelých mužích ve vládních službách, kteří se na konzulát dostavili těsně před Chášukdžím, mezi nimiž byl údajně i jakýsi Salah Moh’d Tubaidi, který je dle tureckých médií pitevním expertem, pracujícím pro saudské tajné služby.

Málokdo asi pochybuje o tom, že na saudském konzulátu došlo k brutální vraždě a zametení stop, jako v akčním hollywoodském filmu. Proč by jinak mezi patnáctkou tajných byl i muž, údajně přizván jen pro svou fyzickou podobnost s Chášukdžím, aby byl posléze zachycen na kamerách kolem konzulátu coby „důkaz,“ že zavražděný novinář konzulát opustil po svých. Kdyby nebylo tak morbidní, bylo by asi zajímavé sledovat, jak se saudské úřady dál a dál zaplétají do vlastních verzí příběhu, zatímco jim to mnohem sofistikovanější a připravenější úřady turecké přes vládní média dávají krásně systematicky sežrat. Protože o turecké úřady jde neméně.

Aneb cui bono. Když člověk při poslouchání střípků zapadajících do příběhu Chášukdžího posledních hodin zavře oči, téměř uslyší škodolibé mlaskání z tureckého prezidentského paláce. Gloating. Že by sto let soupeření o (sunnitskou) dominanci na Blízkém východě nakonec vyřešil jeden zavražděný novinář? Dokážu si i přestavit, jak se sami Turci diví, že se Saudové nechali takto nachytat, protože si přeci museli být vědomi toho, že je veškeré dění kolem saudského konzulátu (a patrně i uvnitř něho) bedlivě a pečlivě sledováno.

A že není videonahrávek málo. A že se objevily nebývale rychle, v nebývalé kvalitě a krásně sestříhané. Turecké vládě jsou všichni novináři světa naprosto ukradení, samotná jich kvanta vězní a mučí ve svých žalářích, ale o tom, že jim jejich úhlavní nepřítel takto dá munici k reputačnímu knock-outu a k vyvýšení se na morální piedestal bijců za novinářské svobody a životy, se Turkům nesnilo ani v nejdivočejších snech. A navíc ta třešnička veřejného fackování ze strany tradičních saudských spojenců v čele s USA, kteří se na Turky běžně dívají skrz prsty. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby turecké tajné služby o chystané vraždě věděly, ba se na ní třeba i nějak nepřímo podílely, ale to už se nikdo nedoví. Naopak, Saudové, neznajíce co všechno ještě na ně Turci vědí, budou asi muset k Turkům pro pomoc z vlastní šlamastiky. Nedivil bych se ani, kdyby fanatici z Erdoganova okolí viděli stávající krizi jako příležitost znovuotevření otázky na téma ideologické dominance na Blízkém východě. Necelých sto let po zániku Osmanské říše a sunnitského kalifátu.

Slovo “liberální” jsem v úvodu dal do uvozovek, protože vše je relativní. Chášukdží byl určitě jedním z nejprogresívnějších saudských hlasů ne téma novinářských a občanských svobod, ale ve své podstatě i zastáncem korunního prince Mohammeda bin Salmana. Je asi normální, že modulujeme tón a vybíráme tóninu dle obecenstva, ke kterému hovoříme, nicméně i s odstraňováním některých středověkých praktik je saudský režim stále zakonzervovanější více než lečo. Chášukdží nebyl revolucionář, ale, podobně jako MBS, realistický, stále však dost konzervatívní reformátor, který sice rád hovořil ve velkých konceptech, nicméně si velmi dobře uvědomoval, v jakém stavu saudská schizofrenní společnost je a proč ji může šoková terapie a la arabské jaro naprosto zničit. Ze saudského pohledu byl snad liberál, z pohledu evropského asi úplně ne. Ale to je jedno. Protože, jak řečeno, vše je relativní.

O saudské schizofrenii ale raději jindy. Stejně jako o „reformátorovi“ princi Mohammedu bin Salmanovi, o němž se běžně hovoří jako o de facto vládci Saudské Arábie a jemuž ty uvozovky sluší mnohem více než Chášukdžímu. "Chudákovi" mu teď spousta prominentů hojně odmítá účast na „saudském Davosu“, maxisummitu, který měl orazítkovat jeho reformátorský status. Nedivil bych se, kdyby se část z nich ve skrytu duše radovala, nevědíce, co si vlastně počít s vládcem země, jenž se sice tváří velmi reformně, nicméně stále vládne zemi, kde ve 21. století mnohým nadále imponují ony středověké praktiky. Odmítnout pozvánku se původně nedalo, zato teď se všichni s hlubokým výdechem odhlašují o sto sedm. Stejně jako se začíná hovořit o zrušení západních kontraktů na dodávku zbraní, které mimo jiné již pár let zabíjejí a nechávají vyhladovět milióny civilistů v Jemenu.

A mezitím se dozvídáme další a další střepy z hollywoodského dramatu na istanbulském konzulátu, zatímco turečtí politici křičí: „Chyťte zloděje,“ dle starého známého „kdo nejvíc křičí, pod tím to fičí.“ Chášukdžímu, s největší pravděpodobností rozporcovanému na půdě konzulátu a po kouskách kamsi odnesenému zmíněnými saudskými operativci, to ale život nevrátí. Ani těm stovkám dalších novinářů, kteří skončili rukou saudských, tureckých, syrských, ruských, iráckých, somálských a dalších katů.

Poslední Chášukdžího op-ed zde.

Dopsal jsem a během několika hodin se objevily další informace. Byly publikovány oficiálními médii, nicméně raději předpokládejme, že kdosi kdesi informace dávkuje a cokoli může nakonec být maličko jinak. Primárním zdrojem informací jsou koneckonců Turci, kteří nejsou zcela nezaujatými pozorovateli:
- Mohd bin Salman údajně hovořil s Chašukdžím po telefonu chvilku před jeho smrtí, což téměř připomíná telefonát od kmotra před popravou a vlastně se tak nějak do hollywoodského scénáře hodí.
- Chášukdžího ostatky byly objeveny zakopané před domem saudského konzula (čtu v Haaretzu), což mi už přijde absurdní. Dávno se ví, že aby se člověk stal v určitých zemích diplomatem, potřebuje být ze správné rodiny, na intelektuální a diplomatické vlohy nehledě, ale toto by si asi netroufl dát do scénáře ani hodně špatný autor.
- Asi budu přidávat další a další info, jak se postupně bude objevovat, vypadá to, že nakonec vydá na celý seriál.

Mobilní Libyjci

Přijde mi, že máloco vypovídá o stavu české společnosti, jako mobilní operátoři. Podstandardní služby za několikanásobně vyšší cenu, než je všude kolem běžné. A se spoustou reklamy. A jako by to nikomu nevadilo. Bavíme se primárně o tom, jaký máme hardware, než kolik musíme platit za jaké služby. Co a kdo jak vypadá, ne jakou přidanou hodnotu nám přináší. Jako v té politice, kdy se nám libí hezky, byť prázdně hovořící celebrity, aniž bychom zkoumali, jak to s jejich prospěchem pro věci veřejné doopravdy je. Asi i proto, že milujeme celebrity, pže když se o ně otřeme, stáváme se sami na chvilku celebritou. Ale o českém celebritismu jindy. Byť je to asi jedna z mých největších výzev (aneb takto dlouho v jednom kuse jsem naposled v ČR byl v roce 2002).

Je fakt, jak mi připomněla nedávno jedna moc pěkná a moc chytrá holka, hodně ovčanů používá firemní telefony a firemní tarify, takže nemusejí ceny mobilních operátorů řešit. Ergo poptávka po rozumných cenách vlastně neexistuje. Já sám jsem v dubnu loňského roku poprvé v životě uzavřel smlouvu s mobilním operátorem. Na dva roky, věda, že se budu maličko více zdržovat poblíž severozápadních Čech. Za to, že jsem se upsal, asi celkově nakonec platím méně (ach ta data!), ale pořád násobně více než v jakékoli jiné zemi, kde jsem za poslední dva roky používal sim kartu, namátkově Libanon, Jordánsko, Ukrajina, Čína, Gruzie. Za polovinu ceny jsem v Jordánsku měl dvakrát více dat a veškeré volání a zprávy zdarma s dodatečnými gigabajty na přístup na sociální sítě. Na Ukrajině stála neomezená data a stovky volných minut dokonce třetinu toho, co si žádá český operátor. Chtěl jsem se podívat, jestli existuje země, kde jsou mobilní služby dražší než u nás, protože přeci musí být, ale nakonec nenašel zdroj, který by srovnával srovnatelné. Protože každý tarif je jiný asi. Třeba v Libyi je ale dost draho, to ano. Prý asi nejdráž na světě.

Téma českých mobilních operátorů, jejichž ceny a praktiky osobně považuji za predátorské, se mi vlastně vrací každý měsíc s novou fakturou. Tu poslední jsem chtěl zkontrolovat dle tarifu na webu operátora, který mě ale ani nenechá si stránky prohlédnout. Prý se musím přihlásit k účtu, což by mi zas tolik nevadilo, kdyby fungovalo a já se mohl k účtu přihlásit. Až jsem si chvíli připadal jak dle starého dobrého hesla: Náš zákazník, náš idiot. Firmička s ročním obratem kolem padesáti miliard korun.

Už se těším, až skončí dvouletý závazek a já se škodolibou radostí vrátím sim kartu, zatímco telefonní číslo odnesu jinam. V Lotyšsku prý operátoři nabízejí nekonečná data a spoustu volných minut a zpráv za polovinu toho, co platím dnes. Sveiki Latvija, jauki satikt tevi. Es tev drīz ieradies, esi gatavs!

Šestinedělí

Po šesti týdnech pajdání jsem dorazil na kontrolu, abych se dozvěděl, co selfíčko z multimiliónového přístroje (aka magnetický rezonátor, doma zvaný MiReček) prozradí o mém zdravotním stavu. Následkem je ještě jedno šestinedělí, ve kterém mám nadále spíše polehávat v klidu a teple a nenápadně posilovat vnitřní svaly z obou stran páteře. Pak se prý ukáže více. Trpělivě a v téměř permanentní, leč léky, drobnými cviky a občas silou vůle snesitelné bolesti, již ale nebudu srovnávat s tou, která provází procesy, předcházející šestinedělí ženskému. Má lekce pokory.

Další půldruhý měsíc, kdy se vlastně nebude dít nic. Minimálně v porovnání s tím, nač jsem zvyklý. Například už tak patnáct let se mi nestalo, že bych se za tři měsíce alespoň párkrát neproletěl. Ne, že by chybělo tedy. Vlastně nejhorší je nedostatek intelektuálních výzev, které jsou tak nějak spojené s pracovním nasazením. Sice tu a tam moudřím v onlajnových konzultacích kolegům v různých organizacích, ale párkrát už nastala i situace, kdy se abstinující feťák nemohl dočkat další dávky v podobě mailu či skajpu, který se na něco ptá či hází jinou výzvu. Need a fix.

Číst delší texty mi dělá trochu problém, i proto, že chemie, již polykám, mívá různé účinky. Ze stejného důvodu píšu s přestávkami. Mysl je těkavější než obvykle, takže zformulovat větu trvá maličko déle. Může být i věkem, tedy, ale vymlouvat se na prášky a bolest má tak nějak více do sebe. Může být i spánkovým deficitem, způsobeným vstáváním s první bolestí, kterou na večer slupnutá a přes noc vyprchavší droga již nezvládla utlumit. Na víceméně permanentní bolest jsem si už zvykl. Jako jsem si zvykl na porodní bolesti, ve kterých přicházejí na svět myšlenky. Ač mívám momentální pocit viny, když ta či druhá bolest na chviličku zmizí. Stejně jako mi je intimně známá samota, která je tak nějak se stonáním a spojená a jež mě, přiznám se, docela baví. There are all kinds of ways to feel lonely, říká hrdinka seriálu, který mi teď hraje na pozadí. Má pravdu.

Dalších šest neděl nicnedělání, jež bude třeba smysluplně vyplnit a nemít při nich pocit viny, že nic nedělám, který jsem první šestinedělí více i méně úspěšně eliminoval. Dvanáctinedělí tedy prozatím, po kterém klidně může přijít další a další. Sám sobě dávám tři měsíce, po kterých asi začnu blouznit a hledat jiná řešení. Mezitím více trpělivosti, snad i více intelektuálních výzev a méně bolesti. By nemělo být zas tak těžké. Посмотрим.

Anonisté

Další „významný“ rozhovor ve veřejnoprávním médiu a další snůška slizu. Jako malý kluk, který má radost, že ho na chvíli začal brát vážně někdo jiný, než podobně slizký kámoš z TV Barrandov. I když pár obligátních zmrdů, pár blbečků a nějaký ten onanista, je i na našeho hrdinu trochu málo. Kam se poděly Pasy rajots, pane presidente?

S úsměvem sleduji, jak kamarádi v éteru vytahují různé směrnice a veřejné dokumenty, třeba Kodex Českého rozhlasu: "Pokud je to proveditelné, nepřipustí Český rozhlas k účasti na živém vysílání osobu, u které je důvodný předpoklad, že by se mohla chovat urážlivě, vulgárně nebo je pod vlivem alkoholu či omamných prostředků."

Krom urážek vlastně Mejla zaujal jen jedním. Jako správný demokrat si po nevalném senátním výsledku svých kámošů z ANO spolu s jejím šéfem řekl, že je třeba Senát zrušit. Jasně, že podkuřuje těm naštvaným a neustále hledajícím, kdo tak asi může za jejich zpackané životy. Nemají často páru o tom, jak fungují a vzájemně interagují jednotlivé součásti české správy věcí veřejných, ale řekněme si jednou pro vždy snad: Senát je nedílnou součástí české státnosti a uspořádání moci ve státě, jež je založená na propracovaném systému vnitřních kontrol, rovnováh a brzd. Zrušení Senátu by vyžadovalo rozsáhlou změnu Ústavy a de facto překopání základů, na kterých ČR stojí. Volání po zrušení Senátu a tím pádem změně systému vládnutí v České republice by jednak nepochybně vedlo k narušení vnitřních rovnováh a jednak by bylo v rukou zákonodárců, jejichž stávající kompetence a schopnost nadřadit zájmy země zájmům vlastním je přinejmenším pochybná. Ergo: Navrhovat zrušení Senátu, byť jen coby populistický blábol, může pouze člověk, kterému jsou zájmy ČR naprosto u zadku, zmrd, blbeček, nebo onanista. A ANOnista po prohraných volbách. Anebo diktátor, který chce ústavními změnami upevnit vlastní moc. Nehodící(ho) škrtnout.

Pravda ale, že se bonmotář a píárkobliha chovají pouze dle starého známého rčení. Jen kdybych si pamatoval správně: If you cannot convince, confuse… Ne, to není ono.
If you cannot beat them, join them… Jo, už vím.
If you cannot join them, beat them. Mlať je, až zčernaj.

Tulák po hvězdách

„Pět let tulákem po hvězdách,“ připomněla Ivka, jak dlouho od týdne, kdy jsem v Tbilisi horečně sjížděl internet v naději, že objevím zprávu, která přebije ostatní. Nakonec mi tenkrát sama potvrdila, že nepřebije, a já si připadal trochu jako idiot, že vlastně volám kvůli vlastnímu ujištění, zatímco ona s děckama musejí prožívat totální peklo.

Potkali jsme se s Mášou v roce 1987, do prváku na gymplu nastoupil s pártýdenním zpožděním, protože měl nějaké zdravotní problémy. Asi cosi typicky prepubertálního. A zánět ucha. My ostatní prepubertálové jsme si hned plaché ucho zafixovali jako tak trochu postiženého. To jsme nevěděli, že coby běžkař má lepší fyzičku než většina z nás sečtená.

Nepamatuji si přesně, jak vznikl Fool Team, jen že první do skal vyrazil Štern a pak postupně vytáhl nás. Hned jsme byli lezením a svobodou s ním spojenou posedlí. Dvoutýdenní červencové putování skálami a bivaky na německé straně (Česko-)saského Švýcarska se záhy zařadilo mezi zlaté body roku a v mnoha lidských ohledech neuvěřitelná léta tovaryšská. Jen Máša napoprvé nejel, nepustili ho rodiče. Bylo nám šestnáct. Mášovi přesně o dva dny méně než mně.

Čtyři Petři z jedné třídy se Šternem coby mazákem a vrchním krejčím, který nám nejen brousil špunty na plátěných kopačkách, aby obroušené podlepoval gumou, ale postupně každému ušil větrovku a peněženku na krk a vyráběl šablony, dle kterých stříkal různé nápisy na různé kusy látek. Coby fanatický býtlsák v dobách, kdy se angličtina v Československu dostávala na milost, jsem nemohl než prosadit, aby byl jeden z nápisů právě od nich. „I’m the fool on the hill.“ Ergo Fool Team. Doteď si pamatuju, jak jsme se trápili při vyřezávání apostrofu do kartonové šablony. Šternovým krejčovským majstrštichem asi nakonec byly čtvery kalhoty, sšité ze závěsů, ukradených z auly teplického gymnázia, kterýžto čin je dávno promlčen, jinak bych ho nezmiňoval, stejně jako nezmiňuji souvislosti přemístění zmíněných závěsů, které beztak, pokud vím, nikdy nikdo nehledal.

Zatímco já po gymplu zmizel do světa, posunuli se tři zbylí členové Fool Teamu na plzeňskou medicínu. Potkávali jsme se stále méně, ze začátku primárně ještě kolem skal, kde zatímco ostatní lezli, já už spíše jen posedával dole s kytarou a brnkal jim oblíbený lezecký hit „But I still haven‘t found what I’m looking for.“ Z býtlsáků jsem holt musel přesedlat na populárnější a modernější hitovky, včetně Mášových oblíbených Flojdů.

Intervaly mezi setkáními se dále prodlužovaly a u dvou dostudovavších dochtorů se stále častěji rámovaly nutností lékařské konzultace. Už na mé první humanitární štaci v Čečensku jsme s Mášou začali hrát hru „řekni mi, co žereš, a já ti povím, co ti je,“ která spočívala v tom, že jsem mu (i Šternovi) poslal lékařem předepsaný seznam léků a on musel hádat diagnózu. Většinou jsem se dozvěděl více méně totéž: „Buď jsi mrtvej, nebo hypochondr.“ Dle nejlepších tradic sovětské medicíny, kde je třeba naordinovat co nejvíce chemikálií a placeb, aby si pacient myslel, že doktor dělá správně. Pak je třeba vyrovnávat účinky a léky navzájem neutralizovat. A otevřít si lékárnu.

Mášovi jsem volal i z Kábulu se zlomeným kotníkem a pak konzultoval, co mi průběžně říkali doktoři, než mě vypustili z dubajského špitálu, kde týden fungovalo neformální lékařské konsilium mezi českým doktorem v Teplicích a indickým doktorem v Emirátech. Dandawate se doktor jmenoval, myslím.

Panovala mezi námi s Mášou nevyřčená dohoda, že jsou velmi příležitostné lékařské konzultace dobrou záminkou k dohnání zmeškaného času a zjištění, jak se kdo má, i když těch piv a setkávání ubývalo, zčásti i proto, jak se Mášovo životní tempo mezi prací (pracemi), koníčky a podnikáním neuvěřitelným způsobem zrychlovalo. Až se nakonec vytrhlo z kola neustále akcelerující centrifugy a přistálo kdesi mezi himalájskými kopci v metrech čerstvého sněhu, který přivál vítr z Indie.

Chybíš, dochtore. Nezapomínáme.

Dobojováno

Je dobojováno a teplický primátor ani senátor se nemění. Jeden superman se dvěma platy ze státní kasy za to, že zas tak moc nedělá, protože jestli se Jaroslav Kubera jakkoli zapíše do historických análů, bude to s heslem: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pravda, když děláte každé své povolání jako vedlejšák, moc toho stihnout ani nemůžete.

Bodrý bojovník za práva kuřáků a pirátů na silnicích, který s oblibou provojuke idiotskými názory, jež sděluje tak, abyste pochybovali, zda je myslí vážně, a případně se pak od nich distancoval. Podobně jako v práci, když se chlubí, že město Teplice nemá žádné dluhy, čehož se dosáhne tím, že se nikde neinvestuje. Krom tedy pochybného kšeftování se známým místním “developerem,” díky čemuž mají lázeňské Teplice, kdysi zvané Malá Paříž, v centru města nikoli jeden, ale hned dva obchodní domy vedle sebe. A nemají zimní stadion, který před lety sám od sebe z nudy vzplál a na jehož místě týž developer prý staví další zbytečné, ale asi výdělečné monstrum.

Osobně proti panu Senátorovi nic nemám, lidsky mi přijde v pohodě, jen bych ho anglicky asi označil za waste of space (с английского: plýtvání místem). Čtyřiadvacet let na radnici a osmnáct let v Senátu and counting. Přemýšlím, o čem to vypovídá. Asi se z preferencí řadového voliče dá usoudit, že správa věcí veřejných je vnímána jako nedělání ničeho špatného, i když to znamená nedělání ničeho. “Dyk neudělal nic špatnýho,” jako maximální známku kvality, slýchávám docela často, když je řeč o českém politickém brčálníků. Že neudělal nic dobrého, je jedno. Plácat bodré hlouposti a pohazovat bonmoty je v pohodě, pokoušet se o pozitívní změnu je nebezpečné a potenciálně kontraproduktivní, pokud máte ambice v politice pokračovat. My nepracujeme, my o tom mluvíme. A tak dále. Zajímavé. A do voleb s hesly, hlásající změny, jež měl pan primátor se svou skvadrou na starosti přes dvě dekády. Že nic pro naplnění svých retušovaných hesel neudělali, je jedno.

Pamatuji si první Kuberovy výstupy v celostátních médiích, která ho v začátích jeho senátního učinkování vnímala jako jakéhosi senátního šaška, ze kterého vždy vyleze něco mediálně zajímavého, ať už to bude k tématu či nikoli. Vybavuje se i jediný moment, kdy jsem si řekl, že jsem se mohl v Kuberovi mýlit: Za jeho nejvýznamější politický počin považuji jeho vystoupení na sjezdu ODS po jejich největším politickém masakru, kde to téměř vypadalo, že partaj Klausů skončí na smetišti dějin. Zatímco většina řečníků hřímala z tribuny o tom, že to dělají všechno parádně, jen to nedokázali voličům správně vysvětlit (aka my jsme fajn, to voliči jsou debilové), Kubera byl jedním z mála, kteří mluvili o tom, že se partaj musí zbavit image korupčníků a mafiánů, kteří se o ní léta otírali. A teď jsou modří ptáci zpět s nečekanou silou. I díky Andrejově “Ahoj lidi” politice, která z volebního boje udělala bezobsažné píárko a dala nám zapomenout na to, co je pravo a co je levo.

A mezi ptáky sebejistě ční teplický matador. Nejde než gratulovat. I když bych asi býval byl radši, kdyby se na jeho místo (na obě místa) dostal někdo jiný, kdo začne alespoň něco dělat. Ať už ve městě, nebo v Senátu, protože jinak nás za chvíli předhoní i Chomutov, Rumburk, Odry, Broumov, Podbořany, Havířov, Žatec, Litvínov, Most, Vítkov, Karviná a Orlová, abych jmenoval ještě ta města, která jsou stále v dvousetpoložkovém žebříčku kvality života za Teplákovicemi.

Nimrata

Rozená Nimrata Randhawa, nyní Nikki Haley, nečekaně rezignovala na post americké velvyslankyně v OSN a první, co mě napadlo, bylo, že ačkoli je jednou z prominentních představitelek chaotické a destruktivní americké zahraniční politiky, místo veselení se je asi třeba bát se, kdo přijde po ní. Dle hesla, že čert, kterého známe, je stále lepší, než čert nový, neznámý. Pokud se tedy nevrátí šílenec Bolton, což není asi pravděpodobné, ale minimálně bychom měli čerta známého. Nebo že by Jared?

Je zvláštní, byť asi ne zcela neočekávané, jak byl světový řád závislý na prediktabilitě klíčových demokratických zemí v čele s USA. Jakmile se tato prediktabilita ztratila, začínají mít navrch vládci zemí, kterým namísto blahobytu vlastních občanů jde primárně o blaho osobní a destrukci těch, kteří se mají lépe. Viz například ruská podpora různým destruktivním evropským hnutím, platformám a politickým stranám. A je třeba opakovat, že zatímco se ruské podpoře těší extrémní pravicové, případně separatistické strany, u nás to jsou hned dva prezidenti po sobě.

Nikki odchází o chvilku dřív, než stihla totálně zdemolovat jedinou, jakkoli ne zcela funkční platformu, na které jsou země světa mezi sebou ještě jakž takž ochotny jednat. Za jejího působení v OSN například vystoupily USA z Rady pro lidská práva, a totálně ořezaly financování agentuře UNRWA, která se už přes 70 let stará o zkladní potřeby miliónů palestinských uprchlíků v šesti zemích na Blízkém východě. Nepochybuji o tom, že po jejím odchodu z funkce nikomu a nikde lépe nebude.

Ale nevzdávám to.

Metály

Je to pět let, co jsem se tu zamyslel nad Zemanovými praktikami (zne)užívání úřadu ku prospěchu vlastních kámošů, kdykoli dojde na výroční vyznamenání ke vzniku republiky. Už se těším, kdo bude na seznamu letos. Tipuji pár estébáků, několik bývalých spolupracovníků a členů stejného vodáckého klubu. Andrejovi taky úlitbičku asi, když už se dá šmelit úplně se vším, zato s akademiky a jinak vzdělanými a reflektivními lidmi je asi třeba být opatrný, aby náhodou někdo neodmítl. Přidat nějakého, nejlépe normalizačního (co mají rádi všichni) umělce, protože ti nejsou oprsklí a nemají veřejné názory. Nakonec třeba nácek se škraboškou intelektuála. Nu a Jirka Ovčáček by se už přeci, kluk, měl též dočkat. Hlavně pořádně nasrat tu kavárnu, aby zbytek národa mohl zlomyslně hýkat. Těšíme se.

Duben začátkem října

Znalci anglické (anglo-americké) literatury vědí, že v dubnu začínají dvě stěžejní veršovaná díla. "April is the cruellest month breeding / Lilacs out of the dead land," píše T.S. Eliott ve své Pustině v dobách, kdy už se asi cítil Anglánem (přesto raději závorka výše). "Duben je nejkrutější měsíc rodící / šeříky z mrtvé země."

O pět set dvacet dvě léta dříve zemřel autor jiného, rozepsaného díla, jehož dubnový začátek jsme se houfně učili na zkoušku z anglické literatury, až si z nás otrávení vyučující dělali legraci, kdo že si ve fingované středoanglické výslovnosti zapamatoval více řádků.

Otevřel jsem dnes ráno a téměř zaplakal nad známým, byť v paměti již dávno značně vykostěným:

Whan that April with his showres soote
The droughte of March hath perced to the roote,
And bathed every veine in swich licour,
Of which veru engendred is the flowr;
Whan Zephyrus eek with his sweete breeth
Inspired hath in every holt and heeth
The tendre croppes, and the yonge sonne
Hath in the Ram his halve cours yronne,
And smale fowles maken melodye
That sleepen al the night with open yë […]

Takto daleko jsem si nikdy nezapamatoval tedy, ale když jsem teď začal po dvaceti letech zas číst, srdce zaplesalo, a odkudsi se objevil omamující pocit obrovské radosti. Čta text, který jsem naposledy louskal někdy v pětadvaceti, a učil se pár řádků horkotěžko nazpaměť, abych se nenechal zahanbit kamarády (Michal byl v tomhle nejhorší) a udělal dojem na vyučující v naději, že když už si vytáhnu středověk, o kterém zas tak moc nevím, alespoň trochu oslním (little did I know...). A teď se mi po stránkách defilují krásně vykreslené postavy canteburských poutníků .

Mám najednou pocit, že bych měl znova přečíst většinu literatury, kterou jsem četl kdysi jako jiný člověk. Ale krok za krokem. Kdo ví, jak dlouho budu marodit. I když těch knih bylo více než dost. Začnu Chaucerem a uvidím, jak daleko se dostanu. Těším se ale jak malé děcko.

P.S. Nikde jsem nenašel český překlad prologu, tak jsem poprosil strejčka gůgla, když jsme již v tom 21.století, ať mi alespoň udělá podstročník, ač středověká angličtina geekům viditelně úplně nesedí:

Kdyby se v dubnu objevil sakra
Břetislavský náčelník se podíval na kořen,
A koupil každou žilku v švihu,
Ze kterého je zapotřebí průtok;
Whan Zephyrus vykukuje s jeho sladkým bravou
Inspirován má v každé holt a zuby
Obilniny a mladý syn
V Ramovi má polovinu,
A smuteční ptáci dělají melodie
Spánek v noci s otevřenou

Romská clona

Zaujal článek v a2larm.cz, který přeposlal kamarád, o tom, jak jsou každé komunální volby soubojem o to, kdo vymyslí nejrasističtější heslo, aby se odvedla pozornost od skutečných problémů. Kouřová clona. Třeba příběh šmelinářů s byty z mosteckého bytového družstva Krušnohor, kteří brojí proti lůze pod značkou SMM. Což prý původně znamená Sdružení Mostečanů Mostu, ale spíše připomíná skupinku Sado Masochistických Magorů. Článek i o tom, jak média naprosto nezvládají svou roli.

Založím si ho sem, protože podezírám, že se k němu budu asi vracet.