To taková Libérie si asi nakonec zvolila presidentem bývalého nejlepšího fotbalistu světa, zatímco jiný bývalý fotbalista téhož AC Milán usedl do křesla starosty Tbilisi. Následkem presidentských voleb v Somálsku, které vyhrál tamní premiér, se novým premiérem zas stal můj bývalý kolega Hassan. V Íránu obhájil presidentské křeslo jiný Hassan, Ruhani, což se britské premiérce Mayové povedlo jen s odřenýma ušima a s podporou severoirských nacionalistů, ač si ještě pár dní před volbami nepřipouštěla žádné velké starosti.
Apropos Británie... Půldruhého roku po brexitním hlasování stále není jasné, jak takový Brexit vůbec může vypadat. A nikdo nedokáže pořádně spočítat, kolik to bude Británii nakonec stát. Prý tolik nul žádná kalkulačka ani nemá a na brexitní slogany, lživě slíbující přesun z unijních peněz do sttního zdravotnictví, se taky už dávno zapomnělo. Zatímco se vláda jala potichounku státní zdravotnictví privatizovat. Takže v Británii vlastně nic nového, stejně jako třeba v takovém Rusku, kde pan president vyslyšel národ a souhlasil, že bude příští rok počtvrté kandidovat, načež mu preventivně diskvalifikovali asi jediného reálného, byť jen strašlivě teoretického soupeře. Nezměnilo se vlastně ani nic v Číně, kde devatenáctý sjezd poprvé od předsedy Mao přijal novou doktrínu pojmenovanou po stávajícím vůdci.
Též se dál hodně válčilo a zabíjelo. Na Irák či Sýrii jsme zvyklí, ale etnické čistky proti muslimským Rohingům v Barmě nebyly úplně čekané, alespoň takto otevřeně a v takové míře. A že se děly a stále dějí za bubnování významných buddhistických mnichů a pod dohledem nositelky Nobelovy ceny míru, která de facto legitimizovala armádní vyvražďování. V Sýrii se alespoň objevily záblesky naděje, že se snad válčení pomalu sune ke konci, ač s vítězem v podobě maniaka, který celou válku způsobl. Lokální příměří a pakty o neútočení (než maniak nabere síly a své protivníky definitívně zničí) sice ještě zcela nezabírají a v takové Východní Ghutě pořád umírají děti z hladu, ale tzv. Islámský stát je víceméně historickou záležitostí, alespoň ve své původní podobě. Což mě přivádí k Iráku, kde v prosinci premiér slavnostně potvrdil, že na území země už IS nekontroluje žádné území. Zatímco v Jemenu pokračující nálety a blokády nadále živí největší epidemii cholery v dějinách lidstava a posunuly počet lidí na hranici hladomoru k osmi miliónům.
Měli jsme i dvě význačná referenda o nezávislosti. Obě založena na bizarních pohnutkách a obě nakonec ironicky vedoucí k zásadnímu omezení autonomie, kterou si Katalánie a irácký Kurdský region po desetiletí užívaly. Nebudu se pouštět do polemiky na téma územní celistvost vs. právo na sebeurčení, i proto, že o žádné sebeurčování ani v jednom z referend, dle mého, nešlo, jen je mi líto, že se nesplnil sen některých kurdských kamarádů, kteří básnili o nové fotbalové lize území s neuznanými referendy, ve které si Erbil zahraje s Barcelonou. A bacha, i když dnes hraje v první národní, nejsou to žádná ořezávátka. Od počátku století získal Erbil SC čtyřikrát irácký titul.