31. prosince 2017

2017 mezinárodně

Pokračuji v bilancování, tentokrát globálně. Začneme asi zas u voleb, kde si Amerika inaugurovala pravděpodobně nejtupějšího presidenta v dějinách. Ne, on to opravdu nehraje, opravdu je maximálně vypatlaný. A sociopat. To Němci si znovuzvolili Angelu a zamezili výraznému nástupu neofašistů, které podobně odmítli i Holanďani v parlamentních volbách, a nakonec i Francouzi v těch presidentských, i když po výrazném začátku není o Macronovi zas tak moc slyšet. A v Rakousku převzali vládu Svobodní. Zatímco v Polsku a Maďarsku vládnou stále stejní fanatici, díky nimž už EU jedná, zda neposadit naše severní sousedy na trestnou lavici. Už jen fakt, že Fico sám sebe označuje za posledního demokrata ve Visegrádu, by měl spouštět veškšeré poplašné signály.

To taková Libérie si asi nakonec zvolila presidentem bývalého nejlepšího fotbalistu světa, zatímco jiný bývalý fotbalista téhož AC Milán usedl do křesla starosty Tbilisi. Následkem presidentských voleb v Somálsku, které vyhrál tamní premiér, se novým premiérem zas stal můj bývalý kolega Hassan. V Íránu obhájil presidentské křeslo jiný Hassan, Ruhani, což se britské premiérce Mayové povedlo jen s odřenýma ušima a s podporou severoirských nacionalistů, ač si ještě pár dní před volbami nepřipouštěla žádné velké starosti.

Apropos Británie... Půldruhého roku po brexitním hlasování stále není jasné, jak takový Brexit vůbec může vypadat. A nikdo nedokáže pořádně spočítat, kolik to bude Británii nakonec stát. Prý tolik nul žádná kalkulačka ani nemá a na brexitní slogany, lživě slíbující přesun z unijních peněz do sttního zdravotnictví, se taky už dávno zapomnělo. Zatímco se vláda jala potichounku státní zdravotnictví privatizovat. Takže v Británii vlastně nic nového, stejně jako třeba v takovém Rusku, kde pan president vyslyšel národ a souhlasil, že bude příští rok počtvrté kandidovat, načež mu preventivně diskvalifikovali asi jediného reálného, byť jen strašlivě teoretického soupeře. Nezměnilo se vlastně ani nic v Číně, kde devatenáctý sjezd poprvé od předsedy Mao přijal novou doktrínu pojmenovanou po stávajícím vůdci.

Též se dál hodně válčilo a zabíjelo. Na Irák či Sýrii jsme zvyklí, ale etnické čistky proti muslimským Rohingům v Barmě nebyly úplně čekané, alespoň takto otevřeně a v takové míře. A že se děly a stále dějí za bubnování významných buddhistických mnichů a pod dohledem nositelky Nobelovy ceny míru, která de facto legitimizovala armádní vyvražďování. V Sýrii se alespoň objevily záblesky naděje, že se snad válčení pomalu sune ke konci, ač s vítězem v podobě maniaka, který celou válku způsobl. Lokální příměří a pakty o neútočení (než maniak nabere síly a své protivníky definitívně zničí) sice ještě zcela nezabírají a v takové Východní Ghutě pořád umírají děti z hladu, ale tzv. Islámský stát je víceméně historickou záležitostí, alespoň ve své původní podobě. Což mě přivádí k Iráku, kde v prosinci premiér slavnostně potvrdil, že na území země už IS nekontroluje žádné území. Zatímco v Jemenu pokračující nálety a blokády nadále živí největší epidemii cholery v dějinách lidstava a posunuly počet lidí na hranici hladomoru k osmi miliónům.

Měli jsme i dvě význačná referenda o nezávislosti. Obě založena na bizarních pohnutkách a obě nakonec ironicky vedoucí k zásadnímu omezení autonomie, kterou si Katalánie a irácký Kurdský region po desetiletí užívaly. Nebudu se pouštět do polemiky na téma územní celistvost vs. právo na sebeurčení, i proto, že o žádné sebeurčování ani v jednom z referend, dle mého, nešlo, jen je mi líto, že se nesplnil sen některých kurdských kamarádů, kteří básnili o nové fotbalové lize území s neuznanými referendy, ve které si Erbil zahraje s Barcelonou. A bacha, i když dnes hraje v první národní, nejsou to žádná ořezávátka. Od počátku století získal Erbil SC čtyřikrát irácký titul.

30. prosince 2017

2017

Začal jsem dle plánu na kostarické pláži, končím trochu nečekaně v iráckém paneláku. Další rok pryč a zas jsme starší a někteří z nás snad i o trochu moudřejší. Dřív jsem tu bilancovával hesly, abych otestoval, zda s odstupem času budu rozumět, tedy zda mé osobní milníky budu stále vnímat podobně důležitě. Hodně hesel se týkalo putování po světě, ve kterémžto ohledu jsem se letos maličko flákal, alespoň v porovnání s předchozími lety. Šestnáct letišť v patnácti zemích (plus další dvě země po zemi), asi padesát tisíc km ve vzduchu a pětatřicet letů též není málo. Přemítám vlastně co bilancovat teď. Začnu druhou největší letoění životní změnou. Přestal jsem pracovat. Na prvním místě změn pak vévodí, že jsem zas pracoval začal.

Nejdůležitější veřejnou zprávou jsou asi výsledky českých parlamentních voleb, jež dále posunuly hranice společensky přijatelného hnusu. Ať už v osobě všemi očekávaného premiéra, nebo jeho nezřídka nameteného hradního kumpána, či dalšího kámoše, momentálního velitele českých xenofobů s japonskými kořeny. Že je Miloš ve spárech Moskvy snad už nikdo nepochybuje. V příštím roce se navíc už snad dozvíme, že ani Andrej ani Pitomio nejsou v tomto ohledu o moc pozadu. To už bude Miloš zas presidentem a všem nám úplně jedno.

Taky jsme konečně přestali hulit v hospodách. Asi s dvacetiletým zpožděním. Přesto se dodnes mnozí vlastenci perou za naše právo páchnout k zblití. Hodně se v debatě o zákazu kouření argumentovalo tím, že povede k zavírání hospod. Budu muset vyrešeršovat, ale nic jsem nezaznamenal. Na rozdíl od různých občerstvoven, jež zavřely v následku zavedení EET, proti kterým zas ale žádní vlastenci nebrojili. Asi že je zaváděl ten samý chlapík, co okradl Evropskou unii o padesát míčů, jež prý teď bude sanovat státní rozpočet. A část zákona o EET mezitím jeden brněnský soud prohlásil za protiústavní. I to nám je vlastně jedno.

Jestli tedy on ten končící rok nebyl vlastně rokem, kdy nám bylo všechno stále více jedno. Jestlipak se mentálně neposouváme zpět směrem k normalizaci, kde lid drží hubu a krok a papalášové si s pomocí hrstky nohsledů dělají, co chtějí. A pak nám pomocí sebou vlastněných sdělovacích prostředků vysvětlí. Asi nejsme dostatečně vzdělaní k tomu, abychom dokázali stále méně přehledný svět chápat. A asi to o sobě i víme. A protože nám je z vlastní omezenosti trochu trapně, jsme sklonější k rychlým a jednoduchým soudům, aby si náhodou nikdo nevšiml, že nemáme páru, o čem je řeč. Místo debat na sebe pořváváme. Místo přirozených pochyb a nekončícímu hledání pravdy přijímáme za své nejobskurnějšími zdroji servírovaná dogmata. Nezřídka podávaná na uchlastanému buranismu Milošově, či špatně hrané, leč bravurně režírované lidovosti Andrejově. Lidový fízl Andrej, který se, když se nikdo nedívá, lidu nepokrytě posmívá. I proto, že ví, že v normalizaci jsou jakékoli hodnoty, integrita, pravidla, společenský konsensus atd. většině totálně ukradené. Tak ahoj lidi, sorry jako, máme smůlu. Kunda sem, kunda tam. Ale bude lépe.

28. prosince 2017

Gardenia

Hotel Gardenia býval v baghdádské čtvrti Karada, v nenápadné postranní uličce, těsně vedle školy. Budova hotelu tam stojí stále, jen v ní místo dřímajících turistů všude sedí naši zaměstnanci. I v kuchyňkách bývalých apartmánů.

V Paulinině kanceláři visí turistické mapa Iráku s obrázky největších atrakcí. Ur, Uruk, Lagaš a Kiš, učil nás Blažíček na gymplu jména sumérských měst. Z Uru pocházel Abrahám. O Gilgamešově eposu jsme se zase učili na češtině. O Gilgamešovi, který Uruk obehnal vysokou zdí. Uruk, jenž dle všeho dal Mezopotámii, Suméru, Akkadu jeho dnešní jméno. Irák. Společně s Egyptem a induským Harappanem nejstarší známá civilizace, která si zapsala i jeden ze sedmi divů světa, babylonské vysuté zahrady Semiramidiny.

O babylonském králi Chammurabim nám též říkali ve škole. Do kamene vytesaných, na veřejnosti vystavených 282 zákonů, aby si nikdo nemohl vymýšlet, co se smí a co nesmí, ani se obhajovat neznalostí práva. Nyní jsou sice pečlivě střeženy v Louvru, ale před 3,800 lety se dvoumetrový šutr tyčil na některém z babylonských náměstí a hlásal, že z vůle boží „přináší spravedlnost do země, aby zničil hříšníky a zloduchy, aby silní neubližovali slabým...“ Při četbě Chammurabiho zákonů si nelze odpustit myšlenku, do jaké míry se tehdejší sumérský chaos asi podobal dnešnímu chaosu iráckému, že bylo třeba kodifikovat oko za oko a kost za kost.

Jen padesát kiláků od Babylonu je Karbala, sedmdesát Nadžaf, města patřící mezi nejvýznamější šíítská poutní místa. Koukám na umně namalované obrázky mešity Imama Hussejna a Aliho na mapě na zdi a zase se divím, že jsem jen kousek od tolika historie. Sumér, Babylon, Karbala. A tisíce, stovky a desítky let divných vládců a vlád, kterým nasadila korunu zpackaná americká okupace, ze které se Irák ne a ne probrat. Tolik míst na mapě, které by stálo za to vidět, a tak málo smyslu a možnosti se jet podívat.

Během dne zazvoní v Gardenii každou hodinu zvonek, který oznamuje začátek hodiny ve vedlejší škole. Angličanka Pauline, šéfová našeho baghdádského kanclu, mi vypráví, jak se v minulém životě nechala vysvětit na farářku a jak přišla ke švýcarskému pasu. Za chvíli vyrazíme z kanclu do guesthousu, který je od hotelu Gardenia jen stovku metrů. Dál zatím pěšky nesmíme. Natož jako turisté.

23. prosince 2017

Hajlendr hadr

Nechce se mi šermovat, ale můj soupeř pořád vyzývavě nadzdvíhává můj meč svým. Že prý mě vyzval na souboj. Poštou. Já mu oponuji, že jsme ve čtrnáctém století a pošta dosud neexistuje. Ale od mě ignoruje a dál mi neodbytně ťuká do meče řka, že je můj problém, že si nevybírám schránku. Prý je i můj problém, že ho neznám. Všechno prý mám v poště. Neexistující. Zvednu meč, odvrátím mdlý útok, a ruka mi spadne na zem. Přece mi nemohl poslat nic poštou, když pošta ještě neexistuje. Ale což, logiku nehledej. Navíc se nezdá, že by to byl nějaký velký šermíř, tak pojďme na to.

Z radosti, že si po dlouhé době vybavuji souvislou část snu, jsem se nemohl nepodělit.

22. prosince 2017

Cestovatelův úděl

O nehygieničnosti létání bylo napsáno docela dost, včetně žebříčků hnusoty různých částí letadla, kde takové okno, bezpečnostní pás či sklápěcí stoleček neúprosně konkurují záchodovému prknu. Protože momentálně v létání neexistují pořádná hygienická pravidla. Dodejme k tomu chemikalizaci potravin, které mají vypadat čerstvě i po hodinách skladování v igelitu, a vychází, že létání je jedna z nejprasáčtějších činností. A prodavači potravin v odletových halách letišť to moc dobře vědí – i proto jsou ceny často tak brutální. I přes ně je hodné se před vstupem do letadla najíst. A během letu nevypínat klimatizaci, která alespoň část baktérií odhání od vás.

Dobrá, o letadlech bylo napsáno dost, třeba tady, na zbytek UTFG. O čem se píše méně, je hygiena imigračních úředníků. V Afghánistánu jsme úzkostlivě hlídali, aby policajt nevzal kontrolovaný pas do levé ruky, která je často používána k velmi specifickému účelu, aniž by každý měl automatizované následné důkladné umytí. V Pákistánu jsme vybírali frontu nikoli dle délky a předpokládané doby čekání, ale podle toho, který z policajtů se zrovna nedloube v nose a pak s obavou sledovali, zda si přeci jen nerozmyslí těsně před tím, než mu podáte svůj pas.

Včera v Erbilu zas milý úředník trpěl rýmou a ve chvíli, kdy jsem mu podával pas, mohutně kýchl. S úsměvem se omluvil, pravou rukou si setřel hlen z obličeje a natáhl ji pro můj pas. A v tu chvíli se kolem nás zastavil čas. Dát či nedát? Předstírat, že jsem se spletl a vůbec nechci pasovou kontrolou projít? V panice jsem se rozhlédl, zda neuvidím v jiné frontě známého, ke kterému se můžu hlásit, ale hned mi došlo, že už je pozdě. Místo předání pasu, jsem jej jen položil na přepážku a začal cosi hledat v kapsách v naději, že pár nanosekund zpoždění zmírní dopad policajtových hlenů. Přitom jsem si vzpomněl na článek, který popisoval, že virus chřipky žije minimálně dvě hodiny. To je moc, tolik nemám. Navíc by mě čekající ve frontě za mnou asi umlátili svými příručními zavazadly, bo trpělivost nepatří k blízkovýchodním přednostem. A mezitím se policajtova usmrkaná ruka (je to pravák!) natahuje po mém pasu. Prohrál jsem. Místo prevence je třeba myslet na represi. Hygienický kapesník Iráckých avialinií, který jsem si odnesl z letadla a zapomněl na něj, najednou získává cenu zlata.

Má fotografie v pasu, jako koneckonců většina mých foteček, připomíná zfetovaného sériového vraha. Něco na tom bude. Od včerejška vraždím imigrační úředníky. Pečlivě uschovaným erbilským chřipkovým virem.

6. prosince 2017

Dokola

Uprostřed Erbilu stojí šesttisícletstará Citadella a samotné město je uspořádáno do několika kružnic, které se nazývají (či přezdívají) dle vlastní šířky. Dvacetimetrová ulice se zove Barzany. Nad ní je Šedesátimetrová, s velkým Š, protože se tak i oficiálně jmenuje, i když si říká i Kurdistánská. Dál od centra je pak čtyřicetimetrová, aneb Gulan, pak stometrová Qazi Muhammad a nakonec Stodvacetimetrová taky s velkým, i když se nejedná vlastně ani o čtvrtkužnici. Nebyl by to Blízký východ, aby nebyla čtyřicítka mezi šedesátkou a stovkou, aneb logiku nečekejme a nehledejme. I to ježdění kolem dokola nějak k tomuto regionu asi patří.

Během posledních dvou dní jsem dal dva okruhy na Šedesátce. Stovkou zas jezdím do práce a z práce. Stovkou tedy jezdím osmdesát, protože jako obezřetný řidič dodržuji pravidla silničního provozu. Aspoň že na Šedesátce je povolená šedesátka a koneckonců stodesítka na Stodvacítce též není ůplně mimo.

Možná i onen krouživý pohyb po Erbilu byl důvodem, proč mi přijde, že mé nové pracovní prostředí je jakýmsi neustálým honěním se dokola. Respektive si připadám jako bych zastavoval v kruzích se motající kolegy a nenápadně i nápadně jim naznačoval, že je třeba se společně vydat jiným směrem, a pokud možno více méně rovně. Je to zábava a půjde to, i když ztuha a bolestivě. Ale zatím mě fakt baví. Ač se možná trochu bojím, aby mě krouživé pohyby nevcucly a já sám se nezačal motat kolem dokola.

Uprostřed Erbilu stojí šesttisícletstará Citadella a samotné město je uspořádáno do několika kružnic, které...

P.S. Koukám, jak jsou ty kružnice krásně šišaté, asi jako když jsem si v první třídě zapomněl doma kružítko a pokusil se paní učitelku obalamutit, když jsem vysmahl kružnice od sedmileté ruky. Dostal jsem, jak jinak, kouli. První v životě.

4. prosince 2017

Pařba

Přes 200 přání v 16 jazycích asi ze 40 zemí. Jen na jedné sociální síti. A že jich je. Říkejme si, co chceme, ale tohle je milé. Milá sociální síť. Lepší by jistě bylo narvat tu dvoustovku do jedné místnosti a pořádně společně zapařit. Možná by se našel i sedmnáctý, i dvacátý jazyk. I když samozřejmě chápu, že xichtoknihy všem všechno pořád připomínají, takže si vzpomenout na mě není žádné hrdinství. I tak je milé. Trhněte si nohou. Každý má právo být tu a tam trochu senti. Nebo mentální.

29. listopadu 2017

Bráchové

Tento týden jsem zajel do dvou měst.

Kirkuk. Nejbohatší irácké město, a, jak mi řekl kurdský řidič Kazwa, možná i nejbohatší na celém světě. Protože leží na ropě. A slavné ropné pole Baba Gurgur, jež prý už půltřetího století hoří věčným plamenem, hlídá osmimetrová socha Pešmergy (kurdského bojovníka, pozn. překl.). Symbolicky vedle nápisu „WELCOME,“ který si před měsícem vzaly za svůj jednotky irácké armády, když Kirkuk a území kolem získaly po 14 letech opět pod kontrolu Baghdádu ihned poté, co zkomírající kurdské elita vyhlásila nesmyslné referendum.

Ropná sláva je i ropné prokletí, prokládané etnickými nesváry a čistkami. Irácko-kudské vedení si dlouho zahrávalo s Baghdádem a neslyšelo varování, že mu hrozí políček, když si nepřestane vyskakovat. Neposlechlo. A rázem má tipec. Přišlo i o ropu, do které strašlivě chtěl investovat Rosněft, i o mlčenlivé svolení ropou nezákonně šmelit, i o část federálního rozpočtu a hlavně o iluze.

A mezitím v Kirkuku, jako se bývalé kurdské vedení města snažilo cíleně zbavovat všech nekurdů, dělají teď Turkméni a Arabové maličko totéž. Sumérský Kirkuk je stále soudkem prachu, an maličko doutná a kdykoli může bouchnout. Stejně jako okresní město Hawidža, na jih od Kirkuku, kde se snažíme začít něco dělat. Hawidža prý byla za americké okupace považována za jedno z nejnebezpečnějších míst pro americké vojáky. O chvíli později se pak spolu s Mosulem prosadila masovými popravami v rukách islamistických šílenců. Od 4. října je prý ale Hawidža od tzv. Islámského státu očištěna, jen lidí je zpět zatím hodně málo. Asi proto, že je všude zaminováno.

Mosul. Dokud ho neobsadil tzv. Islámský stát, málokdo jevil o druhé největší irácké město zájem. I proto asi, že od Saddámova pádu Mosul strašlivě vadl. Peněz ale v bankách bylo dost, takže když dorazili před víc jak třemi lety bradáči, stala se z bandy idiotů nejbohatší teroristická organizace na světě. Na celé tři roky. Checkpoint na každém kroku, a na téměř každém checkpointu jiná vlajka, která odkazuje k jinému oddílu Hašd. Všeirácké lidové milice, složené z asi dvacítky rozmanitých skupin. A dva poslední mosty přes Tigrid, které spojují klidnější východní Mosul s částečně vybombardovaným západním, ve kterém prý stále šmejdí bradáči. Na západ se jezdí přes Starý most a na východ přes most Svobody. A přes neuvěřitelně dlouhé fronty.

Kirkuk a Mosul. Zní jak bráchové z legendy. Jeden statný a chrabrý, druhý moudrý a shovívavý. Dvě historické křižovatky v kolébce civilizace, kde civilizace zase projednou tragicky selhala. Země Semiramidiných zahran a Babylonské věže, podobenství lidské neschopnosti se navzájem mezi sebou domluvit. A obnovit rozmlácené bude trvat stokrát déle než samotná destrukce. Zejména v myslích.

24. listopadu 2017

Mezopotámie

Místo na mapě, kterým nás prudili ve škole. Někde daleko. Mezi řekami. V úterý ráno jsem se probudil u Tigridu. Ve středu ráno u Eufratu. Mezi nimi poušť, dálnice se spoustou checkpointů, a dokola prach, suť a špína. A uprchlické tábory. Není těžké si pod nánosem prachu domyslet, že Irák býval bohatý kraj se spoustou sociální nerovnosti. Bohatství lze tušit stále a nerovnost dál jen narostla.

Ve vesnické pidiškole stála venku stovka vyděšených, nemytých prvňáků v děravém oblečení a pantoflích. Dalších dvěstěpadesát se mačkalo v pěti nevelkých třídách. Běženci z území donedávna kontrolovaných takzvaným Islámským státem. Když jsem se chtěl jedné prvňačce podívat do sešitu, zděsila se, jako bych se jí ho chystal sebrat. Poklad. Jinak nic. Jen zoufalý ředitel, že nemá kam děcka posadit, natož jim opatřit základní pomůcky.

A neustálý pocit naprosté křehkosti momentálního příměří mezi dávno znesvářenými sektami. Za Saddáma mastili sunnité šííty. Po americké invazi šííté sunnity. Pak přišli fanatičtí sunnité a mastili vše kolem a nynější ofenzívu proti nim zas vedou šííté. Smíření je iluze, pomsta denní realitou. Stačí jen říct, že člověk kolaboroval s islamisty, měl bráchu, ségru, strýce atd. Stačí k vypálení domu se vzkazem „sem se už nevracejte.“ Před pár měsíci jsme prý za plotem tábora, co máme na starost, ráno našli kupku spálených těl. Vzkaz běžencům, že se hned tak domů nedostanou. Protože bydleli na území pod kontrolou fanatiků, které teď dobývá irácká armáda. Říká se tomu "osvobozuje." Následkem osvobození se lidé stávají ve své zemi vězni, kterým nikdo nevěří.

Od Eufratu k Tigridu je to jen něco přes sto kilometrů. Vzdálenost mezi lidmi v Mezopotámii žijícími však momentálně spíše připomíná tisíce světelných let. Válka je svině.

20. listopadu 2017

Noční přistání

Projížďka večerním městem cestou z letiště byla plná blikajících památek a svítících fontán. Aršed mi popisoval, kudy zrovna projíždíme a kochal se, jak je město v noci krásné. Protože není vidět omšelost a špína. Na mostě se desítky mladíků opíraly o zaparkovaná auta kochajíce se pohledem na noční řeku.

Ráno jsem se probudil se zvoněním zvonů. Zvonů. Kostelních. V Baghdádu.

17. listopadu 2017

28

Krom narození stále ještě nejdůležitější datum v mém životě. Dík.

13. listopadu 2017

Třasy

Došel jsem se svým prvním nákupem domů, zavolal do Ammánu, jak jsme se s Neilem domlouvali, a když jsem se zvedal z gauče, začalo se všechno třást. Nejprv nepatrně, pak více, pak ještě víc, a zas a s každým dalším zachvěním se intenzita trochu zvětšovala. V devátém patře nedávno dostavěného paneláku hned člověku dojde, že nemá příliš na vybranou a musí se spolehnout na to, že iráčtí stavitelé udělali svou práci dobře. Zdrhnout nestihnu – navíc je schodiště plné lidí. Stoupnu si tedy raději na chvíli do dveří, protože je rám prý neodolnější vůči nárazům shora, když už případnému pádu dolů nemám jak zabránit. A ještě jeden třes, ze kterého se téměř zvedl žaludek.

Nakonec jsem se před barákem potkal s desítkami nových, vesměs polooblečených sousedů a za chvíli zavolal Pierre, že si pro mě jedou. Dojeli jsme o pár bloků dál a zastavili stále nebezpečně blízko jiným novým panelákům. Zatímco se začali shromažďovat další kolegové, jali jsme se obvolávat všechny naše lokace, abychom zjistili, zda jsou všichni v pořádku. Baghdad: OK. Mosul: OK… Nigelovi, který vyběhl jen bos a do půl těla, jsem půjčil košili, a zvracející Jen někdo odkudsi sehnal prášky a colu. Prášky měly polský nápis, takže ten kdosi byl Filip, ale to není důležité, beztak je vyzvracela.

Co dál, když další otřesy nemůžeme plánovat. Zjišťujeme, kde máme jakou volnou ubytovací kapacitu, aby kdo chce alespoň mohl přespat v nižších domech či patrech. Ale to jen abychom uklidnili ty více šokované. Během večera pár poloodětých kolegů vyběhne do bytečku a zpět a i mně se nakonec vrácená košile hodí, když nám teplota klesne pod patnáct.

Nakonec jsme venku vydrželi několik hodin a poslední z nás se rozešli po půlnoci. Asi do tří do rána jsem seděl na stejném gauči obut a oblečen a s evakuačním baťůžkem po ruce, ale nakonec se rozhodl, že přeci jen iráckým stavařům důvěřuji. Na rozdíl od mnohých místních, kteří se rozhodli nocovat v parku před domem. Asi nevěděli, že k bezpečí je třeba mít nejméně dvě výšky domu daleko.

Po různých dohadech nám nakonec nahlásili 7,3 Richtera v místě epicentra na íránské straně hranice, vzdálené asi 250 kilometrů. U nás prý se projevovaly otřesy kolem 4,5, ale mě úplně v rozkinklaném paneláku stačilo. I tak Irák včera údajně zaznamenal největší otřesy ve své historii. Přesto vyvázl podstatně, podstatně lépe než Írán, který už hlásí přes čtyři sta obětí.

A necelých čtyřiadvacet hodin poté má zemětřesení už i svou stránku na wikipedii. Ve dvaceti jazycích.

11. listopadu 2017

Saudské chvění

Libanonský premiér bylo povolán do Saudské Arábie, aby rezignoval na svůj post. Jeho letadlo prý už na letišti obklíčila policie, sebrala všem cestujícím mobily a za chvíli se rezignující premiér objevil na obrazovce, čta svou rezignaci, spílaje Íránu. Hariri-syn strávil v SA velkou část života a má tam významné obchodní zájmy i rodinu, přesto je hodně zvláštní, že ho z premiérského křesla odvolá cizí mocnost. Která ho navíc nechce pustit zpět dom. Jako za studené války. Po odvolání Haririho vyzvala saudskoarabská vláda své občany k opuštění Libanonu. Už zase.

Stalo se asi půl roku poté, co si Saudi vyšlápli na Katar, který jim již dlouho lezl na nervy svou nepoddajností a neustálým provokováním. Cokoli SA udělala, Katar udělal jinak, ne-li naopak. Dokonce se prý kamarádil z arcinepřítelem Íránem. A navíc si založil dnes již velmi významnou televizní stanici. Zpacifikovat myš, která křičela, nakonec pomohl sám Katar, když dle všeho vyplatil výkupné za chycené sokolníky i velmi pochybným entitám.

A do toho pokračující válka v Jemenu pod vedením saudských (a jordánských a emirátských a dalších) letadel, která možná začala jako domácí konflikt, ale velmi rychle se stala dalším saudsko-iránským konfliktem, ať už v reálů, nebo jen ideologicky.

A do toho nebývalé čistky uvnitř vládnoucích saudských kruhů, které (zatím?) znamenali jedenáct princů v domácím vězení a téměř dvě tisícovky obstavených bankovních účtů.

Není těžké si domyslet, proč asi Saudská Arábie stále silněji mlátí do stolu. Samozvaná centrála sunnitského Islámu panikaří z rostoucí regionální dominance Íránu, centru šíitismu. V pokračující demolicí tzv. Islámského státu hrají centrální roli iránské a Íránem podporované vojenské a polovojenské skupiny i taktéž šíítský libanonský Hizballáh, momentálně asi nejsilnější, či minimálně nejkompaktnější politické uskupení v Libanonu, jež nakonec podporuje i nominálně křesťanský president. V Sýrii vítězí, opět s podporou Íránu, Assadovi alawitští baathisté. A o Hizballáh a jeho odstranění od moci jde Saudům v Libanonu především, i když je podobný požadavek nejen nerealistický, díky momentální šíítské síle v zemi, a de facto vyzývá k další občanské válce, jak dnes i poznamenal Robert Fisk v Independentu. Vždy potěší, když jiní vidí situaci podobně jako vy, ať už jinak o autorovi míníte jakkoli. Na rozdíl od Fiska si nemyslím, že sledujeme začátek saudského konce. Spíše přerozdávání karet, kde na konci licitace asi žádná velká svadba nebude.

24. října 2017

Tacet

Koupil jsem si letenku do Ammánu. Letím za dva týdny. Sedm měsíců a jeden den poté, co jsem z Ammánu odletěl a začal se flákat. A deset zemí poté. A už se na těch pár dní v Ammánu, než pojedu dál do svého nového dočasného domova, těším. Domluvili jsme se na třech měsících, ale uvidíme, jak nakonec dopadne. Ne že by bylo otevřené, jen prostě beru krok za krokem. A baví mě dělat, co mě baví. Takže snad nebude bavit příliš, přestože zatím je to dost velká bžunda. Kdo by to byl řekl, že největším konkurentem nicnedělání se může stát Irák.

Morálisté

Přijde mi pochopitelné, že s agentem Burešem nikdo krom Pitomia nechce do vlády. I když tedy asi ne proto, že se čímsi provinil nebo mohl provinit, ale prostě proto, že se ho bojí. Má neuvěřitelnou (čti: psychopatickou) schopnost lhát a odrovnávat nejen své soupeře, ale i souputníky. Obdivuhodně v předvolební kampani dokázal úspěchy vlády, i ty proti kterým zprvu brojil, představit jako vlastní, zatímco neúspěchy padaly na vrub Socanů a KDU, kteří ale jako by u žádných úspěchů vlády ani nebyli. I třeba zákon o registru smluv, napsaný v té době opozičním Janem Farským ze STAN, Bureš rád představoval jako vlastní úspěch.

Pirátům asi věřím jejich principiální skrupule – minimálně intuitivně vnímají, že se ještě musí učit, možná i obrousit své anarchistické sklony, pokud se jim tedy kdy povede. Komančové do vlády nepůjdou z principu, nemají na to lidi ani program, navíc jim role opozice bez odpovědnosti vždy vyhovovala. Ostatní by ale možná i do vlády šli, ale bojí se. Vědí, že je Bureš zaříne, jakmile se mu bude hodit. I když všechny ty strany tak nějak spiklenecky pomrkávají, že problém mají s Burešem, nikoli s ANO jako partají, tedy, že by vstup do vlády s ANO bez Bureše možná i zvážily, nikdo to pořádně nekomunikoval a na náznaky se nehraje.

Ironie kategorického odmítání vstupu do vlády s Burešem skýtá jistá nebezpečí. Spoléhají-li se pomrkávající na to, že Bureš státotvorně odstoupí, asi se přepočítají, protože on vládnout patologicky touží a chce vládnout pokud možno po svém, aniž by mu do toho kdokoli kecal. Takže se krásně může domluvit s Pitomiem. A s Miloušem též něco kreativního vymyslí, aby se vlk nažral a koza zůstane celá – o Burešově budoucí podpoře Miloušovy opětovné prezidentské kandidatury snad nikdo nepochybuje.

Zkrátka mě napadá, že nakonec může dopadnout tak, že partaje zaštiťující se morálkou a obavami o stav demokracie v ČR svou apriorní neochotou hovořit s Burešem nakonec akcelerují nástup neskrývaných, čistě totalitních tendencí a procesů. A pak už bude pozdě Bureše honit. Pořád nevím, jak se česky řekne self-fulfilling prophecy.

23. října 2017

25085

Vlastně mi to přijde roztomile zábavné: AB nepopírá, že se s Šumanem setkával, jen tvrdí, že nevěděl, že jde o StBáka. Šuman zas u soudu, nikoli překvapivě, řekl, že si vázací akt vymyslel. Na chlup stejně jako před ním mnoho dalších fízlů ochránilo své práskače. I když tedy slovenský Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky, není vyloučeno, že vše nakonec skončí stejně, tedy že AB odejde s puncem naivního informátora, který nevěděl s kým si povídá. Přesně takového ho koneckonců známe dosud.

Stejně AB nemůže popírat, že vzal evropskou dotaci na čápy, jen tvrdí, že v té době čápi nebyli jeho. I když nikdo nepochybuje a on sám opakovaně tvrdil, že jsou čápi jeho velkým projektem. Nicméně je třeba zkoumat téměř týden po týdnu, ne-li den po dni, aby se ukázalo, kdo přesně kdy čápy vlastnil, respektive kdy AB na koho čápy přepisoval, aby na dotaci mohl dosáhnout.

AB tedy nepopírá ani v jednom případě, že k činu došlo, jen že ty činy byly takové neviňoučké - navzdory množství důkazů o opaku. V obou případech to vypadá jako husa, kýhá to jak husa (nejčastěji komicky křičí "spiknutí, spiknutí"), chodí to jako husa, plave to jako husa a jestli soudy nakonec rozhodnou, že to husa není, můžeme tomu říkat třeba kokršpaněl.

22. října 2017

Po volbách

Co k tomu všemu říct. Že jediným volebním pozitivem bylo pár zajímavých povolebních debat, ve kterých neúčinkovali politici, ale lidé, kteří opravdu svému oboru rozumí. Napadlo mě, že se ještě jednou podívám do volebních programů, abych si tu vyjmenoval nejnebezpečnější návrhy jednotlivých stran, ale je to asi nakonec jedno.

Národ si vybral chlapíka, jenž vstoupil do politiky proto, aby zabezpečil své obchodní zájmy, a i díky tomu za čtyři roky více než zdvojnásobil vlastní majetek. Který je trestně stíhán za krádež padesáti melounů, ale protože to byly prachy evropské, velká část spoluobčanů v tom vidí jistý způsob hrdinství. Který prý chce řídit zemi jako firmu, tedy s jediným cílem co největšího finančního zisku pro sebe a své blízké. Který se netají tím, že chce změnit Ústavu za hranu demokratičnosti, aby se u moci udržel co nejvíce, nicméně ze sebe dokázal učinit oběť spiknutí. Který si na první povolební vyjednávání vybral Komanče.

Ve volbách uspěli i modří ptáci, kteří se před čtyřmi lety prokorumpovali k historickému kolapsu a od té doby jim k úspěchu stačilo nic nedělat. Pitomiovu partu zmiňovat nebudu, protože se z ní dělá fyzicky nevolno, aneb hlavní uprchlíkobijci mají vice poslanců, než kolik ČR uprchlíků přijala. Jedinými pozitivy voleb je nakonec úspěch Pirátů a historický propad Komančů, kteří sice utrpěli nejhorší výsledek vůbec, ale pořád dostali o 7,76 procent víc hlasů, než si zaslouží.

Přesto marně hledám v sobě frustrace a rozhořčení. Asi proto, že překvapen zas tak nejsem. I když se bojím. Primárně toho, že se ČR v následujících čtyřech letech posune do Asie. K odpovědnosti za výsledky voleb se koneckonců prý už přihlásil Islámský stát.

18. října 2017

Přímá demogracyje

Se směsí překvapení a pobavení zjišťuji, jaké partaje do svého programu zamontovaly jakési prvky „přímé demokracie,“ a dokola se snažím pojmout, do jaké míry jsou podobné návrhy motivovány a) neznalostí (tedy jsou tak míněny), či b) populismem. A nemám jen na mysli partaj, jež má „přímou demokracii“ v názvu, protože málokdo myslící asi pochybuje, že celý projekt je promyšlený marketingový tah. Nihil novi sub sole.

Když se měnila ústava, abychom mohli volit přímo presidenta, mnozí jásali, že se konečně zbavíme volebních trapností v parlamentu. Mně přišlo intuitivně divné, že by se institut presidenta měl takhle měnit, a spíše jsem se zhrozil, jak snadné je změnit tak zásadní bod ústavního systému, a s jakým nápadem se může přijít příště. Od té doby zatím vede pouze Chovanec se svým pokusem ústavně uzákonit právo na nošení zbraně. Bloody hell.

Zakomponování nesystémové přímé presidentské volbu – a že si pak ústavu Miloš za odměnu několikrát povodil – vycházelo z podobných pocitů, s jakými dnes někteří více volají po více přímé demokracie: Politika je špinavá, politici jsou zkorumpovaní, je třeba to vzít do vlastních rukou. Stejně jako jsme po opakovaných parlamentních trapárnách vzali do rukou presidentskou volbu. Zní to krásně, téměř noblesně. Navíc nás zbavuje nutnosti (povinnosti, řekl bych téměř) politiky kontrolovat a angažovat se, což je přeci jen o trochu obtížnější, než na ně povykovat z hospody a pak jim to v referendu osladit.

Už několikrát jsem slyšel argument Švýcarskem, že prý ve Švýcarsku referenda fungují, tak mohou fungovat u i nás. Aniž by kdokoli připomněl, že Švýcarsko je konfederace autonomních kantonů, se kterými státoprávní uspořádání ČR nelze srovnávat. Jako bychom měli v programu, že postavíme nové přílivové elektrárny, s tím, že v Holandsku to funguje. Nu a co na tom, že nemáme moře.

Jak psáno již, nepochybuji, že Pitomio má jediný programový cíl, a to dostat se k moci, slávě a prachům s tím spojených, a k tomu bude říkat cokoli a kdekoli za číkoli prachy. Vlastně si nejsem jist, že sám věří blábolům, které hlásá, ale účel světí prostředky. V tom si třeba nejsou nepodobní se Zemanem, jenž se stal přes noc Socanem, když pochopil, že vedle Klause další místo není. Co ale jiné partaje, jež maí vlhké sny o přímé demokracii, jako třeba Piráti, jejichž blouznění o vládě lidu téměř nahání strach, ať už jde o odvolávání soudců, či vyhlašování referend.

O referendech se ve svém programu zmiňují i Zelení, kteří ale zůstávají na místní a krajské úrovni, kde chtějí snížit hranici pro jejich závaznost a zrušit hranici účasti. Zajímavá myšlenka s potenciálem zvýšení občanského zapojení do důležitých rozhodnutí na místní úrovni, kde lze potenciální následky mnohem snáze domyslet a vykomunikovat, ale asi budu muset dumat dále, aby mi tento návrh intuitivně neevokoval dobrými úmysly dlážděnou cestu víme kam.

Není na naší politické scéně strana, ve které nejsou idioti. A není ani taková, která by v programu neměla odpudivé návrhy. Jsou strany státotvorné a státunebezpečné, tedy takové, jimž nejde o demokratickou budoucnost České republiky, ale v lepčím případě o prospěch jejich představitelů. V horším případě o totalitarizaci naší společnosti. K těm státunebezpečným řadím i tři, jež prý mají šanci usednout v parlamentu: ANO, KSČM a SPD. Všechny se vyznačují dobrým marketingem a schopností obchodovat s lidskou hloupostí. I proto se trochu bojím, že nedělní probuzení bude hodně kruté.

Asi máme u nás nějaký dar, že demokratické procesy, jež by měly více méně eliminovat přístup sociopatům k moci, ho u nás naopak zprostředkovávají. Možná je taková doba. Možná je to jen jeden z dalších projevů příslovečného českého masochismu, dle kterého si nakálíme do vlastního hnízda, abychom pak mohli svádět na jiné. Aneb hodně štěstí, Česká republiko, budeš ho potřebovat.

17. října 2017

#metoo

Na sociálních sítích probíhá kampaň, kde žena, jež byla kdy vystavena sexuálnímu obtěžování, napíše #játéž. Některá tu a tam přidá i detaily. Nečasté mužské reakce na příspěvky většinou mísí sympatie s podivem, kolik že žen to vlastně bylo někdy sexuálnímu obtěžování vystaveno.

Pamatuji si velmi přesně, kdy jsem dospěl já. Předsilvestrovský let roku 2006 z Baku do Milána měl zpoždění, tak jsme s mou tehdejší polovičkou různě bloudili po letišti, načež mi po mém návratu z toalety sdělila, že jí vedlesedící pán dával vizitku, že si prý po návratu do Baku můžou udělat hezky. Než jsem chlápka šel honit po letišti, chvíli jsem zůstal jak opařený. Po následném opakovaném povídání, jak často, kdo, kdy a jak, mi brzy bylo jasné, že se dozvídám jen zlomek jejích i pro mě nezřídka žaludekzvedajících „zážitků“ – stejně jako mi bylo jasné, že se kvůli mým emotivním reakcím o nových už asi dozvídat nebudu. Začal jsem se tedy ptát i jiných, abych zjistil, jak se věci kolem mě mají, a záhy mi došlo, jak často se stává, i v mém okolí. A nakolik si spousta žen zvykla, už dávno neřeší, nezřídka se jen usmějí a pronesou něco neutrálně laskavého v odpověď, protože si nejsou jisty, čeho všeho může být obtěžující schopen. Raději nedráždit a případně vědět, kudy zdrhnout.

Nemyslím si, že #metoo kampaň cokoli změní. Nemyslím si, že třeba i zvýší širší povědomí o sexuálním obtěžování. Přesto se mi vrací: What the fuck took us so long?! Proč se o tomto nemluví nahlas už dávno? Proč je stále třeba definovat hranici mezi slušným a neslušným, přijatelným a nepřijatelným? Proč si pořád myslíme, že oplzlé kecy, narážky, osahávání, zneužívání postavení atp. jsou v pořádku? Asi i proto, že dosud existují i v ČR učebnice Kriminologie pro policejní akademie, jež obsahují pojednání o podílu oběti na vině.

V Americe se dnes hodně mluví o white privilege, privilegovanosti bílé rasy, jejíž představitelé nepochybně mají v průměru startovní čáru o hodně kilometrů dál, než ostatní. Méně se mluví o male privilege, asi proto, že následuje termín feminismus, se kterým se pojí příliš negativních konotací.

Když jsem nedávno jedné kamarádce líčil, že jsem feminista, trochu se zděsila, že jsou přeci dané fyziologické rozdíly a predispozice, a proto nemůžeme být stejní. Stejní být nemusíme a nebudeme, ale stejné možnosti a práva mít musíme, i právo na to, aby nás jakýsi idiot s pocitem vlastní neodolatelnosti sexuálně neobtěžoval, respektive aby takové chování nebylo považováno za normální. #metoo #whatthefucktookussolong

14. října 2017

Lízači

Čeští mobilní operátoři jsou neuvěřitelní. Za poslední měsíc jsem si ve třech zemích pořídil sim kartu. V každé z nich za zlomek ceny v porovnání s Českou republikou a minimálně s 2,5 násobkem objemu dat, než je u nás nabízen „věrným zákazníkům.“ Nerozumím telekomunikačním procesům, jen mi selský rozum říká, že a) když lze v Irsku, na Ukrajině, či v Gruzii, musí jít i u nás, a b) když u nás není, znamená to, že se o to nikdo nezajímá, resp. necháme si klidně kálet na hlavu a budeme platit, kolik vrchnost nařídí, zatímco si tři velcí hráči budou nekonkurovat, aby náhodou nepřišli o monstrózní zisky? Připadá mi nestoudné a anachronické, protože zákazník neznamená nic a nakonec jde jen o to se co nejvíce a co nejrychleji nabalit. A připomíná mi starý vtip, který jsem kdysi slyšel v Dánsku. Víte, proč si psi olizují přirození? Protože můžou. Omlouvám se za vulgárnost, ale se stále rostoucí intenzitou se mi při pohledu na vypasené mobilní operátory v ČR vybavuje image rozvaleného líného psa. Raději se ale nedívat, co dělá.

13. října 2017

Fanatici

Do politických diskusí se veřejně snažím nezapojovat, ale zjišťuji, že se stále častěji ukazuje, že se má domněnka později potvrdí. A ani nedělám tak, jak je dnes moderní, tj. vyházet ze sebe několik protichůdných domněnek a pak jen říct to "jsem vám říkal." Tak schválně: Čtu si, že Trump shodil ze stolu dohodu s Íránem, protože tam vládnou fanatici a dohoda je prý příliš měkká. Já si zas říkám, že se rozjíždí poslední kolo boje o kontrolu na Blízkém východě, kde má nyní díky Sýrii a Iráku Irán výrazně navrch. Což se mnohem méně než USA, logicky nelíbí Izraeli, ale též velmi významně Rusku, které potřebuje Irán trochu ze Sýrie vyšachovat. By mě prostě zajímalo, jak moc to Donnie s Vovou konzultovali. A kdo diriguje

A napíšu protentokrát i anglicky:

I try not to enter public political discussions, yet am increasingly finding out that my presumptions tend to turn out to be correct. And I don't use the popular trick of making multiple mutually exclusive presumptions in order to then be able to say "I told you so." Hence: I am reading that Trump refused to continue certifying the Iran deal, because Iran is ruled by fanatics and the agreement is allegedly too lenient. I am thinking that we are seeing the last round of the battle for control in the Middle East, where, thanks to Syria and Iraq, Iran has quite the upper hand. Quite less than the USA, this logically upsets Israel, but also very importantly Russia, who needs to freeze Iran out of Syria a bit. I am just wondering, to what degree Donnie and Vova have consulted each other on this. And who the conductor is.

12. října 2017

Píchlí

Píchli jsme asi sto metrů pod kopcem, v téměř tříkilometrové výšce a po třech hodinách stoupání, jež nám příjemně znepříjemňovala stáda ovcí a krav, která pasáci ženou na zimu do údolí. Po dvou minutách zastavilo projíždějící auto, neznámý řidič nabídl pomoc a nezištně nechal i sadu na lepení pneumatik. Když odjel, došlo nám, že kola máme píchlá dvě. Celou sadu jsme vyplácali, jeli dál a ptali se každého dalšího projíždějícího na cestě, jež má reputaci jedné z nejnebezpečnějších na světě, zda nemá pryž na lepení. Neměl nikdo. Jen ten jeden řidič, který sám od sebe nabídl. Karma asi. Lavrenti ho po návratu do údolí dohledal přes známé a poslal mu dvacet litrů vína. A tak to má být. Že se v horách píchne těm, co píchli.

2. října 2017

Catalunia

Co dodat? Zas tu smrdí Ruskem a jeho snahami o destabilizaci Evropy a zemí v ní. Nic nemění na tom, že španělská vláda udělala úplně všechno špatně. Ani na tom, že je v Katalónsku spousta lidí, kteří si nezávislost z různého důvodu přejí. A jelikož odpůrci nezávislosti referendum ignorovali, dopadlo referendum, jak dopadlo. Se 42 procentní účastí. A dál to bude pro Španělsko, které se sice začalo pomalu škrábat z dlouhé v ekonomické krize, masakr, který asi nedopadne dobře. Čeho jsme se báli v holandských, rakouských, německých volbách tak nějak nakonec přišlo nečekaně z Katalónska. Nemám tím samozřejmě na mysli, že by v Katalónsku zvítězili nacisté, jen že vyhrála zvláštně rozvratná směs nacionálního populismu, která koneckonců čeká za pár týdnů i nás.

I když principiálně jsem zastáncem slučování spíše než rozdělování, chápu atraktivitu rétoriky sebeurčení, která mi však přijde snadno zneužitelná různými hochštaplery a manipulátory. Napadlo mě srovnání s Trumpovým Making America Great Again, které se dívá kamsi do historie, podobně jako se Katalónci dívají do osmnáctého století, případně k Francově režimu, který též neměl Katalánsko příliš v lásce. Katalónci, z nichž velká část do Barcelony a okolí přišla z jiných částí Španělska tedy, a ve válce o španělské dědictví stáli jejich předci na vítězné straně bez následného útlaku a omezení práv, jež prý mnozí dosud vnímají jako historickou křivdu. Průběh referenda zas trochu připomíná Krym – protiústavnost, pochybná pravidla, pochybný proces, vyloučení mnohých, kteří by asi měli mít právo se ke státnímu uspořádání Katalánska vyjádřit. Ale to asi nakonec též vadit nebude a s výsledkem se bude operovat jako s právoplatným. Časem pak lidu dojde, že jde zas jen o moc a prachy, umně zabalené do vznešených sloganů, a zbyde jen divná pachuť.

1. října 2017

He said yes

Posledních pár dní jsem často myslel na kamaráda Roberta, se kterým jsme v červenci brázdili ulice Barcelony, a on mi po roce poflakování popisoval, jak se jedno ráno probudí a nemá stání, jak moc se mu chce zpátky do práce, a další ráno se mu z pouhého pomyšlení na možné pracovní povinnosti dělá nevolno. Dokonce v jednu chvíli přijal a pak zas odmítl nabídku odjet do Iráku s odůvodněním, že se ho poprvé zeptali ve špatné ráno. I já měl tento týden několik rán, kdy mi pomyšlení na práci nedělá dobře, když jsem zvažoval pro a proti poslední pracovní nabídce a nacházel nepoměrně více kladů. Došlo mi, že kolem ranní deváté hodiny začínají převkádat klady, a kdosi mi poradil, že je proto třeba se rozhodovat před devátou. Též znám, jak vám obtížná rozhodnutí zamotají hlavu, která během prvních 24 hodin poté dokáže vymyslet spoustu negativ. I když, pravda, nepamatuji si, kdy jsem naposledy plakal nad rozlitým mlékem.

V každém případě se má tak, že je půl deváté ráno asi dvacet hodin poté, co jsem kývl na to, že se na tři měsíce přesunu do Iráku, a pořád mi přijde jako dobrý nápad. I když jsem ještě před týdnem ani trochu neplánoval a viděl se úplně na jiném světadíle. A teď si broukám svůj oblíbený popěvek, jakousi svou znělku, kterou si obvykle brnkám u balení při přejezdu ze štace na štaci:

Nenapadla mě žádná melodie,
kterou by už někdo nenapsal
Napadlo mě ale,
že už mám namále,
že už zase musím o dům dál

Popadla mě zvláštní nostalgie,
i když nemám, na co bych si stěžoval
Myslím na to stále:
Změny, i ty malé
v životě mě kopnou o kus dál

Apropos, Roberto je v Afghánistánu, na tři měsíce. Asi se zrovna příliš dobře probudil.

30. září 2017

Zas qolbám. Damn

Podle delší verze volební kalkulačky mám nejvyšší názorovou shodu se Zelenými, následují STAN, po nich Piráti, čtvrté místo pro KDU, páté TOP09. Dobrá, dodám, že na šestém jsou Socani stále ještě se sedmdesátiprocentní shodou. Spodní pětku tvoří Blok proti Islamizaci, ČSNS, DSSS, Rozumní a Realisté. V kratší verzi kalkulačky jsem měl mezi nejhorší pětkou i ODS a Svobodné. Je téměř roztomilé, že desáté místo spolu sdílejí ANO a Komančové. Žádné velké překvapení, ani v tom, že za mě kalkulačka nevyřešila koho volit. Jsem neočekával. V každé straně jsou jedinci, ze kterých je mi zle. Každá strana má v programu návrhy, které mě jednoznačně děsí a svědčí buď o tom, že straníci nevědí, co dělají, případně vědí a blouzní, v jiném případě jen potvrzují, že se dnes bez trocha populismu v ČR politika dělat nedá. Damn.

I když volební program Zelených je asi nejlepší z těch, které jsem zatím přečetl (čti: prolistoval), Piráti a Zelení jsou dle mého gusta střídavě naivní a tak nějak příliš vlevo, pokud tedy pravolevé rozdělení ještě vůbec funguje. V každém případě mi některé mladické návrhy, jako třeba pirátské blouznění o přímé demokracii, přijdou nebezpečné. Stejně jako třeba návrh STANu, že k zacílení dávek pomůže převedení části odpovědnosti na obce, jež budou uchazeče lustrovat. Přestože KDU ve svém programu opatrně mlčí o tématech, na kterých se jinak radikálně neshodneme, KDU i TOP09 mě zas primárně ničí některými jedinci. I když třeba Kalouska nepovažuji za takového démona, jak se s oblibou traduje, pořád čekám na vysvětlení nákupu padáků na ministerstvu obrany, když tam před dvaceti lety náměstkoval. Od té doby měl lizů mnohem více. V KDU zas zuří boj mezi Bělobrádkovským a Čunskovským křídlem a druhý jmenovaný je dle mého soudu jen další populistický sociopat. Nu a Socani, když už jsem je zmínil: V dobách vládnutí bratří v triku, Klamana se Zeusem, tedy od neslavné Oposmlouvy, jednoho ze stavebních kamenů novodobé české korupce a klientelismu, kdy si kluci rozporcovali státní výdaje mezi ČSSD a ODS, se pro mě stali nevolitelnou partají (ne že bych kdy volil). Zároveň mě ale nejvíce děsí předvolební průzkumy, které predikují drtivou výhru ANO, která tu z nás udělá jedno velké čapí hnízdo - ano, opakujme si první slovo stále dokola, abychom si zvykli, jak to tu bude po takových volbách vypadat. Zkrátka si říkám, že pro setrvání demokracie v ČR potřebujeme další minimálně srovnatelně silnou partaj, která dokáže autokratům typu mistra Andrjuchy alespoň nějak oponovat. Jediná, kdo může takovou roli sehrát, je ČSSD, jejíž program navíc považuji za víceméně nekonfliktní. Jak ironické. Damn.

Apropos průzkumy, dle toho zářijového by se do PSP dostalo sedm partají: ANO, ČSSD, KSČM, ODS, SPD, Piráti a KDU. Komančové do vlády nepůjdou a v největším bizáru se nám rýsuje povolební koalice mezi ANO, ODS a SPD, jak napsal Ivan Dérer v Respektu. Spojení maniakálního sociopata v čele SPD s mafiánem z ANO může být vcelku zábavné, kdyby se tedy nejednalo o mou zemi. Ještě si pak znovu zvolit Zemana presidentem a asi už se bude chtít kouknout po jiném občanství, anebo se začít učit plavat v českém politickém bahňáku. Damn.

Již pár týdnů, vlastně od shlédnutí nového dokumentu Selský rozum, se bavím nad slovní hříčkou, že stejně jako lid žere podvodného Babiše, žere i jeho třetiřadé potraviny. Bavím se vlastně i nad zjištěním, že v kosteleckých uzeninách je méně masa, než v konzervách pro psy, a to i přesto, že se z německého či polského masa určeného pro též konzervy údajně ty uzeniny vyrábějí. Když jsme v devadesátých letech spekulovali, jak dlouho asi potrvá, než se česká společnost posune od zamindrákovaného maloměšťáckého, práskačského marasmu k moderní evropské společnosti, tipovali jsme dvě generace: Prý je třeba generace, která bude vychována rodiči a učiteli, nezatíženými komunistickou minulostí. Ukazuje se, že to nebude zas tak snadné, jak nám koneckonců před lety kongeniálně objasnil Slavomír Hubálek, dle něhož asi pětina lidí k životu svobodu nepotřebuje a třetina jsou prostě rození hlupáci. Zaráží nicméně, že právě hochštaplerům typu Babiše, neřku-li Okamury na lep skáče lidí mnohem více. Asi doopravdy masivně hloupneme. Damn.

29. září 2017

Srandistka

Cestou z mostecké nemocnice jsem ráno v autě zapnul Radiožurnál, kde se probírala zásadní zpráva, že se česká eurokomisařka odhlásila z Facebooku, protože prý šíří nenávist, a to ona, cituji, podporovat nebude. Nevěděl jsem chvilku, jestli se smát či blinkat, když je podobná informace vydávána za zprávu ve sdělovacím prostředku, který chce být považován za seriózní. Naštěstí marasmus zachránil přivolaný IT expert, který ve výborném rozhovoru de facto řekl, že problém není v sociálních sítích, ale že prostě lidé určité generace jim nerozumí, ergo, že jedinou informací v této zásadní zprávě je, že paní eurokomisařka je stará. Jsem se podíval a je jí třiapadesát. A před jménem si píše Mgr. et Mgr. To je snad ještě směšnější.

27. září 2017

Práce?

Člověk míní…, říká se. A jak jsem ještě předevčírem radostně odpovídal na otázku ohledně vlastní budoucnosti, že nic nevím, žádné plány nemám a do práce se určitě nechystám. Najednou je jinak. Bude to zhruba asi možná pravděpodobně přesně rok, co mě můj šéf prosil, ať se z Jordánska přesunu do Iráku, alespoň na pár měsíců, protože naše tamní mise byla na pokraji kolapsu. Odmítl jsem, protože jsem chtěl dotlouct v Ammánu a chystal se, jak si poté odpočinu. Na dodatečnou dávku stresu jsem fyzicky ani psychicky neměl, i když profesně by bylo bývalo nesmírně zajímavé. Parádní výzva. Uplynul tedy rok a včera se ozval týž, již bývalý šéf se stejným dotazem. A já dumám a dumám, i proto, že na váze plusů a mínusů je mínus vlastně jediný, jakkoli významný: Musel bych se přestat flákat, což mě dosud nesmírně bavilo. Irák říkáte? A bordel že je ještě větší než před rokem? Hmmm… dobrá, do soboty si promyslím.

26. září 2017

Vlivy a vjemy

Napsal mi Mága z ingušské Nazraně, že se včera zhulil a koukal při tom na koncert Cure a že prý si vzpomněl na mě, protože jsem ho ke Cure přitáhl. Hulit jsem ho fakt neučil, přísahám, to se mladí lidé v podobně nešťastných koutech učí snadno a sami. Mágu jsem neviděl 12 let a vůbec si nepamatuji, že by v našich kulturně-výměnných konverzacích Kjůři figurovali.

Po Mágově zprávě, jež dorazila po několikaletém mlčení, mě napadlo, jak člověk neustále v životě potkává lidi, kteří mu něco ukážou, nějak ho ovlivní, aniž by si uvědomoval, a jak je zábavné si připomínat, že podobné vlivy přicházejí z nejrůznějších stran. Jako třeba, když řidič Saša jednou večer pustil cestou do Vladiku v autě Okean Elzy a od té doby je poslouchám. Nebo když mě Bekchan, který dělal v naší ingušské ochrance, zasvětil do díla Borise Akunina. Nebo když mi týž Mága ukázal svět počítačových her, u kterých jsem tedy dlouho nevydržel. Duškův snídaňový recept naopak tu a tam uvařím dosud. A to byl severní Kavkaz mou první štací, po níž jsem následně pobýval v mnoha místech a poznal stovky, ba tisíce různých lidí, kteří mě nějak ovlivnili, a na nichž jsem třeba zanechal nějakou stopu i já.

Asi je přirozené, že většina lidských interakcí se odehrává v rámci kulturně, sociálně či jinak dané hierarchie. Rodič-dítě, učitel-žák, starší-mladší, žena-muž, nadřízený-podřízený, chudý-bohatý, místní-cizinec atp. Nezřídka se i implicitně předpokládá, že v rámci též hierarchie existuje dominance jedné ze stran, rozložení síly, které a priori určuje kdo smí dávat a kdo smí brát, respektive kdo smí mluvit a kdo poslouchat. Od dětství mě bavilo apriorní hierarchie zkoumat a bořit (rodiče i učitelé jistojistě bez otálení potvrdí) a s přibývajícím věkem se z mluviče stávám poslouchačem, přijde mi, protože toho zas tolik říct nemám, zatímco příběhy, náměty a vhledy jiných mě baví poznávat, i když nemusím vždy souhlasit, či brát za své. Třeba Mágovo pozvání na Dutch Passion Brooklyn Sunshine při další návštěvě Severního Kavkazu s chutí odmítnu.

25. září 2017

Severoirský Brexit

“Severní Irsko stojí Británii víc než EU,” říká Hugh u večeře, ke které uvařil jakési karikuře. “Kdyby to Angličani věděli, možná by nejdřív hlasovali o vystoupení z úplně jiné unie. Vystoupením z EU navíc Británie přijde o mnohonásobně více obchodu, než kolik do Unie posílá peněz. Ale to je všem jedno. Hloupý a laciný nacionalismus nevidí, že díky Brexitu už tak skomírající Severní Irsko půjde dále do [cenzurováno].”

Cestou z dublinského letiště na sever jsme předtím s Hughovou ségrou spekulovali, co všechno může Brexit pro Severní Irsko znamenat. Jak třeba asi bude vypadat dnes neexistující hranice mezi dvěma částmi ostrova, která se momentálně pozná více méně jen podle toho, že se cedule v kilometrech změní na míle a místo eura se platí sterlingem. Jak bude z jedné části ostrova na druhý proudit zboží, jaké celnice, pohraniční kontroly vzniknou. “Docela by mě bavilo, kdyby po Brexitu Republika začala jezdit vpravo,” rozjímá večer Hugh. Nezávislost na britské automobilové produkci by prý byla v mnoha ohledech dlouhodobě výhodná a záoveň by byla zábava sledovat britské investice do terminálů.” Když namítnu, že by irská investice do přeznačkování a výměny aut nebyla menší, mávne rukou: “I tak by to stálo za to.”

Hughova rodina jsou katolíci, tedy původní Irové, kteří dnes tvoří asi polovinu obyvatel britské části Irska. I po pěti stech letech britského osídlování Irska se místní komunita dělí na místní a přistěhovalce, kteří se dávno jako přistěhovalci necítí. Ač The Troubles jsou dávno za Severním Irskem a na povrchu se zdá, že co se stalo, stalo se, segregace a vzájemná nedůvěra, respektive vědomí, kdo je Ir a kdo je Brit nadále visí ve vzduchu a stále se vrací. Projevuje se například tak, že se Katolíci a Protestanti dosud potkávají v různých hospodách a obchodech.

V červnových britských parlamentních volbách vyhrála největší severoirská probritská strana, DUP, následovaná největší proirskou stranou, Sinn Féin. DUP, často označovaná za extremistickou, se před hlasováním o setrvání Británie v EU postavila na stranu Brexiterů a dnes vytváří parlamentní většinu jinak menšinové vládě Theresy May. I když Skotsko, Londýn a právě Severní Irsko byly jediné regiony, které většinově hlasovaly pro setrvání Británie v EU. Nikdo zatím neví, co bude Brexit pro Severní Irsko znamenat, krom všeobecné obavy zejména mezi irskými Severoiry, že vše bude bolet. „Britská vláda se pořád tváří, že v jednání s EU drží dobré karty, ale nemá vůbec nic. Ani plán. Je to trapně směšné a pro nás maličko schizofrenní. Na jednu stranu chceš, aby Unie Británii nedala nic zadarmo a aby si to ti idioti vyžrali až do dna. Na druhou stranu ale potřebujeme dohodu, která nás nepoloží. A k tomu bude třeba vstřícnosti a kompromisů ze strany EU,“ zamýšlí se Hugh a usmívá se nad posledním projevem Theresy May ve Florencii, který prý zase neobsahoval ani náznaky jakékoli strategie či plánu ze strany Británie. Vlastně jen požádala o prodloužení Brexitu o dva roky. „Bylo by to celé komické, kdyby na tom nezáležela naše budoucnost a budoucnost našich dětí.“

Poznámka pod čarou: Ač částečnou motivací skotsko-anglické okupace Irska historicky byla irská dekatolizace, rozdělování na Katolíky a Protestanty je v Severním Irsku spíše zkratkou. Mnohem více šlo o půdu a další zdroje obživy a anglickou touhu kontrolovat Irsko coby případnou líheň protianglických nálad. Vnímání severoirského konfliktu na základě náboženských rozporů, jak se tu a tam by tedy bylo zjednodušující a nepřesné.

21. srpna 2017

Srpen memento

Ač jsem omezil své dlení ve veřejném prostoru, přijde mi dnešní datum hodně důležité. Vlastně po pár měsících v ČR důležitější, než bych si chtěl připustit, protože nečekaně silně vnímám, že:

1) Naše společnost se totalitarizuje a trochu se bojím, že po nadcházejících parlamentních volbách se zas posuneme dále od moderní demokratické společnosti směrem k zamindrákovanému marasmu, ve kterém si mocní stále více dělají, co chtějí, a občan nadává na všechno a všechny u piva. Kde se jakákoli debata o směřování naší země promění v pokřikování ještě dříve, než začne. Kde se glorifikují zloději a mafiáni a zesměšňují občanské inciativy a pokusy společnost pozitivně měnit. Momentálně například hrozí, že se premiérem ČR stane agent KGB („bývalí“ nebývají, říká se v Rusku), který hlásá, že stát je třeba řídit jako firmu, aniž by dodával, že má na mysli, že cílem podobného řízení je co největší zisk pro majitele, tedy jeho samotného. V ČR dnes neexistuje debata na žádné důležité společenské téma, společnost se tedy nikam nevyvíjí, neposouvá, jen hloupne a stává se více apatickou, což je živná půda pro všemožné extremisty. Nástup komančů v Rusku i nácků v Německu začal velmi podobně.

U nás zatím probíhá i tak, že laťka slušnosti a přijatelnosti dále klesá s každým dalším výrokem hradních šasků i nejednoho politika mainstreamových stran. Říká se tomu s oblibou nazývání věcí pravým jménem, ve skutečnosti jde ale o hraní na elementární lidské pudy a živení prostých (často pochopitelných) lidských strachů. A jelikož šíření a prohlubování strachu je samou podstatou terorismu, stává se naše společnost inherentně teroristickou, nikoli proto, že by nám kdo hrozil, ale proto, že mýtus hrozby a s ním spojený strach je dávno dokonalým prostředkem kontroly a manipulace masou. Jen chce najít správného externího nepřítele, s čímž jsme zas nikdy žádné problémy neměli.

2) V ČR vesele řádí desítky Kremlem podporovaných desinformačních kanálů, které se tváří jako seriózní noviny. Slouží však primárně jako myčky mozků, které mají destabilizovat společnost a podrýt její demokratické principy opakovanou relativizací důležitých hodnot, včetně takzvaně evropských, a šířením strachu a nenávisti. Členové společnosti, ve kterých se místo debat na sebe jen pokřikuje (dle zmíněného slavného českého „my se fackujeme“), nedokážou analyzovat svět kolem, který je navíc přehršlí informací stále komplikovanější, a proto jsou náchylnější věřit kvalitně formulovaným nesmyslům a konspiračním teoriím. Stejně jako věří vysoce profesionálně zvládnutému mediálnímu obrazu zmíněného KGB-áka, a co na tom, že jde o čistou science fiction. Zaráží mě, kolik lidí se mi tajně svěřilo, jak nedůvěřuje veřejnoprávním médiím, jež mají veřejně dohlížené etické kodexy, a získávají informace, z takzvaně „alternativních“, Ruskem podporovaných médií, opakovaně nade vší pochybnost dosvědčených ze lží a manipulací.

3) Zčásti díky rostoucímu ruskému vlivu se v ČR se šíří hlasy, které bagatelizují nebezpečnost ruské propagandy a které chtějí dostat ČR co nejdále na východ, což má podporu i u čelných politiků státu, počínaje bývalým a dnešním prezidentem. První si z Ruska nechává platit práci svého „institutu“, druhému Rusko přispělo na volební kampaň. Vše, co je ze západu, je špatně, Rusko není zas tak zlé a Putin je jediný charizmatický politik, který dokáže všude zavést pořádek.

Rusko je nádherná země, kde žije spousta zajímavých, dobrých a inspirativních lidí, a Putin je možná momentálně nejschopnější politik na planetě. To nic nemění na tom, že v Rusku vládne zločinný a vražedný režim, který má na svědomí i životy několika mých kamarádů, a jehož cílem vůbec není, aby se lidem na západ od Ruska žilo lépe. Ba naopak. Destabilizace Evropy a USA je jedním z klíčových bodů ruské zahraničněpolitické doktríny. Přesto se ale najde spousta samoznalců, kteří Rusko obdivují. Někteří proto, že bytostně nesnášejí západ, jiní proto, že nedokážou oddělit informace od mýtů, další jsou za to placeni, jako třeba zmíněni páni presidenti.

Nepovažuji se za žádného experta na Rusko, jen za Rusofila. Na rozdíl od valné většiny spoluobčanů však umím plynně rusky a dlouhodobě a pravidelně sleduji ruské sdělovací prostředky. Též si nabubřele myslím, že coby absolvent literárních věd docela dobře umím analyzovat psané i mluvené slovo. Mám na to nejen vysokoškolský diplom, ale i oficiální diagnózu. Zároveň jsem v Ruské federaci, byť ve velmi specifické části, téměř čtyři roky žil. A když přidám další země bývalého CCCP, dám dohromady let deset v postsovětském prostoru.

V Nazrani míval šašličnou Ázerbajdžánec Abdullah, který nám vždy za láhev vodky vyprávěl, jak v osmašedesátém přijel tankem na dovolenou do Prahy. Vyprávění probíhalo vždy dle zažitého scénáře:

- „Abdullo, vyprávěj nám, jaks nás přijel zachránit.“
- „Museli jsme vás zachránit, protože lidi chtěli šoustat v parku!“

Jestliže pětatřicet let po svém výletu Abdullah věřil, že přijel na tanku zachraňovat morálku mých rodičů (upřímně doufám, že si to ještě stačili před příjezdem tanků užít), o deset let později už ruská státní televize vyrobila oficiální dokument o srpnu 1968, ve kterém nás sovětská vojska přijela zachraňovat od fašistů. Stejně jako „zachraňovala“ v posledním desetiletí v Gruzii nebo na Ukrajině. Sýrii nepřidám, protože tam jde o trošku něco jiného, ač životů stojí ještě více.

Můžu mít jakkoli nerad USA, EU, Indii, Brazílii, Čínu a kohokoli jiného. Nikdy mi z toho ale asi nevyjde obdiv k současnému ruskému politickému systému. Přijeli na tancích před 49 lety a přijedou s chutí zas, pokud to bude jen trochu možné. A proto je třeba si 21. srpen dokola připomínat. Zeptejte se na Ukrajině.

21. června 2017

Bez práce

Třetí měsíc nicnedělání a omezení přítomnosti ve virtuálním prostranství mi zatím jde k duhu. Ne že by po patnácti letech nastálo (či spíše „nastálo“) v ČR a pětadvaceti v rodných Teplicích nebylo nad čím dumat a o čem psát, jen se mi nechce příliš tlouct do počítače, který, chci-li či nikoli, je připomínkou pracovního života, od kterého se snažím co nejvíce izolovat.

Na přemítání o věcech kolem sebe mám spoustu času a hodně věcí mě napadá, třeba se tu o ně sám se sebou i podělím, zatím mě nicméně baví nic nedělat, číst si, koukat se na dokumenty, poslouchat hudbu, kterou jsem dlouho neposlouchal. Naučil se žehlit, chytil první rybu v životě (tedy celkem tři nebohé oukleje, ale na to se historie ptát nebude). Ohořel jsem si obočí a řasy (nechtěně), v Libanonu se opálil do červeno-fialova (též nechtěně) a posléze na svatbě v horách vytvořil osobní rekord v délce tancování (možná i v konzumaci vína). Prošel jsem se v Krkonoších a ochutnal přeslazené borůvkové knedlíky. Udělal jsem si pár mezinárodněprávních online kursů a zašel po dvaceti letech do Národní galerie. Původně jsem se chtěl jen mrknout na Kupku, ale nakonec jsem strávil tři hodiny. Úplně mě odvařili třeba Švabinský, Čapek nebo Schikaneder. Instalace od Wej Weje s podtitulkem „Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva“ byla zajímavá, ale patří do té jiné rubriky na téma „co mě po návratu do ČR napadá“. Takže jindy. A začal jsem zas plavat. Ještě pár týdnů a začnu se blížit své formě z před třiceti let (a z před třiceti kilogramů).

Naučil jsem se i pracovat s neustále se vracejícím pocitem, že nic nedělám a zbytečně plýtvám čas. Prý normální, že si po letech stresu a adrenalinu mozek připadá přitrouble, když nemá a učí se zabavit se jinak. Sečteno a podrženo, nepracovní život mi zatím hodně jde. Doporučuji.

31. března 2017

Consummatum est

Na konci posledního pracovního dne v Jordánsku a na dlouho i kdykoli jinde mě domů vyprovodila egyptská kapela. Hrává na svatbách a kolemjdoucí se prý divili, proč že vedle mě stojí chlap. Naštěstí byla na silnici asi stovka kolegů, kteří při zaváření mobilů stačili vysvětlit, že se o svatbu nejedná a že Carlo není manželka, ale můj nástupce.

O patnáct let a deset zemí později jsem se po roce vahání rozhodlal (toto slovo češtině viditelně chybí) k dlouhé přestávce, během které snad vymyslím, co, kde, s kým v životě dál. Zbývá jen zabalit, poslat své švestky do střední Evropy, vyřídit pár administrativních restů a hurá na letiště. Krok do známého neznáma, na který se hodně těším. Here I come, Česká republiko, did you miss me?

25. března 2017

15

Pětadvacátý březen mi vždy připomene nástup do letadla s plánem si na rok vyzkoušet, jaké to je pracovat v humanitární misi. V Moskvě jsem přistál pár minut po půlnoci a službudržící mi do pasu vyberanil razítko s číslem šestadvacet. V Českém domě mě následně dle rezervace pokoje zaregistrovali pětadvacátého, což mě pak pronásledovalo jako bumerang. Počínaje příletem do Ingušska, kde si mě hned vychmátli kluci z FSB. Hodný mi říkal, jak je jeho posláním nám pomáhat, ale k tomu potřebuje moji spolupráci. Zlý do mě hučel, že mu mám vysvětlit, proč je na imigračním razítku v pasu o den později než na datumu mé registrace v Moskvě. Jinak prý mě může na 72 hodin zadržet, aby zkontroloval moji totožnost. Nakonec nezadržel a já později zjistil, že Achmad není zas tak zlý a že hodný je vlastně jeho zlý šéf. Též jsem zjistil, že různí ruští policajti mají nepokrytou zálibu ve zkoumání razítek v mém cestovním dokladu.

Pětadvacátý březen byl roku 2002. Místo jednoho roku je nakonec patnáct. Neuvěřitelná jízda, která stála za to. Ve zlém i dobrém.

17. března 2017

Holandští vítězové a poražení

Při pročítání zpráv o výsledcích holandských parlamentních voleb jsem se nejprve zarazil. Nikoli kvůli samotnému výsledku, ale kvůli způsobu, jakým je oslavováno druhé místo extrémní pravice. Před deseti lety komická marginální figurka, kterou nikdo nebral příliš vážně, dnes lídr druhé největší politické strany v Holandsku. A svět se raduje, že byl až druhý. Protože jsme si tak nějak zvykli, že extrémisté a hochštapleři různého druhu postupně přebírají moc. Tedy krom Holandska, alespoň prozatím.

Wildersova Strana svobody získala v porovnání s předchozímí volbami o pět parlamentních křesel víc, nicméně nevyrovnala výsledek z roku 2010, kdy měla 4 navíc. Na druhé místo se letos dostala díky totálnímu propadáku Strany práce, která ztratila 29 z 38 křesel. Zelení leví, křešťanští demokraté i sociální liberálové z D66 získali více nových parlamentních míst než Wilders. Takže nakonec nic tak světoborného. S výjimkou laboristů kdosi trochu získal, jiný trochu ztratil, jen sdělovací prostředky se soustřeďují na téma, které jim snad pomůže prodat více reklamy. A nejvíce poražení jsme nakonec my sami, anžto se necháváme ovlivňovat a oblbovat mediální virtuální realitou.

15. března 2017

Výročí

Začalo protirežimními demonstracemi. Zatím neskončilo. Šest let války, na kterou je každý expert, ale jež už nakonec nikoho nezajímá. Tedy dokud lidé, kteří z války utíkají, nedoplavou k našim břehům. Šest let, bloody hell, a konec stále v nedohlednu. #WithSyria

25. února 2017

Zpěvně

Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad shnět...

A everybody: Dělníci, též rolníci, bratři, jsme velkou stranou dělnickou, všem lidem jenom země patří a zahaleči ať již jdou.

Tak jo, tak já coby nedělník a nerolník jdu. Na letadlo do imperialistického Norska. Když zas máme to vítězné únorové výročí.

Jsem si nedávno přečetl ruský článek o hře na jakoby. Jak má každý v dnešním Rusku dvě identity, jednu veřejnou, servilní a přicmrndávací, druhou soukromou, naštvanou a realistickou. Fungovalo to tak asi i u nás kdysi. Veřejně jsme drželi ústa a krok a doma se od vlastní veřejné persony distancovali. Byl to jen avatar, který musel vypadat konformně a úhledně, ale nikdo přece nemohl brát vážně. Teď už jen nadáváme, zdá se. A vzpomínáme, jak nám nebylo. Zatímco si věrchuška nadále vítězoslavně mne ruce, jak nás má všechny krásně pod kontrolou. Tak pojme, psanci!

10. února 2017

Achtung, sušenky

Provozovatel těchto stránek (známý též jako strýc Gůgl) mě už chvíli nabádá, abych vyvěsil upozornění, že tu mám sušenky a že za to může EU. Strejda mi prý jakési upozornění i vyrobil a já mám zaručit, že funguje, jenže nemám vůbec páru, jak se to dělá. Navíc má prý být upozornění klikací, se kterým musíte souhlasit. Jelikož mám silně vyvinutý smysl pro pořádek, spravedlnost, světový mír a čistotu počítačů, upozorňuji, než vydumám jinak, tímto způsobem:

MÁM TU SE STREJDOU SUŠENKY. OMLOUVÁM SE, ŽE SI TEĎ NEMŮŽETE NA NIC KLIKNOUT A VYJÁDŘIT SVŮJ EXPLICITNÍ SOUHLAS. POKUD SE VÁM TO NELÍBÍ, BĚŽTE SE ZPÁTKY BROUZDAT PORNOGRAFICKÝMI STRÁNKAMI. TAM ŽÁDNÉ SUŠENKY NEJSOU. ANI VIRY.

P.S. Apropos chápu Unii, že se stárá o Vaše soukromí a drobky v klávesnici. Byste nevěřili, jaké všechny různé informace na Vás strejda už má.

22. ledna 2017

Countdown on

Za devět týdnů předám žezlo a o týden později skončím. Téměř na den patnáct let od chvíle, kdy jsem nasedl poprvé do letadla, abych si na rok vyzkoušel, jaké to je pracovat v končinách postižených válkou. Vím, že krom tikajících let ze mě desítka zemí, ve kterých jsem pracoval, tisíce rozmanitých lidských osudů a adrinalinová práce se spoustou odpovědnosti a stresu udělala jiného člověka. Skrytě doufám, že snad lepšího.

Netuším, co bude dál, nic neplánuji, krom toho, že potřebuju vypnout mozek a kompletně nabít baterky. Není důležité, kde, ani co bude potom. Odpočet začal, jako já si začínám zvykat na myšlenku, že mě čeká úplně jiný život.

Kamarádi v Ammánu už uzavírají sázky, jak rychle sám sobě půjdu na nervy. Za jak dlouho mi bude chybět adrenalin a pocit vlastní důležitosti, který, doufám, nepramení z mé nabubřelosti, ale spíše z víceméně VIP statutu, jenž tak nějak k mé stávající práci patří. Vůbec nevylučuji, že se k humanitárce vrátím, ale zatím o tom nechci přemýšlet. Ani o ničem jiném. Jen vypnout motory a alespoň pro začátek se nechat maličko unášet proudem. Uvidíme, kam proud donese. 10, 9...

20. ledna 2017

45. POTUS

Máme nového presidenta. My teda ne, i když vlastně jo. Celá zeměkoule. A všichni se předhánějí v předpovědích, co asi bude Donald pro svět znamenat, nejlépe na základě jeho tweetů a nesouvislého blebtání do kamery. Jakkoli lze pochybovat o intelektuální způsobilosti nového amerického presidenta, nemůžu se zbavit pocitu, že o něho nakonec jde úplně nejméně. Podaří-li se mu vyhnout impíčmentu, což vzhledem ke složení obou komor amerického parlamentu není vůbec nemyslitelné, ať už udělal a udělá cokoli, čekají nás čtyři roky v nezvyklé situaci, kdy hradním šaškem je panovník sám, zatímco různí Ryšelijové sunou svět směrem, jenž nebudeme mít při analýze všech tweetů a jiných šaškáren čas sledovat. Bylo by chybné spokojit se s konstatováním, že je POTUS mimoň a čtyři roky nedělat nic jiného, než se mu posmívat.

Že jsme dosud byli zvyklí brát každé POTUSovo slovo vážně a ze všech stran jakýkoli projev analyzovat, neznamená, že tak musí být navždy. I když jistě nelze ignorovat nepředvídatelnost a náchylnost na jakoukoli kritiku přecitlivělého chlapíka hledat podporu v extrémních kroužcích. Doma mezi rasisty a šovinisty různého druhu, venku mezi diktátory. Jen ho ale nechme, ať si tweetuje a plodí vzájemně si odporující nesouvislé věty, a raději se zaměřme na to, co dělají lidé kolem něho. Aby to nedopadlo tak, že se oni nakonec budou smát naposledy. Spolu s ostatními Donaldovými kamarády.

7. ledna 2017

Pura Vida

Pralesy, zvířátka, sopky, občas i čoudící, kafe, gallo pinto a pláže. Hodně pláží. Nejlepší výlet za posledních x let. Hlavně mít správného průvodce.