Air France

Naposledy jsme se potkali před sedmi lety na trase z Paříže do Dubaje. Krom nesnesitelného spolucestujícího to byl vcelku pohodový let. I spolucestujícího jsem nakonec ztrapnil a od té doby vzpomínal jen v dobrém. Teď třetí let během měsíce a při pomyšlení, že ještě jeden zbývá, se obrňuji trpělivostí a v duchu medituji.

Po dlouhé době se mi potvrdilo staré francouzské přísloví "s více jak 185cm do Airbusu nelez". Pokus o zakoupení si apgrejdu k nouzovému východu skončil nejprve krachem mobilní aplikace, až poté neochotou slečny u přepážky, které se viditelně o víkendu ráno nechtělo pracovat. Korunu divnému personálu nasadili nejapně vulgárně žertující mladíci u gate-u a slečna, která kritizovala velikost mého příručního zavazadla. Se kterým jsem jen za poslední měsíc letěl šestkrát. S jinými společnostmi. To už jsem se ale těšil na cukrovou vodu, jež pod honosným názvem juice tvoří zlatý hřeb občerstvení na palubě Airbusu. A na radu milé slečny, že si příště mám vzít do kabiny něco menšího, jsem se jen usmál, že se nemusí bát, protože příště s Air France nepoletím.

Kdysi jsem přirovnal turecké airlines k českým politikům kvůli nulové sebereflexi a sebeklamu ohledně vlastní kvality. Co s Air France? Asi jako francouzský president, jenž se pyšní nejnižším ratingem od druhé světové a nic, ale vůbec nic si z toho nedělá. Tak já též nebudu.

FYROM

Před deseti lety mě po přejezdu hranice vítala táž cedule. Welcome to Greece. Welcome to Macedonia. I řidič byl stejný. Jen mu letos řečtí pohraničníci nalepili na auto srandovní samolepku.

S Duškem jsme se neviděli deset let. Právě při našem společném výletě do Soluně v dubnu 2006 mi kdosi zavolal s otázkou, zda nechci permanentně pracovat pro svého současného zaměstnavatele a já musel na půl hodiny opustit soluňské náměstí a hledat internetovou kavárnu, ze které pošlu své CV. Wifi ani chytré founy tenkrát nebyly. Duškův kamarád Tofo s fenomenální pamětí si dodnes pamatuje, ve které kavárně jsem tenkrát byl. Můj kontrakt s NRC začal prvního června.

Už když jsme spolu sdíleli kancelář ve Vladikavkaze, dělávali isme si srandu, že severní Řecko, zvané Makedonie, je jižní provincií Duškovy bezejmenné rodné země, již sice všichni znají jako Makedonii, leč oficiálně stále FYROM. Teď jsme při jednom z mnoha spritzerů v Debar Maalo hloubali nad možnými variantami pojmenování země, jež by mohlo být pro Řeky přijatelné. Severní Makedonie po vzoru Koree by třeba odpovídala stavu vládnutí. Papua - Nová Makedonie by chtěla alespoň nějaké moře. Asi nakonec nejlépe po britsku Velká Makedonie tedy. Bretaňci se koneckonců též smířili a Velká Bretaň a Velká Makedonie jsou dnes v mnohém podobně tragikomické.

Urdun

Dnes jsou to přesně dva roky, co jsem se vydal do Jordánska (arabsky: Urdun). Z různých pracovních i nepracovních důvodů mi trvalo hodně dlouho, než jsem se se svým novým domovem zkamarádil, ale teď už si vcelku rozumíme a život v poušti na ammánském kopci mě baví. Hraje svou roli i to, že mám kolem sebe parádní tým lidí, jenž se i neustále rozrůstá. Pětadvacet cizinců z deseti zemí, 450 Jordánců a přes tisíc Syřanů. Krásná země, výborní lidé, vcelku pohodový život, i když můj se z 85 procent skládá z pracovních povinností. Jen arabsky jsem se bohužel nenaučil. Ana ma baref arabi.

Kontrakt mám ještě na půl roku a za pár neděl budu muset začít vymýšlet co dál. Zůstat o pár měsíců déle nebo odejít, alespoň dočasně, do humanitárního důchodu. Uvidíme. Nabídky přesunout se do Osla nebo Iráku mě bezpečně nadále nechají chladným.