Milostivé fufníky

Nedalo mi a též jsem se zapsal na portál zapomenutých miliard, který dohledává resty z kuponovky. Ne že bych si myslel, že mi někde visí trsy bankovek, jen jsem holt od přírody zvídavý. A hle, netrvalo ani pár měsíců a nabídka na odkup akcií firmy, o jejíž existenci mám jen chabé ponětí, s žádostí o zaslání bankovního spojení, kam mi těch pár stovek za dávno neobchodovatelných šestnáct akcií pošlou. A zrovna v den, kdy Člověk v tísni vyhlásil sbírku Milostivé léto, která má pomoc asi tří stům tisícům spoluobčanů, jejichž vcelku banální dluhy vůči různým veřejným institucím za léta mafiánských exekucí vyrostly do tisíců a desetitisíců. Milostivé proto, že se splátkou původní jistiny může po dobu tří měsíců vymazat celý dluh. Takže vůbec nebylo těžké vymyslet, jaké číslo účtu uvést v komunikaci se zapomenutými miliardáři, ani pár drobných přihodit ze svého, aby si na Čolkárně u Vyhnálků nemysleli, že jsem nějaký škrt.

Krásná Zahra

Vrátil jsem se z Dohuku do Erbílu. Vlastně z Duhoku, jak se v poslední době, zdá se, začíná třetí největší město vcelku konsistentně přepisovat. Karwán, který mě má celou dobu spolu se svým Glockem 17 a M6 na starosti, mi popisoval, jak se v šestnácti kvůli občanské válce v Kurdistánu s rodiči na pět let do Duhoku přestěhovali, díky čemuž umí i badíní, které se od sorání místy liší tak, že se dnes Kurdky z OSN, které mě provázely centrem pro pomoc ženským obětem znásilnění a jiných zvěrstev genocidy proti Jezídům, místy mezi sebou domlouvaly arabsky.

Putování iráckým Kurdistánem v sobě, jako vždy, nese prvky surrealismu. Nebo tragikomična. Však mi i jedna z mých včerejších průvodkyň kladla na srdce, abych se nenechal zmást novými paneláky (termín mrakodrap se neodvažuji použít), že vlastně život stojí za dvě věci, protože ekonomická krize, válka kolem, kovid a tak dále. Ani jsem si paneláků nevšiml, ač se dostavuje klasické deja vu – potkávaje spousty lidí, kteří tu žijí nebo pracují, si říkám, že by tu vlastně mohlo být dlouhodobě fajn, i když kvalita života celkově ne už tak moc. Spíše se projevuje jakási, nikoli neznámá, potřeba ovlivnit způsoby, jakými se tu dělá mezinárodní pomoc, která jako by trochu zakrněla a podřídila se prostředí, ve kterém je máloco možné, a přestala dostatečně inovovat. A když náhodou inovuje, jako by zapomínala, proč tak dělá. Aniž bych chtěl přirovnávat Irák k Afghánistánu, podobnost opravdu čistě náhodná.

Mám daleko k tomu, abych si nabubřele myslel, že vše znám lépe, jen mi přijde zajímavé, jak významně se různí kolektivní intelekt v různých humanitárně-rozvojových krizích. Samozřejmě je z části dáno i tím, koho lze přilákat do jakých kontextů. Matadoři prostě preferují místa zajímavější k žití, často časem pokud možno i s vlastní rodinkou, zatímco v takzvaně (často jen reputačně) těžších destinací se to hemží mládeží. Před ca. čtyřmi lety, když jsem v Iráku pracoval poprvé, jsme si s pár kolegy-vrstevníky z jiných organizací, nezřídka připadávali pekelně přemoudřele a staře.

Ale což, vlastně jsem začal psát se zvláštním, protože nečekaným, pocitem, že je tak nějak příjemné být zpět, byť jen na chvíli. I když mi mé ochranky dnes bylo líto, když nás kolegové z OSN dovedli do vyhlášení duhocké restaurace, kde jídlo stálo asi sedmkrát více, než kde moji chlapíci večeřeli včera (a ráno mi nadšeně hlásili). Cestou zpátky do Erbílu téměř nebyla řeč o jiném a já si osvěžil i neosvěžil pár důležitých slov v dari (badíní i sorání jsou též příbuzné perštině). Přikládám tedy zíkladní arabsky-sorání-dari slovník: bandura-tamata-rumi, basal-pjaz-pjaz, batata-batata-kačelu, zahra-gul-gulpi. Come and visit. 

Vlastně mi přijde skvělé, jak se vše prolíná i jak se ženské jméno s překladem „krásná“ stane květákem, aby se stalo květinou. A pak že rozmanitost není zahra.

Snesitelné návraty

Nějak je těch návratů na místo činu letos vícero, od dnešního ráno i erbilský Classy hotel a s ním i připomínka, jaké to je pohybovat se v teplotách, které střelhbitě dokáží roztavit neroztavitelné. I když tradičně přisuzuji nadprůměrnou irácko-kurdskou a -arabskou tvrdohlavost dlouhodobému rozpadu základních jistot a opěrných bodů, možná bude i něco na tom počasí. Je třeba obrnit mozek proti roztání. Ač Karwan hned z rána hlásil, že se tento týden ochladilo. Na třiačtyřicet. S bombardujícími drony a raketami, které tu a tam padají na místní letiště, to prý taky není už tak žhavé.

Vlastně se nemám oč podělit, jen jsem tu chtěl nenápadně mrknout, že už jsem tu zas. Zatím největší zaznamenanou změnou za dva roky mé absence je zrušení semaforů u odbočky ze stometrové ulice do Ainkawy. Najít bankomat, který dá cizákovi prachy, mě, jako vždy, dovedl z jednoho hotelu do druhého, a půlhodinové oživování nově koupené SIM karty se téměř blížilo osobnímu rekordu. Lehkost bytí se tu měří relativně a hůř už bylo. Uvidíme, jak bude dále.

Výročí

V srpnu si většinou připomínám cimrmanovskou osmičku, den zahájení pekingské olympiády a poslední rusko-gruzínskou válku, jež vypukla právě osmého srpna dva osm. Letos máme první výročí jiného srpnového průšvihu.

Když jsem vloni obvolával kamarády v Bejrútu, vlastně jsem netušil, jak hluboká je politická a ekonomická krize v zemi dříve opěvované coby perla Blízkého východu. Sionisté prominou, ale vždy jsem si v Bejrútu připadal bezpečněji a klidněji než v Jeruzalémě. I když svou první Pride jsem, pravda, zažil v Tel Avivu.

Bejrút čtvrtého srpna dvacet dvacet nezažil oslavu jinakosti, ale spíše hřebík do rakve brutálního rozvratu země, který se začal odvíjet o necelý rok dříve. Dosud se vlastně neví, kdo za největší nejaderný výbuch v dějinách může a vzpomínka na něj mezi libanonskými kamarády vyvolává regulérní syndromy PTSD. Jako by už tak normální život nebyl jeden obrovský stres.

Třetího srpna: ekonomická krize způsobená brutální korupcí a navázaností bankovního sektoru na politické elity, které se nechtějí vzdát moci. Libanonská libra, tradičně visící na dolaru v kurzu 1:1500 se dávno zhroutila a na černém trhu se obchoduje pětkrát levněji. Tradičně nefunkční vláda se schovává za vlastní nesourodost a neschopnost, zatímco si jednotlivci a frakce hřejí polévku. Vlastně ani přesně nevím, kdy se banky rozhodly znepřístupnit většinu soukromých vkladů, ale asi se stalo ještě dříve, protože kdo může, snaží se z Libanonu dostat.

Čtvrtého srpna: Přes dvě stě mrtvých, tisícovky zraněných, většina oken v pěti kilácích od přístavu vymlácená, tisíce totálně zničených bytů. A zase nikdo za nic nemůže. Minimálně soudě dle toho, že se rok poté nic nevyšetřilo.

Vzpomínka mrtvé nevrátí, držet palce nikomu nepomůže. V pondělí se do Bejrútu chystám, tak snad bude alespoň dostatek benzínu, aby taxík dovezl do hotelu, kde, doufejme, půjde elektřina déle než pár hodin denně. I to je Švýcarsko Blízkého východu anno 2021. Dolar se prý už prodává i za osmnáct táců.

Stanfordský jeruzalémský experiment

Píše se mi strašlivě obtížně, ale hledě na obrázky z východního Jeruzaléma mám nutkání někde zakřičet, jak že je možné, že to nikoho nezajímá, že nevadí obrovské bezpráví, ke kterému denně dochází v různých částech Palestiny. S hrůzou zjišťuji, že přestávám vnímat rozdíl mezi moderním sionismem a nacistickou árijskou propagandou, mezi izraelskou politikou 21. století a jihoafrickým apartheidem. S pocitem frustrace, že všechno nakonec dopadne jako vždy.

Palestinci budou vykresleni jako agresívní divnolidi, kteří se vzpouzejí elementárnímu pořádku, a rodiny bránící své domy ve čtvrti Šejch Džarrah budou vyhnány, aby bylo místo pro pár náboženských fanatiků, kterým se ale fanatici neříká, byť jsou přesvědčeni, že je Bůh povolal k tomu, aby obsadili území, kde dle mezinárodního práva i jinak nemají co dělat.

Mezitím se nikdo nepozastaví nad tím, že izraelská policie střílí slznoplynové granáty do hlavního chrámu sunnitského Islámu, ani si nepředstaví, co by se dělo, kdyby třeba někdo udělal totéž naopak, případně ve Vatikánu. Jediné, co je třeba, je dost fotek Palestinců házejících kamení, abychom věděli, kdo je dobrý a kdo je zlý. I já bych ale házel, kdyby se kdokoli snažil ukrást můj domov.

Je vlastně s podivem, nakolik jsme ochotní uvěřit jedné verzi příběhu, pokud nám ji servírují ti, jejichž domnělým nepřátelům a priori nedůvěřujeme. Stejně jako je s podivem naše připravenost ignorovat brutalitu našich domnělých přátel. Též mě napadá, jak historická zkušenost s pokusem o dehumanizaci izraelitského národa ospravedlňuje dehumanizaci jiné skupiny tímž národem, přinejmenším jeho předsaviteli. Člověk by si naivně myslel, že jednou z unikátních zkušeností oběti je schopnost empatie s jinými oběťmi, ale tady se spíše z oběti stal neúprosný kat, který si tuto roli náramně užívá. A to se fakt píše obtížně.

Káthmándú-Ammán

Zavolal jsem do Ammánu, abych se Jeremyho zeptal, jak fungují za kovidu. Krámy a hospody otevřené, i když většina přešla též do online dodávek. Půlnoční zákaz vycházení. Drive-in testovací stanice po celém městě. Povinné náhubky na veřejnosti i v práci nikdo nerozporuje a policie nekompromisně kontroluje. Včera byli i u nás v kanclu. Otevřená fitness centra i kryté bazény. Z 85% volná kapacita nemocničních lůžek. I když prý v posledních týdnech stoupají denní počty nově nakažených a vláda zvažuje plný, nekompromisní lockdown. 

Někdy v osmdesátých letech jsem kdesi četl, jak komunistický puč zatočil československou ekonomikou a strukturami natolik, že se ze sedmého místa na světě země propadla o třicet příček, hned za Nepál. Zpětně viděno mi to nepřijde úplně pravděpodobné, nejen proto, že nedokážu dohledat. Válka a tak. I když o negativních společenkých a ekonomických následcích komančského marasmu pochybují jen ti, co nechtějí nebo neumějí použít mozek. Stejně jako o brutálně destruktivním vlivu naší stávající věrchušky v čele s prezidentem a premiérem.

Ať už s Nepálem bylo jakkoli, asi bych teď Káthmándú s klidem bral. A do Ammánu se vyloženě těším. I na ten případný lockdown.

Donbas

Nedávno jsem se tu přiznal, že nemám rád takzvané válečné novináře, a teď dočetl knížku od jednoho z nich, Donbas od Tomáše Forró. Částečně na různá doporučení, částečně asi i proto, abych trochu pracoval se svou předpojatostí.

Než se podělím, jak dopadlo, přiznám zas, jaký mám s válečně-novinářským žánrem největší problém. Dá se asi shrnout jako nepoměr mezi novinářským sebepromo a zájmem o lidské osudy, zasažené válkou. Mezi často povrchním porozuměním situaci, daným krátkým pobytem či pobyty, a suverenitou, se kterou se situace prezentuje. Nepoměr z pohledu člověka, jehož prací je téměř po dvě dekády zájem o lidské osudy a důkladné studium situací v regionech, kde působím.

Forróův Donbas vnímám ve třech rovinách. V jedné rovině knížka demonstruje ruskou meta-strategii na různých paralelách mezi Donbasem a konflikty v ex-CCCP, nejčasněji na Kavkaze, který ale autor příliš nezná a nechápe. Často porovnává neporovnatelné a dopouští se zbytečných chyb a domněnek. Místy je až roztomilé, když na jedné straně dokáže velmi vnímavě a přesně popsat různé ruské postupy a vlivy, ale demonstruje je příklady, které se k demonstraci nehodí.

Třeba porovnávání působení Čečenců v Abcházii s působením Čečenců na Donbase je dost mimo mísu. Basajev a spol. se v Abcházii neobjevili z ruského popudu ani na ruské přání, ba naopak vnímali Rusko jako nepřítele, který se ale v konkrétním konfliktu stal nepřítelem jiného nepřítele, tedy jejich dočasným spojencem. Basajev a spol. šli do Abcházie bojovat za svobodu (a unifikaci) hrdinných kavkazských národů a Rusko prostě náhodou bylo na též straně jednoho lokálního konfliktu. Což se ale změnilo jen za pár let, když Basajev se svými muži bránil na azerské straně karabašskou Šušu před útokem Ruskem podporovaných arménských vojsk. Načež mnozí prominentní čečenští velitelé našli ve svém boji s Ruskem útočiště právě v Gruzii a sám Basajev s Ruskem válčil až do své náhodné smrti u ingušského Ekaževa o více jak desetiletí později.

Zato několikrát zmiňovaný batalion Vostok, který vznikl v roce 2003 (nikoli 1999, jak špatně uvádí Forróův zdroj) pod vedením Sulima Jamadajeva, tehdejšího de facto vládce východočečenského Gudermesu (proto Vostok) je zosobněním proruského pragmatismu. I když Sulimova deklarace loajality ruské armádě, která již v té době bojovala mj. proti Basajevovi, měla tenkrát i mnohem prozaičtější důvody. Sulim (a jeho pěti bratří) neválčil jen s protiruskými bojeviky, ale i se současným čečenským prezidentem, Ramzanem Kadyrovem, a to o kontrolu nad nelegální těžbou a prodejem ropy, či výnosným byznysem z únosů civilistů. Vostok byl částečně pokusem bratrů Jamadajevových posílit vlastní postavení v rámci tohoto vnitřního konfliktu. Kadyrovovi ml., tehdy ještě v pozici šéfa ochranky svého otce, nezbylo nic jiného než Vostok legitimizovat a následně se pokusit ho dostat pod vlastní kontrolu. Sulim Jamadajev byl pak zastřelen ve sklepě jednoho dubajského obchodního centra v roce 2009, dle všeho Kadyrovovým bratrancem (a poslancem ruské Dumy) Adamem Dělimchanovem z pozlacené pistole Makarov, kterou Dělimchanov dostal od Kadyrova. Vostok se mezitím stal de facto Kadyrovskou bojůvkou a symbolem čečensko-ruského přátelství, který se objeví všude tam, kde Vladimír Vladimírovič potřebuje.

Jedna z důležitých kavkazsko-ukrajinských analogií autorovi nicméně unikla. Mám dlouhodobě za to, že ruské slovo bespredel, značící maximální chaos a bezpráví, se dostalo do anglojazyčných slovníků z Kavkazu, konkrétně z Čečenska. Ať už šlo o popis chování místních garnitur po první, vítězné válce s Ruskem, nebo řádění ruských vojsk a spřízněných Čečenců, včetně výše zmíněných, během války druhé. Není nicméně s podivem, že Urban dictionary ilustruje bespredel na příkladu Majdanu, zatímco ho Forró, asi nevěda, popisuje v Doněcku a Luhansku. Bespredel je jednou z klíčových ruských strategií na jím kontrolovaných cizích územích, protože vytváří prostor k momentálním změnám vládců i potenciálnímu očistnému zásahu z moskevské hůry.

Ale to už jsem se zakecal, takže zpět k tématu. Forró prostě Kavkaz nezná, něco si načetl a z části spoléhá na vyprávění jednoho ze svých hlavních hrdinů, Gruzína Mamuky, který svou první válku zažil ještě v chlapeckém věku, a následně ji dalšími válkami mytizoval, takže nemůže být než nedůvěryhodným vypravěčem. Stejně jako třeba bývalý gruzínský prezident Míša není zosobněním progresívního demokrata, ale spíše duší megalomanský autokrat, který se od svých politických souputníků asi nejvíce liší tím, že je extrémně pro-Evropský a pro-západní. Což se bohužel nedá takto jednoznačně říci o jeho nástupcích, kteří pomalu a jistě ve mnoha ohledech vracejí Gruzii do před-růžového chaosu.

Protože jsem v různých částech Kavkazu prožil více jak deset let, zaujala mě tato první rovina asi nejvíce. A jak již řečeno, i když se autor v řadě svých tvrzení mýlí, dokáže vyvodit zajímavé, ba silné závěry ohledně ruských taktik a praktikování hybridních válek.

Ve druhé rovině se Forró pouští do obecných úvah o situaci na Ukrajině a o jejím směřování. I zde si myslím, že je často mimo, respektive, že se zbytečně dopouští příkrých soudů na základě nezřídka emotivních vyprávění svých protagonistů, místo jakéhokoli pokusu o vlastní analýzu. Neříkám, že by knížce slušelo více analytiky a de facto jiný styl a formát, jen že bych byl opatrnější s příkrými odsudky situace pouze na základě vyprávění několika lidí. Není třeba mít za každou cenu názor na věci, kterým jsem neporozuměl.

I když… pro lepší pochopení podhoubí donbaského konfliktu by se možná slušel nepatrně širší diskurs do ukrajinských politických realit, alespoň těch relativně nedávných. Když už se (zcela právem) na několika místech v knize omývá hlava Porošenkovské garnituře, asi by se bývalo slušelo více rozvinout roli, jakou v polarizaci Ukrajiny sehrála Janukovičova Strana regionů. Doslov k českému překladu pak letem zmiňuje i poslední volby a novou vládní garnituru, která „o rok později všechny zklamala,“ kterážto generalizace je naprosto zbytečná. I když Forróovi neupírám, že se všemi zklamanými hovořil. Generalizace, která popisuje spíše ukrajinskou a další post-sovětské společnosti, kde je skepse vůči jakékoli politické garnituře národním sportem a kde za vše můžou ti nahoře, nehledě na to, jakou roli sami Forróovi protagonisté v konfliktu, ba ve vlastním životě sehráli. Sám zaujímám k Zelenského administrativě zatím vyčkávací postoj, protože změn a institucionálních reforem Ukrajina potřebuje jako málokterá evropská země, a změny potřebují čas, který kovid nepřidal.

Zpět ke knížce ale. Ve třetí rovině, která je hierarchicky rovinou centrální, se seznamujeme s různými protagonisty knihy, na kterých je situace na Donbase ukotvena. Použil jsem schválně sloveso ukotvit, protože právě o chybějící kotvě se mnou často mluvili lidé, se kterými jsem se na Donbase potkával já. U většiny popisovaných postav se člověk chce dozvídat více o jejich osudech, jež dohromady skládají mozaiku konfliktu, který se, jako naprosto každý konflikt, s postupem času z černobílého stává šedším a šedším, jak i uznává sám autor. Tato rovina je z mého pohledu nejzajímavější a nejnosnější. Foróo vlastně zajímavě navazuje na doyeny české válečné žurnalistiky, Mirka Štětinu a Petru Procházkovou, kteří své knihy z válek vesměs kotví na lidských příbězích, jen je jeho rámcová kompozice mnohem silnější a jednolitější než třeba Petřina Aluminiová královna, nebo Mirkových Sedmero královen, kde se de facto jedná o sbírky dokumentárních povídek.

Celou dobu pročítání jsem nepatrně bojoval s tím, že Forró na Donbase používá překladatelky. Jazyk je od nepaměti klíčem k místním kulturám a lidským duším a bez něho se jen obtížně proniká. V ex-CCCP, včetně Donbasu, je jazyk navíc jednou ze součástí konfliktu, jakousi mentální hranicí mezi západní a východní Ukrajinou, a ani sebelepší překladatelka, ani enormní konzumace různých lihovin jazykovou bariéru kvalitně nepřemostí. Možná i proto se Forró na separatistických územích spoléhá primárně na Čechy, jež ale zároveň, dle vlastních slov, opakovaně vystavuje různým nebezpečím.

Zatímco Forróem popisované lidské osudy a skrze nich osvětlovaná (či ztmavovaná) situace v oblasti jsou jednoznačně nejkvalitnějšími částmi knížky, nejnudnější jsou právě pasáže o autorovi samotném a jeho různých hrdinstvích. Příliš na mě dýchalo egotripem, jelikož mám hluboce zakódované alergické reakce na jakékoli chování, které vystavuje vlastní okolí nebezpečí, jen aby si dotyčný někde udělal fotečku do rodinného alba. A ještě to nepokrytě přizná. Za svých dvacet let praxe jsem podobných situací zkrátka viděl přespříliš. S různými konci a nejen happyendy.

Shrnuto a podtrženo i přes řadu výhrad považuji Forróův Donbas za zajímavý počin a knihu hodnou přečtení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že knížka změnila mé vnímání válečně-novinářského žánru. Jako u každé jiné knihy bych i tady čtenáři doporučil, že není třeba se vším souhlasit, jako není třeba si myslet, že autor všemu porozuměl. K zamyšlení, reflexím či dalšímu bádání je Forróův Donbas ale dost dobrý materiál. 3,5 z 5.

Šughul

Do nového roku s novou pracovní nabídkou, vlastně dvěma, jedna z nichž ale přišla dříve a energičněji, takže za necelé dva měsíce návrat na místo činu, do známých končin a vod. Bezpečnostní prověrku jsem dostal na základě té předloňské, kterou jsem dostal na základě toho, že vlastně nepotřebuji. Zdánlivá nahodilost procesu nakonec dodává spíše důvěru a přináší uklidnění. Stejně jako pár pracovněprávních jistot, i když jsem si na freelancování dost zvykl. Prvního března prý tedy. Amman, hýr aj kam egen.

Attention whores

Tereza popsala situaci, o které se tu a tam bavím s různými lidmi. Diskusi většinou končívám mávnutím rukou, že s tím není možné a vlastně ani třeba nic dělat. I když už jsem několikrát sám napsal na různé profily dotyčných ke komentáři u článku odměřený a neemocionální fuck-off vzkaz. Který jsem ale následně neposlal. Usoudiv, že nemá cenu.

Tzv. válečné reportéry jsem nikdy neměl příliš v lásce. Většinou mi přijdou jako povrchní hledači senzací. Staví se na pár dní, maximálně týdnů, nezřídka už s částečně vykrystalizovaným příběhem ve vlastní mysli, aby se následně stali experty a autoritativními hlasy na témata, kterým ani náhodou neměli čas (a často ani zájem) porozumět. Zato musejí chrlit zprávy „zprávy“ a „příběhy“, které zaplatí případně legitimizují cestu.

Na rozdíl od většiny tzv. válečných novinářů jsem ve mnoha jimi popisovaných oblastech strávil řadu let, poznal je zblízka, i nějak lidsky uchopil (možná i pochopil), téměř vždy získal respekt ke spoustě lidí, kteří v nich musejí tak nějak žít či přežívat. Tzv. váleční reportéři se dle mého soudu naopak jen zřídka skutečně zajímají o lidi a zůstávají nejbližší jen sami sobě. Píší o místech, kulturách a často i jedincích mně důvěrně známých, aniž by uchopili.

Zatímco já musím vesměs mlčet. Jednak nemám touhu vystavovat vlastní ego a jednak mi profesionální etika velí veřejně se nepouštět do politických komentářů a analýz. Na rozdíl od…

A přitom jsem nezřídka viděl tzv. válečné novináře otevřeně šířit zaručené hlouposti, nesmysly ba lži, včetně propagandy té či druhé či třetí bojující strany. Zažil jsem i případy, kdy takové nesmysly měly přímý dopad na zdraví, ba životy lidí, ve válečných oblastech žijících.

Teď tedy Tereza napsala, o čem dlouho přemýšlí a co si v mém okolí myslí snad všichni, kteří tématu alespoň trochu rozumějí. Ne že by nakonec cokoli změnilo, ale jsem rád, že je to venku.

Vzpomněl jsem si na oblíbený zážitek s norskou „válečnou novinářkou“, jednou z mála, kterou osoba, jíž popsala ve své „reportáži“, dala k soudu a soud i vyhrála. Zážitek se udál pár let před soudním přelíčením a spočíval v tom, že jsem se sebejisté novinářky, přesvědčené o vlastní světové proslulosti, ptal, co je vlastně zač a čím se živí. Ignorování nesmyslného celebritismu bylo mou obranou před vnímanou neprofesionalitou samozvané celebrity, jako to od té doby dělám na různých sociálních sítích. Abych nemusel říkat nahlas, co si myslím. Protože eticky bych neměl, a protože to beztak nikam nepovede. I proto jsem rád, že sepsala Tereza, jedna z mála „válečných novinářek“, které mám rád a která svou práci dělá vždy poctivě. I když ona by s „válečnou“ nálepkou jistě nesouhlasila.

Nobelovky

Dávno mě zajímá jen nobelovka literární, abych si rozšířil obzor a možná i porovnal svůj vkus se vkusem porotců. Pravda, většinou se neshodneme, ale i tak mi přijde zajímavé. Na rozdíl od exaktních věd je literární nobelovka stále více spíše právě výpovědí o soudcovských preferencích než o kvalitě díla odměněného. Podobně jako nobelovka mírová, která se jediná uděluje v Norsku. A letos ji dostali kolegové ze Světového potravinářského programu OSN (WFP).

Vyvolalo směs reakcí. Z jedné strany hrdost různých částí humanitárního cirkusu, že se dostalo na sektor jako takový. Z druhé strany výhrady vůči WFP, protože aplikovat frázi "nikdo není dokonalý" na WFP mnozí považují za nedůstojné opomíjení různých organizačních lapsů. Sám jsem zůstal tak někde mezi.

WFP je v porovnání s jinými agenturami OSN na špici humanitární pomoci, což ale též znamená, že jsou často lépe vidět rozpory mezi rétorikou a skutečností. Zaznělo-li navíc v odůvodnění, že WFP dostává potraviny do nejnedostupnějších koutů světa, není to tak zcela pravda, protože si WFP velmi často právě na takové oblasti najímá nevládní organizace. Jimž nikdo nobelovku nedal. V řadě kontextů se navíc humanitárka natolik modernizovala, že už se nerozdávají pytle s moukou, ale prostě peníze, ať už převody na mobilní telefon, přes různé vouchery apod. WFP je pro mě obrovský kolos, schopný mnoha skvělých věcí, kterému ale nechybí organizační arogance, neochota spolupracovat s jinými (počínaje kolegy s OSN) a zametání problémů pod koberec. Včetně problémů jako je zneužívání příjemců pomoci. 

Nedávno mi na telefonu v jedné appce naskakovala fundraisingová kampaň, kterou dokonce částečně dělali moji ve WFP pracující kamarádi, a jediné, co mě napadlo, že bych jim finančně ani náhodou nepřispěl. Nobelovku jim ale nakonec asi přeju, i proto, že se s ní spojená finanční prémie nepochybně dostane zpět k různým příjemcům pomoci.

Nakonec se ale vrací k tomu, že cena neodpovídá tolik o WFP, jako o Norském nobelovském výboru, který se rozhodl jít nejméně kontroverzní cestou. Jako by letos nebylo koho za mír odměňovat. Což není úplně nejlepší zpráva.

Robota

Vrátil jsem se do práce. Přesunul se z gauče ke kuchyňskému stolu. Vzpomněl jsem si, že prvních pár dní musím vesměs jen číst, a už sedím zas na gauči, kde se svého místa domáhá i plešatý kocour. Místa na mém klíně, při jehož dobývání nejprve ostentativně obsadí touchpad. Dosud jsem nikdy s kočkou na klíně nepracoval, takže vlastně nejde o návrat do práce, ale o posun do nové pracovní roviny. Levelu, jak se teď moderně říká. Prostě jinel levl, jako celý ten letošní rok zatím. Po mnoha měsících zas v práci s jasně definovanými výstupy, leč kontraktem do země, kterou pár dní před jeho podpisem zavřeli. Prý na měsíc zatím, ale kdo ví, jak to všechno bude. Jestli nakonec nezůstanu s kocourem na klíně. Stále o dost lepší než s očima pro pláč.

#WHD2020

I humanitárci mají své dny, i když spolu s řadou služebně starších kolegů nevnímám Mezinárodní humanitární úplně jednoznačně. Minimimálně s těmi, co bylo v práci 19. srpna 2003. 

Na jednu stranu vzpomínka na ty, co pod humanitární vlajkou přišli o život, na straně druhé oslava "hrdinů", stále pod stejnou vlajkou pracujících. A jelikož se mi ježí srst při jakékoli heroizaci naší, vlastně jakékoli profese, zůstávám pouze u vzpomínání. A že za těch cirka dvacet let není seznam úplně krátký. Každý rok se navíc o stovku a více jmen rozroste. Bez jakéhokoli patosu nemám zkrátka pocit, že je co oslavovat. Několik jmen si však připomenu rád. RIP friends. 

Nyžer

Každá vražda kolegů zaskočí, ať už je jakkoli daleko a jakkoli hodně jich člověk zažil. Připomínka iluzornosti pocitu bezpečí v různých kontextech, kde pracujeme. Třeba v Nigeru, kde se skupinka zaměstnanců jedné neziskovky s místním průvodcem vydala do žirafí rezervace a už se nevrátila. Z pochopitelných důvodů vždy pár dní trvá, než zjistím, zda mezi obětmi náhodou nebyl někdo známý. I když tentokrát byla pravděpodobnost nevelká.

Průvodce Aldoukadri (50 let) a s ním Charline (30), Nadifa (30+), Myriam (?), Stella (28), Léo (25), Antonin (26) a řidič Boubacar (50) z francouzského Acted, který mám spojený primárně s tím, že zaměstnává mladé lidi bez předchozích humanitárních zkušeností a polovinu expatů mu tvořívají praktikanti. Pro stávající situaci to samozřejmě nic neznamená, i když asi budou sílit hlasy, že se oběti chovali nezodpovědně. Ač dle všeho dodržely veškerá stávající bezpečnostní pravidla. Obviňování obětí je koneckonců jedním z nejprapodivnějších způsobů zvládání situace (coping mechanism). Alespoň dle hypotézy spravedlivého světa.

Osm lidí se vydalo podívat se na poslední místo, kde žirafy opravdu žijí ve volné přírodě, a kdosi si řekl, že už se nemají vrátit. Nemohlo nevyvolat vzpomínky na nemálo podobných příběhů a na lidi, se kterými se už nikdy nepotkám. RIP.

Belarus

Bylo sice jasné, jak vše nakonec dopadne, přesto člověk pocítil zklamání a hrůzu z toho, co bude následovat. Dávno víme, že není důležité, jak lidé volí, ale kdo hlasy počítá. Říkával to už přeci baťuška Stalin. A v Bělorusku počítá baťuška Vova, který, bylo od začátku jasné, k Lukovi nenašel důstojnou alternativu. Lidově populární alternativa, Svjatlana Cichanouská, byla v moskevském hledí přeci nedůstojná z tolika různých důvodů. Co na tom, že jí exit polls dávaly až devadesát procent, když nakonec hlasy počítá někdo jiný. Navíc bez nestranných zahraničních pozorovatelů, které jinak Minsk na různé volby nemá problém pozvat. Věděli totiž od samého začátku, že se bez kreativního sčítání neobejdou. Nakonec Lukovi napočítali kolem osmdesáti procent (really?). Protože mohli.

Co bude dál, si asi též dokážeme domyslet. Do ulic v Minsku a dalších městech se koneckonců vyšlo už večer. Proti demonstrantům jako vždy brutální policie a armáda. Nakolik se Kreml bojí ukrajinského (demokratizačního) scénáře zjistíme asi záhy dle dvou hlavních indicií: 1) přítomnosti nápadných či hůře rozpoznatelných ruských vojáků u a za běloruskými hranicemi a 2) šířícími se informacemi o fašistech, západních podporovatelích, narušovatelích běloruského míru atp.

Před dvaceti lety jsem se tu a tam setkával s běloruskými uprchlíky v ČR. Znal jsem kluka, středoškoláka, kterého kdosi zmlátil a postřelil v panelákovém výtahu, protože jeho otec, tč. politický vězeň, se nechtěl dát zlomit. Znal jsem jiného, který zdrhl přes les na Ukrajinu den předtím, než si pro něj přišla KGB. Bělorusko je odporná, Ruskem podporovaná (a z velké části kontrolovaná) diktatura, a kdo tvrdí opak, je buď hlupák, nebo prospěchář. Bohužel si nemyslím, že se po víkendových prezidentských volbách změní cokoli jiného, než počet běloruských politických vězňů a emigrantů.

Ne že by případná politická změna byla jednoduchá, ba naopak, na hranici možností jakéhokoli případného nového vládce. Nemůže však nebýt líto Bělorusů a dalších čtyřech let s pologramotným autoritářským prezidentem. Že nejsou jediní, bude po třiceti letech Lukovy vlády asi dost slabá útěcha.

UNICEF

Dlouhodobě považuji za jednu z nejzoufalejších agentur OSN, která se místo na vykonávání vlastních povinností spíše soustředí na marketing a získávání peněz. Protože children sell. Dnes jsem zaregistroval dvě perly o českém UNICEF: Jednak inzerci na Pravém bloku, tedy hrdé platformě pro zamindrákované šiřitele nenávisti, bludů a konspiračních teorií, a jednak je prý jejich hlavním partnerem jeden z největších šmejdských predátorů jménem Profi Credit.

No a co, ať se kamarádí, s kým chtějí, a inzerují, kde chtějí, nadal mi jeden anonymní internetový troll. No jo, jenže milá paní / milý pane, každá normální entita, tím spíš chce-li být vnímána jako jakýsi garant dobrých mravů, což je koneckonců primární raison d’être organizace jako je UNICEF, si dává pozor, s kým je asociována. U nás ne. Ale to asi neudiví.

Dobrá, dobrá, v rámci naprosté otevřenosti deklaruji, že mám na UNICEF dlouhodobě pifku, protože ho považuji za chaotickou organizaci, plnou nekompetentních a navzájem si škodících individuí. Ne že by všichni zaměstnanci UNICEF byli magoři, ale pokud nikdo nic neřídí, magorům se prostě daří. Vlastně se má antipatie táhne téměř dvacet let zpět k mým prvním interakcím s UNICEF na Severním Kavkaze, kde se jejich představitel, jemuž jsme přezdívali východoněmecký kamioňák (protože jím původně byl), vyznačoval primárně tím, že se vyhýbal jakékoli práci, všem říkal, že to, co dělají, dělají špatně, a pokud jste ho chtěli potkat, museli jste do hospody, nejlépe, když v telce zrovna dávali fotbal. I když mi dal jednu cennou radu: Emaily přesahující jednu stránku od té doby též nečtu. Škoda jen, že šlo tenkrát o můj email jemu, na němž záležel osud několikamilionového projektu pro tisíce dětí v rozbombardovaném Grozném.

Interakcí s UNICEFem jsem měl od té doby v různých zemích bezpočet, naposledy v Jordánsku, kdy jejich žárlivost na nás dosáhla takové míry, že lobbovali za zrušení jednoho z našich programů u ministerstva školství, aby půl roku poté, co nás ministr zazdil, „vymysleli“ (aka ukradli) tentýž program, kterým spolu s ministerstvem slavnostně zahájili svou fundraisingovou kampaň. Jen zaměnili loga na námi vyrobených materiálech svými, ani grafiku se neobtěžovali změnit. Dlouho jsem utěšoval kolegy, že jejich několikaleté úsilí nepřijde vniveč, že pomůže tam, kde jsme chtěli, aby pomohlo, jen se jím holt bude chlubit někdo jiný. Šéf jordánského UNICEF se mi od té doby přestal dívat do očí. Pár jiných agentur OSN se ozvalo, že je jim samotným trapně, že UNICEF říkali, ať to nedělají.

Mám tedy i několik pozitivních reflexí, třeba parádní podporu od tehdejší globální šéfky a šéfky ruského UNICEF, když po nás šel ruský velvyslanec při OSN. Highlightem jediného společného telefonátu bylo závěrečné konstatování jedné z dam, že si pan velvyslanec asi bude muset trhnout nohou. Celkově nicméně považuji UNICEF dlouhodobě za dost zoufalou, chaotickou, neefektivní ba neprofesionální organizaci. Takže bych se vlastně asi neměl divit nad rozhodnutími činěnými v ČR, že? Nihil novi sub sole. Nu budiž tedy.

Ayesha

Podíval jsem se na norský seriál Nobel a objevil docela zajímavou směs realpolitiky a vojenské intervence v Afghánistánu. A taky Ayeshu, kterou bych bez zahlédnutí jejího jména v titulcích nepoznal. Však jsme se též tak deset let neviděli.

V Norsku narozená dcera afghánských rodičů tenkrát pracovala na norské ambasádě v Kábulu a symbióza velmi konzervativních paštunských mravů a vyrůstání v extrémně liberální norské společnosti bývalo oblíbeným tématem našich rozhovorů. A nejen. Například si užívala, když si cestou z velvyslanectví do rezidence venku před všudypřítomnými afghánskými strážnými zapálila cigaretu a neskrývala, jak moc se na ni těšila. Naše uklízečky nám sice též často braly cigarety, ale že by si jakákoli zapálila na veřejnosti, bylo nemyslitelné.

Na jakési britské recepci, myslím, že na počest návštěvy ministryně čehosi, jsme s Ayeshou, Trygvem, Pernillou a pár dalšími řešili její oblíbené téma, načež nás jakýsi nový příchozí vrátil na začátek opakujícího se dialogu: „A hele, cítíš se víc Norka nebo Afghánka?“ Ayesha měla vždy připraveno několik variant odpovědi. Tentokrát byla asi řada na „Narodila jsem se v Norsku, jsem Norka a rodiče to chápou.“ Načež jsem jí vrátil oblíbené tušé „a jak se tedy řekne paštúnsky forspill,“ odkazuje k populárnímu konceptu, dle kterého se lidé o víkendu, než si jdou vyrazit do města, doma zlískají, protože ve veřejných nálevnách je alkohol neskutečně drahý. Forspill tedy původně znamená nepatrně něco jiného, i když to s víkendovým se naléváním hodně souvisí.

Nemohl jsem tušit, že se k nám zrovna přitočí zvědavá britská ministryně s nevinným „o čempak si povídáte?“ Odpověděla jí jediná Paštúnka v našem hloučku: „Ále, o předehře,“ načež si paní ministryně vylila červené víno na boty. Rázem se z večírku stala jedna z mých oblíbených afghánských historek.

Po deseti letech jsem tedy Aješu nečekaně zas potkal, v seriálu. Hyggelig.

Malá vítězná

Turecko útočí na severu Sýrie a české internety se plní spíláním americkému Satanovi za zradu hrdinných Kurdů. A každý je tak trochu expert. Hlavně pokud jde o ty správné emoce.

Prý to byl ministr vnitra Vjačeslav Plehve, kdo radil tehdejšímu carovi, že jediné, co ho uchrání před revolucí, bude malá vítězná válka. Všeobecně se má za to, že katastrofální válka s Japonskem byla následně začátkem konce ruského carského impéria a de facto začátkem revoluce. A dále víme, co následovalo.

Nejznámější malou vítěznou mého věku je Jelcinův pokus o posichrování volebního vítězství napadením Čečenska v roce 1994. Volby sice vyhrál, ale netrvalo dlouho a šel zpitý od válu. Předtím (tři týdny po prezidentské inauguraci) tedy ještě musel generál Lebeď v Chasavjurtu podepsat potupné příměří, ruská vojska opustit Čečnu a ruští občané si zvyknout na masivní devalvaci rublu.

Teď Erdoghan tedy. Od začátku mi vrtá hlavou, jestli má vůbec nějaký plán, nebo jen zkouší, jak daleko se dostane. Přece nemohl nedomyslet, že mu dlouho nebude procházet invaze do sousední země, jež je sice po dlouhé válce unavená, ale momentálně je její vláda na vítězné vlně, a navíc má v zádech dvě velmoci. Jedna z nichž má s invazemi do sousedních zemí ty nejlepší zkušenosti. Pravda, není to poprvé, co Turci vojensky operují na syrském území, ale minimálně od srpnového leteckého bombardování tureckého konvoje (prý v odvetu na rebely z HTS sestřelené syrské letadlo) jim musí být jasné, že si už dlouho nebudou moct dělat, co chtějí.

Vlastně se mi nechce pouštět do jakýchkoli rozborů toho, co se děje, „odborníků“ je přeci již tolik. Jen mi přijde, že se do etheru tu a tam pouštějí prazvláštní mýty a přijde mi, že je třeba některé korigovat.

Tak například zmiňovaný Erdoghanův úmysl, že je třeba vytvořit prostor pro návrat miliónu/ů uprchlíků. Nechejme na chvilku stranou, že každý konflikt uprchlíky spíše tvoří, než vrací (momentálně jsme někde kolem 200 tisíc nových), a řekněme si rovnou, že násilné přesídlení jakéhokoli počtu civilistů do míst devastovaných konfliktem, kde navíc předtím nikdy nežili, je naprostá pitomost. Pokud tedy Erdoghanovi nejde o koncentrační či jinak nazývané tábory. Jde o alibi-tvůrný argument, který má jaksi zvláštně humanizovat vojenskou eskapádu. Erdoghan a spol. navíc již v létě navzdory slibům a finanční podpoře ze strany EU opět pootevřeli uprchlickou cestu z Turecka do Řecka, asi aby bylo jasno. Nikdy totiž neexistoval žádný důvod, proč by Turecko nemohlo kontrolovat vlastní hranice a s nimi i proud uprchlíků do Evropy. Krom toho, že jde z jejich pohledu o výtečný vyjednávací argument. Buď budete s námi, nebo vám tam pošleme lodě.

Další mýt opřádá druhou stranu, hrdinné Kurdy, o jejichž odhodlání bojovat za vlastní autonomii nepochybuji. Nicméně je třeba si připomínat, že to, co se dnes jmenuje SDF, si původně říkalo primárně YPG, což je vojenská odnož PYD, tedy partaje, která je pokračovatelkou PKK, jež se nachází na mnoha seznamech teroristických organizací. A je asi jedno, že sám podobné seznamy považuji za účelové, Buď si totiž řekneme, že jsou účelové všechny, nebo žádný, a je pak jedno, zda jednotlivé entity cpe na seznamy neřádů Turecko, Izrael, nebo kdokoli jiný.

Též je třeba si připomínat, že území, jež momentálně ještě stále kontrolují Kurdové, jsou významně větší než ta, jež Kurdové kontrolovali před válkou. Samozřejmě to zčásti vyplývá z toho, že kurdské jednotky tvořily jádro pozemní vojenské operace proti tzv. Islámskému státu na územích, ze kterých většina arabského obyvatelstva buď zdrhla, nebo byla následně obviněna z kolaborace s Islamisty. Lze nicméně asi chápat, že se při pohledu na mapu v Turecku nejeden zhrozil, kolik že turecko-syrské hranice relativně najednou Kurdové kontrolují.

Samozřejmě neospravedlňuji přilévání benzínu do ohně, nicméně ze strategického hlediska asi lze pochopit, že se Turci pokusí změnit demografické rozložení a politickou kontrolu dříve, než konflikt skončí a začne jakýkoli politický proces, což se dle mého blížilo ba nadále blíží více, než si kdokoli odvážil připustit. Věřte, či nikoli. Stejně jako se snaží měnit demografii jihovýchodního Turecka udělováním občanství syrským Arabům, usádlujícím se v primárně kurdských lokalitách.

Kurdové též nejsou žádným jednotným národem, ba dva hlavní kurdské dialekty – centrální Sorání, užívaný hlavně v Iráku a Íránu, a severní Kurmanží – si navzájem nerozumí. Nejsou ani žádnou prozápadní silou, alespoň ne v Sýrii a Turecku, kde se dále šíří Ocalanův post-marxisticko-leninský komunalismus. Jsou nejbližší sami sobě. Jеden z expertů na emoce kdesi napsal, že Kurdové ubránili západ před tzv. Islámským státem. Vidím to spíše obráceně, tj. nikoli, že místní pomáhali cizákům, ale že cizáci pomáhali místním se s místní hrozbou vypořádat.

Už před syrským konfliktem existovala v severovýchodní Sýrii nepsaná dohoda mezi Asadovým režimem a PYD/YPG o tom, že si druzí jmenovaní mohou dělat, co chtějí, dokud ono „co chtějí“ nebude v rozporu se zájmy Damašku. YPG též nikdy s Asadem nebojovala, ani se nepodílela na „osvobozování“ severní Sýrie od Asadova režimu, o což na začátku konfliktu šlo především, i když už si asi nikdo nepamatuje. Kurdská ambivalence k Asadovi a spol. se následně odrážela na vnímání kurdských civilistů v oblastech, o které dnes primárně Turecku jde. Tehdy menšinovým Kurdům (a hovoříme o dobách před vpádem tzv. Islámského státu) nikdo příliš nedůvěřoval. Ani Arabové, ani jiné menšiny jako Turkméni či Čerkesové.

Není tedy žádným překvapením, že se ve chvíli turecké agrese Kurdové obrátili o pomoc právě na Damašek. Sám jsem se původně divil, že Rusko nevyslalo Turecku jasnější varování před agresí, ale vida, jak rychle se syrská armáda (s čí podporou?) dostala na sever do míst, kde osm let nebyla, je tak nějak vše jasnější. Jako bylo jasné, že Asad nenechá dlouhodobě Kurdům napospas území, která ještě před týdnem nerušeně kontrolovali, a že mu asi zas tak úplně nevadí, že sice dříve, než plánoval, mu k pročištění pomůžou Turci, kteří se navíc v procesu, chtě nechtě, významně spálí.

A v tom asi nejvíce tápu. Erdoghanova malá vítězná může zafungovat pouze tehdy, pokud bude co nejkratší a s co nejviditelnějšími tureckými zisky, jež si ale Turci spíše vytvoří jednáním s Putinem a Asadem. Momentálně to zatím spíše vypadá na klasický scénář: demonstrace síly, náročné a neutuchající boje, ke kterým, nedivil bych se, se přidají teroristické útoky na tureckém území (vždy spíše s nejasným pachatelem) a na konci nějaký paskvil se spoustou nových běženců, o které se kdosi musí postarat. Takže vlastně malá vítězná jako vždy. Ani ani. Ani náhodou.

O dům dál kamán

Dvanáct týdnů ve službách královny Margarety druhé je za mnou a čumák zas míří na Prahu. Za necelé tři měsíce v oblíbeném Ammánu mě napadá, zda by to možná nechtělo na chvíli změnit prostředí a dát si k Blízkému východu nepatrný odstup. I když je asi málo zajímavějších kontextů a k životu v humanitárním světě vlídnějších míst než Urdun. Nemluvě o dráždivě se lepšící arabštině, jež nepochybně stojí za další investici. Byť arabské texty číst nikdy nebudu.

Přesouvám se na rodnou hroudu v očekávání, co bude dál. Uvidíme. Nyní zatím mé již třetí „nashle, Ammáne.“ Má saláma. Bašúfak bádein.

Alláhu akbar

Nikdy by mě nenapadlo, že z hořícího domu daleko od domova může být tak zvláštně smutno. I když je dům starý a hezký. I když jde údajně o nejnavštěvovanější památku v Evropě. Co napadlo, je, že každá podobná událost vyvolá vcelku standartní reakce masy. Je přeci jasné, že šlo o muslimský útok na symbol katolicismu. V lepším případě prý o pojistný podvod, či úmyslné zapálení francouzskými vládci, aby odvedli pozornost od protestů tzv. žlutých vest. Ale spíš ti muslimové, protože, jak si mnozí všimli, se často na internetu objevuje zvolání alláhu akbar. Navíc když i Youtube se rozhodl šířit konspirativní teorie mezi prvními…

Zvolání, že bůh je největší, zvané takbír, jsem za svých cca. patnáct let života v různých muslimských komunitách po celém světě slyšel nesčetněkrát. Většinou vícekrát denně. Když se kamarádovi v Ázerbajdžánu narodilo dítě. Když jsme se v Afghánistánu dohodli na spolupráci s guvernérem jedné severní provincie. Když v Čečensku vytáhli člověka živého z auta, které předtím rozmašíroval ruský transportér. Když v Ingušsku tehdejší nejhledanější muž Ruské federace, Šamil Basajev, ironicky děkoval místní vládě, že ho nechala vyloupit vojenské sklady. Když kolegové v Sýrii opustili jednání právnických odborů jen půl hodiny předtím, než budovu rozbombardovala syrská letadla. Na konci politického mítinku v Jordánsku, kde se takbír vyvolával téměř místo potlesku. Od ochranky našeho kanclu v pákistánském Pešaváru, když kousek od nás bouchla bomba. Předpokládám, že si na velikost boha vzpomněli i ti, co bombu instalovali.

Zvoláním, že bůh je největší, začíná každá muslimská modlitba i volání muezzina. Velikost boha vzývají i někteří fotbaloví fanoušci. Takbír je též vepsán do bílého pruhu irácké vlajky. Zkrátka je v islámském světě všudypřítomný a největší jako bůh sám. A netřeba mu a priori přisuzovat význam, který nemá, i proto, že má významy všechny.

Velikost boha je zkrátka nekonečná pro ty, co věří. Občas i pro ty, co ne. Třeba když hoří božský symbol ve Francii. Alláhu akbar.

Mačety a klávesnice

Dvacáté páté výročí začátku rwandské genocidy, ve které za sto dní přišel o život téměř milión lidí. Byli jsme tenkrát zmatení z válčení na Balkáně a Rwanda připadala tak nějak strašlivě daleko. Oba konflikty začaly podobně. Nálepkováním, vymezováním se vůči skupinám lidí, kteří se chovají, vypadají nebo modlí jinak. Nabídkou zoufalcům a ztracencům někým být, někam patřit a cítit se důležitě s pistolí, puškou či mačetou v ruce. Ještě, že se sapiens tak vyvíjí a dnes si zoufalci a ztracenci vybíjejí své mindráky primárně v anonymitě internetových komentářů a debat. Oder?