31. srpna 2020

Burešov

Za doby působení v politice, tedy od roku 2013 Bureš svůj majetek více než zdvojnásobil a na evropských dotacích dostává více, než v ČR odvede na daních. Říká tedy časopis Forbes. 

Komu nebylo sice jasné, že schválený schodek rozpočtu poslouží primárně vládcům k upevnění moci a zvětšení vlastního majetku, ať zvedne ruku. Zatím tedy vidíme spíše to první, asi i proto, že o druhém se tolik nemluví. Jako například o pokračujícím vládním proplácení dotací Agrofertu, ač na ně Evrokomise hodila stopku.

Jinak ale výkop docela ostrý: Dvoumiliardový dárek vlastním a spřáteleným médiím na zbytečnou reklamní kampaň, která přinese maximálně desetiprocentní výnos, dala by se udělat za pětinu peněz a neslouží k ničemu jinému než ke koupi mediálních značek před blížícími se volbami. Reklamní kampaň na dovolenou v ČR. Zatímco Bureš si zaletí k moři a nebude se na pláži muset válet mezi našima sockama.

Následoval slib sta miliard důchodcům. Dvacet procet schváleného deficitu. Chápu, že nešlo odolat pokušení koupit si hlasy nejvíce manipulovatelné věkové skupiny, které je u nás tradičně naprosto jedno, že prožírají blaho vlastních vnoučat. Nic proti důchodcům, jen jsem se vždy učil, že se v dobách finančních obtíží, jež bezpochyby zažíváme, je třeba šetřit. Včetně na sobě samém. A to nemluvím o tom, že už mou generaci asi žádné erární důchody nečekají, protože právě v přímém přenosu prožíráme deficit, který by bývalo možné použít na řádnou důchodovou reformu. Místo toho prý stávající důchodci dostanou lět litrů navíc a u voleb si budou hezky pamatovat, kdo že jim přidal. Co na tom, že to šlo z peněz jejich potomků. Důchodcům navíc pošleme každému roušku, protože jsme si dobře spočítali, kdo u nás vyhrává volby.

V Burešově, kde vládne oligarcha s bandou pologramotů s podporou extremistů z řad komančů a pitomistů neplatí základní ekonomická pravidla. Stejně jako si málokdo vzpomene, že schválený schodek měl být použit na vypořádávání s následky koronaviru. V reálu ale nejde o nic jiného než politický marketing, který má nadále zajistit třetinovou volební podporu.

24. srpna 2020

Objektivní moralita

Nevím, jestli jsem Sama Harrise a jeho koncept objektivní morality pochopil zcela správně, ale vlastně mi je tak nějak lépe od doby, kdy jsem se začal ozývat, když výroky jiných dle mého soudu přesahují mez slušnosti. Jonathan Haidt snad promine, že jsem se postavil na Harrisovu stranu. Právo na názor zaniká, pokud takový názor přesahuje zmíněnou mez. Ta je dle Harrise kontinuem, nikoli jasnou čarou. Kontinuem se vcelku viditelnými extrémy.

Jako nedávná debata se dvěma kamarády, kde během deseti minut oba, každý jinak, narazili na jedno ze zdánlivě nejoblíbenějších českých témat. On: dcera tři hodiny nebrala telefon, až jsem ji našel na koupališti s partou cikánů. Ona: na tamto koupálko nejezdím, protože je tam černo. Pravda, podobné rasistické kecy v různých variantách slyším dennodenně. Nejvíce mě dostává, že se jaksi očekává, že i já odkývu, že je přeci jasné. Že mluvčímu není divno, ba trapno rasisticky blábolit. Natož aby se zarděl. Zároveň mi přijde nefér, že se mám trapně červenat jen já. A proto se ozývám.

Následovala debata, založená na klasických argumentačních faulech typu s dcerkou do třídy chodí cikán a nic proti němu nemáme, mám dva kamarády cikány, tři cikáni mi nepřišli do práce, čtyři cikáni mi něco ukradli, pět cikánů dělalo bordel v autobuse atp. A do toho obligátní zmínka o rasismu vůči bělochům, oblíbený to argument skupin hlásajících nadřazenost bílé rasy včetně nácků. Ba i na genetické dispozice k nepřizpůsobivosti došlo. Nakonec rozhovor skončil tak, že jsem přeci vždy byl divný a že prý to je shovívavě sympatické. Protože ohradit se proti rasistickým kecům je u nás v lepším případě projevem jakési úchylky. V horším asi člověk dostane po papule.

Nedělám si iluze, že by bylo možné změnit. Nejen proto, že se většina s menšinou již dávno přestala setkávat, a pokud se tak stává, je provázeno elementární vzájemnou nedůvěrou. Nejen proto, že se rasismus stal součástí naší kolektivní DNA, normou, bohatě živenou různými politickými kreaturami. Stačilo by mi nicméně, kdyby se masa učila vnímat problémy vyloučených lokalit jako problémy sociální, nikoli etnické. Nejde o cikány nebo gadže, jde o socky, a je jedno, jakou kdo má barvu pleti.

Zároveň bychom se asi mohli shodnout, že, ať už jsou naše jednotlivé prožitky jakékoli, není košer degradovat, ba dehumanizovat, jak se u nás porůznu děje, celou skupinu lidí. Včera tu například noční klid rušili dva blonďáci, oba mužského pohlaví. Co z toho plyne? Genetika? Haram! 

Nehledě na to, že si často připadám jak na demošce v Duchcově mj. proti zneužívání sociálních dávek, kterou organizoval skutečný Árijec jménem Svoboda. Pravomocně odsouzený za zneužívání dávek. I ve zmíněné debatě s kamarády jsme se koneckonců několikrát dostali k dávkám i k tomu, jak oni sami dobře dokáží navigovat systém ve svůj prospěch. Ať už se jedná o daně, či čerpání příspěvků.

Nakonec jsme se shodli, že společnosti chybí vzdělání. Otevřít téma, co vzdělání znamená jsem si s člověkem, který asi ze zoufalosti začal používat titul Bc., netroufl. Rámcově přeci navíc souhlasím. Vzdělání není nikdy dost. Začněte u sebe, prosím.

21. srpna 2020

Dvaapadesát

Nebyl jsem tenkrát ještě na světě a vyrostl v kontextu, kdy se o podobném nehovořilo. Přesto se mě výročí silně dotýká. Částečně asi vychází z pocitu marnosti nad tím, jaká sebranka nám vládne dnes. 

Na hradě sedí kariérní komanč, který partaj neopustil ani po okupaci. Ve Strakovce vládne jiný kariérní komanč a estébácký práskač. Bývalý prezident a jeho nenávist rozsévající synátor figurují na ruské výplatní pásce. Komančové v parlamentu de facto vládní stranou, i když vcelku jednoznačně kopou za zájmy cizí země, která se hrdě hlásí k odkazu svého svazového předchůdce. Včetně výroby "dokumentárních" filmů o tom, jak si Češi a Slováci v osmašedesátém nepřáli nic jiného než tanky v ulicích. 

Vzpomínka na nazraňského Ázerbájdžánce Abdullu, který nám ve své šašličné nad vodkou vyprávěl, jak nás přijel zachraňovat, protože všichni u nás хотели трахаться в парке. Dosud úsměvná. I na kamaráda Vischana, který vzpomínal na léta služby u nás s melancholickým úsměvem, se kterým i přijal mou přezdívku okupant. 

Mně se melancholický úsměv nedostavuje, spíše mi jde kyselý xicht. Nad vzpomínkou na porobu, kterou jsem nezažil, ale jež poznamenala rodičovskou generaci. A jíž se komančové a různí další ruští agenti hlasitě vysmívají. Čest památce všem obětem komančismu s přáním, ať už konečně táhnou na smetiště dějin. 

19. srpna 2020

#WHD2020

I humanitárci mají své dny, i když spolu s řadou služebně starších kolegů nevnímám Mezinárodní humanitární úplně jednoznačně. Minimimálně s těmi, co bylo v práci 19. srpna 2003

Na jednu stranu vzpomínka na ty, co pod humanitární vlajkou přišli o život, na straně druhé oslava "hrdinů", stále pod stejnou vlajkou pracujících. A jelikož se mi ježí srst při jakékoli heroizaci naší, vlastně jakékoli profese, zůstávám pouze u vzpomínání. A že za těch cirka dvacet let není seznam úplně krátký. Každý rok se navíc o stovku a více jmen rozroste. Bez jakéhokoli patosu nemám zkrátka pocit, že je co oslavovat. Několik jmen si však připomenu rád. RIP friends. 


17. srpna 2020

Lingvistická zobáci

Kamarád má zvláštní úchylku. Opakovaně jiným opravuje perfectně-verbální a adjektivní afixy neutra, ač sám často většinou mluví, jak mu zobák narostl se spoustou dialektismů, které by jinak bylo lze označit za nespisovné. Krom toho, že mi opravování přijde trapně neslušné, přemítám, co ho k tomu vede. Má radost, že si pamatuje, jak se v češtině tvoří neutrum, a chce to demonstrovat? Potřebuje ukázat svému okolí, primárně vlastní dceři, jak je strašně vzdělaný – případně si myslí, že když tak bude hovořit v její přítomnosti, začne i ona mluvit (na náš kraj) podobně divně? Jde mu o zachování kulturního dědictví? Přemítal jsem též, co mě na opravování irituje a také mi naskočilo několik variant. Nakonec ale asi nejvíce jakési neinformované maloměšťáctví od člověka, který o fungování jazyka pranic neví.

Každý, kdo má základní ponětí o lingvistice, ví, že před vynálezem knihtisku si každý mluvil, jak chtěl, ba primárně kvůli nevolnictví a omezené možnosti pohybu vzkvétaly různé jazykové varianty. Podobně jako se dnešní rozmanité světové jazyky za nějakých 80-100 tisíc let vyvinuly z jednoho jediného pra-jazyka. Moderní spisovné jazyky vznikaly tak, že si skupina jednotlivců uzurpovala právo povýšit vybraný dialekt na jediný správný. Že kdosi sepsal gramatiku vlastního dialektu a následně ji přes úřady, církevní instituce a školy vnutil ostatním uživatelům různých dialektů téhož jazyka. Samozřejmě to mělo svou logiku a nepochybný vliv na nárůst gramotnosti po celém světě. Zároveň ale vedlo i k zániku spousty zajímavých dialektů a jazyků, kterýžto proces pokračuje dosud. Jako kdyby dnes kdosi rozhodl, že všichni mluvíme anglicky a všechno ostatní je nespisovně.

V přístupu ke kodifikaci jazyka existují dva hlavní proudy. Ten první lze nazvat konzervativním (původně mě při vzpomínce na zmíněného kamaráda napadlo „totalitárně konzervativní“), kde klika moudrých určuje, co je a co není správně. Dá se pochopit třebas u islandštiny, tedy malého jazyka bez velkých vnitřních variant, který více méně stále funguje ve své středověké podobě, tj. jedná se téměř o jakési zachování kulturního dědictví. I proto se třeba filmový režisér islandsky řekne rychloobrázkovýmuž. U takových Francouzů, jejichž jazyk má nejen díky kolonizační historii nesčetně variant, už ale pokusy o zdánlivé čištění jazyka vypadají divně. Vlastně podobně divně jako třeba u Slováků, jejichž jazyk… no nebudeme tady opakovat šikanózní české vtípky, že ano. Jen ten jejich kodifikovaný jazyk není zas tak starý (čeština v současné podobě též ne), jeho varianty (nářečí) jsou místy zajímavější než vybraná norma a Štúr fakt nebyl při tom překladu úplně namol.

Druhá možnost přístupu k jazykovým změnám zaujímá poněkud realističtější pohled a prostě vnímá, že jazyk je nástroj, který se mění dle toho, jak ho používají jeho uživatelé. Stejně jako se změnily jiné nástroje, jež denně používáme. Pokud některou formu používá dostatečný počet uživatelů a tato forma zásadně nesnižuje možnost jasné komunikace, stává se často časem normou.

Čeština je v tomto pohledu neuvěřitelně zajímavá v tom, jak lpíme na nuancích, jež náš jazyk nepotřebuje, ale zároveň některé, méně emocionálně nabité nenápadně posouváme. Zčásti asi dáno dlouhou obrozeneckou bitvou o kodifikaci jazyka, která neskončila zas tak dávno. Zčásti de facto realistickým přístupem k novodobé kodifikaci. Tak si třeba už i já připadám se svým „musejí“ téměř archaicky. V mých škamnech jiná forma pro třetí osobu množného čísla slovesa třetí skupiny neexistovala. V posledních letech mi již několikrát bylo mladší generací v textu opraveno na číslo jednotné, která již je též součástí kodexu (kódu).

Na druhou stranu dosud terorizujeme školáky drylováním i a y, mněníme mě a mně, drtíme zdvojenné konsonanty a mnoho dalších legrácek. Včetně těch neutrálních afixů. Aniž bychom jí, ji, jí, ji, tu češtinu, různými „chybami“ ochuzovali o komunikační potenciál. Aniž bychom se zamýšleli, nakolik náš jazyk všechny ty nuance opravdu potřebuje. Come on, vždyť už i ty rody jsou jako takové většinou zbytečné. Stůl je chlap (francouzsky žena), židle je žena (německy muž), křeslo je mezi (francouzsky i německy muž). Muži plakali, ženy plakaly, děvčata plakala. Really? Vlastně se trochu blížíme arabštině, kde psanou formou jazyka nikdo nehovoří, zatímco psát opravdu spisovně a dostatečně gramotně už nepatří mezi základní vzdělání davů. Je pravda, že arabština se rozlila do množství dialektů, které by se v evropském kontextu definovaly jako samostatné jazyky.

Beztak bych se vsadil, že ani většina Čechů nedokáže napsat střednědlouhý text bez gramatických chyb. I já tu a tam nahlížím do Pravidel, protože si nejsem jist. Čím jsem si nicméně jist stoprocentně, že mluvit tak, jak člověku zobák narost, je naprosto v pořádku, protože právě různými variantami krásen je jakýkoli jazyk.

12. srpna 2020

Dokulata

Před rokem jsem tu jednomu pánovi přál k narozeninám a letos už slaví kulatou devadesátku, tak popřeji zas: Boldog születésnapot, György bácsi. 

11. srpna 2020

Nyžer

Každá vražda kolegů zaskočí, ať už je jakkoli daleko a jakkoli hodně jich člověk zažil. Připomínka iluzornosti pocitu bezpečí v různých kontextech, kde pracujeme. Třeba v Nigeru, kde se skupinka zaměstnanců jedné neziskovky s místním průvodcem vydala do žirafí rezervace a už se nevrátila. Z pochopitelných důvodů vždy pár dní trvá, než zjistím, zda mezi obětmi náhodou nebyl někdo známý. I když tentokrát byla pravděpodobnost nevelká.

Průvodce Aldoukadri (50 let) a s ním Charline (30), Nadifa (30+), Myriam (?), Stella (28), Léo (25), Antonin (26) a řidič Boubacar (50) z francouzského Acted, který mám spojený primárně s tím, že zaměstnává mladé lidi bez předchozích humanitárních zkušeností a polovinu expatů mu tvořívají praktikanti. Pro stávající situaci to samozřejmě nic neznamená, i když asi budou sílit hlasy, že se oběti chovali nezodpovědně. Ač dle všeho dodržely veškerá stávající bezpečnostní pravidla. Obviňování obětí je koneckonců jedním z nejprapodivnějších způsobů zvládání situace (coping mechanism). Alespoň dle hypotézy spravedlivého světa.

Osm lidí se vydalo podívat se na poslední místo, kde žirafy opravdu žijí ve volné přírodě, a kdosi si řekl, že už se nemají vrátit. Nemohlo nevyvolat vzpomínky na nemálo podobných příběhů a na lidi, se kterými se už nikdy nepotkám. RIP.

10. srpna 2020

Belarus

Bylo sice jasné, jak vše nakonec dopadne, přesto člověk pocítil zklamání a hrůzu z toho, co bude následovat. Dávno víme, že není důležité, jak lidé volí, ale kdo hlasy počítá. Říkával to už přeci baťuška Stalin. A v Bělorusku počítá baťuška Vova, který, bylo od začátku jasné, k Lukovi nenašel důstojnou alternativu. Lidově populární alternativa, Svjatlana Cichanouská, byla v moskevském hledí přeci nedůstojná z tolika různých důvodů. Co na tom, že jí exit polls dávaly až devadesát procent, když nakonec hlasy počítá někdo jiný. Navíc bez nestranných zahraničních pozorovatelů, které jinak Minsk na různé volby nemá problém pozvat. Věděli totiž od samého začátku, že se bez kreativního sčítání neobejdou. Nakonec Lukovi napočítali kolem osmdesáti procent (really?). Protože mohli.

Co bude dál, si asi též dokážeme domyslet. Do ulic v Minsku a dalších městech se koneckonců vyšlo už večer. Proti demonstrantům jako vždy brutální policie a armáda. Nakolik se Kreml bojí ukrajinského (demokratizačního) scénáře zjistíme asi záhy dle dvou hlavních indicií: 1) přítomnosti nápadných či hůře rozpoznatelných ruských vojáků u a za běloruskými hranicemi a 2) šířícími se informacemi o fašistech, západních podporovatelích, narušovatelích běloruského míru atp.

Před dvaceti lety jsem se tu a tam setkával s běloruskými uprchlíky v ČR. Znal jsem kluka, středoškoláka, kterého kdosi zmlátil a postřelil v panelákovém výtahu, protože jeho otec, tč. politický vězeň, se nechtěl dát zlomit. Znal jsem jiného, který zdrhl přes les na Ukrajinu den předtím, než si pro něj přišla KGB. Bělorusko je odporná, Ruskem podporovaná (a z velké části kontrolovaná) diktatura, a kdo tvrdí opak, je buď hlupák, nebo prospěchář. Bohužel si nemyslím, že se po víkendových prezidentských volbách změní cokoli jiného, než počet běloruských politických vězňů a emigrantů.

Ne že by případná politická změna byla jednoduchá, ba naopak, na hranici možností jakéhokoli případného nového vládce. Nemůže však nebýt líto Bělorusů a dalších čtyřech let s pologramotným autoritářským prezidentem. Že nejsou jediní, bude po třiceti letech Lukovy vlády asi dost slabá útěcha.

8. srpna 2020

Osm osm osm

Tři osmičky dvanáct let poté. Cimrmanovsky zapamatovatelné datum. Stejně jako se ale nezapomíná třeba najn ileven, dvaadvacátý červenec v Norsku, prní září v Beslanu nebo teď naposledy bejrútský čtvrtý srpen. A spousta dalších. Kdo přímo či nepřímo zažil, v myšlenkách pravidelně v den výročí zabloudí. I já dnes vidím hořící paneláky v Gori, i když jsem osmého srpna dva-osm byl tisíce kilometrů daleko, ve svém kábulském příbytku. Saqartvelos gaumardžos. 

5. srpna 2020

Bejrút

Prý šlo o asi 2 750 tun ledku amonného, co se vyrábí třeba i v lovosické chemičce. A krom zemědělského využití je považován za kvalitní trhavinu. Údajně byl ledek zabaven z jakési lodě plovoucí pod moldavskou vlajkou z Gruzie do Mosambiku (MH Rhosus) již před sedmi lety a od té doby skladován v bejrútském přístavu. 2 750 tun by stačilo na 67 500 hektarů pšenice. Tolik v Libanonu určitě nemají. Ani v Mosambiku, který asi nebyl původní konečnou zastávkou. Nakonec kdosi v Libanonu zabavil, hodil do skladu a dle neověřených informací se chystal střelit kamsi do Afriky, dost jistě nikoli k zemědělským účelům. Sedm let volného skladování ekvivalentu tří tisíc tun TNT de facto na okraji silně obydlené centrální části města. 

Celý večer jsem navazoval spojení s různými kamarády, abych se dozvěděl, že jsou v pořádku. I když mají rozmlácené byty. Ráno jsem postupně zjišťoval, na kolik kamarádů, momentálně žijících v Bejrútu, jsem zapomněl. Ti libanonští, co prožili občanskou válku i další výbuchy, byli v šoku, že nic tak mocného ještě Bejrút neviděl. Většina jako by nechápala, že se jim nic nestalo, včetně Berangere, co bydlí kousek nad přístavem s výhledem na moře a která byla v momentě výbuchu zrovna se všemi dětmi doma.

O tom, že Libanonem zmítá politická krize, se vlastně již dávno nemluví, protože politická krize je samotnou podstatou Libanonu, jehož příměří stojí na křehce vrtkavé rovnováze mezi třemi hlavními, nábožensky definovanými skupinami. Nemluví se nicméně ani o tom, že za poslední půlrok zažil Libanon nevídaný ekonomický pád - a že toho ve své novodobé stoleté existenci viděl už hodně. Hranice chudoby se jen za několik měsíců propadla o desítky procentních bodů a mnozí Libanonci, jinak zvyklí se nespoléhat na nic jiného než sami na sebe, zemi opouštějí, protože se v ní nedá žít. Jiní si údajně vzhledem k rostoucí kriminalitě opět pořizují zbraně. Kalašnikov prý stojí 1200 dolarů. A do toho všeho naprosto nezvládnutelná korona, právě proto, že Libanon je permanentní politická krize, kde neplatí elementární pravidla vládnutí. Krom bezbřehé korupce.

A rána v přístavu, kterou bejrútský starosta přirovnal k Hirošimě. Jako by ve chvíli, kdy země doslova sahá na dno vlastní existence, bylo třeba domlátit. Ihned se samozřejmě objevila otázka, kdo že za to může, na níž sice asi existují relativně snadné odpovědi, které ale nelze vyslovovat zcela nahlas. V Libanonu momentálně vládne tzv. úřednická vláda, jíž se tak říká proto, aby se vládní frakce mohli alespoň na nějaké vládě dohodnout. Teď má „úřednickým“premiérem ustanovená komise na kohosi ukázat a ten kdosi se nepochybně bude velmi vehementně a různými prostředky bránit.

Poprvé jsem v Bejrútu byl před jedenácti lety a od té doby asi desetkrát. Soukromě i pracovně, na plážích i několika svatbách. Bejrút mám nejvíce zakódovaný jako město odpočinku, procházek po Corniche, dobrého jídla i setkávání s kamarády. Ve chvílích, kdy je ekonomicky a emocionálně na dně držím palce, ať se brzy zas vzpamatuje, i když to asi bude brutální fuška. Salamtik, yatik al afia, habibi.

2. srpna 2020

Manikúra

Nemyslím si, že by měla zapadnout zpráva, že si president Zeman výrazně pod cenou koupil pozemek v Lánech od chlapíka, který následně od prezidentské kanceláře dostal sakralukrativní kontrakt. Teda jeho dcera dostala kontrakt. Na zpracování dřeva. Ač je to manikérka. 

Nejsem si vlastně jist, jestli je tento jednoznačně korupční handl výplodem senilního staříka, nebo mafiánu, jimiž se obklopil. A vlastně odjakživa obklopuje. Ale je to jedno. Senilita ústavního činitele neomlouvá.