Turecko útočí na severu Sýrie a české internety se plní spíláním americkému Satanovi za zradu hrdinných Kurdů. A každý je tak trochu expert. Hlavně pokud jde o ty správné emoce.
Prý to byl ministr vnitra Vjačeslav Plehve, kdo radil tehdejšímu carovi, že jediné, co ho uchrání před revolucí, bude malá vítězná válka. Všeobecně se má za to, že katastrofální válka s Japonskem byla následně začátkem konce ruského carského impéria a de facto začátkem revoluce. A dále víme, co následovalo.
Nejznámější malou vítěznou mého věku je Jelcinův pokus o posichrování volebního vítězství napadením Čečenska v roce 1994. Volby sice vyhrál, ale netrvalo dlouho a šel zpitý od válu. Předtím (tři týdny po prezidentské inauguraci) tedy ještě musel generál Lebeď v Chasavjurtu podepsat potupné příměří, ruská vojska opustit Čečnu a ruští občané si zvyknout na masivní devalvaci rublu.
Teď Erdoghan tedy. Od začátku mi vrtá hlavou, jestli má vůbec nějaký plán, nebo jen zkouší, jak daleko se dostane. Přece nemohl nedomyslet, že mu dlouho nebude procházet invaze do sousední země, jež je sice po dlouhé válce unavená, ale momentálně je její vláda na vítězné vlně, a navíc má v zádech dvě velmoci. Jedna z nichž má s invazemi do sousedních zemí ty nejlepší zkušenosti. Pravda, není to poprvé, co Turci vojensky operují na syrském území, ale minimálně od srpnového leteckého bombardování tureckého konvoje (prý v odvetu na rebely z HTS sestřelené syrské letadlo) jim musí být jasné, že si už dlouho nebudou moct dělat, co chtějí.
Vlastně se mi nechce pouštět do jakýchkoli rozborů toho, co se děje, „odborníků“ je přeci již tolik. Jen mi přijde, že se do etheru tu a tam pouštějí prazvláštní mýty a přijde mi, že je třeba některé korigovat.
Tak například zmiňovaný Erdoghanův úmysl, že je třeba vytvořit prostor pro návrat miliónu/ů uprchlíků. Nechejme na chvilku stranou, že každý konflikt uprchlíky spíše tvoří, než vrací (momentálně jsme někde kolem 200 tisíc nových), a řekněme si rovnou, že násilné přesídlení jakéhokoli počtu civilistů do míst devastovaných konfliktem, kde navíc předtím nikdy nežili, je naprostá pitomost. Pokud tedy Erdoghanovi nejde o koncentrační či jinak nazývané tábory. Jde o alibi-tvůrný argument, který má jaksi zvláštně humanizovat vojenskou eskapádu. Erdoghan a spol. navíc již v létě navzdory slibům a finanční podpoře ze strany EU opět pootevřeli uprchlickou cestu z Turecka do Řecka, asi aby bylo jasno. Nikdy totiž neexistoval žádný důvod, proč by Turecko nemohlo kontrolovat vlastní hranice a s nimi i proud uprchlíků do Evropy. Krom toho, že jde z jejich pohledu o výtečný vyjednávací argument. Buď budete s námi, nebo vám tam pošleme lodě.
Další mýt opřádá druhou stranu, hrdinné Kurdy, o jejichž odhodlání bojovat za vlastní autonomii nepochybuji. Nicméně je třeba si připomínat, že to, co se dnes jmenuje SDF, si původně říkalo primárně YPG, což je vojenská odnož PYD, tedy partaje, která je pokračovatelkou PKK, jež se nachází na mnoha seznamech teroristických organizací. A je asi jedno, že sám podobné seznamy považuji za účelové, Buď si totiž řekneme, že jsou účelové všechny, nebo žádný, a je pak jedno, zda jednotlivé entity cpe na seznamy neřádů Turecko, Izrael, nebo kdokoli jiný.
Též je třeba si připomínat, že území, jež momentálně ještě stále kontrolují Kurdové, jsou významně větší než ta, jež Kurdové kontrolovali před válkou. Samozřejmě to zčásti vyplývá z toho, že kurdské jednotky tvořily jádro pozemní vojenské operace proti tzv. Islámskému státu na územích, ze kterých většina arabského obyvatelstva buď zdrhla, nebo byla následně obviněna z kolaborace s Islamisty. Lze nicméně asi chápat, že se při pohledu na mapu v Turecku nejeden zhrozil, kolik že turecko-syrské hranice relativně najednou Kurdové kontrolují.
Samozřejmě neospravedlňuji přilévání benzínu do ohně, nicméně ze strategického hlediska asi lze pochopit, že se Turci pokusí změnit demografické rozložení a politickou kontrolu dříve, než konflikt skončí a začne jakýkoli politický proces, což se dle mého blížilo ba nadále blíží více, než si kdokoli odvážil připustit. Věřte, či nikoli. Stejně jako se snaží měnit demografii jihovýchodního Turecka udělováním občanství syrským Arabům, usádlujícím se v primárně kurdských lokalitách.
Kurdové též nejsou žádným jednotným národem, ba dva hlavní kurdské dialekty – centrální Sorání, užívaný hlavně v Iráku a Íránu, a severní Kurmanží – si navzájem nerozumí. Nejsou ani žádnou prozápadní silou, alespoň ne v Sýrii a Turecku, kde se dále šíří Ocalanův post-marxisticko-leninský komunalismus. Jsou nejbližší sami sobě. Jеden z expertů na emoce kdesi napsal, že Kurdové ubránili západ před tzv. Islámským státem. Vidím to spíše obráceně, tj. nikoli, že místní pomáhali cizákům, ale že cizáci pomáhali místním se s místní hrozbou vypořádat.
Už před syrským konfliktem existovala v severovýchodní Sýrii nepsaná dohoda mezi Asadovým režimem a PYD/YPG o tom, že si druzí jmenovaní mohou dělat, co chtějí, dokud ono „co chtějí“ nebude v rozporu se zájmy Damašku. YPG též nikdy s Asadem nebojovala, ani se nepodílela na „osvobozování“ severní Sýrie od Asadova režimu, o což na začátku konfliktu šlo především, i když už si asi nikdo nepamatuje. Kurdská ambivalence k Asadovi a spol. se následně odrážela na vnímání kurdských civilistů v oblastech, o které dnes primárně Turecku jde. Tehdy menšinovým Kurdům (a hovoříme o dobách před vpádem tzv. Islámského státu) nikdo příliš nedůvěřoval. Ani Arabové, ani jiné menšiny jako Turkméni či Čerkesové.
Není tedy žádným překvapením, že se ve chvíli turecké agrese Kurdové obrátili o pomoc právě na Damašek. Sám jsem se původně divil, že Rusko nevyslalo Turecku jasnější varování před agresí, ale vida, jak rychle se syrská armáda (s čí podporou?) dostala na sever do míst, kde osm let nebyla, je tak nějak vše jasnější. Jako bylo jasné, že Asad nenechá dlouhodobě Kurdům napospas území, která ještě před týdnem nerušeně kontrolovali, a že mu asi zas tak úplně nevadí, že sice dříve, než plánoval, mu k pročištění pomůžou Turci, kteří se navíc v procesu, chtě nechtě, významně spálí.
A v tom asi nejvíce tápu. Erdoghanova malá vítězná může zafungovat pouze tehdy, pokud bude co nejkratší a s co nejviditelnějšími tureckými zisky, jež si ale Turci spíše vytvoří jednáním s Putinem a Asadem. Momentálně to zatím spíše vypadá na klasický scénář: demonstrace síly, náročné a neutuchající boje, ke kterým, nedivil bych se, se přidají teroristické útoky na tureckém území (vždy spíše s nejasným pachatelem) a na konci nějaký paskvil se spoustou nových běženců, o které se kdosi musí postarat. Takže vlastně malá vítězná jako vždy. Ani ani. Ani náhodou.