28. října 2019

Jezeří

Vloni jsem na státní svátek s rozvernou radostí očekával, jaké blbosti zas naplká náš president, a kterého z kámošů a kámošů kámošů obdaruje metálem. Letos bylo tak nějak hezky podzimně, tak jsme vyjeli na krátký výlet.

Na barokní lovecký zámeček, který měl rozhodnutím strany zmizet a být zapomenut, je to od nás asi čtyřicet minut. K mému jemně rděnívyzývajícímu zjištění, že obec Černice, již jsem dávno považoval za zmizelou, stále stojí, ba vzkvétá jen o pár kilometrů před Jezeřím. Budiž vyřčeno na mou obranu, že byť Černice, na rozdíl například od mých kdysi oblíbených Albrechtic, stále existují, čekal je kdysi stejný osud jako jejich zámeckého souseda. Dokonce mají i stránku v kategorii zaniklé obce na litvínovském portálu, která naštěstí nakonec zůstala prázdná.

Každopádně jsem se takto přiznal, že jsem na Jezeří ve své novodobé historii dosud nezabloudil, což je velká škoda. Protože o jeho budoucnosti snad dnes již pochybuje málokdo. Nehledě na občasné oťukávání možnosti prolomení hnědouhelných těžebních limitů. Snad ne. V podzimním listí je téměř esoterické.


Autor obrázku: Jirka DI

22. října 2019

UNICEF

Dlouhodobě považuji za jednu z nejzoufalejších agentur OSN, která se místo na vykonávání vlastních povinností spíše soustředí na marketing a získávání peněz. Protože children sell. Dnes jsem zaregistroval dvě perly o českém UNICEF: Jednak inzerci na Pravém bloku, tedy hrdé platformě pro zamindrákované šiřitele nenávisti, bludů a konspiračních teorií, a jednak je prý jejich hlavním partnerem jeden z největších šmejdských predátorů jménem Profi Credit.

No a co, ať se kamarádí, s kým chtějí, a inzerují, kde chtějí, nadal mi jeden anonymní internetový troll. No jo, jenže milá paní / milý pane, každá normální entita, tím spíš chce-li být vnímána jako jakýsi garant dobrých mravů, což je koneckonců primární raison d’être organizace jako je UNICEF, si dává pozor, s kým je asociována. U nás ne. Ale to asi neudiví.

Dobrá, dobrá, v rámci naprosté otevřenosti deklaruji, že mám na UNICEF dlouhodobě pifku, protože ho považuji za chaotickou organizaci, plnou nekompetentních a navzájem si škodících individuí. Ne že by všichni zaměstnanci UNICEF byli magoři, ale pokud nikdo nic neřídí, magorům se prostě daří. Vlastně se má antipatie táhne téměř dvacet let zpět k mým prvním interakcím s UNICEF na Severním Kavkaze, kde se jejich představitel, jemuž jsme přezdívali východoněmecký kamioňák (protože jím původně byl), vyznačoval primárně tím, že se vyhýbal jakékoli práci, všem říkal, že to, co dělají, dělají špatně, a pokud jste ho chtěli potkat, museli jste do hospody, nejlépe, když v telce zrovna dávali fotbal. I když mi dal jednu cennou radu: Emaily přesahující jednu stránku od té doby též nečtu. Škoda jen, že šlo tenkrát o můj email jemu, na němž záležel osud několikamilionového projektu pro tisíce dětí v rozbombardovaném Grozném.

Interakcí s UNICEFem jsem měl od té doby v různých zemích bezpočet, naposledy v Jordánsku, kdy jejich žárlivost na nás dosáhla takové míry, že lobbovali za zrušení jednoho z našich programů u ministerstva školství, aby půl roku poté, co nás ministr zazdil, „vymysleli“ (aka ukradli) tentýž program, kterým spolu s ministerstvem slavnostně zahájili svou fundraisingovou kampaň. Jen zaměnili loga na námi vyrobených materiálech svými, ani grafiku se neobtěžovali změnit. Dlouho jsem utěšoval kolegy, že jejich několikaleté úsilí nepřijde vniveč, že pomůže tam, kde jsme chtěli, aby pomohlo, jen se jím holt bude chlubit někdo jiný. Šéf jordánského UNICEF se mi od té doby přestal dívat do očí. Pár jiných agentur OSN se ozvalo, že je jim samotným trapně, že UNICEF říkali, ať to nedělají.

Mám tedy i několik pozitivních reflexí, třeba parádní podporu od tehdejší globální šéfky a šéfky ruského UNICEF, když po nás šel ruský velvyslanec při OSN. Highlightem jediného společného telefonátu bylo závěrečné konstatování jedné z dam, že si pan velvyslanec asi bude muset trhnout nohou. Celkově nicméně považuji UNICEF dlouhodobě za dost zoufalou, chaotickou, neefektivní ba neprofesionální organizaci. Takže bych se vlastně asi neměl divit nad rozhodnutími činěnými v ČR, že? Nihil novi sub sole. Nu budiž tedy.

21. října 2019

Ayesha

Podíval jsem se na norský seriál Nobel a objevil docela zajímavou směs realpolitiky a vojenské intervence v Afghánistánu. A taky Ayeshu, kterou bych bez zahlédnutí jejího jména v titulcích nepoznal. Však jsme se též tak deset let neviděli.

V Norsku narozená dcera afghánských rodičů tenkrát pracovala na norské ambasádě v Kábulu a symbióza velmi konzervativních paštunských mravů a vyrůstání v extrémně liberální norské společnosti bývalo oblíbeným tématem našich rozhovorů. A nejen. Například si užívala, když si cestou z velvyslanectví do rezidence venku před všudypřítomnými afghánskými strážnými zapálila cigaretu a neskrývala, jak moc se na ni těšila. Naše uklízečky nám sice též často braly cigarety, ale že by si jakákoli zapálila na veřejnosti, bylo nemyslitelné.

Na jakési britské recepci, myslím, že na počest návštěvy ministryně čehosi, jsme s Ayeshou, Trygvem, Pernillou a pár dalšími řešili její oblíbené téma, načež nás jakýsi nový příchozí vrátil na začátek opakujícího se dialogu: „A hele, cítíš se víc Norka nebo Afghánka?“ Ayesha měla vždy připraveno několik variant odpovědi. Tentokrát byla asi řada na „Narodila jsem se v Norsku, jsem Norka a rodiče to chápou.“ Načež jsem jí vrátil oblíbené tušé „a jak se tedy řekne paštúnsky forspill,“ odkazuje k populárnímu konceptu, dle kterého se lidé o víkendu, než si jdou vyrazit do města, doma zlískají, protože ve veřejných nálevnách je alkohol neskutečně drahý. Forspill tedy původně znamená nepatrně něco jiného, i když to s víkendovým se naléváním hodně souvisí.

Nemohl jsem tušit, že se k nám zrovna přitočí zvědavá britská ministryně s nevinným „o čempak si povídáte?“ Odpověděla jí jediná Paštúnka v našem hloučku: „Ále, o předehře,“ načež si paní ministryně vylila červené víno na boty. Rázem se z večírku stala jedna z mých oblíbených afghánských historek.

Po deseti letech jsem tedy Aješu nečekaně zas potkal, v seriálu. Hyggelig.

18. října 2019

Demograti

Asi by nemělo zapadnout: Vláda schválila novelu zákona o svobodném přístupu k informacím a poslala ji do parlamentu. Prý je zákon zneužíván, což mi již samo o sobě zní tak nějak dementně. Anebo spojení slov zneužití a zákon páchne autokratismem jen mně? Protože zákon není pravidlem společného soužití, na němž se shodli námi dočasně vybraní jedinci, ale výsadou, kterou lze použít ba zneužít? Jako by osoba odpovědná zákonem k jeho naplňování nebyla též odpovědná k tomu, aby v souladu se zákonem plnila své povinnosti. Jako by se dnešní vláda nevyznačovala nesmyslně účelovým obhajováním vlastních rozhodnutí, viz např. zvyšování daní pod vlajkou boje proti závislosti na návykových látkách, aniž by z výběru daní jakákoli částka onen boj podpořila.

Ve dnešní společnosti samozřejmě projde, protože stačí jen dokola opakovat, že se novela týká (desítek?) kverulantů, takže je přeci jasné, že je třeba zatnout tipec (miliónům) občanů a de facto zpravomocnit úřady k tomu, aby svévolně rozhodovaly, co sdělí a co nikoli. Jako kdyby největším problémem stávajícího zákona nebyly dostatečné páky na dotyčné úřady a státní firmy, aby nemohly kličkovat, účtovat si přemrštěné poplatky a jinak se vyhýbat zveřejňování informací, jež by měly být veřejně přístupné. Jako kdyby veškeré informace, jež nepodléhají státnímu utajení, neměly být veřejné, protože co jiného jsou politici a úředníci než správci věcí veřejných. Res publica.

S návrhem přišel Hamáček z ČSSD, ergo šéf partaje se slovem „demokracie“ ve jméně kodifikuje ukrajování elementárního demokratického práva. Nikoli náckové z SPD nebo po totalitě stále slintající komančové. Alespoň nějak se tento zoufalec zapíše do historie naší země, coby otec začátku formální de-demokratizace naší země, která si díky Klausům a podobným ani nestihla pořádně demokracii vyzkoušet. Už se těším, co bude dále.

A děsím se, že nemáme alternativy. Dnešní vláda existuje jen díky podpoře antidemokratických partají. V jakékoli jiné vládě asi zasednou modří ptáci, kteří zas momentálně jásají na polským volebním vítězství krajně populistických antidemokratických extremistů. Se máme nač těšit. Jestli nakonec přeci jen nebude nejlépe s neideologickými, pouze na moc a prachy zaměřenými ANOnisty. Not.

15. října 2019

Malá vítězná

Turecko útočí na severu Sýrie a české internety se plní spíláním americkému Satanovi za zradu hrdinných Kurdů. A každý je tak trochu expert. Hlavně pokud jde o ty správné emoce.

Prý to byl ministr vnitra Vjačeslav Plehve, kdo radil tehdejšímu carovi, že jediné, co ho uchrání před revolucí, bude malá vítězná válka. Všeobecně se má za to, že katastrofální válka s Japonskem byla následně začátkem konce ruského carského impéria a de facto začátkem revoluce. A dále víme, co následovalo.

Nejznámější malou vítěznou mého věku je Jelcinův pokus o posichrování volebního vítězství napadením Čečenska v roce 1994. Volby sice vyhrál, ale netrvalo dlouho a šel zpitý od válu. Předtím (tři týdny po prezidentské inauguraci) tedy ještě musel generál Lebeď v Chasavjurtu podepsat potupné příměří, ruská vojska opustit Čečnu a ruští občané si zvyknout na masivní devalvaci rublu.

Teď Erdoghan tedy. Od začátku mi vrtá hlavou, jestli má vůbec nějaký plán, nebo jen zkouší, jak daleko se dostane. Přece nemohl nedomyslet, že mu dlouho nebude procházet invaze do sousední země, jež je sice po dlouhé válce unavená, ale momentálně je její vláda na vítězné vlně, a navíc má v zádech dvě velmoci. Jedna z nichž má s invazemi do sousedních zemí ty nejlepší zkušenosti. Pravda, není to poprvé, co Turci vojensky operují na syrském území, ale minimálně od srpnového leteckého bombardování tureckého konvoje (prý v odvetu na rebely z HTS sestřelené syrské letadlo) jim musí být jasné, že si už dlouho nebudou moct dělat, co chtějí.

Vlastně se mi nechce pouštět do jakýchkoli rozborů toho, co se děje, „odborníků“ je přeci již tolik. Jen mi přijde, že se do etheru tu a tam pouštějí prazvláštní mýty a přijde mi, že je třeba některé korigovat.

Tak například zmiňovaný Erdoghanův úmysl, že je třeba vytvořit prostor pro návrat miliónu/ů uprchlíků. Nechejme na chvilku stranou, že každý konflikt uprchlíky spíše tvoří, než vrací (momentálně jsme někde kolem 200 tisíc nových), a řekněme si rovnou, že násilné přesídlení jakéhokoli počtu civilistů do míst devastovaných konfliktem, kde navíc předtím nikdy nežili, je naprostá pitomost. Pokud tedy Erdoghanovi nejde o koncentrační či jinak nazývané tábory. Jde o alibi-tvůrný argument, který má jaksi zvláštně humanizovat vojenskou eskapádu. Erdoghan a spol. navíc již v létě navzdory slibům a finanční podpoře ze strany EU opět pootevřeli uprchlickou cestu z Turecka do Řecka, asi aby bylo jasno. Nikdy totiž neexistoval žádný důvod, proč by Turecko nemohlo kontrolovat vlastní hranice a s nimi i proud uprchlíků do Evropy. Krom toho, že jde z jejich pohledu o výtečný vyjednávací argument. Buď budete s námi, nebo vám tam pošleme lodě.

Další mýt opřádá druhou stranu, hrdinné Kurdy, o jejichž odhodlání bojovat za vlastní autonomii nepochybuji. Nicméně je třeba si připomínat, že to, co se dnes jmenuje SDF, si původně říkalo primárně YPG, což je vojenská odnož PYD, tedy partaje, která je pokračovatelkou PKK, jež se nachází na mnoha seznamech teroristických organizací. A je asi jedno, že sám podobné seznamy považuji za účelové, Buď si totiž řekneme, že jsou účelové všechny, nebo žádný, a je pak jedno, zda jednotlivé entity cpe na seznamy neřádů Turecko, Izrael, nebo kdokoli jiný.

Též je třeba si připomínat, že území, jež momentálně ještě stále kontrolují Kurdové, jsou významně větší než ta, jež Kurdové kontrolovali před válkou. Samozřejmě to zčásti vyplývá z toho, že kurdské jednotky tvořily jádro pozemní vojenské operace proti tzv. Islámskému státu na územích, ze kterých většina arabského obyvatelstva buď zdrhla, nebo byla následně obviněna z kolaborace s Islamisty. Lze nicméně asi chápat, že se při pohledu na mapu v Turecku nejeden zhrozil, kolik že turecko-syrské hranice relativně najednou Kurdové kontrolují.

Samozřejmě neospravedlňuji přilévání benzínu do ohně, nicméně ze strategického hlediska asi lze pochopit, že se Turci pokusí změnit demografické rozložení a politickou kontrolu dříve, než konflikt skončí a začne jakýkoli politický proces, což se dle mého blížilo ba nadále blíží více, než si kdokoli odvážil připustit. Věřte, či nikoli. Stejně jako se snaží měnit demografii jihovýchodního Turecka udělováním občanství syrským Arabům, usádlujícím se v primárně kurdských lokalitách.

Kurdové též nejsou žádným jednotným národem, ba dva hlavní kurdské dialekty – centrální Sorání, užívaný hlavně v Iráku a Íránu, a severní Kurmanží – si navzájem nerozumí. Nejsou ani žádnou prozápadní silou, alespoň ne v Sýrii a Turecku, kde se dále šíří Ocalanův post-marxisticko-leninský komunalismus. Jsou nejbližší sami sobě. Jеden z expertů na emoce kdesi napsal, že Kurdové ubránili západ před tzv. Islámským státem. Vidím to spíše obráceně, tj. nikoli, že místní pomáhali cizákům, ale že cizáci pomáhali místním se s místní hrozbou vypořádat.

Už před syrským konfliktem existovala v severovýchodní Sýrii nepsaná dohoda mezi Asadovým režimem a PYD/YPG o tom, že si druzí jmenovaní mohou dělat, co chtějí, dokud ono „co chtějí“ nebude v rozporu se zájmy Damašku. YPG též nikdy s Asadem nebojovala, ani se nepodílela na „osvobozování“ severní Sýrie od Asadova režimu, o což na začátku konfliktu šlo především, i když už si asi nikdo nepamatuje. Kurdská ambivalence k Asadovi a spol. se následně odrážela na vnímání kurdských civilistů v oblastech, o které dnes primárně Turecku jde. Tehdy menšinovým Kurdům (a hovoříme o dobách před vpádem tzv. Islámského státu) nikdo příliš nedůvěřoval. Ani Arabové, ani jiné menšiny jako Turkméni či Čerkesové.

Není tedy žádným překvapením, že se ve chvíli turecké agrese Kurdové obrátili o pomoc právě na Damašek. Sám jsem se původně divil, že Rusko nevyslalo Turecku jasnější varování před agresí, ale vida, jak rychle se syrská armáda (s čí podporou?) dostala na sever do míst, kde osm let nebyla, je tak nějak vše jasnější. Jako bylo jasné, že Asad nenechá dlouhodobě Kurdům napospas území, která ještě před týdnem nerušeně kontrolovali, a že mu asi zas tak úplně nevadí, že sice dříve, než plánoval, mu k pročištění pomůžou Turci, kteří se navíc v procesu, chtě nechtě, významně spálí.

A v tom asi nejvíce tápu. Erdoghanova malá vítězná může zafungovat pouze tehdy, pokud bude co nejkratší a s co nejviditelnějšími tureckými zisky, jež si ale Turci spíše vytvoří jednáním s Putinem a Asadem. Momentálně to zatím spíše vypadá na klasický scénář: demonstrace síly, náročné a neutuchající boje, ke kterým, nedivil bych se, se přidají teroristické útoky na tureckém území (vždy spíše s nejasným pachatelem) a na konci nějaký paskvil se spoustou nových běženců, o které se kdosi musí postarat. Takže vlastně malá vítězná jako vždy. Ani ani. Ani náhodou.

5. října 2019

VIPs

Šouraje se po Evropské ladím autorádio si říkám, že na letiště dojedu tak akorát. Divím se chování mnohých řidičů, kteří vymýšlejí nesmyslné manévry, aby dojeli o tři vteřiny dříve, vesměs tak nějak arogantně, jako by na silnici byli sami. Netrvá dlouho a důvod zdržení je zřejmý, ťukec na veleslavínské křižovatce. Čtyři policejní auta a uprostřed křižovatky pomuchlaný Superb s espézetkou 00000VIP.

Zlomyslný pocit zadostiučinění na sebe nenechal čekat déle než několik pikosekund. Za všechny samozvané VIPy v českých zácpách. Hned za ním pikosekunda záchvěvu studu z vlastní zlomyslnosti. Derideo ergo sum.