Dobrovolnictví v dobách xichtoknihy

Zcela upřímně se nepovažuji za závislého na sociálních sítích, i když by se asi na mě málokdo mohl zlobit, vzhledem k mému povolání a množství času, které trávím mimo fyzický dosah mně blízkých osob. Xichtoknihu mám vcelku rád, protože mimo virtuální kontakt s jinými vzpřímenými savci funguje jako výborný přehled zpráv a zajímavých textů a informací. Zároveň jsem si setsakradobře vědom, že ten kontakt je právě virtuální, tedy nezaměňuje opravdové vztahy, ba má nebezpečný potenciál je tupit – sledujeme se na xichtoknize, nemusíme se vidět v reálu.

Mám i pár pravidel, nejzávažnější asi s ohledem na zveřejňování vlastního xichtu, ergo je xichtokniha pro mě striktně bezxichtoknihou. Druhé pravidlo se týká nulové tolerance k jakýmkoli projevům rasismu. Tu a tam vymažu známého z přátel za xenofobní pindy, jindy zas píšu xichtoknihařům, že mají špinavé stránky. S tím druhým je nicméně potíž, protože ač se tváří uvědoměle, podezírám je, že třeba skupina s pár set členy a v marginálním českém jazyce, která nabádá k etnickému vyčištění ČR od Romů, nikoho nezajímá. Alespoň mi už dvakrát napsali, že na ní nevidí nic špatného. Zkrátka nerozumějí a nestojí jim za to se s problémem příliš párat.

Rasismus a podobné jevy považuji za nakažlivou, nechutnou špínu, které je třeba se zbavovat hned v zárodcích. Tím spíš, že v ČR nejde o výjimku, ale téměř epidemickou normu. I proto jsem korporaci s odhadovanou hodnotou 80 miliard dolarů nabídl nezištnou pomoc s překladem hlášeného obsahu. Představuji si, že 4,2 milióny českých uživatelů xichtonknihy sázejí jednu stížnost za druhou, tak se asi trochu zapotím, a třeba budu muset omezit jiné volnočasové aktivity, jako třeba plánované hodiny arabštiny. Snad mě ale za to alespoň xichťáci zmíní ve své výroční zprávě. Tak se to u dobrovolníků sluší a paří.

Zlaté ručičky

Včera jsem si vyslechl výborný příběh o jedné koupelně za pár set tisíc. Smontovala soukromá firma na návrh objednatele, načež se po necelém roce objevil několikanásobný defekt na sprchové baterii. Anžto bylo dílo v záruce, zavolali majitelé všudytečoucí baterie zhotoviteli, který přeposlal dodavateli kohoutků. Kohoutkář se dostavil a konstatoval, že před osmi měsíci instalovaný kohout je zcela jiný, než jaký byl objednán a měl být instalován, ba dokonce se jedná o model natolik starý, že je v podstatě neopravitelný.

Nu i vydali se naši hrdinové k soukromníkovi, an koupelnu zhotovil, s reklamací. V odpověď se jim nejprve dostalo popírání defektu („to není možné“), posléze obvinění, že si objednatel sám úmyslně vyměnil novou baterii za starou, a po sérii dalších (prý zčásti hysterických, leč sám jsem nebyl) invektiv a urážek nakonec i původně objednané baterie se slovy, že pán je jistě šikovný a baterii si namontuje sám. Jak ho znám, nenamontuje.

Abychom nebyli zcela kryptičtí prozradíme, že zhotovitelem, který se minimálně ve třech bodech choval v rozporu s českou legislativou, byla teplická firma CBS, od které touto neformální recenzí kohokoli upřímně odrazuji. Dostali možnost uznat a napravit vlastní pochybení, místo toho se zachovali jako bandička hochštaplerů v lepším a podvodníků v horším případě. No tak jim alespoň zahrajeme písničku, ne?

Angkor

Sedli jsme do tuktuku a Samphors nás odvezl k vodnímu příkopu kolem největšího náboženského památníku světa. Průvodce píše, že na prohlédnutí je třeba několik hodin a nejlépe přijít vícekrát. Ve čtyřicetistupňových vedrech i tak vydá jedna hodina za pět lidských.

Třetí den brouzdáme změtí středověkých, původně hinduistických, posléze buddhistických chrámů, a tajeme v tropickém slunci. Po každé superpropocené tůře tuktukem zpět do Siem Reap do sprchy a na masáž. Chmérové jsou veselí a usměvaví i při smlouvání o ceně tradičních kalhot. Místní jídlo též nemá chybu (superdelicious). Říct (napsat) "I love Cambodia!" by znělo hloupě prázdně, tak to psát nebudu a raději si před další atakou angkorských pamětihodností skočím na masáž.