Jelikož se pohybuji v humanitární branži, přijde mi naprosto přirozené, že jedni pomáhají druhým, kteří se nikoli vlastní vinou octli v řiti a jejichž vlády nejsou schopny či ochotny je odtud vytáhnout. Anžto posledních pět let pracuji pro organizaci, která sídlí v zemi, jež na politickou objednávku svých občanů patří mezi top-five držav poskytujících vůbec nevyšší procento HDP na humanitární a rozvojovou pomoc, příliš nechápu smysl diskusí o nutnosti či přiměřenosti přispívaní na bídu druhých. Ha, zdalipak je pouhou náhodou, že se v top-five dlouhodobě drží čtyři monarchie a jedno velkovévodství.
Světem momentálně zmítají tři velké humanitární krize. Nejvíce mediální a lidské pozornosti nepochybně a pochopitelně lákají tragické a dynamicky se vinoucí události v Japonsku. Řada organizací, včtně několika českých, začala sbírat peníze, abychom se cítili dobře, i když japonská strana vcelku jasně prohlásila, že žádnou zahraniční, finanční či materiální pomoc nepotřebuje. Japonsku zdárně konkuruje Libye, kde se, krom vojenských operací, z humanitárního pohledu neovlivnitelných, humanitární rozměr krize odráží na ca. čvrt miliónu gastarbeitrů, kteří opustili zemi a doufají, že jim někdo pomůže dostat se domů. Třetí krize, trvající od listopadových voleb, vyhnala ze svých domovů na půl miliónu lidí. Devětitisícová vojska Africké Unie nejsou schopna zajistit bezpečnost ni základní potřeby civilistů. O Pobřeží slonoviny, případně Libérii, kam značná část běženců zamířila, jsem už ale dlouho v médiích nic neviděl a nečetl.