16. ledna 2015

Běhátko

Vytáhl jsem včera Carla na masáž a on mě dnes ráno zlákal do fitcentra. Pravda, v onom lákání sehrála roli skutečnost, že fitko v mém sousedství, jež Carlo frekventuje, má saunu a džakuzi pod otevřených nebem.

Nikdy jsem neměl posilovny či fitness centra rád, téměř jako nemám rád slovo „fitko.“ Hle, a hned jsem si vzpomněl na spoustu jiných nevábných českých lexikálních mršin či zdrobnělin, jako třeba čauky a ahojky, meníčko nebo když někdo někomu chce písnout. O popelníčku raději nehovořit – já v hospodách žádával jedině popelnici. Všechna diminutiva jsem neexkomunikoval, třeba taková pařbička v mém slovníku místo má, ač s přibývajícím věkem, pravda, spíše teoreticky. Malíček omlouvá jeho velikost, ale jídelníček by klidně mohl být jídelník. Konec odbočky.

Kdysi dávno jsem si vymyslel teorii, že sport, který člověk dělal v mládí, definuje jeho osobnost, a často se lidí na jejich sportovní minulost ptám. Došlo mi při setkání s klukem, který dětství trávil rychlobruslením. Ona to zas tak světoborná teorie není, vím, a určitě jsem nevymyslel já, protože je nakonec vcelku logické, že je lidská osobnost alespoň do jisté míry formována aktivitami, které člověk dělá, respektive si člověk vybírá aktivity, které mu osobnostně vyhovují. Tím spíš v dětství. Já vždy tíhl ke kolektivním sportům a i po skalách jsem lezl primárně kvůli partě. Posilovny jsem opravdu nikdy neměl rád. Na gymplu jsme sice s klukama zdrhali ze školy, ponejvíce před chemií a bižulí, vzali třídnici, aby nikdo nemohl zapsat, a šli na zimák do čerstvě otevřeného fitnessu, ale nakonec nezřídka skončili popíjením vaječňáku na baru. To bylo též naposledy, co jsem vstoupil do posilovny s úmyslem převléci se do sportovního.

Teď jsem si musel dohledat český překlad anglického „treadmill“, i když běhátko zní hezky. Shodou okolností se mi nedávno dostalo zajímavé průpravy, jak si správně v tělocničně vybrat. Akorát že dnes ráno bylo v téměř prázdném sále zrovna čtvrté zleva obsazené velmi těhotnou paní, kterou jsem nemohl ani násilím ani hypnózou přesunout jinam. Navíc jsem měl trochu jinou starost, protože jsem na běžeckém pásu nikdy nestál a třeba mě nenapadlo, že budu mít vlastní televizi, jen sluchátka zapíchnout. A i když bylo mé běhátko po většinu času rychlochodítkem, v napínavých scénách filmu jsem musel hodně dávat pozor, abych udržel krok a nesvezl se z pásu na zem.

Má průprava spočívala i v tom, že si mám dávat pozor, jaký budu mít výhled, což jsem vůbec nezvládl. Celou dobu totiž proti mě tu šel tu poklusával nějaký obtloustlý, potící se Evropan, tak jsem nakonec musel sundat brýle, aby na mě neviděl. I tak jsem ho pak potkal ve sprše, v autě i doma.

Sauna byla zavřená. Dopoledne uklízeli. Nevadí ale, vyzkouším zítra ráno.

10. ledna 2015

Charlie

Nevím, kolik z nás před týdnem vědělo o existenci časopisu Charlie Hebdo, já neměl ani páru. Dnes je CH symbolem čehokoli se nám zachce: Svobody slova, globálního terorismu, sociální nespravedlnosti, nebezpečnosti Islámu, každý si vybere.

Každý si vybere i reakci. Od prostě lidského šoku po paralely s 9/11. Od odsouzení činu pár pomatenců po ztotožnění těchto pomatenců, případně ISIS-u či Al Kajdy s Islámem – jako kdyby Ku-Klux-Klan symbolizoval světové křesťanství. Od cynického posměchu nad tím, jak se západní sdělovací prostředky v honbě za sledovaností, čteností a poslouchaností snaží z pařížské tragédie vyždímat každou kapičku, po opovržení nad tím, že se západní společnost může podělat z několika mrtvých ve Francii, zatímco ve stejné době dvě tisícovky zmasakrovaných civilistů v severonigerijském Baga pomatenci z Boko Haram nezajímají vůbec nikoho.

Přidejme ještě spravedlivé rozhořčení, že Muslimové nikde teroristické útoky neodsoudili, jako by na německých, francouzských, či britských demonstracích byli účastníci při vstupu lustrováni dle svého vyznání. Odsudky pařížských pomatených činů z různých muslimských stran se tak nějak nepočítají, jak třeba kdosi připomeněl pro Fox News, kde se prý též různí odborníci rozhořčují nad nedostatkem muslimské reakce. A zatímco se většina muslimského světa od pařížského útoku distancuje, dodejme, že volání po „muslimské reakci“ samo o sobě dělí reakce na muslimské a nemuslimské, ergo působí nepatrně bigotně kristianocentricky. Mi přijde.

Nu a nakonec tu máme jakousi soutěž na téma, která reakce je adekvátnější, protože každá podobně výjimečná událost poskytuje mediální prostor všem grafomanům světa (viz PK zde) a nejeden se potřebuje a priori vyhranit, aby byl slyšet, vidět, sám sobě zajímavý. Logicky nemohly nenásledovat i hlasy vysmívající se, ba odsuzující použití hash tagu #JeSuisCharlie, protože prý podporuje intolerantní publikace postiženého žurnálu. Přidal se,dle mého dost mimo, i můj oblíbenec Joe Sacco - přišlo mi od něho hodně hloupé, ale i to se stává.

Hash tag přeci neznamená nic více než výraz solidarity s obětmi, včetně těch muslimských, a utvrzení v tom, že podobné útoky nesmějí ovlivnit hodnoty, na kterých naše společnost stojí, i když nemusíme se všemi jejich projevy vždy souhlasit. Spousta lidí považuje karikatury, které v Charlie Hebdo vycházely, za urážlivé. Já názor nemám, nikdy jsem CH neviděl a výraz mé solidarity tedy logicky není vyjádřením podpory karikaturám, které neznám. Musíme zároveň hodně opatrně. Aniž bychom si zatím chtěli příliš připouštět, zachování hodnot znamená nedopustit, aby se na saních fóbie svezli různí populisté, extrémisté a jiní domácí fanatici. Z Francie se již například z úst jisté dámy ozvalo, že stojí za zvážení obnovení trestu smrti. Náš dementní president se koneckonců již též zamyslel nad tím, jak genetický determinismus nedovolí Afričanům žít v Evropě. Co by na to asi řekl... třeba..., francouzský ministr a bývalý poslanec Evropského parlamentu, Kader Arif.

Jakákoli slušná a inteligentní reakce mi přijde legitimní a neočekávám, že se ze všech lidech na zeměkouli přes noc stanou světoobčané, kteří reagují stejně na jakoukoli tragédii kdekoli na světě. Proto mě ani nenapadne vyčítat západním médiím, že popisují stránky o událostech v Paříži, zatímco mnohem krvavější dění v jiných končinách světa zmiňují jen okrajově. Jestli se něčeho v Evropě obávám, není to růst islámského extermismu, ale rozkvět lidské blbosti a všelijakého odporně populistického a totalitního odpadu, který si na boji proti imaginárnímu nebezpečí vybuduje či posílí společenskou prestiž či politickou kariéru. I proto je třeba dokola připomínat: #NousSommesCharlie.

8. ledna 2015

Zimistan

Tak to přišlo. Zeptal jsem se dnes ráno Amdžada, jak se arabsky řekne zima.
- „Šitaa.“
- „Hm, to je asi dost trefné,“ usmál jsem se a přepsal anglicky na tabuli: Shit-aaa!
- „No jo vidíš, my bychom asi psal Chita’, ale takto je to opravdu asi přiléhavější.”

Předcházel týden horečných spekulací, jenž vyvrcholil panickými přípravami. Ve středu odpoledne začne sněžit. Naivně jsem zašel do Carrefouru v City Mallu koupit pár potravin a uviděl národ splašeně se zásobující na několik týdnů válečného stavu. Vzpomínky na loňský rok nakonec pomohly. Minimálně zákaz vycházení, vyhlášený civilní obranou počínaje středečním ránem, přispěl k tomu, že se po městě neválejí opuštěná auta. Zároveň tedy, spolu s médii, vyvolal hodně paniky, včetně mezi našimi zaměstnanci. Část z nich, pravda, uvízla cestou z Irbidu asi na hodinu na zasněženém kopci a po návratu do Ammánu se tvářili, že už mě nikdy nechtějí vidět, protože jsem je donutil se dostavit do práce. Davová psychóza má hodně podob.

Při prvních padajících vločkách propadali panice i kolegové v Ammanu, zčásti díky příbuzným, kteří začali svolávat všechny dom. „Sněží, sněží, rychle se vrať.“

Asi o pět hodin později jsem šel domů i já:

Večer bylo asi takto.

A ráno moudřejší večera, sníh s deštěm naštěstí nesahal výše než po kotníky a po prázdných silnicích se šlo vcelku klidně a svižně. Stalo se mi poprvé, že mě stejně osamělí a zachumlaní protijdoucí i jeden parkující taxikář spontánně pozdravil. Salam, salam.

Prostě den, který by u nás nikdo ani nezaznamenal. Večer prý zas nasněží a o víkendu má mrznout, tak se těšme na další bžundu.

P.S. „Zimistan“ je zima daríjsky (afghánská perština), kdyby se někdo ptal.

4. ledna 2015

Sníh

Trochu jako čekání na Godota, i když tenhle určitě přijde, i kdyby měl jen na chvilku. Předpověděli sníh, takže čekáme a pamětníci vzpomínají na loňskou zimu, kdy sníh během několika hodin paralyzoval Ammán a uvěznil asi 70,000 jeho obyvatel v místech, kde jistojistě uvězněni být nechtěli. Z kanceláří a obchoďáků nebylo jak se dostat. Silnice zasypané natolik, že lidé opouštěli své vozy uprostřed cesty a brodili se domů pěšky. Nikdy dříve prý na třicet tisíc nahodile pohozených aut v Ammánu k vidění nebylo. A našich čtyřicet lidí zůstalo neplánovaně v unimobuňkách v Zaatari, kde každý den horečně rozdávali plynové bomby, aby uprchlíci nezmrzli.

Čekáme tedy. Zítra prý, možná pozítří, popozítří ale určitě. V kanceláři jsem díky nefunkční klimatizaci ztěží klapal do klávesnice, doma si obleču tři vrstvy a budu čekat dál. Na sníh. Na kopci uprostřed jordánské pouště.

3. ledna 2015

Vyloupení

M. pracuje v UNICEFu a za městem si se svou jordánskou manželkou postavil krásný nový barák, který mu před měsícem kdosi vykradl. Přelezli plot, vyrvali žaluzie, rozbili francouzské okno a prošmejdili celý dům. Bezpečnostní kamery na potvoru nezafungovaly, takže když jsem dnes přijel, zrovna montovali nové. A právě dovezli štěně od veterináře, anžto mezi ukradenostmi byl i M.-ův pes. Který nakonec majiteli chybí nejvíc, protož všechno ostatní jsou jen věci a nejhorší na domácích zlodějích je vyloupení, ba znásilnění vlastního soukromí, zóny intimity. Polámané skříně, rozházené oblečení a otisky zabahněných bot v místnostech, kam nezvaná návštěva nesmí. M.-ova těhotná manželka se zatím bojí vytahovat žaluzie a preferuje život v zatemněném domě. M.-ovi se krom psa stýská po kávovaru. Což se u Itala dá ale chápat. Oba trápí ztráta důvěry k lidem, kteří do domu dřív pravidelně chodívali, živená policajty a jinými dobrodinci, kteří neopomínají připomínat, že, statisticky vzato, domácí loupež bývá nejčastěji inside job. Zahradník docházíval párkrát týdně, paní na uklízení denně. Teď prý volají, kdy zas můžou přijít, zatímco se vyloupení manželé rozhodují, jak dál.

Vzpomněl jsem si, jak mě vykradli ve Vladikavkaze. Dodnes si vlastně myslím, že nejpravděpodobnějším viníkem byl syn paní, co mi uklízela, který využil chvilky, kdy se máma nedívá, a sebral pár nahodilostí, na které dosáhl. Druhá varianta byl náhodný kolemjdoucí, který uviděl otevřené dveře bytu. Ať bylo jakkoli, nikoli náhodnou se stalo ve středu, kdy paní chodívala uklízet, a nikoli náhodou se škody omezily na minipřehrávač, foťák, lampičku a pár CD-ček, které ležely u vchodu a byly lehce sebratelné. Po třech policejních výsleších bylo nakonec jasné, že se pravdu nikdy nedozvím, a zůstala jen pachuť z narušení soukromí kýmsi velmi nezvaným. Navíc se seběhlo v srpnu 2004, necelé dva týdny před událostmi v Beslanu, po kterých jsme všichni na pár ukradených cetek zapomněli.

Zapomněl jsem i na ten pocit emocionálního vyloupení, se kterým se M. obtížně smiřuje a dnes mi živě připomněl. Napadlo mě pak, že si v každé štaci pouštím do soukromí lidi, kteří se mnou, ba pro mě pracují, a vlastně ani neuvažuji, zda očekávám či neočekávám, že budou respektovat mé hranice intimity. Rozumím a chápu, že každý je jinak čestný a upřímný, ale pořád mi místo paranoidního strachu přijde důležitější důvěřovat, i když třeba někdy může znamenat, že přijdu o nějakou nepotřebnost. A tak to mám se vším.

1. ledna 2015

Jak na Nový rok

Místo bilancování pohled vpřed a první den prý napoví, jak bude probíhat zbytek. Takže: Po milé silvestrovské pařbičce relativně brzké vstávání, výlet do přírody, sauna, koupání pod termálním vodopádem, večeře v prima restauraci a brzy do hajan? OK, beru, zvládnu klidně ještě třistačtyřiašedesátkrát.