31. prosince 2018

PF 2019

Posledních pár hodin osmnáctého roku a já po dlouhé době přivítám Nový rok v Čechii. Teprve potřetí v tomto století. To jsem už vícekrát silvestrovské slavení zaspal, jako třeba vloni v Erbílu. A klidně bych prospal i dnešní půlnoc, tentokrát z části i s nadějí, že se probudím do něčeho lepšího.

Bývaly doby, kdy jsem tu v poslední den roku heslovitě vyjmenovávával milníky uplynulých 365 (či 366) dní a zkoušel, zda si budu po letech pamatovat, co jsem hesly měl na mysli. Bilancovat mě nějak přestalo bavit. Posledních pár měsíců v prazvláštně všelijakém stavu beztíže mě zas utvrdilo v tom, že novoroční předsevzetí též k ničemu nejsou. Bude, jak bude a jak si zařídíme.

Here is to a great 2019!

19. prosince 2018

Vltava

Má sociální bublina chvíli žila neprodloužením smlouvy řediteli rozhlasové stanice Vltava. Necelý měsíc před jejím vypršením. Za podobné načasování bych asi náš ejčár obšťastnil důtkou. I v Iráku, Afghánistánu či Jižním Súdánu znají zásady slušného chování. V české de facto státní firmě ale asi nikoli. Ne že by se o možném Fíšově osudu nešuškalo už dříve, ale ve slušných společnostech by se mělo formálně komunikovat minimálně s tříměsíčním předstihem. Český rozhlas tedy slušnou společností není.

Sledoval jsem mlčky, protože zaujat. Mám totiž pana ředitele lidsky rád a i intelektuálně, kulturně či novinářsky ho považuji za jednoho z nejzajímavějších českých veřejných zjevů. I proto asi neměl šanci proti mašinerii vechsláků a hochštaplerů, která se motala kolem rozhodnutí o neprodloužení, v čele s generálním rozhlasovým říďou, který připadá jako závistivý a mstivý přizdisráč. Krom toho, že lže, jako když tiskne (hlásá), nesnesl, že lidé, kteří se též kulturou zabývají, Fíšovi fandí. Jako mu fandí třeba i rektor olomoucké university. Nebo rozhlasoví odboráři. Protože je Fíša dobrý člověk (Kláro, nesměj se!), jenže to se dnes nenosí. Vlastně mi nakonec přijde nejhorší, jak kvůli debilům nemůže kompetentní člověk dělat svůj dream job, který mu, dle mého soudu, i dobře jde. Aspoň ale konečně třeba už bude čas na to pivo.

13. prosince 2018

Královská doba

Koukal jsem se na fotbal. Liga mistrů se to jmenuje. Hrál prý nejlepší klub poslední pětiletky, královský. Bez krále, který šel filmovat a primadonovat jinam. Hrál ostudně trapně, byť nikterak proti soupeři z nejsilnějších. A nebylo to úplné béčko ani juniorka. Vzpomněl jsem si na někdejší reklamu stejné soutěže: „Jsou věci, které nelze koupit, na vše ostatní je Mastercard.“ Nebo tak nějak. Fotbalové zápasy tedy určitě koupit jde. I bez Mastercardu. Však by o tom čeští rybáři mohli povídat. Beztak má Mastercard dlouhodobě problémy.

Neříkám, že byl královský zápas koupen, a naznačovat nesmím. Jen byl trapný, až se i hosté divili, jak jde místy vše snadno. Jako jsou vůbec trapné prachy, které se ve vrcholovém fotbale a sportu točí. 2,7 miliónu EUR za výhru v zápase. A to mě, možná trochu blasfemicky, bo jde svým způsobem o mou kůru chleba, moc nebaví oblíbená mediální přirovnání, kolik vakcín, pytlů mouky, učebnic či nakrmených dětí lze pořídit za cenu pěti hamburgerů. Oder?

Devět set tisíc za remízu. Remízová odměna je třetinová oproti výhře, rozdělí si dvě družstva / mužstva, případně jedno mužstvo a jedno družstvo, neboť, podobně jako na tango, i na remízu jsou třeba dva. Zbyde třetina, tedy devět set tisíc europeněz, která jde do fondu a nakonec se jaksi přerozděluje zpět účinkujícím. Bůhví proč, jako by nikdy nebylo dost. Asi na nové kopačky.

Fotbal mě baví od dětství, i jsem nějaký čas čutával seriózněji než na hřišti u Botanky nebo na Políčkách. Čím dál vice ho ale vnímám jako jeden ze symbolů dobového obžerství, kterými se stírá hranice mezi důležitým a nedůležitým. Protože svět je čím dál vice komplikovanější a raději se schovat do pohody, případně si svůj stres z nepřehlednosti vyřvat na jiných. Jako když se stalo moderním v naší zemi nadávat na ”neziskovky,” protože k odvrácení pozornosti od vlastní inkompetence je třeba řvát na jiné. Apropos “neziskovka” nejtěsněji přisátá na státní kase se jmenuje… Fotbalová asociace ČR.

Dobrá, abych se nerouhal zas tak moc, i když se mi opravdu jakýkoli mesianismus dost příčí: V letošní základní skupině bylo remíz čtyřiadvacet, ergo 21,6 ušetřeného miliónu, tedy nějaká půlmiliarda korun, tedy dle stávajícího kursu komodit na neziskovém webu www.skutecnydarek.cz asi 86 400 kuřat, 2 880 oslů s povozem, 24 000 koz, 4 800 vodních pump, 27 000 bezpečně narozených dětí, 25 412 včelích úlů, oblečení pro 36 000 dětí, stejné množství latrín nebo pomůcky pro 1 008 000 školáků. 24 fotbalových remíz. Plus mínus, bez různých nastavení, 36 hodin, z nichž se aktivně fotbal hrál tak polovinu. Zbytek vyplnilo různé chystání, povalování se, simulování, hádání se, hledání či kutálení míče, hlavně že kamery míří na reklamní panely. A ještě zbývá dvacet devět zápasů. Krát devadesát minut each. Možná nějaké to prodloužení.

Jen aby nám to takto ještě chvíli vydrželo.

8. prosince 2018

Za tři kačky

Zajel jsem nakoupit do Alberta a zas si povzdechl, v jaké spoustě výrobků dominuje Agrofert. Odešel jsem nakonec bez masa a v regálech s vybranými mléčnými výrobky musel pečlivě vybírat. Načež doma nakonec stáhl aplikaci „Bez Andreje,“ abych případné následné nákupy urychlil. Sám už nezvládnu. Apka čítá celkem 78 členů holdingu. Kdepak jsou ty časy, kdy se Andrej při skupování českého potravinářského průmyslu schovával za kyperské firmy v obavě, že by jinak mohl přijít o kšefty se supermarkety, jež se jeho sračky zdráhaly kupovat. Teď bereme méně kvalitní potraviny dobrovolně, ba v rámci rodinných nákupů. Jen občas si někdo zasteskne, že je v Německu lépe a levněji. Jak by ne, když v ČR neexistuje poptávka po kvalitě. Sežereme vše a od kohokoli. Doslova i obrazně.

O tom jsem ale úplně nechtěl. Vzpomínka na albertský nákup vytanula kvůli čemusi jinému. Zatímco jsem zkoumal, co je a co není Babišovo (bo Agrofert má dost dotací ze státní kasy a příjem ode mě nepotřebuje), málem mě porazily dvě babky (chtěl jsem napsat „dámy pokročilého věku,“ ale za svou neomalenost si nezaslouží), které se prohnaly směrem ke zlevněninám. Jen za několik vteřin se ale vracely zpět, tentokrát už navykle plouživě, bez vrážení. Jedna na dálku smutně hlásila košík hlídajícímu pánovi v pokročilém věku: „Už to tam nemaj, ale fakt to bylo zlevněný, mohli sme ušetřit tři koruny.“ Nemyslím si, že stačí tři koruny, aby se někteří chovali jako burani. Někteří burani jsou. A za tři koruny jsou ochotni zapomenout. Nebo za koblihu.

7. prosince 2018

Agenti

Bezpečnostní a informační služba vydala výroční zprávu, ve které se mj. v kapitole o kontrarozvědné činnosti vyjímá popis ruské hybridní strategie. Kousek za Ruskem, nicméně v uctivém kvalitativním odstupu, je zmiňována Čína.

Kdo alespoň maličko chápe, jak tyto dvě země fungují, ani trochu se nepodivil. Vlastně by nebylo o čem hovořit. Prioritou čínské zahraniční politiky je, aby se čínští soudruzi měli co nejlépe, a pokud je čínský blahobyt a moc (pro vybrané) třeba zajistit zneužíváním či parazitováním na druhých, nemáme problém. Prioritou ruské politiky není mít se dobře, ale ničit reálné či imaginární protivníky, zejména ty vnější, abychom na ně mohli svést marasmus, který svým nezájmem, neschopností ba parazitismem stvoříme doma. A seznamu nepřátel jednoznačně dlouhodobě vévodí NATO a Evropská Unie, jejichž destrukce je ruskou absolutní zahraničněpolitickou prioritou. Zatímco pro Čínu je jakákoli diverzní činnost v jiných zemích prostředkem k dosažení politických a ekonomických cílů, pro Rusko je cílem samotným.

BIS se ve své krátké (jen pětadvacet stran) zprávě nevěnuje možným příčinám, jen shrnuje fakta, většina z nichž opravdu není neznámá. Nejzajímavější by na celé zprávě nakonec byla relativní otevřenost zprávy a způsob komunikace BIS s veřejností. Než se k tématu rozhodl vyjádřit sociopat, co nám sedí na hradě. Asi se ho totiž dotkl následující odstavec:

„Velikost ruské diplomatické mise a její vysoká „promořenost“ osobami s afiliací na ruské zpravodajské služby dlouhodobě způsobuje nárůst rizik spojených s lehkovážným přístupem českých občanů, zejména politiků a státních zaměstnanců, k neutajovaným, ale interním, neveřejným informacím. Je vhodné akceptovat skutečnost, že pokud protistrana získá dostatek neutajovaných interních informací od většího počtu zdrojů, již akutně nepotřebuje krást informace utajované, a to, že si o někom myslíme, že je pouze diplomat, neznamená, že nepředstavuje riziko či problém.“

Mohl mlčet, ale nevydržel. Ozval se jako potrefená husa, která se navíc potřebuje zavděčit svým ruským chlebodárcům. Dobrá, rozšiřme tedy: mezi největší hrozby České republiky se řadí Rusko, Čína a president Zeman. Jen to pořadí asi bude trochu jinak.

4. prosince 2018

Nebezpečné ženy

Mezi lety 1923 a 1961 se dánskému ostrovu Sprogø říkalo Ostrov nebezpečných žen. Dánská vláda na něm internovala mentálně postižené ženy, původně aby zamezila šíření pohlavních chorob, protože přicvoklé ženy jsou prý lehčích mravů. Bylo částečně založeno na různých pavědách, nikoli nepodobných těm, jež masově a hlasitě hltali němečtí nacisté. Izolace nebezpečných žen měla totiž též chránit čistotu rasy. Sprogø nebylo první. Na Livø se mentálně postižení chlapi zavírali již od roku 1911 poté, co spáchali drobné přestupky, či trestné činy. Jako se do Austrálie posílali zloději ovcí. I když, pokud víme, Britové rasovými teoriemi pobláznění nebyli.

O století později navrhla dánská ministryně imigrace a dalších věcí internaci nechtěných imigrantů na jiný ostrov, Lindholm. Lipový ostrov. Možná též inspirována Austrálií, která již dávno zavírá migranty na ostrov Nauru, které bohužel nemá úplně na vybranou a nemůže se bránit, protože dluží, kam se podívá.

Samozřejmě, že je ministerské xichtoknižní vysvětlení zabalené do hávu bezpečnostních rizik s nutnou dávkou populistického patosu a jakéhos laskavého, domácího nacionalismu, se kterým přeci musí každý souhlasit: „Když je někdo nežádoucí v dánské společnosti, nemá obtěžovat obyčejné Dány (…) Jsou nežádoucí, a musejí to pocítit!“ Raději se ale nezajímat, jak bude v reálu. Pokud tedy nešlo jen o publicity stunt a nic se dít nebude.

Každopádně by se v Dánsku možná měli zamyslet nad tím, zda není na čase najít další ostrov, kam zas zavírat nebezpečné ženy. První kandidátka asi jasná. Anebo vlastně asi Sprogø bude ještě funkční.

3. prosince 2018

Globalizace

Je, když vám během jednoho dne napíše z osmnácti zemí sto omsdesát šest lidí pětadvaceti národností v třinácti jazycích. Sto osmdesát sedm. Osm.

28. listopadu 2018

Alžířan u doktora

Přišel jsem o chvíli dřív a sedl si před kartotéku, protože na neurologii bývá lidnato. Čumím do telefonu a najednou se přede mnou zjeví xicht, který vůbec není těžké přiřadit, byť jsem ho tak deset let neviděl. „Co tu děláš?“ ptá se. Já, že jdu na neurologii, a on že též, ale nejprve se musí v kartotéčně registrovat. Sedím tedy dál a vnímám útržky rozhovoru.

Kartotéka: „Jééé, to jméno znám, nemáte syna?“
Xicht: „Ne, to jsem já, jen jsem trochu zestár.“
Kartotéka trochu vylekaně: „Aha, to asi dělají ty fousy.“ Mezitím se kolem jakoby nic zastavilo několik dalších dam v bílém a zeleném a jedna se na cosi ptá.
Xicht: „To je moje maminka.“ Rozřehtá se svým specifickým smíchem a ptá se: „A dostanu za to aspoň ňákou protekci?“ Načež se omundůrované dámy rozverně zachichotají.
Kartotéka: „Oranžový výtah, šesté patro…,“ ale nestačí doříct, než xicht mávne rukou ke mně se slovy „on mi to ukáže.“

Načež se zvednu a společně belháme o patro výše na neurologii, on na levou, já na pravou nohu, a vyprávíme si vzájemné anamnézy, u kterých dostáváme záchvaty smíchu i poté, co dosedneme v neurologické čekárně. Smích z absurdity setkání i z toho, že už jsme dospěli do věku, kdy si vyměňujeme pomyslné lékařské nálezy, prokládáme zběžnou výměnou základních životních změn za leta, co jsme se neviděli. Zdá se ale, že je toho hodně, takže pivo příští týden? Yalla, budu se těšit.

P.S. Nakonec jsme se i domluvili, že si společně budeme kupovat obuv, jako tito maníci, na které jsem koukal jen pár hodin před dnešním setkáním:

27. listopadu 2018

Good govern(ridd)ance

Přečetl jsem si blog šéfky Světové banky o tom, jak špatné vládnutí podporuje chudobu, a nedozvěděl jsem se vůbec nic nového. Jako spousta článků, které čítávám, mi i tento přišel vcelku simplistický, ale nebyl určen mně, an v řadě nefunkčních a zkorumpovaných zemích žil a stýkal se v nich s lidmi v různých mocenských pozicích. Kristalině tedy odpouštím, i proto, že své povídání začíná vzpomínkou na rodiče s díky, že ji pojmenovali krásně transparentně.

Napadlo mě ale, proč se asi o korelaci mezi špatným vládnutím a chudobou mluví vesměs v souvislosti s rozvojovými a nerozvíjejícími se zeměmi. Začněmež u sebe přeci. Kristalina je z Bulharska, kde žije pod hladinou chudoby téměř čtvrtina obyvatel. A jakpak jsme na tom asi u nás doma?

Krom marasmu a slizu, který tu šíří čelní političtí představitelé včetně mimo jakékoli hranice slušnosti a důstojnosti se pohybujícího prezidentova mluvčího, vnímám rostoucí intelektuální degradaci české politické elity a její nezájem o prosperitu země. Špatně vládnutí v ČR je nepochybně též jednou z příčin, proč máme osm set tisíc lidí v exekuci a poslanci nedávno pod nátlakem různých lobbistů odhlasovali, že se zas tak moc na tom měnit nebude. Protože špatné vládnutí podporuje chudobu, jak víme nejen od Kristaliny. Z učebnic sociologie zase víme, že chudí jsou snáze ovladatelní a manipulovatelní, zvlášť když jsou závislí na externí pomoci, když jim státem podporovaní exekutoři nenechají ani na rohlík s máslem.

Takže ahoj lidi, Agrofert v roce 2017 získal rekordní dotace v hodnotě 2,1 miliardy, zatímco počet občanů ČR pod hranicí chudoby klesl pod milion. Nebojte, letos určitě překonáme. Obojí.

18. listopadu 2018

Stavitel chrámů

Nedávno jsem zrovna někomu o Burácovi vyprávěl. Těžko uvěřit, že už je to jedenáct (jedenáct!?) let, co to zabalil. Srandovní, že při letošní výroční vzpomínce na Buráce vytanula naše trojčlenná mudrování po práci v hospodě U Dragouna, kde bývala v úterý, ve čtvrtek nebo v jiný den obsluha nahoře bez s řádnými provisy, že jsme s napětím sledovali, zda dokáže donést krýgly, aniž by si napěnila poprsí. K našim nekonečným, nezřídka téměř existenciálním rozmluvám o směřování českého školství se tak nějak návštěvy u Dragouna hodily. Aniž bychom tedy specificky plánovali dle obnaženého dne. Tedy mluvím minimálně za sebe, za Buráce, ani Wapmana se zaručit nemůžu. Ať už měli hoši jakkoli, snad má tam nahoře Burác lepší spoludiskutéry, zajímavější témata. Dobrá tedy... a cudnější servírky.

17. listopadu 2018

Devětadvacet

Přemítám, zda mi nemá být jedno, že mi je jedno, jestli se přední čeští politici dnes raději plazí na pietní místo uprostřed noci, protože se bojí, že na ně případný dav hodí vejce. Nebo že kdosi další vyhodil do koše květiny, které plazící se politik na pietním místě zanechal. Nebo že nemám ani trochu chuti vydat se na jakoukoli demonstraci proti či za cokoli. Nebo že mi přijde, že demonstrace, proti nímž stojí mafiánská pýárová mašinérie a ruský desinformační kolos, prohlubují propasti ve společnosti místo aby spojovaly. Ač tak nikdo neuslyší můj beztak bezvýznamný hlas, krom pár kámošů v hospodě a příbuzných, co mi tu a tam přijdou pod ruku. Nebo že se vlastně ničemu nedivím, protože mi divení přijde neproduktivní. Tedy se vlastně divím jen jednomu, a to, jak lidé, kteří jinak vypadají soudně a inteligentně, si mohou myslet, že kreatury, jež momentálně okupují přední politické pozice v zemi, zajímá cokoli jiného než oni sami, a že své zájmy a zájmy svých kumpánů budou hájit hlava nehlava. Asi by mi též nemělo být jedno, jestli premiér odstoupí či nikoli, byť jak správný autokrat jasně národu sdělil, že hodlá zůstat, dokud to jen trochu půjde (čti: dokud jeho pýárová mašina bude fungovat). I když by mi vůbec nevadilo probudit se v zemi, kde jména jako Babiš, Zeman, Okamura, Klaus (starší, mladší, prostřední, větší, menší atp.) jsou jen vzdálené vzpomínky na odpornou pachuť v ústech, jež se už nikdy nebude opakovat.

Sedmnáctý listopad pro mě není lamentem nad tím, co by mohlo být. V povznešené náladě si připomínám, že se máme na české, moravské a slezské hroudě zatraceně dobře. Že dosud žijeme v zemi, která je jakž takž demokratická, kde sounáležitost s NSDAP, KSČ či jinou podobnou partají není předpokladem ničeho (snad pouze koryta ve správních radách, pravda). Že jsme svobodní, chceme-li, a je mi vlastně jedno, že svoboda rostoucí počet mých spoluobčanů vůbec nezajímá (ha, nemá mi být jedno, že mi je jedno?). Holt potřebujeme nejprve vinit klimatické změny, černobylskou havárii, uprchlíky, migranty, Romy, Angelu, šéfa a spoustu dalších, než si (pokud vůbec) připustíme, že za své životy primárně můžeme sami. Ha, možná ale je třeba si připomínat právě toto právě dnes, ve výročí dne, kdy jsme kolektivně, alespoň na pár let, vlastní životy do vlastních rukou vzali.

Devětadvacet let, za které jsem vděčen, jako jsem vděčen, že nemusíme žít v tom komančském marasmu, ve kterém jsem se narodil. Respekt a dík všem, kteří se o to zasloužili. Vzkaz těm, kteří se snaží nás zatáhnout zpět, si nechám na jindy.

9. listopadu 2018

Střílet, střílet, střilet

O pár dní jsem prošvihl výročí výstřelu z Aurory. Jako by po stovce už nebylo dál co slavit. Tedy připomínat. Slavit nebylo nikdy co. S lampyjóny nebo bez. Tím méně, když už dnes víceméně víme, jak se tenkrát seběhlo. Tedy můžeme vědět, pokud chceme, protože zpracováno bylo dostatečně. Jenže vlastně většinou vědět nechceme. Jak se Uljanov se svou bandičkou (a zčásti navzdory ní) dostali k moci, aniž by tak nějak většinově plánovali, natož bývali byli připraveni vládnout. Sto jeden rok od vzletu jedné z nejodpornějších a nejtragičtějších ideologií lidstva, hlásajících diktaturu proletariátu a třídní boj, tedy v reálu násilné převzetí moci na základě ideologických předpokladů a přes jakékoli mrtvoly. A k tomuto odkazu se dosud kdosi hlásí, často zaměňujíce krásné časy vlastního mládí, kdy život byl prima, s ideologií, v níž se životy nejen odehrávaly, ale velmi často i křivily a hroutily.

Pokud si kdokoli chce přečíst jen jedinou knížku o Velké revoluci, asi navrhnu Orlando Figese, který mj. popisuje do té doby v Rusku naprosto neznámého „proletáře“ Lenina takto: „Muž, který se měl stát diktátorem Ruska, neměl téměř žádnou přímou znalost života jeho obyvatel. Kromě dvou let jako právník ani nikdy neměl práci. Byl to "profesionální revolucionář", žijící odděleně od společnosti z finančních prostředků strany a z příjmů z matčina majetku (ze kterého čerpal až do její smrti v roce 1916). Podle Gorkého právě tato neznalost každodenní práce a lidského utrpení vyvolávala v Leninovi "bezsoucitné pohrdání k životu obyčejných lidí, hodné šlechtice... Život ve své složitosti je Leninovi cizí. Nezná obyčejné lidi. Nikdy mezi nimi nežil.“

Psychopat a fanatik, buržoust duší a masový vrah v reálu vzorem pro tisíce následovníků. Včetně hrstky sedící v českém parlamentu.

6. listopadu 2018

Migrační idiocie

Babiška hlásá, že se nepřidá ke Globálnímu kompaktu na migraci, abychom překládali doslovně. Po vzoru rakouské protofašistické vlády. Vsadil bych se, že ani on ani většina vlády české nemá páru, na čem se svět v nečekaném a neobvyklém návalu duchapřítomnosti před pár lety shodl. Byť jsme si tenkrát říkali, že jsou závěry newyorského summitu znouzectné, nicméně jsme si alespoň přečetli, o čem je řeč. Na rozdíl od dnešních zaprděných středoevropských vládců. Pro které nejde o obsah, ale o formu. Kdo by si přeci nechal ujít možnost získávat politické body hlásáním odporu k čemukoli, co obsahuje slovo migrace. A je jedno, že nikdo nemá páru. Vypočítavost a inkompetence nejsou vždy totéž, občas se ale zajímavě prolnou.

5. listopadu 2018

Práskač z Těšína

Před jedenácti lety se objevily zprávy, že vrchní bard dob Pěrestrojky, svědomí trampů, houbařů, chatařů a chalupářů, symbol laskavého odboje proti skomírající komunistické mašině, udával své kolegy estébákům. Hutka o tom napsal píseň Udavač z Těšína. Zmíněný reagoval tak nějak pasivně, nevyvracel, že chodil na StB, jen že kdy vyřkl slova zapsaná v jeho složce. Kdosi mu věřil, kdosi ne, mě samotnému se tak nějak z jeho „laskavých“ textů udělal šoufl.

Od té doby jsem se zúčastnil řady debat na téma udavačství policajtům totalitního státu a pokaždé mě zarazí, jak málo vlastně nakonec vadí. Však také kdo ví, jak to tenkrát všechno bylo, a hoď kamenem, kdos’ čist, a morální špína vlastně neexistuje. Jakoby se hranice mezi správným a nesprávným, čestným a nečestným, čistým a špinavým posouvala rostoucí rychlostí, než exploduje v relativizaci všech základních hodnot a správné, špinavé, dobré a zlé přestane existovat.

Netroufám si soudit, jaké pohnutky či výhružky mohly různé jedince vést k různým úrovním spolupráce s komančskými tajnými, leč ve chvíli, kdy dotyčný nejeví ani známku reflexe nelze než usuzovat, že se zúčastňoval dobrovolně, pravděpodobně se zištnými úmysly. Nesoudím vlastně ani práskače z Těšína. Možná neměl zcela na vybranou, byť se spíš jednalo z jeho strany o čistý kalkul. Že člověk hezky veršuje prostě neznamená, že není svině.

Včerejšek je navíc docela jiná káva. Práskač zcela dobrovolně převzal vyznamenání od jednoho z největších současných diktátorů a masových vrahů, který, jak říkají zlí jazykové, vyhrožuje celému světu jadernou válkou, ale nedokáže zajistit, aby občané jeho země měli topení na zimu. Aneb jak že bylo to pořekadlo o opakovaném stoupání do téhož lejna?

2. listopadu 2018

Žvanící mlátička

Sněmovna odhlasovala nevydání poslance Ondráčka k trestnímu stíhání za to, že si vymýšlel a zveřejňoval lži o prezidentském kandidátovi Horáčkovi. I když jsou české zákony proti haně divné, asi mi je sympatické, že se Horáček z principu ohradil proti blábolení ústavního činitele. Tím spíš, že jde o mlátičku z esenbé s kreditem, jenž by soudnému člověku dovoloval pouze prolézat kanálama. U nás ne, u nás takový lidský póvl volíme do Poslanecké sněmovny.

Ať už si o konkrétních českých zákonech myslím cokoli, přijde mi strašidelné, že čeští poslanci, nikoli orgány činné v trestném řízení, rozhodují o tom, zda kdosi má či nemá být za cosi stíhán. Za cosi, co nemá nic společného s výkonem jeho poslaneckého mandátu. Ať už je to žvanící mlátička, nebo kradnoucí premiér.

Zaujaly mě komentáře politiků, kteří hlasovali proti Ondráčkovu vydání. Nikoli s podivem se primárně jedná o politiky stran, které si s demokracií dávno vytírají řiť. I ty tedy volíme do PSP. A stále více, zdá se. Vesměs se komentáře týkaly skutečnosti, že coby politicky exponovaná osoba by měl mít Horáček tvrdší krunýř. Ironie doby, kdy autokrati a hochštapleři hájí svobodu vyjadřování, zatímco zoufalí demokraté, válcováni ze všech stran politickou lůzou, hledají jakýkoli klacek, kterým by se po lůze ohnali.

Alespoň ale víme, že můžeme o politicky exponovaných osobách vymýšlet úplně cokoli, nejlépe co nejhlasitěji. Zeman žere děti. Pitomio je zoofil s úchylkou na andulky. Poslanec Grospič je sériový vrah.

1. listopadu 2018

Lánské tunely

Viditelně mi to dlouhodobé flákání na rodné hroudě prospívá. Chtěl jsem tedy napsat „v českých luzích a hájích,“ ale většinu času trávím na kanapích a v postelích, tu a tam ve zdravotnických zařízeních a v nálevnách. Takže žádné luhy, natož háje.

Ale prospívá mi, protože mám čas číst a dozvídat se nové informace o tom, jak ty naše luhy a háje sto let po vzniku samostatného Československa fungují. Třeba ty lánské, kde prý v chráněné oblasti soukromého sídla českých prezidentů, kam nikdo nesmí, kancléřův kámoš vyrobil kamenolom, ze kterého dosud pod cenou vyvezl dva a půl tisíce náklaďáků. Kluci a firmy obviněné z manipulace zakázek v čele s Vráťou se viditelně rozhodli v Lánech vyrobit opravdický tunel, prý o rozměru Václaváku.

Hned se vybavila zprávička z konce roku, dle které Hrad přečerpal vlastní rozpočet o 84 melounů (mě by za podobné velmi pravděpodobně vyhodili z práce), kde prý největší zvýšení nákladů zaznamenalo lesní hospodářství (40 melounů), následováno výdaji na Pražský hrad a lánský zámek (34 melounů). Ony totiž ani lomy v chráněných oblastech nejsou zadarmo. Ha.

31. října 2018

O raketách

Platnost Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu se blíží konci. Po jedenačtyřiceti letech. Tak dlouho se chodí se džbánem, až přijde Trump, měli by si asi říkat v Rusku. Je jasné, že Rusko dávno nepovažuje za závazné jakékoli mezinárodní dohody, které byly podepsány před Putinovým nástupem do funkce. Po letech západní shovívavosti, která raději kontroluje zpovzdálí, než dráždí, má ale najednou ve Washingtonu protivníka, kterému je více méně vše jedno, protože tak trochu ničemu nerozumí. Jen že staré smlouvy, které neuzavřel on sám, jsou špatné. Hodně špatné.

Chlapík, sídlící v Bílém domě, má za sebou zároveň spoustu našeptávačů, kteří mu radí, co kde a jak změnit a zničit, aby se hodilo jim do krámu. A „jim“ primárně znamená horní jedno procento americké populace. Které mimo jiné kontroluje americký zbrojní průmysl. Ergo pokud se zamyslíme nad obligátním cui bono v případě odstoupení od smluv o jakýchkoli zbraních, dříve než později narazíme na americkou zbrojní lobby, tu samou, která financuje Republikány i Trumpa samého.

Zdá se, že se Trump maličko utrhává Putinovi ze řetězu. I proto, že cokoli Rusové na Trumpa mají, počínaje třeba dnes již téměř mytologickými záběry prostitutek močících na hotelovou postel, ve které údajně předtím spal Obama, dnes už nikoho nezajímá. Trumpovy odpůrce dnes již nic šokovat nemůže a jeho obdivovatelé ho budou milovat o to více. America first, ha!

30. října 2018

Metály

S třítýdenním předstihem jsem se zamyslel, kdo se asi dostane do výběru letošních Mejlových premiantů a první jména začala létat již den poté. Celá záhada byla nicméně odhalena až ve slavnostní večer, nu tož se podívejme na výsledek tipovací soutěže. Říkal jsem si, že mezi navrženými bude:

Pár estébáku: Vlastně taková průřezová kategorie, jejiž některé zástupce zmiňuji níže. K nim třeba Ondřej Hejma aka Rony, hele ho. Zbořil, Fencl atakdál, jupí jéj.

Bývalí spolupracovníci a spoluveslaři: Kohopak asi mám tu. A hle, bývalý kámoš z vlády Fencl, anebo zbrojař Strnad, který spolufinancoval Zemanovu prezidentskou kampaň. On si ten Milouš už nechává za metály nepokrytě platit. Filo vlastně ze stejného soudku. To ten Syruček o něm alespoň napsal knížku a údajně měl povýšit z STB na KGB agenta.

Fíša mě též upozornil na energetickou šíbryni a agentku STB, Alenu Vitáskovou (krycí jméno “Eva”), která je sama vlastně takovým průřezovým tématem, takže se u ní pozastavím. Krom své role předsedkyně Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových a zaměstnávání kámošek bez řádné kvalifikace se jakožto prominentní zástupkyně plynárenského průmyslu o Českou republiku primárně zasloužila svou křížovou výpravou proti solárním elektrárnám. Nutno podotknouti, že původně nastavená pravidla byla liknavostí měnících se vlád (Fischer nahradil Špidlu) zanechána přespříliš dlouho a bez valné kontroly, což někdy v letech 2008-2010 z fotovoltaiky učinilo business mafiánských rozměrů. A co dál...? Aha, kamarádí se Zemanem, pod jehož záštitou založila “Rychlé šípy,” jež se posléze jaly solární elektrárny kontrolovat, a nakonec stanula sama před soudem za šmeliny kolem nich. Letos v lednu ji odvolací soud osvobodil, protože většina šmeliny (primárně schvalování neschválitelného) se stala před dobou jejího působení v čele ERÚ, a v případě Vitáskové se zkoumalo zavinění na pozdějším neodebrání licencí, když rychlošípní prověrka jejím úřadem tři roky poté musela usoudit, že podmínky pro původní udělení licence nebyly splněny, byť od té doby napraveny. Předloňská kandidátka do Senátu za Úsvit, posléze vytunelovaný svým šéfem Pitomiem. Před pár týdny založila vlastní institut, do jehož čela postavila paní, hájící zájmy proruských ukrajinských separatistů v ČR, ergo jestli krom Klause se Zemanem existuje nepokrytá ruská pátá kolona, dál už nehledejte, jmenuje se Institut Aleny Vitáskové. Si teda ten metál zaslouží, to ano. Za boj proti ekonomickým zmrdům, abychom citovali Mejlu samého.

Objevila se i veselá glosa, že by metál mohl dostat ještě jeden kámoš, který se ve své televizi často potácí na hraně, ba za hranou slizu a idiocie. Kámoš, an nicméně horečně propaguje presidenta, který nemůže než neodměnit. Reflex v laudanu citoval i fiktivně odměněného: „Jsem rád, že si pan prezident všimnul mého velkého nasazení a toho, že dělám Českou republiku lepším místem,“ prozradil Jaromír Soukup během natáčení svého nového pořadu „Intimnosti Jaromíra Soukupa“, ve kterém představuje divákům své spodní prádlo a občas přičichne k cizímu spodnímu prádlu. Připomněl i skutečnost, že minulý rok na mistroství Evropy v moderování obsadil páté místo. Zatím jen satyra, počkejme si ale na příští rok, než budeme říkat hop.

Úlitba Andrejovi: Aniž bych býval věděl, jakýsi jeho nohsled navrhl vyznamenaní přímo Andrejovi, což si asi necháme na další roky, abychom nekalili vodu. Přeci jen vyznamenávat aktivního politika, předsedu vlády, vyšetřovaného za zpronevěru, je ještě brzo. Zase bychom tak ale naplnili kolonku estébák. Spolu s Vitáskovou do kýženého páru. Obtížné rozhodnutí. Nicméně pojďme se podívat na skutečný seznam, je-li tam někdo, kým si préza Andreje metálem jánabráchuje.

Mmm… a hele, Jana Lorencová, "novinářka", veřejná xenofobka, a bývalá poslankyně za ANO, která se mj. proslavila hrdinnou obhajobou Andrejových čachrů kolem Čapího hnízda a veřejným přiznáním, že pokud bude hrozit válka s Ruskem, bude nejspíš první kolaborant.

Normalizační umělec: Tak to bylo trapně snadné. Normalizační symbol, který po letech v porevolučním ústraní znovurozjížděl kariéru na schůzích ČSSD, si nepochybně poctu z nejvyšších od bývalého šéfa ČSSD zaslouží. Jeho písničky si koneckonců pouští i hokejisté v šatně i nejedna lidová estráda. Vláďa Štancl je prostě jednička a lid ho má rád. Prý zpíval miliónům. Bohužel. Pod vlivem nedávné spontánní diskuse o známém italském filmu Tinto Brasse mě napadá, kolik lidí asi kouká na pornografické filmy, a jestli už to též nebude přes milión, že by si nějaká ta p-hvězda taky zasloužila metál. Nechal bych hlasovat na stránkách www.hrad.cz, což je nezřídka též dobré péčko. Pornografický průmysl navíc má prý zásluhu asi na jednom procentu české ekonomiky. Reálné péčko bude často zajímavější, než to hudební s Míšou Davidem. Nebo s Krampolem, dalším vyznamenaným. Nebo se Sýsem za jeho Tvorbu. No to je skvadra tedy…

Nácek se škraboškou intelektuála: Bývala spíš Klausova doména, pravda, tady jsem se mohl seknout. Mejla nemá stejnou tendenci adorovat kohokoli, kdo se tváří dostatečně konzervativně (čti: proti ekologům, homosexuálům, občanské společnosti a angažovanosti). Kámošů s pochybnými, ba téměř protistátními názory má sice Mejla též dost (viz již zmíněná Lorencová a její blábolení o kolaboraci), ale žádný vyložený fašoun… Jen dost obdivovatelů totalitních režimů (Doleček, Procházková...) k nímž se koneckonců řadí i sám pan préza. A paní ředitelka ze školy, která zakázala dvěma dívkám oblékat se, jak chtějí. Glorifikace xenofobie a rasismu (paní ředitelka fandí straně Rozumní) v přímém přenose, kterou ještě pak hájil v rádiu zástupce ombudsmanky a dlouholetý Mejlův kámoš Křeček. Druhý nejvyšší úředník instituce, jež má bránit lidská práva, brání otevřenou rasistku v čele školy, že prý konsistentním postojem čelila nepřátelským médiím. A tím se zasloužila o stát. Česká republika anno 2018.

Akademici a jiná vzdělaná zběř že spíš nebudou: Nakonec došlo i na dost z nich, aby parta nebyla příliš jednostranná. A to je dobře, na momentální nedůstojnost prezidentského úřadu a celého udělovacího aktu nehledě.

Jirka Ovčáček byl mimo soutěž, tomu ho dáme až poslední rok ve funkci. Protože nic nápaditějšího, co by se tolik zasloužilo o rozvoj hodnot, ve kterých chceme společně žít (čti např.: lhaní, přetvářka, agresivita, arogance, disrespekt k jiným atp.), nevybereme.

Tak nějak mimo soutěž je i milionář Pavol Krúpa, který se proslavil šmelinami s Grossem nebo Pitrem, a možná ještě víc svým stále se zintenzivňujícím tažením proti Bakalovi. A Bakala, na rozdíl od Andreje, neříká svým médiím, co mají psát, čímž (leč nejen tím) presidentovi dlouhodobě leze na nervy. Metál pro šmelináře Krúpu coby vztyčený prostředníček Bakalovi. Smart. Ze stejného soudku je koneckonců milovník Putina a velký antiBakalista, Erik Best. Prý se zasloužil o stát, wtf.

A jak se postupně objevovala nová jména, president dále posouval laťku toho, co je možné. Defilé kamarádů a podkuřovačů promíchané pár důstojnými jmény, aby se dalo argumentovat objektivitou výběru. Nicméně ocitujme ze zákona o státních vyznamenáních (zas s díky Fíšovi): "Propůjčením nebo udělením státních vyznamenání ČR jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné činy." Tedy metálem oceňuje stát za zásluhy, ne jeden senilní alkoholik kámoše, a premiér svou kontrasignací nese stejnou odpovědnost za vybrané. Připadá-li mi místy, že je Česká republika zoufalá, nesebevědomá, či zbytečně obhroublá, jsou chvíle, kdy mi přijde ukradená. Ukradená těm, kteří mají moc a rozhodují, a nám (od nás), kterým na ní záleží.

28. října 2018

100

Jednomu dědovi bylo pět, druhému ani tři měsíce. Babičky ještě nebyly ani zdaleka naplánované. A ve Smetanově síni Obecního domu byla vyhlášena republika Čechů a Slováků, která měla s protektorátní přestávkou trvat 74 let. A dnes jsme na stovce.

Nechť bilancují jiní, já se nechám trochu unášet na vlně slavnostní nálady v naději, že dnešní ranní posun o hodinu zpět nemá žádnou symbolickou hodnotu. Happy Bday, česká a slovenská státnosti. Nic si z toho nedělej.

23. října 2018

Istanbulský Hollywood

Saudský “liberální” novinář, Džamal Chášukdží, vešel před třemi týdny do konzulátu své země v Istanbulu, aby vyřídil dokumenty k plánované svatbě se svou tureckou snoubenkou, a ztratil se. Deset dní před svými šedesátými narozeninami. Saudské úřady se chvíli tvářily, že o ničem nevědí, načež přiznaly, že novinář zemřel uvnitř konzulátu při rvačce. To však až poté, co úřady turecké zveřejnily informace o patnácti podezřelých mužích ve vládních službách, kteří se na konzulát dostavili těsně před Chášukdžím, mezi nimiž byl údajně i jakýsi Salah Moh’d Tubaidi, který je dle tureckých médií pitevním expertem, pracujícím pro saudské tajné služby.

Málokdo asi pochybuje o tom, že na saudském konzulátu došlo k brutální vraždě a zametení stop, jako v akčním hollywoodském filmu. Proč by jinak mezi patnáctkou tajných byl i muž, údajně přizván jen pro svou fyzickou podobnost s Chášukdžím, aby byl posléze zachycen na kamerách kolem konzulátu coby „důkaz,“ že zavražděný novinář konzulát opustil po svých. Kdyby nebylo tak morbidní, bylo by asi zajímavé sledovat, jak se saudské úřady dál a dál zaplétají do vlastních verzí příběhu, zatímco jim to mnohem sofistikovanější a připravenější úřady turecké přes vládní média dávají krásně systematicky sežrat. Protože o turecké úřady jde neméně.

Aneb cui bono. Když člověk při poslouchání střípků zapadajících do příběhu Chášukdžího posledních hodin zavře oči, téměř uslyší škodolibé mlaskání z tureckého prezidentského paláce. Gloating. Že by sto let soupeření o (sunnitskou) dominanci na Blízkém východě nakonec vyřešil jeden zavražděný novinář? Dokážu si i přestavit, jak se sami Turci diví, že se Saudové nechali takto nachytat, protože si přeci museli být vědomi toho, že je veškeré dění kolem saudského konzulátu (a patrně i uvnitř něho) bedlivě a pečlivě sledováno.

A že není videonahrávek málo. A že se objevily nebývale rychle, v nebývalé kvalitě a krásně sestříhané. Turecké vládě jsou všichni novináři světa naprosto ukradení, samotná jich kvanta vězní a mučí ve svých žalářích, ale o tom, že jim jejich úhlavní nepřítel takto dá munici k reputačnímu knock-outu a k vyvýšení se na morální piedestal bijců za novinářské svobody a životy, se Turkům nesnilo ani v nejdivočejších snech. A navíc ta třešnička veřejného fackování ze strany tradičních saudských spojenců v čele s USA, kteří se na Turky běžně dívají skrz prsty. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby turecké tajné služby o chystané vraždě věděly, ba se na ní třeba i nějak nepřímo podílely, ale to už se nikdo nedoví. Naopak, Saudové, neznajíce co všechno ještě na ně Turci vědí, budou asi muset k Turkům pro pomoc z vlastní šlamastiky. Nedivil bych se ani, kdyby fanatici z Erdoganova okolí viděli stávající krizi jako příležitost znovuotevření otázky na téma ideologické dominance na Blízkém východě. Necelých sto let po zániku Osmanské říše a sunnitského kalifátu.

Slovo “liberální” jsem v úvodu dal do uvozovek, protože vše je relativní. Chášukdží byl určitě jedním z nejprogresívnějších saudských hlasů ne téma novinářských a občanských svobod, ale ve své podstatě i zastáncem korunního prince Mohammeda bin Salmana. Je asi normální, že modulujeme tón a vybíráme tóninu dle obecenstva, ke kterému hovoříme, nicméně i s odstraňováním některých středověkých praktik je saudský režim stále zakonzervovanější více než lečo. Chášukdží nebyl revolucionář, ale, podobně jako MBS, realistický, stále však dost konzervatívní reformátor, který sice rád hovořil ve velkých konceptech, nicméně si velmi dobře uvědomoval, v jakém stavu saudská schizofrenní společnost je a proč ji může šoková terapie a la arabské jaro naprosto zničit. Ze saudského pohledu byl snad liberál, z pohledu evropského asi úplně ne. Ale to je jedno. Protože, jak řečeno, vše je relativní.

O saudské schizofrenii ale raději jindy. Stejně jako o „reformátorovi“ princi Mohammedu bin Salmanovi, o němž se běžně hovoří jako o de facto vládci Saudské Arábie a jemuž ty uvozovky sluší mnohem více než Chášukdžímu. "Chudákovi" mu teď spousta prominentů hojně odmítá účast na „saudském Davosu“, maxisummitu, který měl orazítkovat jeho reformátorský status. Nedivil bych se, kdyby se část z nich ve skrytu duše radovala, nevědíce, co si vlastně počít s vládcem země, jenž se sice tváří velmi reformně, nicméně stále vládne zemi, kde ve 21. století mnohým nadále imponují ony středověké praktiky. Odmítnout pozvánku se původně nedalo, zato teď se všichni s hlubokým výdechem odhlašují o sto sedm. Stejně jako se začíná hovořit o zrušení západních kontraktů na dodávku zbraní, které mimo jiné již pár let zabíjejí a nechávají vyhladovět milióny civilistů v Jemenu.

A mezitím se dozvídáme další a další střepy z hollywoodského dramatu na istanbulském konzulátu, zatímco turečtí politici křičí: „Chyťte zloděje,“ dle starého známého „kdo nejvíc křičí, pod tím to fičí.“ Chášukdžímu, s největší pravděpodobností rozporcovanému na půdě konzulátu a po kouskách kamsi odnesenému zmíněnými saudskými operativci, to ale život nevrátí. Ani těm stovkám dalších novinářů, kteří skončili rukou saudských, tureckých, syrských, ruských, iráckých, somálských a dalších katů.

Poslední Chášukdžího op-ed zde.

Dopsal jsem a během několika hodin se objevily další informace. Byly publikovány oficiálními médii, nicméně raději předpokládejme, že kdosi kdesi informace dávkuje a cokoli může nakonec být maličko jinak. Primárním zdrojem informací jsou koneckonců Turci, kteří nejsou zcela nezaujatými pozorovateli:
- Mohd bin Salman údajně hovořil s Chašukdžím po telefonu chvilku před jeho smrtí, což téměř připomíná telefonát od kmotra před popravou a vlastně se tak nějak do hollywoodského scénáře hodí.
- Chášukdžího ostatky byly objeveny zakopané před domem saudského konzula (čtu v Haaretzu), což mi už přijde absurdní. Dávno se ví, že aby se člověk stal v určitých zemích diplomatem, potřebuje být ze správné rodiny, na intelektuální a diplomatické vlohy nehledě, ale toto by si asi netroufl dát do scénáře ani hodně špatný autor.
- Asi budu přidávat další a další info, jak se postupně bude objevovat, vypadá to, že nakonec vydá na celý seriál.

22. října 2018

Mobilní Libyjci

Přijde mi, že máloco vypovídá o stavu české společnosti, jako mobilní operátoři. Podstandardní služby za několikanásobně vyšší cenu, než je všude kolem běžné. A se spoustou reklamy. A jako by to nikomu nevadilo. Bavíme se primárně o tom, jaký máme hardware, než kolik musíme platit za jaké služby. Co a kdo jak vypadá, ne jakou přidanou hodnotu nám přináší. Jako v té politice, kdy se nám libí hezky, byť prázdně hovořící celebrity, aniž bychom zkoumali, jak to s jejich prospěchem pro věci veřejné doopravdy je. Asi i proto, že milujeme celebrity, pže když se o ně otřeme, stáváme se sami na chvilku celebritou. Ale o českém celebritismu jindy. Byť je to asi jedna z mých největších výzev (aneb takto dlouho v jednom kuse jsem naposled v ČR byl v roce 2002).

Je fakt, jak mi připomněla nedávno jedna moc pěkná a moc chytrá holka, hodně ovčanů používá firemní telefony a firemní tarify, takže nemusejí ceny mobilních operátorů řešit. Ergo poptávka po rozumných cenách vlastně neexistuje. Já sám jsem v dubnu loňského roku poprvé v životě uzavřel smlouvu s mobilním operátorem. Na dva roky, věda, že se budu maličko více zdržovat poblíž severozápadních Čech. Za to, že jsem se upsal, asi celkově nakonec platím méně (ach ta data!), ale pořád násobně více než v jakékoli jiné zemi, kde jsem za poslední dva roky používal sim kartu, namátkově Libanon, Jordánsko, Ukrajina, Čína, Gruzie. Za polovinu ceny jsem v Jordánsku měl dvakrát více dat a veškeré volání a zprávy zdarma s dodatečnými gigabajty na přístup na sociální sítě. Na Ukrajině stála neomezená data a stovky volných minut dokonce třetinu toho, co si žádá český operátor. Chtěl jsem se podívat, jestli existuje země, kde jsou mobilní služby dražší než u nás, protože přeci musí být, ale nakonec nenašel zdroj, který by srovnával srovnatelné. Protože každý tarif je jiný asi. Třeba v Libyi je ale dost draho, to ano. Prý asi nejdráž na světě.

Téma českých mobilních operátorů, jejichž ceny a praktiky osobně považuji za predátorské, se mi vlastně vrací každý měsíc s novou fakturou. Tu poslední jsem chtěl zkontrolovat dle tarifu na webu operátora, který mě ale ani nenechá si stránky prohlédnout. Prý se musím přihlásit k účtu, což by mi zas tolik nevadilo, kdyby fungovalo a já se mohl k účtu přihlásit. Až jsem si chvíli připadal jak dle starého dobrého hesla: Náš zákazník, náš idiot. Firmička s ročním obratem kolem padesáti miliard korun.

Už se těším, až skončí dvouletý závazek a já se škodolibou radostí vrátím sim kartu, zatímco telefonní číslo odnesu jinam. V Lotyšsku prý operátoři nabízejí nekonečná data a spoustu volných minut a zpráv za polovinu toho, co platím dnes. Sveiki Latvija, jauki satikt tevi. Es tev drīz ieradies, esi gatavs!

19. října 2018

Šestinedělí

Po šesti týdnech pajdání jsem dorazil na kontrolu, abych se dozvěděl, co selfíčko z multimiliónového přístroje (aka magnetický rezonátor, doma zvaný MiReček) prozradí o mém zdravotním stavu. Následkem je ještě jedno šestinedělí, ve kterém mám nadále spíše polehávat v klidu a teple a nenápadně posilovat vnitřní svaly z obou stran páteře. Pak se prý ukáže více. Trpělivě a v téměř permanentní, leč léky, drobnými cviky a občas silou vůle snesitelné bolesti, již ale nebudu srovnávat s tou, která provází procesy, předcházející šestinedělí ženskému. Má lekce pokory.

Další půldruhý měsíc, kdy se vlastně nebude dít nic. Minimálně v porovnání s tím, nač jsem zvyklý. Například už tak patnáct let se mi nestalo, že bych se za tři měsíce alespoň párkrát neproletěl. Ne, že by chybělo tedy. Vlastně nejhorší je nedostatek intelektuálních výzev, které jsou tak nějak spojené s pracovním nasazením. Sice tu a tam moudřím v onlajnových konzultacích kolegům v různých organizacích, ale párkrát už nastala i situace, kdy se abstinující feťák nemohl dočkat další dávky v podobě mailu či skajpu, který se na něco ptá či hází jinou výzvu. Need a fix.

Číst delší texty mi dělá trochu problém, i proto, že chemie, již polykám, mívá různé účinky. Ze stejného důvodu píšu s přestávkami. Mysl je těkavější než obvykle, takže zformulovat větu trvá maličko déle. Může být i věkem, tedy, ale vymlouvat se na prášky a bolest má tak nějak více do sebe. Může být i spánkovým deficitem, způsobeným vstáváním s první bolestí, kterou na večer slupnutá a přes noc vyprchavší droga již nezvládla utlumit. Na víceméně permanentní bolest jsem si už zvykl. Jako jsem si zvykl na porodní bolesti, ve kterých přicházejí na svět myšlenky. Ač mívám momentální pocit viny, když ta či druhá bolest na chviličku zmizí. Stejně jako mi je intimně známá samota, která je tak nějak se stonáním a spojená a jež mě, přiznám se, docela baví. There are all kinds of ways to feel lonely, říká hrdinka seriálu, který mi teď hraje na pozadí. Má pravdu.

Dalších šest neděl nicnedělání, jež bude třeba smysluplně vyplnit a nemít při nich pocit viny, že nic nedělám, který jsem první šestinedělí více i méně úspěšně eliminoval. Dvanáctinedělí tedy prozatím, po kterém klidně může přijít další a další. Sám sobě dávám tři měsíce, po kterých asi začnu blouznit a hledat jiná řešení. Mezitím více trpělivosti, snad i více intelektuálních výzev a méně bolesti. By nemělo být zas tak těžké. Посмотрим.

16. října 2018

Anonisté

Další „významný“ rozhovor ve veřejnoprávním médiu a další snůška slizu. Jako malý kluk, který má radost, že ho na chvíli začal brát vážně někdo jiný, než podobně slizký kámoš z TV Barrandov. I když pár obligátních zmrdů, pár blbečků a nějaký ten onanista, je i na našeho hrdinu trochu málo. Kam se poděly Pasy rajots, pane presidente?

S úsměvem sleduji, jak kamarádi v éteru vytahují různé směrnice a veřejné dokumenty, třeba Kodex Českého rozhlasu: "Pokud je to proveditelné, nepřipustí Český rozhlas k účasti na živém vysílání osobu, u které je důvodný předpoklad, že by se mohla chovat urážlivě, vulgárně nebo je pod vlivem alkoholu či omamných prostředků."

Krom urážek vlastně Mejla zaujal jen jedním. Jako správný demokrat si po nevalném senátním výsledku svých kámošů z ANO spolu s jejím šéfem řekl, že je třeba Senát zrušit. Jasně, že podkuřuje těm naštvaným a neustále hledajícím, kdo tak asi může za jejich zpackané životy. Nemají často páru o tom, jak fungují a vzájemně interagují jednotlivé součásti české správy věcí veřejných, ale řekněme si jednou pro vždy snad: Senát je nedílnou součástí české státnosti a uspořádání moci ve státě, jež je založená na propracovaném systému vnitřních kontrol, rovnováh a brzd. Zrušení Senátu by vyžadovalo rozsáhlou změnu Ústavy a de facto překopání základů, na kterých ČR stojí. Volání po zrušení Senátu a tím pádem změně systému vládnutí v České republice by jednak nepochybně vedlo k narušení vnitřních rovnováh a jednak by bylo v rukou zákonodárců, jejichž stávající kompetence a schopnost nadřadit zájmy země zájmům vlastním je přinejmenším pochybná. Ergo: Navrhovat zrušení Senátu, byť jen coby populistický blábol, může pouze člověk, kterému jsou zájmy ČR naprosto u zadku, zmrd, blbeček, nebo onanista. A ANOnista po prohraných volbách. Anebo diktátor, který chce ústavními změnami upevnit vlastní moc. Nehodící(ho) škrtnout.

Pravda ale, že se bonmotář a píárkobliha chovají pouze dle starého známého rčení. Jen kdybych si pamatoval správně: If you cannot convince, confuse… Ne, to není ono.
If you cannot beat them, join them… Jo, už vím.
If you cannot join them, beat them. Mlať je, až zčernaj.

14. října 2018

Tulák po hvězdách

„Pět let tulákem po hvězdách,“ připomněla Ivka, jak dlouho od týdne, kdy jsem v Tbilisi horečně sjížděl internet v naději, že objevím zprávu, která přebije ostatní. Nakonec mi tenkrát sama potvrdila, že nepřebije, a já si připadal trochu jako idiot, že vlastně volám kvůli vlastnímu ujištění, zatímco ona s děckama musejí prožívat totální peklo.

Potkali jsme se s Mášou v roce 1987, do prváku na gymplu nastoupil s pártýdenním zpožděním, protože měl nějaké zdravotní problémy. Asi cosi typicky prepubertálního. A zánět ucha. My ostatní prepubertálové jsme si hned plaché ucho zafixovali jako tak trochu postiženého. To jsme nevěděli, že coby běžkař má lepší fyzičku než většina z nás sečtená.

Nepamatuji si přesně, jak vznikl Fool Team, jen že první do skal vyrazil Štern a pak postupně vytáhl nás. Hned jsme byli lezením a svobodou s ním spojenou posedlí. Dvoutýdenní červencové putování skálami a bivaky na německé straně (Česko-)saského Švýcarska se záhy zařadilo mezi zlaté body roku a v mnoha lidských ohledech neuvěřitelná léta tovaryšská. Jen Máša napoprvé nejel, nepustili ho rodiče. Bylo nám šestnáct. Mášovi přesně o dva dny méně než mně.

Čtyři Petři z jedné třídy se Šternem coby mazákem a vrchním krejčím, který nám nejen brousil špunty na plátěných kopačkách, aby obroušené podlepoval gumou, ale postupně každému ušil větrovku a peněženku na krk a vyráběl šablony, dle kterých stříkal různé nápisy na různé kusy látek. Coby fanatický býtlsák v dobách, kdy se angličtina v Československu dostávala na milost, jsem nemohl než prosadit, aby byl jeden z nápisů právě od nich. „I’m the fool on the hill.“ Ergo Fool Team. Doteď si pamatuju, jak jsme se trápili při vyřezávání apostrofu do kartonové šablony. Šternovým krejčovským majstrštichem asi nakonec byly čtvery kalhoty, sšité ze závěsů, ukradených z auly teplického gymnázia, kterýžto čin je dávno promlčen, jinak bych ho nezmiňoval, stejně jako nezmiňuji souvislosti přemístění zmíněných závěsů, které beztak, pokud vím, nikdy nikdo nehledal.

Zatímco já po gymplu zmizel do světa, posunuli se tři zbylí členové Fool Teamu na plzeňskou medicínu. Potkávali jsme se stále méně, ze začátku primárně ještě kolem skal, kde zatímco ostatní lezli, já už spíše jen posedával dole s kytarou a brnkal jim oblíbený lezecký hit „But I still haven‘t found what I’m looking for.“ Z býtlsáků jsem holt musel přesedlat na populárnější a modernější hitovky, včetně Mášových oblíbených Flojdů.

Intervaly mezi setkáními se dále prodlužovaly a u dvou dostudovavších dochtorů se stále častěji rámovaly nutností lékařské konzultace. Už na mé první humanitární štaci v Čečensku jsme s Mášou začali hrát hru „řekni mi, co žereš, a já ti povím, co ti je,“ která spočívala v tom, že jsem mu (i Šternovi) poslal lékařem předepsaný seznam léků a on musel hádat diagnózu. Většinou jsem se dozvěděl více méně totéž: „Buď jsi mrtvej, nebo hypochondr.“ Dle nejlepších tradic sovětské medicíny, kde je třeba naordinovat co nejvíce chemikálií a placeb, aby si pacient myslel, že doktor dělá správně. Pak je třeba vyrovnávat účinky a léky navzájem neutralizovat. A otevřít si lékárnu.

Mášovi jsem volal i z Kábulu se zlomeným kotníkem a pak konzultoval, co mi průběžně říkali doktoři, než mě vypustili z dubajského špitálu, kde týden fungovalo neformální lékařské konsilium mezi českým doktorem v Teplicích a indickým doktorem v Emirátech. Dandawate se doktor jmenoval, myslím.

Panovala mezi námi s Mášou nevyřčená dohoda, že jsou velmi příležitostné lékařské konzultace dobrou záminkou k dohnání zmeškaného času a zjištění, jak se kdo má, i když těch piv a setkávání ubývalo, zčásti i proto, jak se Mášovo životní tempo mezi prací (pracemi), koníčky a podnikáním neuvěřitelným způsobem zrychlovalo. Až se nakonec vytrhlo z kola neustále akcelerující centrifugy a přistálo kdesi mezi himalájskými kopci v metrech čerstvého sněhu, který přivál vítr z Indie.

Chybíš, dochtore. Nezapomínáme.

13. října 2018

Dobojováno

Je dobojováno a teplický primátor ani senátor se nemění. Jeden superman se dvěma platy ze státní kasy za to, že zas tak moc nedělá, protože jestli se Jaroslav Kubera jakkoli zapíše do historických análů, bude to s heslem: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pravda, když děláte každé své povolání jako vedlejšák, moc toho stihnout ani nemůžete.

Bodrý bojovník za práva kuřáků a pirátů na silnicích, který s oblibou provojuke idiotskými názory, jež sděluje tak, abyste pochybovali, zda je myslí vážně, a případně se pak od nich distancoval. Podobně jako v práci, když se chlubí, že město Teplice nemá žádné dluhy, čehož se dosáhne tím, že se nikde neinvestuje. Krom tedy pochybného kšeftování se známým místním “developerem,” díky čemuž mají lázeňské Teplice, kdysi zvané Malá Paříž, v centru města nikoli jeden, ale hned dva obchodní domy vedle sebe. A nemají zimní stadion, který před lety sám od sebe z nudy vzplál a na jehož místě týž developer prý staví další zbytečné, ale asi výdělečné monstrum.

Osobně proti panu Senátorovi nic nemám, lidsky mi přijde v pohodě, jen bych ho anglicky asi označil za waste of space (с английского: plýtvání místem). Čtyřiadvacet let na radnici a osmnáct let v Senátu and counting. Přemýšlím, o čem to vypovídá. Asi se z preferencí řadového voliče dá usoudit, že správa věcí veřejných je vnímána jako nedělání ničeho špatného, i když to znamená nedělání ničeho. “Dyk neudělal nic špatnýho,” jako maximální známku kvality, slýchávám docela často, když je řeč o českém politickém brčálníků. Že neudělal nic dobrého, je jedno. Plácat bodré hlouposti a pohazovat bonmoty je v pohodě, pokoušet se o pozitívní změnu je nebezpečné a potenciálně kontraproduktivní, pokud máte ambice v politice pokračovat. My nepracujeme, my o tom mluvíme. A tak dále. Zajímavé. A do voleb s hesly, hlásající změny, jež měl pan primátor se svou skvadrou na starosti přes dvě dekády. Že nic pro naplnění svých retušovaných hesel neudělali, je jedno.

Pamatuji si první Kuberovy výstupy v celostátních médiích, která ho v začátích jeho senátního učinkování vnímala jako jakéhosi senátního šaška, ze kterého vždy vyleze něco mediálně zajímavého, ať už to bude k tématu či nikoli. Vybavuje se i jediný moment, kdy jsem si řekl, že jsem se mohl v Kuberovi mýlit: Za jeho nejvýznamější politický počin považuji jeho vystoupení na sjezdu ODS po jejich největším politickém masakru, kde to téměř vypadalo, že partaj Klausů skončí na smetišti dějin. Zatímco většina řečníků hřímala z tribuny o tom, že to dělají všechno parádně, jen to nedokázali voličům správně vysvětlit (aka my jsme fajn, to voliči jsou debilové), Kubera byl jedním z mála, kteří mluvili o tom, že se partaj musí zbavit image korupčníků a mafiánů, kteří se o ní léta otírali. A teď jsou modří ptáci zpět s nečekanou silou. I díky Andrejově “Ahoj lidi” politice, která z volebního boje udělala bezobsažné píárko a dala nám zapomenout na to, co je pravo a co je levo.

A mezi ptáky sebejistě ční teplický matador. Nejde než gratulovat. I když bych asi býval byl radši, kdyby se na jeho místo (na obě místa) dostal někdo jiný, kdo začne alespoň něco dělat. Ať už ve městě, nebo v Senátu, protože jinak nás za chvíli předhoní i Chomutov, Rumburk, Odry, Broumov, Podbořany, Havířov, Žatec, Litvínov, Most, Vítkov, Karviná a Orlová, abych jmenoval ještě ta města, která jsou stále v dvousetpoložkovém žebříčku kvality života za Teplákovicemi.

9. října 2018

Nimrata

Rozená Nimrata Randhawa, nyní Nikki Haley, nečekaně rezignovala na post americké velvyslankyně v OSN a první, co mě napadlo, bylo, že ačkoli je jednou z prominentních představitelek chaotické a destruktivní americké zahraniční politiky, místo veselení se je asi třeba bát se, kdo přijde po ní. Dle hesla, že čert, kterého známe, je stále lepší, než čert nový, neznámý. Pokud se tedy nevrátí šílenec Bolton, což není asi pravděpodobné, ale minimálně bychom měli čerta známého. Nebo že by Jared?

Je zvláštní, byť asi ne zcela neočekávané, jak byl světový řád závislý na prediktabilitě klíčových demokratických zemí v čele s USA. Jakmile se tato prediktabilita ztratila, začínají mít navrch vládci zemí, kterým namísto blahobytu vlastních občanů jde primárně o blaho osobní a destrukci těch, kteří se mají lépe. Viz například ruská podpora různým destruktivním evropským hnutím, platformám a politickým stranám. A je třeba opakovat, že zatímco se ruské podpoře těší extrémní pravicové, případně separatistické strany, u nás to jsou hned dva prezidenti po sobě.

Nikki odchází o chvilku dřív, než stihla totálně zdemolovat jedinou, jakkoli ne zcela funkční platformu, na které jsou země světa mezi sebou ještě jakž takž ochotny jednat. Za jejího působení v OSN například vystoupily USA z Rady pro lidská práva, a totálně ořezaly financování agentuře UNRWA, která se už přes 70 let stará o zkladní potřeby miliónů palestinských uprchlíků v šesti zemích na Blízkém východě. Nepochybuji o tom, že po jejím odchodu z funkce nikomu a nikde lépe nebude.

Ale nevzdávám to.

7. října 2018

Metály

Je to pět let, co jsem se tu zamyslel nad Zemanovými praktikami (zne)užívání úřadu ku prospěchu vlastních kámošů, kdykoli dojde na výroční vyznamenání ke vzniku republiky. Už se těším, kdo bude na seznamu letos. Tipuji pár estébáků, několik bývalých spolupracovníků a členů stejného vodáckého klubu. Andrejovi taky úlitbičku asi, když už se dá šmelit úplně se vším, zato s akademiky a jinak vzdělanými a reflektivními lidmi je asi třeba být opatrný, aby náhodou někdo neodmítl. Přidat nějakého, nejlépe normalizačního (co mají rádi všichni) umělce, protože ti nejsou oprsklí a nemají veřejné názory. Nakonec třeba nácek se škraboškou intelektuála. Nu a Jirka Ovčáček by se už přeci, kluk, měl též dočkat. Hlavně pořádně nasrat tu kavárnu, aby zbytek národa mohl zlomyslně hýkat. Těšíme se.

3. října 2018

Duben začátkem října

Znalci anglické (anglo-americké) literatury vědí, že v dubnu začínají dvě stěžejní veršovaná díla. "April is the cruellest month breeding / Lilacs out of the dead land," píše T.S. Eliott ve své Pustině v dobách, kdy už se asi cítil Anglánem (přesto raději závorka výše). "Duben je nejkrutější měsíc rodící / šeříky z mrtvé země."

O pět set dvacet dvě léta dříve zemřel autor jiného, rozepsaného díla, jehož dubnový začátek jsme se houfně učili na zkoušku z anglické literatury, až si z nás otrávení vyučující dělali legraci, kdo že si ve fingované středoanglické výslovnosti zapamatoval více řádků.

Otevřel jsem dnes ráno a téměř zaplakal nad známým, byť v paměti již dávno značně vykostěným:

Whan that April with his showres soote
The droughte of March hath perced to the roote,
And bathed every veine in swich licour,
Of which veru engendred is the flowr;
Whan Zephyrus eek with his sweete breeth
Inspired hath in every holt and heeth
The tendre croppes, and the yonge sonne
Hath in the Ram his halve cours yronne,
And smale fowles maken melodye
That sleepen al the night with open yë […]

Takto daleko jsem si nikdy nezapamatoval tedy, ale když jsem teď začal po dvaceti letech zas číst, srdce zaplesalo, a odkudsi se objevil omamující pocit obrovské radosti. Čta text, který jsem naposledy louskal někdy v pětadvaceti, a učil se pár řádků horkotěžko nazpaměť, abych se nenechal zahanbit kamarády (Michal byl v tomhle nejhorší) a udělal dojem na vyučující v naději, že když už si vytáhnu středověk, o kterém zas tak moc nevím, alespoň trochu oslním (little did I know...). A teď se mi po stránkách defilují krásně vykreslené postavy canteburských poutníků .

Mám najednou pocit, že bych měl znova přečíst většinu literatury, kterou jsem četl kdysi jako jiný člověk. Ale krok za krokem. Kdo ví, jak dlouho budu marodit. I když těch knih bylo více než dost. Začnu Chaucerem a uvidím, jak daleko se dostanu. Těším se ale jak malé děcko.

P.S. Nikde jsem nenašel český překlad prologu, tak jsem poprosil strejčka gůgla, když jsme již v tom 21.století, ať mi alespoň udělá podstročník, ač středověká angličtina geekům viditelně úplně nesedí:

Kdyby se v dubnu objevil sakra
Břetislavský náčelník se podíval na kořen,
A koupil každou žilku v švihu,
Ze kterého je zapotřebí průtok;
Whan Zephyrus vykukuje s jeho sladkým bravou
Inspirován má v každé holt a zuby
Obilniny a mladý syn
V Ramovi má polovinu,
A smuteční ptáci dělají melodie
Spánek v noci s otevřenou

1. října 2018

Romská clona

Zaujal článek v a2larm.cz, který přeposlal kamarád, o tom, jak jsou každé komunální volby soubojem o to, kdo vymyslí nejrasističtější heslo, aby se odvedla pozornost od skutečných problémů. Kouřová clona. Třeba příběh šmelinářů s byty z mosteckého bytového družstva Krušnohor, kteří brojí proti lůze pod značkou SMM. Což prý původně znamená Sdružení Mostečanů Mostu, ale spíše připomíná skupinku Sado Masochistických Magorů. Článek i o tom, jak média naprosto nezvládají svou roli.

Založím si ho sem, protože podezírám, že se k němu budu asi vracet.

28. září 2018

Svátečně

Svatý Václav, zavražděný mladším bratrem (pravděpodobně) na den před 1083 (nebo 1089) lety, patron český a moravský, symbol české státnosti, díky němuž si dnes nikdo nekoupil ani housku. Spor mezi bratry se v legendách primárně líčí coby spor o náboženské směřování země, mezi katolizačními snahami Václavovými a Boleslavovým lpěním na starých, pohanských zvyklostech.

Líčí se i spory politické a Václavova tendence více podkuřovat Sasku, proti emancipačním snahám Boleslavovým. Někteří historici pak tvrdí, že Václavova smrt mohla být dílem náhody, když se oba bratři potkali před kostelem a Václav se choval tak trochu jako arogantní idiot. Každopádně historie nepochybuje o tom, že se mladší z bratří, byť bratrovrah, o českou státnost zasadil a mnoho více než kníže Václav, jehož nejvýraznějším mezinárodně-politickým počinem byla porážka od saského krále Jindřicha Ptáčníka.

Možná začátek seriálu “Naše slavné prohry,” který pokračoval například husitským povstáním, Bílou horou nebo třeba Mnichovem. A každá prohra stojí kus sebevědomí a hrdosti a buduje syndrom obviňování druhých z jakýchkkoli vlastních proher. A, jak to již bývá, každá historická prohra je opředena mýty, se kterými se obtížně vyrovnáváme.

Jako si dosud myslíme, že Husité byli bojovníci za svobodu nikoli v Žižkově táboritské verzi či mezi pražskými stoupenci Jana Želivského z dnešního pohledu (i třeba z pohledu Palackého) de facto militantní fundamentalisté. Nejen proto, že Marxisté přejmenovali jejich počiny v “husitské revoluční hnutí,” se kterým nám pak léta myli mozky.

Jako se dosud o Mnichovu mluví jako o zradě, se kterou jsme nemohli nic dělat, i když bylo vcelku jasné, co, kam spěje a Československo mělo minimálně pár let na to, aby se dokázalo na německou expanzi přpravit, znajíc velmi dobře spojeneckou pacifistickou politiku. Jak nedávno napsal Jan Urban ve svém téměř brutálním textu, dalo se dělat mnohem více, nicméně o tom se příliš nemluví. Mýtus o malém národu, utlačovaném a zrazovaném ze všech stran je snazší.

Oslavy české státnosti tedy zčásti oslavy kolektivní neochoty stavět se čelem k vlastním prohrám a nedokonalostem, možná zakořeněným v kodifikaci proher slavných, historických. Sklon ke svádění viny na druhé není národní, je lidský, i když se u nás projevuje tak nějak intenzivněji, mi přijde. Už i tím, s jakým despektem se často bavíme o druhých, nezřídka naprosto neznámých lidech. Jako by vinit jiné, aniž bychom se zamýšleli nad vlastním podílem na situaci, která se nám nelíbí, bylo řešením, na které pak není třeba myslet.

Hledě na vlajky visící na druhé straně ulice, na škole a lázních, netuším, jak si spoluobčané připomínají dnešní svátek. Předpokládám, že většinově nikterak slavnostně, což je asi v pořádku, zvlášť když je ze státního svátku prodloužený víkend. Beztak o svatém Václavovi nevíme prakticky nic, jen co o něm po staletí psali jiní.

Na mě samého sedla nepatrně slavnostní nálada, živená zvláštním pocitem odhodlání. Nedat se. Nehledě na vytrvalé pokusy zevnitř společnosti podlamovat českou státnost živením negativních nálad a demoralizujícím falešným nacionalismem, hrajícím na struny ublíženosti a externalizace viny za cokoli, co se nám nelíbí. Nedat se, i když česká státnost dostává docela na frak.

25. září 2018

Kapu zas

“...tak to máš ještě deset let do důchodu,” počítá rychle s přízvukem hovořící důchodce se špatně sedícím příčeskem, který se před chvilkou přiznal, že je rodilý Bulhar. “Devět,” opravuje ho oslovený, “ale rád budu pracovat co nejdýl, ne jako ta verbež, co se fláká a jenom bere dávky.” “Říkal mi kolega, co si taky pro dávky chodí, že než si jdou vyzvednout peníze, odložej doma zlatý řetězy, ale že je jinak jezděj Mercedesem...”

Do té doby spíše srandovní diskuse mezi dvěma chlapíky eskaluje rychle a chtě nechtě mě začíná vtahovat do děje, až si musím opakovat: “Neposlouchej, nemíchej se do toho,” jenže mé radary začínají houkat.

“Cikáni zasraný, bych je všechny nahnal do práce. Nechal bych je zametat Štúrovu ulici, svině líný, aspoň tři hodiny denně, ať makaj,” dostává se do varu připomínkou dříve Koněvovy ulice v Trnovanech, leta jeden z teplických symbolů sociální degradace, kam jsme chodívávali na Štědrý den ve dvě na dvě do hospody U dvou piv, kde se krom nás scházeli bezďáci, socky a postarší prostitutky. Nebo to bývala Marxova? Engelsova?

“Klid, klid,” říkám si, “nemá cenu se vměšovat, beztak nic nezměním.” Upřeně koukám na obrazovku telefonu a hledám hru, která mě zabaví natolik, abych nemusel poslouchat. A v hlavě stále intenzívněji vibrujjí slova klasikova: “XYZ nemůže za vaše posraný životy!” Dosadit lze cokoli, tentokrát, jak jinak, dosazujeme Cikány.

“Některý berou i dvacet tisíc. A kámoš mi říkal, že jim stát přispívá i na ledničku.” “Nemakaj, jenom berou prachy, já bych je hnal.”

Usmál jsem se a asi mi unikl nějaký zvuk! Sakra! Zásadní chyba! Všimli si? Rozhovor ztichl a já cítím několik pohledů upřených mým směrem. Panicky hledám na telefonu kulečník, hypnotizuju mobil předstíraje maximální soustředění. Pohledy neustávají, načež se mě největší bijce za práva tvrdě pracujících, jinak vcelku sympatický chlapík, zeptá: “Vy nevěříte?” Než se stačím nadechnout - koneckonců mě opravdu nenapadá, co bych měl či mohl říct, ozve se z dalších křesel duet dam, které se zatím do rozhovoru nezapojovaly: “Dyk je to pravda!”

“Třeba si o tématu nejdřív něco zjistěte ,” vypadne ze mě nakonec. Nechci se pouštět do diskuse. Ne že by diskuse hrozila. “Dyk je to pravda,” opakuje jedna z paní, “dostávají i peníze na taxíka, aby si mohli sociálku vyzvednout.” Zas mě nenapadne nic jiného než “Opravdu?”

Ale pořád jako by se očekávalo, že řeknu víc. Dobrá, nesměle opakuji omleté, že problém spočívá v chudobě a sociálním vyloučení, na kterém vydělávají podnikatelé s chudobou včetně předních politiků. Že nejde o to, jestli je člověk bílý, černý, žlutý nebo zelený, ale o to, jaké má možnosti a příležitosti. Jak je chudoba cyklická, protože, když už má člověk jednou cejch, i tu práci hledá špatně, protože mu nedůvěřují, anebo je práce špatně placená. A že máme u nás milión exekucí, které se týkají úplně všech. Hledám, lovím, jak debatu odvést od rasistických tirád, ze kterých mi krvácejí uši, někam jinam, a zjišťuji, či se alespoň zdá, že mám zastání z naprosto nečekaného směru.

Šišlající dvojice nejprve potichu, jako by vyplašeně sleduje, ale když říkám, že je těžké dostat se ze začarovaného kruhu chudoby a že práce pro chudé je špatně placená, dcera přikyvuje a nesměle zopakuje mé: “špatně placená.” I maminka v křesle přitakává, byť po druhé už nezopakuje. Mám pocit, že jsem řekl dost a zmlknu, možná se i maličko stydím, že jsem se nechal vtáhnout do nakonec banální diskuse. Bijec se naštěstí rozpovídá o sobě. Trefil jsem se, našel jsem téma, ufff...

Firma, kde pracuje, skončila a najít práci v pětapadesáti není žádná sranda. Hle, další cejch, ze kterého se zle dostává. Navíc spousta lidí dělá na černo, takže on, který platí daně a sociálku, vždy vyjde se svými dvěstěpadesáti na hodinu dráž. Viditelně ho trápí, co a jak dál, tak mu trochu podkouřím, abychom zas nesklouzli k původní litanii: “Hrůza, asi velká konkurence, co?” Než se vloží do rozhovodu Bulhar se svým: “Ale kdepak, dneska nikdo nechce pracovat, řemeslníci nejsou, to za komunismu museli pracovat všichni a jak bylo.” Jo, jo, jak bylo, nikdo neměl nic a všichni měli stejně a bylo fajn. Protože nebylo komu závidět a koho z čeho vinit. Nadávat na komanče samozřejmě šlo, ale to si zas málokdo nahlas dovolil.

Tentokrát jsem dokapal jako první a zatímco debata odplouvá směrem ke krásám komunismu, zvedám se po odpojení z křesla a s přáním hezkého dne odbelhávám. Obohacen o další vhled do kolektivní české duše v provinčním menšeměstě. Vstříc vlastnímu životu, ze kterého neviním vůbec nikoho.

23. září 2018

Kapu

Paní sedící napravo křížem ode mě s někým telefonuje. Není těžké uhodnout o čem, protože má telefon namířený kamerou na své předloktí. I když má sluchátka a já vietnamsky neznám ani slovo. Telefonát skončí záhy a paní trpělivě čeká na konec. Pak se beze slova zvedne a odkráčí.

Chlapík proti mně přišel se mnou, ale začal o chvilku dříve. Tváří se sebejistě, ledabyle, téměř otráveně. Dává jasně najevo, že tu není poprvé, že je mazák. Jako by se ho netýkalo. Když ale zazvoní druhé sousedce telefon, usměje se a rozverně zabrouká vyzváněnící melodii.

Druhá sousedka, nalevo křížem ode mě, dává c-káním, hlasitými vzdechy a kroucením hlavy najevo, že se omlouvá za vyzvánění telefonu, který nakonec nachází v kabelce a přikládá k uchu, aby vysvětlila volající(mu), že nemůže hovořit. Volající se ale očividně stále na cosi vyptává a paní potichu a trpělivě vysvětluje. Když zavěsí, rozhlédne se s omluvným úsměvem kolem sebe, pak se zakloní v křesle a zavře oči. Než telefon zazvoní zas a celý rituál se opakuje. I s pobrukujícím sousedem.

Paní vedle mě dává c-kající protisedící shovívavým úsměvem najevo, aby si nic z vyzvánějícího telefonu nedělala. Když si myslí, že by všichni přítomní mohli poslouchat, trochu nejistě pronese: “Jsem tu dnes naposled.” Načež se ozve vyhýbavé kolektivní zamručení. Možná proto, že je dnes naposled, přišla i s asi sedmiletým vnukem, který celou dobu postává vedle babičky, srkaje Sprite, nevěda, co sám se sebou. Zůstane však zaujatě o chvilku déle a babička ho musí při odchodu popohnat udiveně vlídným "póóóď, deme," které jako by v sobě obsahovalo otázku, proč se kluk zdržel.

Uvolněné místo ihned zaplňuje její vrstevnice, jež též přišla s doprovodem. Dcerou, které bude podobně jako mně. Obě jsou téměř bez zubů, leč neustále mezi sebou něco nahlas drmolí. Asi aby zakryly rozpaky z kontaktu s okolím (a možná i z prořídlého chrupu), jedna šišlavě opakuje, co řekne druhá: “Jo, tak já si tady sednu.” “Jo, sedni si tady.” “Berle položim sem.” “Dej ty berle sem.” “Aby mi bylo pohodlně.” “Jo sedni si pohodlně a já se mezitím zeptám, jak dlouho to bude trvat.” “Jo, zeptej se, jak dlouho to bude trvat...” Sehrané jsou geniálně.

Z mé druhé strany přivezl rusky hovořící muž svou stařičkou matku na vozíku. Přesedla do křesla, které syn různě naklání, aby se jí sedělo pohodlně. Když maminku uvelebí a jde si, dle vlastních slov, sednout do auta, začne staruška cosi vysvětlovat personálu. Chvilku poslouchám a pak jak šplhounek pomůžu s překladem. Maminka neocení, překvapený personál ano. Ostatní takysedící po mně pomrkávají špetkou nedůvěry, že při odchodu z místnosti nemohu než pozdravit hřímavým “do svidanija!”

Bylo nás šest. Vlastně postupně sedm na šesti seslích. Panoptikum provinčního pohraničního města. Dvakrát týdně spolu v částečně pozměněné a na místě se měnící sestavě nesměle mlčíme. Mezi námi kmitají milé a usměvavé sestřičky a kontrolují, komu jak rychle roztok stéká do žíly, jestli se netvoří boule a na nikoho nejdou mdloby. Zapojit, zrychlit, zpomalit, odpojit, zalepit a zhruba za půl hoďky do svidanija. Two down, eight to go.

20. září 2018

Komunální zrůda 2018

Napsal u Loun bydlící kamarád na xichtoknihu:

“Přijímám nominace do soutěže Komunální zrůda 2018.

Vhodný Kandidát by měl v předvolební agitaci použít slovo Parazit, Nadvláda Bruselu nebo Chránit hranice, migranti, geneticky, lůza, selhání všech vlád, štědrý sociální systém, normální nebo běžný lidi. Bonus je za likvidace.

Kdo bude mít komplexnější paletu, obdrží bodové hodnocení v rozmezí 1-4 robejšky

Nutnou podmínkou je kvalitně osvojená dovednost vyhledat a upozornit na původce všech potíží, dehumanizovat ho a zároveň se tvářit jako nekorektní disident a utlačovaný bílý heterosexuál.

Opět kvalitně předvedená věc může získat body, 0,1-0,9 orbánu

Severozápad bude přepočten koeficientem 0,75, aby si vůbec kdo nejni vocáď zasoutěžil”

© JČ na FB, 20. září 2018

Přišlo mi strašlivě výstižné, coby vhled do duše průměrného českého voliče. Alespoň tak, jak ho, jistě na základě vypracovaných mediálních, sociologických a nevím, jakých ještě analýz, vnímají ti, kteří se o voličskou přízeň ucházejí.

Jednou z výhod nemožnosti procházení se po okolí, je i izolace od hrůz, volajících z volebních plakátů. Z těch pár, které jsem zahlédl v Teplicích, mě asi zaujala láska k sousedům, volání po čistotě, případně izolaci špíny (předpokládám, že v kterékoli podobě, představivosti klást meze nebudeme). Některé dvojsmyslné, jiné za hranicí pochopitelnosti (opět ale: modří už vědí, a mohou si dosadit cokoli je zrovna trápí, protože i s tím dokážeme pomoci). Zatím asi vede mostecký exnáměstek jakéhosi ministerstva s volebním heslem: “Jen deratizační prostředky na tu havěť nestačí! Nulová tolerance nepřizpůsobivým.” A k tomu pár usmívajících se mladic. Rukavice jsou dole, už si na nic nehrajme. Volkischer Beobachter hadr. Navíc u nás ještě s tím imbecilním, spikleneckým mrkáním: “Jako vole, jenom vole, jako naznačim, jo, vole, mrk, mrk, však ty, vole, víš, vole, co mám na mysli, vole, ne vole?”

Vlastně ani nevím, co bych k Honzovu komenáři dopsal, přijde mi vyčerpávající. Komunální zrůda 2018 je ale pro mě i kdokoli, komu se z podobných hesel nezvedá žaludek.

Napadají mě i jiné věci. Třeba, jestli dnešní lidová politická tvořivost neamnestuje údajně nejarogantnější volební heslo v novodobé historii, se kterým přišli v roce 1996 do parlamentu Modří ptáci. Byť jejich “Dokázali jsme, že to dokážeme” možná symbolicky začalo jejich politický sešup (anglicky asi třeba “nosedive”), který pak zanedlouho potvrdil pakt mezi Zemanem a Klausem, známý pod jménem Opoziční smlouva, o němž se za sto let budou děti učit jako o začátku éry klientelismu, masové defraudace a morálního marasmu.

Dvacet let od oposmlouvy nám éterem létají zblitíhodná hesla, mířící na frustrace a pudy nejnižší. A místo toho, abychom autory hesel veřejně a hlasitě posílali do patřičných mezí, například proto, že nechceme žít ve společnosti, která kohokoli z jakéhokoli důvodu ostrakizuje, spíše spiklenecky pomrkáváme. Zatímco důležité problémy, jako je třeba neadekvátní školství, socio-ekonomický úpadek určitých lokalit (včetně mého kraje) a skupin obyvatel (včetně důchodců a svobodných matek), chudoba, sociální vyloučení, na kterých nepokrytě vydělává i mnoho politických elit (včetně poslanců, členů vlády a presidenta), nikdo systémově neřeší.

To už nakonec fakt lepší plakáty, na kterých jakýsi jouda tvrdí, že je všechno v pohodě, protože má telefon na Babiše. Andrej totiž všechno zařídí (včetně pokračující debilizace a zrůdizace veřejného prostoru).

War is peace. Freedom is slavery. Ignorance is strength.

P.S. A nakonec ještě jednou odkaz na výborný materiál na aktualne.cz o chudobě v ČR.

18. září 2018

Černé zrcadlo a Velký Vejšin

Líbí se mi seriál Black Mirror, který zkoumá dystopické scénáře moderních trendů a vynálezů. Až na pár výjimek mě zaujala fabulace i lavírování na hraně uvěřitelnosti a aplikovatelnosti. Netuším například, do jaké míry si autoři dílu “Nosedive” (česky asi například “Sešup”), popisující společnost, kde se lidé navzájem bodují přes sociální síť, byli vědomi plánů čínských soudruhů podobné bodování zavést. Plán na zavedení Systému společenského kreditu byl koneckonců oznámen dva roky před premiérou inkriminovaného dílu a od letošího roku se prý začíná postupně rozjíždět. Včetně sankcí za nízké skóre. Vedle všudepřítomných nápisů, důležitá součást velkobratrzace Země středu, která se, dle mého, opírá ještě o jeden komponent.

Zablokovavše většinu západních sociálních sítí, nahradili je soudruzi sociálními sítěmi svými, mezi kterými dominuje WeChat, čili Weixin (čti: Vejšin), který už má přes miliardu uživatelů. Asi nejvíce připomíná Whatsapp s pár vylepšeními, a jakými. Vejšinem si můžete objednat auto (jak jinak než čínskou verzi Uberu) a hlavně jím můžete platit.

Na rozdíl od platebních karet, které uplatníte v platebním styku relativně ojediněle, má každý krám a restaurace, ba pouliční obchodníci, svůj QR-kód, který si telefonem naskenujete a pošlete prachy.

Pravda, "platba mobilem" není nic nového, i když se ve finančně konzervativní (a stále dosti negramotné) českomoravské kotlině zatím neujala. Představa, že správce / majitel / provozovatel / kontrolór sociální sítě s miliardou uživatelů má i přesný přehled tom, co si kdo kde kupuje, mě však tak nějak abstraktně děsí.

Trend je navíc zcela jasný ve prospěch mobilních plateb, čímž v realitvně dohledné době nejen prakticky zmizí hotovostní transakce, ale člověk nebude mít na vybranou, než se zavejšinovat. Předpokládám, že je jen otázkou času, než se nakupovací tendence projeví v bodech společenského kreditu. Plus za zeleninu, ovoce a zdravou výživu, mínus za chlast a cigára, dodatečné body za nákup partajní literatury, a následně na tom všem v duchu čínského kapitalismu postavíme ten správný business model, kde společenký kredit navádí k tomu, co kupovat a co nikoli. Naprosto fascinující, oder...?

War is peace. Freedom is slavery. Ignorance is strength.

13. září 2018

Záda

Žádné drama, jen maximální pruda, ve mnoha ohledech vlastně dost banální. Mimoděčný pohyb a najednou se nehýbu, jak jsem zvyklý. Sedět a ležet můžu, stát a chodit příliš ne. Ještě že máme v teplických parcích lavičku na lavičce. Až jsem se zaradoval, že jsem našel přeci jen něco významně užitečného, co vedení města, neměnící se už téměř třicet let, udělalo. Vedení města, jež je jinak proslulé tím, že krom prodeje majetku hochštaplerům, spekulantům a mafiánům, vládne pod heslem “kdo nic nedělá, nic nezkazí,” a pak se chlubívá výborným hospodařením, protože na konci roku zbude spousta peněz, které jinak asi šlo moudře investovat. Mnoho důkazů o tom, že “moudře” existuje, ale zatím těžko pohledat. Než jsem začal registrovat lavičky. Jéééj!

Hej hou, hej hou, chodím v předklonu o holi od lavičky k lavičce a říkám si, že bych asi příliš neměl. Zároveň se potkávám s českým zdravotnictvím anno 2018 a je to zajímavé. Třeba reputace nemocnice v padesátitisícových Teplicích není příliš vysoká. Někteří dokonce vtipkují, že se tam jen chodí zemřít a raději dojíždějí do 17 km vzdáleného Ústí nad Labem. Všichni spolužáci, kteří v teplické nemocnici po vejšce začínali, už jsou dávno jinde. Máša, se kterým jsem v nemocnici byl naposledy prohlédnout v Kábulu zlomený kotník, bohužel už pět let mnohem dále, než bychom si kdokoli bývali přáli.

S nehybnou části těla, neznaje přesnou příčinu stavu potřebuji dvě relativně akutní procedury. Po několikerých telefonátech jsem se nakonec dopátral nemocničního oddělení, které může poskytnout infuzi. Nejbližší termín za měsíc. Během obtelefonovávání jsem se mj. dozvěděl, že podobnou službu poskytovávala vícerá oddělení, ale prý chybí sestry, které by dělaly. Přišlo mi roztomilé zavolat do zařízení existující k poskytnutí specifické služby a dozvědět se, že službu nemá kdo poskytnout. Trolejbus bez řidiče. Hospa bez výčepního. Lezli mu tam lidi, tak musel zavřít. Nemocnice Na mýtince. A jsme doma.

Po CTčku, jež potřebuji k potvrzení, vyloučení, popsání, směrování (nehodící se škrtněte) výhřezu plotny, jsem se zatím nepídil. Na radu povolanějších počkám na pár dalších vyšetření. Navíc když jsem sháněl CT termín pro svůj rozhašený kotník, dostal jsem nabídku za tři měsíce. Tak jsem, dnes už téměř rok starou, doktorovu žádanku přimagnetil na lednici a odjel pracovat do Iráku. Třeba teď zvládnu dva v jednom. Možná i do konce roku.

A mezitím se belhám na krátké vzdálenosti a neklesám na duchu. Letenku na Kypr jsem zrušil, práci v Sýrii nepotvrdil. Uvidíme, jak se vyvine a jak nadcházející čelní kolize s českým zdravotnictvím asi dopadne. Zas se ale upřímně těším, jak si popovídám rusky a snad i procvičím tězce nabyté základy arabštiny, aneb v našem zdravotnictví potřebujeme migranty mnohem více než v premiérském křesle.

2. září 2018

Cedule

Zmíněná zdánlivá internacionalizace Země středu je vidět na různých nápisech, které napomínají občany a návštěvníky, jak se chovat a nechovat. Přehršel příkazů, nařízení a doporučení na každém kroku, nezřídka kontrolována lidmi, speciálně zaměstnanými za tímto účelem. Jako děžurné v ruském metru, nebo Pomocná stráž VB, i když mnohem civilnější, nenápadnější. Asi dokud se cokoli nesemele.

Na rozdíl od informací, které vám poradí, jakým autobusem či vlakem se vydat, co sníst či vypít apod., jež by jistě ocenil každý čínsky nehovořící návštěvník, většina návodu ke správnému chování funguje i v angličtině. Nedivil bych se, kdyby součástí plánu na dvojjazyčnost byl i vzkaz 99 procentům čínské populace, která anglicky nenapočítá do tří: Hle, jsme mezinárodní, otevření... Not!

Anglické překlady všudepřítomných nápisů jsou alespoň zábavné, i když ne vždy zcela srozumitelné, protože ani u nich nejde o obsah, ale o vzhled (formu). Netrvalo dlouho, než jsem začal sbírat a rád se podělím.

Multiinstrukce jsou velmi časté. Seznam věcí, které se nesmějí relativně standardní.

Chodbička byla opravdu najednou maličko strmější, ale jen maličko, přesto bylo třeba upozornit.

Trochu mi připomíná titulky k jednomu filmu, které jsem nedávno editoval. Slova jsou správně, gramatika žádná, přesto s nevelkou měrou představivosti vydedukovat lze.

Spousta nápisů lze číst jako návod k životu.

Kdo by nepřestal degenerovat a dělat koniny po přečtení následujícího?

Jdou i nápisy nabádajíci ke změně zaběhnutých obyčejů.

Aneb s čím vším se v Číně běžně chodí na procházku.

Nelze než souhlasit.

Copak asi policajti dělají ve volném čase (krom karaoke, rozumí se)...

Neméně oblíbené jsou pokusy o překlad místních názvů.

Jindy zas nevíte, co se po vás chce. Hlavně opatrně...

Akutní houpání je pro sraby.

Jinak než opatrně se drbat ani neumím...

Kdo se trefí, má za tři.

A nebojíme se být ještě více explicitní (nápis uvnitř kabinky tureckého záchoda na letišti v Šenžen).

Ležení ani lhaní není povoleno!

K cestě za duchovnem je jen jediná alternativa, aneb proč by jinak existovala cedule s nápisem "z kopce" ukazující z kopce?

Samozřejmě, že se u zákazu plivání plive, u zákazu kouření kouří, pod cedulí zakazující povalování leží atp. I k tomu ty cedule jsou, aby umožnili rebelům saturovat jejich touhu po rebélii a ostatním aby zapisovaly do podvědomí pravidla správného chování. A Velký Bratr jen tiše přihlíží.

1. září 2018

Memento

Prvního září na vždy spjato se začátkem beslanských událostí, které dokážu vyvolat do své operační paměti během pár vteřin, a jejichž hrůzu už asi nic nepřekoná. Alespoň doufám, že ne. Čtrnáct let ode dne, kdy vypuklo několikadenní peklo, jež pro mnoho rodin nikdy neskončilo. Vzpomínáme.

30. srpna 2018

Čínská antiglobalizace

Pořád nedokážu úplně uchopit, ale asi mi nejvíc rezonují paralely s osmdesátými lety v Československu. Včetně nepatrně jiné módy, která je maličko mimo. Osmdesátým se podobá i téměř totální společenská, informační a jazyková izolace. S jedním velkým rozdílem, že země s půldruhou miliardou obyvatel nikoho jiného nepotřebuje. Se socialismem či komunismem též nemá dnešní Čína příliš společného. Krom všudypřítomné symboliky. Asi žádná země by neměla kapitál na sociální jistoty pro šestinu světové populace.

Partajní propaganda sice jede dál, zatímco v zemi už dávno panuje totalitní konzumní kapitalismus. Ani vlastně není proč kverulovat: zboží je všude spousta a ve velmi dobré kvalitě. Konzument je přesycen a zároveň je mu během krmení dokola připomínáno, jak za jeho blaho může báťuška a jeho následovníci. Jako když po kulturním vystoupení v jedné putyce na scénu naběhl jakýsi politruk a něco půl hodiny horečně kázal. Zatímco většina obecenstva poklimbávala.

Aniž bych byl o tom nějak usilovně přemýšlel, automaticky jsem si asi představoval, že socio-ekonomické změny v čínské společnosti s sebou tak nějak přirozeně a samovolně přivedou i postupné otvírání a internacionalizaci. Ani náhodou. Primárně asi proto, že na rozdíl od jiných totalit, ta čínská je absolutně soběstačná a nikoho jiného nepotřebuje. Dokáže levně a rychle vyrobit cokoli, a zároveň úplně nestojí o to, aby se na její území hrnuli jiní, ať už jde o provozovatele specifických webů, aplikací, korporát, nebo třeba i turisty. I těch má Čína dost vlastních.

Země, jež je symbolem globalizace světového obchodu, a momentálně jedním z nejagresivněji expandujících světových “investorů”, je zároveň jednou s nejuzavřenějších společností na světě, kde se nenajíte, nic si nekoupíte, ani se nikam nedostanete bez online slovníků, přejíce si, aby překladač trefil alespoň polovinu toho, co se chystáte sdělit. Jen si instalovat něco jiného než google translate, protože google je vypnut. Konverzace přes obrazovku telefonu má ale něco do sebe, stejně jako třeba soutěžení s příbuznými, kdo dostane více žádostí od místních o společné foto. Též přes telefon, jak jinak. Enjoy!

Jídelníček v restauraci přes telefonní překladač - ani nevím, co jsme nakonec jedli...