10. května 2016

Sedmadvacet let od pravěku

Devátého máje, Mezinárodní den ideologů. Světových ideologií tedy, jež se horlivě předhánějí ve vlastních verzích gerojů a nepřátel, u nás dosud na ideologických premisách, jimiž nám čtyřicet let po válce vrchnost vymývala hlavy. Nedávno mě pobavil například Alexandr Zaldostanov, aka Chirurg, aka Putinův kámoš, aka motorkářské vymýtko, když se ho zeptali na rusko-německý pakt ze začátku války. Hodně špatně sehraný údiv a odkaz na bordel v hlavě tázajícího.

Narodil jsem se 27 let po skončení druhé světové. Přesněji tedy, přijmeme-li - jen tak, aby se neřeklo - za konec války 1. září, kdy Japonci podepsali na palubě USS Missouri svou kapitulaci, 27 let, 2 měsíce a jeden den. Kromě toho, že všichni staře vypadající dospělí byli tehdy ukrutně mladí, mé povědomí o druhé světové bylo a dosud z velké části je jako o pravěku, jenž jsem směl poznávat jen skrz zpočátku primárně účelové individuální a kolektivní interpretace. Znamenalo například, že Stalin se nikdy nepachtil s Hitlerem a společně nevymlátili Polsko, americká armáda nikdy neexistovala a poslední velitel 311. bombardovací perutě Britského královského letectva za druhé světové se nejmenoval Jan Kostohryz, DSO.

Letos si připomínáme 27 let od 17. listopadu. Přesněji tedy, 19. ledna 2017 se narodí lidé, kteří budou mít stejný historický odstup ke konci komančské totality, jako já mám ke konci druhé války. Na rozdíl od mé válečné zkušenosti proběhlo posledních 27 let ve svobodné společnosti, kde problémem je přehršel informací, než jejich nedostatek. Postkomančské verze gerojů a nepřátel však zdaleka nejsou tak negativně vyhraněné, jako byly válečné vzpomínky, a denně vidím, jak obtížně se lidé orientují ve světě, který nabízí celé spektrum barev, nejen černou a bílou. Asi i proto mi přišlo důležité si uvědomit, že pro dnes rozené je takzvaně sametový listopad stejným pravěkem jako pro mě druhá světová.

Ba, ba, přiznám, že mě inspiroval výtečný blog Vladimíra Kučery, an jsem si dal k snídani v hotelu uprostřed Oslo, tak se tu o něj též podělím.

9. května 2016

Tatort

Dlouho se mi dařilo istanbulskému letišti vyhýbat. I když jsme se naposledy smířili a já na usmířenou dostal apgrejd do byznyz klásu. Bez týdne přesně přes rokem. Teď jsem tu zas. Po další probdělé noci, jejíž větší část jsem zatím strávil srolovaný na sedačce s číslem 16B. Za rok se nám istanbulský hava limani trochu rozrostl a má „oblíbená“ hospa je přestavěná. Oblíbená jen proto, že měla nejlepší internet. Za euro na den. Jinak nic moc. Cena internetu zůstala, tak alespoň nějaká stálice.

7. května 2016

Koncerty

Prý inter arma silent musae. Nikoli když má jít o solidní PR jako předvčírem ve znovudobyté Palmyře, jež je, na nedávnou destrukci nehledě, stále nejimpozantnějším památníkem římské kultury na Blízkém východě. Světoznámý orchestr pitěrského Mariinského divadla pod taktovkou Putinova přítele a jednoho z nejlepších dirigentů současnosti Valerije Gergijeva. Mezi sólisty i jiný presidentův přítel, v Panama Papers zamotaný cellista Sergej Roldugin. Nakonec na obrazovce i prezident sám. Téměř na témž místě, kde vloni pár děcek popravilo 25 vojáků syrské armády.

Samozřejmě je dobře, že syrská armáda s mohutnou ruskou podporou vyhnala tzv. Islámský stát z Palmyry. I když by mě zajímal podrobnější rozbor toho, proč a jak se ISIL vůbec do Palmyry dostal. Též nemám nic proti Bachovi či Prokofjevovi, ba naopak, oba patří mezi mé velké oblíbence. I asi chápu Putinovu strategii vymývání primárně, leč nejen ruských mozků. Gríša Paťomkin asi v hrobě tleská. A syrská a ruská letadla bombardují největší syrské město Aleppo s obzvláštní zálibou v trefování nemocnic. Zhruba ve stejnou dobu, kdy probíhal koncert, to napálili do jednoho z uprchlických táborů v Idlíbů, kam mnozí z Aleppa zdrhli. A i když nálety polevily, většina místních v Sýrii nadále asociuje ruské vojenské "úspěch" spíše se zvukem raket, bomb a barelů. Takže příště asi spíše Andante z Haydnova 94. opusu, Vladimíre Vladimíroviči.