18. listopadu 2014

Burác

Hodně jsme spolu pívali a kouřívali a společně s Wapmanem do toho ještě vymýšleli, jak zgruntu reformovat české školství. Já pak odjel za hranice všedních dní a nechal všechnu práci na Burácovi. Už tenkrát mi při pivech občas vysvětloval, co mu chemie dělá v hlavě. Nakonec to zabalil. Přesně před sedmi lety a asi čtyři roky poté, co jsme se viděli naposledy. Vzpomenu si občas, Buráci, pokaždé rád, a doufám, že se tam máš dobře.

17. listopadu 2014

Čtvrt století

Nebudu vzpomínat, co jsem dělal, když. Nejsem sentimentální, i když po Průstovsku rešeršovat perdůované tempsy mě vcelku bavívá. Vzdechnu jen, jak je skvělé, že jsme se zbavili Komančů a toho odpornéhe politicko společenského zřízení. I když se ukazuje, jak nepřipraveni jsme byli a dosud jsme na život ve světě, ve kterém se očekává, že vezmeme plnou odpovědnost za vlastní osudy na sebe. Včetně přehršle rozhodnutí, které musíme denně činit. Jak jsme stále v rozpacích z toho, že i ve svobodné společnosti existují vychcánkové, kteří mají navrch, protože ignorují dohodnutá pravidla, a jak mnozí reagují apatií, v horším případě vlastním vychcánkovstvím. Jak pokračující nesvoboda naší společnosti pramení z ignoranství, elementární, chytrolínstvím zakrývané hlouposti a neschopnosti naslouchat a analyzovat informace, které k nám proudí, a jak si namísto toho utváříme názory na základě bizarních předsudků a osobních sympatií k nositelům nejobskurnějších myšlenek a teorií, kterým věříme natolik, že je volíme do parlamentních komor a naposledy i na Hrad. Jak omlouváme vlastní hloupost a sklony k patologickému chování – viditelné například na pokračující popularitě různých extrémních a populistických uskupení, počínaje tímiž Komančy a konče Pitomiem, Dělnickou stranou či stávajícím ministrem financí – pokřiveností druhých. Místo abychom s tou pokřiveností všemožnými způsoby bojovali, jen ji nakonec podporujeme. Jak, ač již pětadvacetiletí, se stále chováme jako nezodpovědní puberťáci.

Nehledě na to vše ale jsem bezmezně rád, že žijeme ve společnosti, ve které žijeme, že bráchovy děti nikdo z titulu státní moci nebuzeruje za to, co si oblečou, a že můžou nejen snít, ale i se pokoušet ty životní sny naplňovat. Čtvrt století svobody. Je sakra co slavit. A všichni Komančové ať klidně puknou, anebo se odstěhují do Pchjongjangu.

Tenhle bilanční, i když nijak strašlivě optimistický rozhovor se mi líbil, tak se třeba taky mrkněte.