25. února 2019

Gottwaldov

Před jednaasedmdesáti lety se Klement vrátil z Hradu a rok poté po něm pojmenovali město, jehož název předtím zůstával beze změn po šest staletí. První zmínka z roku 1322 ho tedy, pravda, přepisovala Slyn.

Před padesáti lety se v průchodu domu u Václaváku zapálil Jan Zajíc na protest proti Klementům a jejich okupujícím bratřím. Těm, co by nás i dnes s radostí přijeli zachraňovat od chimér. Na tancích.

Podíval jsem se, kdo je na Pražském hradě dnes a kdosi rozvinul transparent s xichtem Putina, Zemana a Okamury. I proto, že protestovat se dnes smí. A stále více tak nějak musí, aby se zabedněnost, škodolibost, nenávist a extremistické názory nestaly normou.

Vzpomínku všem obětem komunistického režimu.

22. února 2019

Veřejnoprávně

Jedu si autem a Štěpán Macháček začne vysvětlovat, jak že se to má se zbytky tak zvaného Islámského státu. Málem jsem se přitom vyboural. A ne, že bych byl najednou v transu z jasnosti a propracovanosti zpravodajových argumentů.

K jedné informaci (poslední bitva je u konce) přidal pár domněnek a více nesmyslů. Napadlo mě, že by asi pan Macháček měl vědět, že když je člověk zpravodajem na Blízkém východě, měl by se o regionu něco naučit. Jinak bude Český rozhlas dál hlásat bludy, které pak s radostí přejímají naši pologramotní politici.

19. února 2019

Štěstí

Dokončil jsem Úvod do psychologie na Yaleově univerzitě a dostal jsem hlad. Ne proto, že jsem šestitýdenní kurs prošel za týdny dva. Ani proto, že posledním tématem byla behaviorální ekonomie a měřitelnost štěstí. Že prý si po všech těch teoriích, pokusech a úchylkách na závěr dáme něco pozitivního. Hezky podle Kahnemana, který vědecky potvrdil, že konec dobrý, všecko dobré.

Vyšel jsem stmívajícím se Šanovem hledat potravu a cestou zpět se v lázeňském parku najednou probral ze smršti různorodých myšlenek. Z jedné strany mi do očí svítil úplněk a z druhé stejně velké, jen trochu méně vzdálené, hodiny na budově Vojenských lázní. A ze třetí strany Orion, který mi již dávno svítí na cestu, jak se praví v jedné, asi třicet let staré a zatím ne příliš slavné básni.

Štěstí není muška zlatá. Je to dědičná chemie v mozku.

17. února 2019

NE

Politická strana pro všechny je politickou stranou pro nikoho, respektive politickou stranou pro sebe sama. Když její šéf prohlašuje, že nestojí na žádné ideologii, protože bude pro všechny, neznamená to, že všichni budeme z její činnosti profitovat. Znamená to, že strana samotná bude dělat tu to a tu ono, aby sama profitovala co nejvíce. A země bez jasné vize a směru nakonec neodvratně zakrní a zvadne. Až je mi trapné to vůbec chrlit. I třeba připomínat, že už tu jedna taková partaj údajně pro všechny byla. Táž, co nastolovala zmíněnou diktaturu proletariátu.

Na rozdíl od některých mých známých se mi nedělá ze šklebícího se mafiána fyzicky zle, jen se periodicky vrací smutek z toho, že lidé, jež považuji za soudné, mu tak snadno, ba rádi sedají na lep. Přitom je jasné, že ke svému majetku přišel podvody a mafiánskými praktikami, že lže, jak a kdy se mu zlíbí, že je ochoten svým ambicím obětovat vlastní děti i že ta jeho agitka, dnes zvaná pý ár, je strašlivě průhledná. Že prostě dělá z lidí kolem idioty, a nejen idioti mu na to sedají. Což je asi nejtěžší si domyslet. Když z vás někdo dělá idiota, a vy mu na to sednete, nestáváte se automaticky idiotem. Pokud si tedy dokážete včas uvědomit. Kde je ta hranice ale…

Dnešní stranický sjezd probíhá dle očekávaného scénáře. Počínaje fotkou s vlajkou a všeobecně známým citátem z Masaryka, jenž na sociálních sítích kdosi již vtipně přeformuloval na „nebát se a čerpat.“ Pokračuje vtipkováním nad autoritářským vedením (vítězný mančaft se přeci nemění). A konče… kdo ví, jak to vlastně skončí všechno. Že nás prezidentsko-premiérské duo směle vede do etického a morálního marasmu, není třeba připomínat. Nedávná varování (poté, co jsme všem slíbili vše) z finančního resortu možná nenápadně naznačují, že se nás chystají přivézt i na mizinu.

15. února 2019

Echsperti

Baví mě, když se mou různí mediální experti souhlasí, a ani mi nevadí, že o svém souhlasu, ba o mé existenci nemají ani páru. Baví mě i vyrovnávat se se skutečností, že tu a tam je semnousouhlasící součástí uskupení, jež je mi v lepším případě krajně nesympatické. Jako třeba dnes ODSácký politolog, Petr Sokol, který mě v přímém vstupu na ČT24 citoval téměř doslova, když glosoval komančský útok na současného ministra zahraničních věcí, řka, že jde primárně o snahu se opozičně připomenout a zviditelnit se na společensky více méně nezajímavé téma, jež nicméně, zejména mezi proruskými trolly, vyvolává značné emoce. Jen se trochu divím, že se nepřidali trollové z SPD.

Ve zkratce řečeno komančům vadí, že ministr zahraničí prosazuje moderní prozápadní zahraniční politiku. Asi nejvíce je naštvala Petříčkova nedávná návštěva Ukrajiny, kde jednoznačně pojmenoval ruskou okupaci Krymu a roli Ruska v konfliktu na východě Ukrajiny. Ani o jednom člověk minimálně znalý kontextu nepochybuje. Komančové ano, protože loajalita k velkému bratrovi přebijí veškeré informace a spolehlivě vypíná mozkové závity již po několik desetiletí. Je srandovní, že soudruzi obviňují ministra z nehájení českých zájmů, protože dostatečně nehájí zájmy ruské, jež chtějí hájit oni.

Zatím mi připadá, že v Petříčkovi máme snad jediného ministra vlády, který má hlavu a patu a, zdá se, i kvalifikaci k výkonu své funkce. Mezi bandičkou pologramotných bafuňářů docela nevídaný zjev, asi proto i tak ve srovnání s ostatními členy vlády září. I proto leze komančům i ruskému agentovi na hradě na nervy. Lepší ocenění si asi sám nemohl přát.

Je důležité připomínat, že ač se ohánějí demokracií, jsou dnešní komančové stále totalitní stranou, věrně se hlásící k odkazu marxismu. Jednou z jeho centrálních doktrín je nastolení diktatury proletariátu, aneb nechejme hovořit mistra autora: „[…] prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.“

Sám jsem docela trpělivý a na nastolení diktatury proletariátu nijak nespěchám. Jestli se ale soudruzi nemůžu dočkat, ať se, coby experti na zahraniční politiku, přesunou do míst, kde už tento ráj na zemi existuje. Venezuela, Bělorusko, Kuba, Čína či Rusko volá.

13. února 2019

Sportovně

Beethoven pro Elišku složil sonátu, agent Bureš prý Martině postaví halu (tentokrát nikoli pro polské kuřata). Protože když někdo sbírá slávu na sportovním kolbišti a tím probouzí naše vlastenectví, je třeba ukazovat, že jsem součástí stejné skupiny. Navíc nám v naší republice naprosto nutně chybí ovál na kroužení dokola na ledě.

Je jasné, že si lidé v dětství či mládí spíše vybírají sporty, které jim osobnostně pasují. Dávno se proto nových známých, včetně vybraných kandidátů na pracovní pozici, ptávám, co v dětství dělali za sport. Ne že bych dle toho vybíral, či existuje správná odpověď, jen mi přijde důležité pro pochopení osobnosti tázaného.

Na základě mého velmi nevědeckého zkoumání existuje značná korelace mezi lidmi, kteří se věnovali kolektivním sportům a jejich schopností práce v kolektivu, včetně dovednosti řešit problémy konzultativně, naslouchat, ocenit názory jiných atp. Ne že by všichni obdivovatelé individuálních sportů byli sociopati, ani náhodou, jen jsou některé sporty více introvertní než jiné, více kompetitivní než jiné i třeba méně férové než jiné.

I v kolektivních sportech jsou rozdíly mezi dělníky a primadonami, mezi sólisty a těmi, na nichž mančaft (с немецкого: Mannschaft) stojí. Coby bývalý fotbalový stoper, který vidí vše před sebou, rozdává přihrávky a diriguje minimálně část orchestru prostě nemohu mít tuto teorii nerad.

Vlastně jsem si poprvé uvědomil s bývalým kolegou, který mi prozradil, že v mládí dělal rychlobruslení. Zafungovalo jako epifanie. Trochu jsem předtím trápil, jak ho vnímat a jak s ním pracovat, než jsem pochopil, že jeho urputnost a překotnost kopíruje skloněnou hlavu, tunelovou vizi a víceméně osamělé kroužení po ledu kolem dokola, kde začátek a cíl jsou si téměř k nerozeznání podobni.

Aniž bych chtěl nabádat k horlivé stavbě sportovišť (pokud tedy nebudou stavěna z rozpočtových peněz odebraných takzvaným bojovníkům za svobodu), přijde mi, že než rychlobruslaře spíše potřebujeme fotbalové stopery a basketbalové rozehrávače, ale asi hlavně ragbisty, co nejvíce ragbistů. V ragby se totiž nefilmuje, hraje se sice tvrdě, ale maximálně férově, a vítězové po zápase vyprovází poražené ze hřiště potleskem.

9. února 2019

Zlo nevymýtíš

„Zlo nevymýtíš. Ale musíme křičeti zlo, aby to zlo nemělo tak lehké.“

Často jsem s Josefem Klímou nesouhlasil, občas mě nudil, tu a tam mě iritovala zdánlivá sebelibost. V mladickém maximalismu má člověk pocit, že všichni kolem musejí být perfektní, což pro mě vždy tak nějak znamenalo i perfektně reflektivní a pokorní. Asi poprvé mě silně bouchlo před necelými deseti lety, když zemřela Nataša. Prostě je občas důležitější zkoumat cíle lidského počínání než metody, jež lidé k naplnění cílů užívají.

To jsem ale vykročil trochu jiným směrem, než jsem původně chtěl. Budiž tento úkrok nepřímou omluvou panu Klímovi za pokaždé, kdy jsem nesouhlas zaměňoval za osobní antipatie. Ne že by o mém nesouhlasu tedy věděl, tím méně že by ho naše nesouznění jakkoli trápilo.

Úvodní citát je od jiného Josefa, Čapka, Klíma ho nicméně cituje v rozhovoru, který poskytl serveru neovlivni.cz. Mimo jiné také říká: „Mediální svět je zahlcený kauzami. Čili došlo k devalvaci kauz, k devalvaci skandálů, a tím pádem se to všechno rozplývá v takovém mediálním šumu. […] Může za to stav tohoto státu, který tady nevytvořil účinné orgány činné v trestním řízení. Pokud by kauzy odhalovaly, odsoudily a nevracely by se, pokud by celé jednání bylo zjednodušené, byla by tu úplně jiná situace. A navíc by ubylo nových kauz. Protože ti staří nepotrestaní lumpové rozjíždějí nové kauzy. A nové kauzy zdržují vyšetřování těch starých. Vezmi si teď toho Babiše juniora. Já si vůbec nedovedu představit, jak po tomhle odhalení dopadne celá dotační kauza Čapí hnízdo.“

Nebo třeba: „Dřív tady bylo množství zájmových skupin, koneckonců to vidíš na konfliktech Bakala, Krúpa. Někde je Komárek, někde je Kellner. Tyhle skupiny měly své zájmy a své metody, jak je prosazovat. Ale jediný Andrej Babiš pochopil, že pokud chce uplatňovat své ekonomické zájmy neomezeně, musí jít do politiky a musí se vyšplhat nahoru. Aby pak kontroloval ostatní.”

“Je otázka, jestli toho dneska nelituje. Protože mu to přivodilo strašně moc potíží, strašně moc osobního stresu. Ten člověk dneska vynaloží osmdesát procent energie na to, aby obhajoval sám sebe, a zbude mu jen dvacet procent energie na to, aby řídil stát.”

Dovoluji si dopnit nicméně, že možná není úplně od věci, pokud tedy tomu tak doopravdy je, že má Andrjucha jen 20 procent na řízení státu. Raději si nepředstavovat, kdyby toho času měl více.