13. února 2019

Sportovně

Beethoven pro Elišku složil sonátu, agent Bureš prý Martině postaví halu (tentokrát nikoli pro polské kuřata). Protože když někdo sbírá slávu na sportovním kolbišti a tím probouzí naše vlastenectví, je třeba ukazovat, že jsem součástí stejné skupiny. Navíc nám v naší republice naprosto nutně chybí ovál na kroužení dokola na ledě.

Je jasné, že si lidé v dětství či mládí spíše vybírají sporty, které jim osobnostně pasují. Dávno se proto nových známých, včetně vybraných kandidátů na pracovní pozici, ptávám, co v dětství dělali za sport. Ne že bych dle toho vybíral, či existuje správná odpověď, jen mi přijde důležité pro pochopení osobnosti tázaného.

Na základě mého velmi nevědeckého zkoumání existuje značná korelace mezi lidmi, kteří se věnovali kolektivním sportům a jejich schopností práce v kolektivu, včetně dovednosti řešit problémy konzultativně, naslouchat, ocenit názory jiných atp. Ne že by všichni obdivovatelé individuálních sportů byli sociopati, ani náhodou, jen jsou některé sporty více introvertní než jiné, více kompetitivní než jiné i třeba méně férové než jiné.

I v kolektivních sportech jsou rozdíly mezi dělníky a primadonami, mezi sólisty a těmi, na nichž mančaft (с немецкого: Mannschaft) stojí. Coby bývalý fotbalový stoper, který vidí vše před sebou, rozdává přihrávky a diriguje minimálně část orchestru prostě nemohu mít tuto teorii nerad.

Vlastně jsem si poprvé uvědomil s bývalým kolegou, který mi prozradil, že v mládí dělal rychlobruslení. Zafungovalo jako epifanie. Trochu jsem předtím trápil, jak ho vnímat a jak s ním pracovat, než jsem pochopil, že jeho urputnost a překotnost kopíruje skloněnou hlavu, tunelovou vizi a víceméně osamělé kroužení po ledu kolem dokola, kde začátek a cíl jsou si téměř k nerozeznání podobni.

Aniž bych chtěl nabádat k horlivé stavbě sportovišť (pokud tedy nebudou stavěna z rozpočtových peněz odebraných takzvaným bojovníkům za svobodu), přijde mi, že než rychlobruslaře spíše potřebujeme fotbalové stopery a basketbalové rozehrávače, ale asi hlavně ragbisty, co nejvíce ragbistů. V ragby se totiž nefilmuje, hraje se sice tvrdě, ale maximálně férově, a vítězové po zápase vyprovází poražené ze hřiště potleskem.

Žádné komentáře: