Balení

Balím a nebaví mě to, jako vždy předtím. Naštěstí jsem tentokrát přijel v rozpoložení dočasnosti, takže toho zas tak moc k balení nemám, ale přeci jen. Nazraň 2003, Vladikavkaz 2005, Baku 2008, Kábul 2009, Tbilisi 2014, Ammán 2017 a Erbil 2018, sedmé zásadní balení směrem do ČR od počátku století. A spoustu pohybů mezitím. Dávno tvrdím, že balení je horší než návštěva u zubaře, a nic se nezměnilo. Hate it.

Třídní nepřítel

Izraelská vláda zveřejnila výroční seznam neziskových nepřátel s požadavkem, aby je Evropská Unie přestala financovat, že prý podporují teroristy. Letos se na seznam dostali i kolegové z jiné norské organizace. Protože kdokoli kritizuje izraelskou okupaci palestinských území, politiku dehumanizace a deindividualizace, či praktiky izraelské armády, podporuje teroristy. Jak jinak? Přístup hodný nejednoho totalitního režimu. Žel bohu. Nejen proto, že, jak víme z dějepisu, jde o přístup poněkud sebedestruktivní.

Kamarád na xichtoknize nedávno zveřejnil video z Hebronu, na kterém izraelští vojáci šikanují palestinské děti, a dostalo se mu verbálního výprasku, že podporuje teroristy a popírá dějiny. Jako by se poukazováním na dnešní prachbídné výsledky české fotbalové reprezentace popíralo finále Mistrovství Evropy v roce 1996. Pravda, kamarád strávil v Jeruzalémě přes čtyři roky a po takové době málokdo, kdo je ideologicky neutrální a pracuje v lidskoprávní organizaci - a humanitární organizace jsou ve své podstatě lidskoprávní - zůstane chladný k rozsáhlým lidskoprávním a mezinárodněprávním excesům, jichž se Izrael systematicky dopouští. Většina kolegů si nicméně uvědomuje, že ve chvíli, kdy je svět kolem příliš černobílý, je třeba putovat jinam.

Když jsme v Jordánsku chtěli vylepšit interní anglicko-arabský slovník nejčastěji používaných právnických termínů, kohosi napadlo nechat se inspirovat podobným slovníkem, který sestavili naši kolegové v Palestině. Mezi prvními výrazy bylo slovo “buldozer”, protože velká část naší právní pomoci na Západním břehu je poskytována palestinským rodinám, jejichž obydlí se kdosi snaží srovnat se zemí. A nejde o mimogalaktické civilizace, ze kterých by bylo možno se zachránit stopem, pivem, buráky a ručníkem. I izraelské soudy našim (též izraelským) právníkům koneckonců vesměs dávají za pravdu.

Argumentování historickým útlakem k legitimaci utlačování jiných není na Blízkém východě nic neobvyklého. Jen úplně nesedí k imydži demokratické správy, kterou se Izrael alespoň donedávna odíval. Veškerá argumentace hájící izraelskou (protiprávní) expanzi na palestinských územích, protizákonná věznění, či masová zabíjení jako třeba před pár týdny v Gaze, jen obhajuje extremistické praktiky, které cílí k vyhnání či jinou eliminaci nepohodlných a nenáviděných. Je však nemožné poukazovat na nepochybné paralely mezi atributy současného Izraele a totalitami 20. století, aniž by člověk byl obviňován z antisemitismu, revizionalismu, ba nacismu. Přitom třeba šíření izraelských osad je jak vystřižené ze sto let starých příruček na téma Lebensraum. Kdo kritizuje, dostane se na seznam nepřátel. Ještě, že se prababička za svobodna jmenovala Fröhlich.

Izrael roku 2018 mi v lecčems připomíná Stanfordský experiments tím rozdílem, že zatímco ti, kterým byla udělena role dozorců, mají rostoucí sadistické sklony, herci obsazení do role vězňů, se se svou rolí odmítají smířit, což dozorce jen vede k eskalaci násilí. Ani detence 1,8 miliónů lidí v největší věznici pod širým nebem, jak se Gaze nezřídka přezdívá, z Gazanů vězně neudělalo, což dozorce běsní natolik, že je třeba jednou za čas (naposledy v 2014) důkladně vybombardovat a jindy zas střílet. S odůvodněním, že se jednalo o sebeobranu, protože Hamas. “Já ho nebodl, on mi na nůž upadl. Sedmkrát.”

A hlavně dehonestovat kohokoli, kdo se odváží nesouhlasit. Jednou jsou to mezinárodní neziskovky, podruhé členové Rady bezpečnosti OSN, hlasující pro rezoluci, kárající Izrael za flagrantní porušování mezinárodního práva, potřetí třeba novináři, politologové atd. Nepřátel se najde vždy dost, protože nakonec nejde o to, jak se chovám, ale jak takové chování vyobrazují jiní.

P.S. Mám dost kamarádů v Izraeli a asi i více sionisticky (v mytologickém smyslu) smýšlejících mimo Izrael. Nepíšu tu proto, abych změnil jejich či číkoli jiný názor. Jen se při sledování izraelské politiky, včetně například nové neformální koalice Trump-Saudi-Izrael, nedokážu ubránit dojmu, že kdokoli to s Izraelem myslí alespoň trochu dobře, nemá dnes vůbec čemu aplaudovat.

Magoriada

Dlouho mě už nic takhle nerozčílilo. Asi proto, že částečně prožívám se dvěma z nejbližších kolegyň. Obě jsou mladé, supervzdělané Arabky. Obě katoličky. Jedna s americkým, druhá s brazilským pasem. A spolu koukáme na zprávy z Gazy, kde armáda prýdemokratické země střílí po lidech za plotem. Civilistech beze zbraní, kterým se nelíbí, že žijí v největším žaláři na zeměkouli, ze kterého jim navíc stále někdo ukrajuje.

„Závodí, kdo odstřelí víc čéšek,“ vysvětlil mi jiný arabský kamarád. Zapřísáhlý ateista, nihilista a houslista. S jordánským pasem. „Některým z těch maniaků ale nadosmrti zmrzačit nestačí, psychopaticky se radují z každé smrti, protože oběti nepovažují za lidské bytosti.“ Armáda země, která se dobrovolně řítí do totalitní propasti za povyku maniaků, vykreslujících obraz externího nepřítele. Ironií samozřejmě je, že se jedna anti-... (chybějící doplňte) hysterie nebezpečně podobá druhé a že z hodin dějepisu víme, že se z maniakálních bachařů dříve či později stávají vězni. I z těch, kteří dříve sami byli za plotem.

Vše v souladu s metaplánem, který není na týden, na měsíc či na rok, ale na staletí a dále a má dovésti skupinu lidí do jakéhosi stavu blaženosti a věčné, sebedefinované spravedlnosti. Nelze si nepovšimnout, jak jsou si navzájem podobné apokalyptické vize sionistických kazatelů, iránských ajatoláhů a magorů stvořivším uskupení, jež nazvali Islámský stát. Z jakéhosi důvodu se nicméně v Čechii šíítských a sunnitských magorů bojíme, ba dokonce raději označujeme za magory veškeré šíty a sunnity (aniž by nás jen trochu zajímal ten nebetyčný rozdíl), zatímco magorům sionistickým téměř bezmezně fandíme. Protože... proto.

Téměř šedesát mrtvých, tisícovka či dvě zraněných za jediný den. A stále se kdosi pře, že si za to asi můžou sami. Jako by po sobě sami stříleli, pochodujíce ve vlastní zemi a neohrožujíce nikoho, tím méně po zuby ozbrojené vojáky. Ne, nic není černobílé, kdo však považuje masové zabíjení civilistů za obhajitelné, měl by se nechat vyšetřit.

A mezitím se v Jeruzalémě, navzdory mezinárodním úmluvám, slaví přesun americké ambasády, na kteréžto oslavě promluvili mj. i pastoři Robert Jeffers, který údajně kdysi přiřadil Judaismus mezi náboženství, jež dovedou lidi do věčného pekla, a John Hagee, jenž se asi nejvíc proslavil svým výrokem, že Hitler byl na zem seslán bohem, aby dostal Židy na svou domovinu.

A k tomu asi není moc co dodat.

Blushing Parrot

Od dob teplického gymnaziálního hudebního tělesa Vlak jsem nikdy nebyl členem žádné formální muzkální gruppy. Až jsem přijel do Erbilu a začal pobrnkávat s několika kolegy, načež vznikl Blushing Parrot. Arménský Libanonec na bicí, Brazilec s německými předky na basu, Francouz s italským dědečkem na kytaru a Britka u mikrofonu. A já. Čech ze Sudet.

Původně jsme se jmenovali Modrý papoušek podle Hovigova opéřeného spolubydlícího. Po pubertálním povykování kolem významu písně Come Together, jsem navrhl přejmenování na papouška rdícího se. Blue-blueish-blushing.

Musel jsem si koupit v Erbilu kytaru, asi nejhorší, kterou jsem kdy vlastnil, a ozvučit jí snímacím mikrofonem, abych se do kapely vůbec vešel, ale stálo za to. I když jsme se za čtyři měsíce produkce zatím ještě ani jednou nesešli všichni pohromadě. A ani nesejdeme, protože to do mého odjezdu za čtyři týdny už nestihneme. Čtyři z pěti nicméně už zní docela dobře.

Coby mé celkově druhé formální hudební uskupení bude Rdící se papoušek vždy zaujímat významné místo v mé nevýznamné muzikální kariéře. A je jedno, nakolik budou návštěvníci naší první, a pro mě zároveň poslední veřejné produkce nadraní.

Countdown on

Začal jsem další odpočet. Tentokrát bez velkých emocí, protože nehledě na to, že se dobře bavím a v porovnání s Irákem jsem zažil už mnohem horší štace, co se kvality života týče, na konec se nakonec těším. Že opadne stres a práce zas nebude hlavním všehohybatelem. I když jsem chvilku zvažoval, zda už tak prodloužený pobyt neprodloužit, abych dokončil, co jsem načal. Aby mé dosavadní úsilí nepřišlo vniveč. „Nu což, ať přijde,“ říkám si nakonec, sám se nemám zač stydět a za to, co se stane, když nejsem, odpovědnost nést nemohu. A vypnout potřebuju, říká mi zas mé chřasnoucí a lenivějící tělo. A asi se opět zamyslet, zda je stávající má práce to jediné, co chci či můžu dělat. Mám k tomu na léto už naplánován docela nabitý program, na který se úplně nepokrytě těším. Itálie, Libanon, Jordánsko, Čína...

Major Tom to ground control. 31, 30, 29...