20. května 2015

Málo rytířů

Kulatý stůl. Kolem žádní rytíři. Tedy až na jednoho profesora ekonomie z Oxfordu. Téma ekonomická emancipace běženců, ergo jak postavit argument, aby vláda uznala výhody poskytnutí příležitostí k tomu, aby syrští uprchlíci mohli mít legální příjem, stali se autonomními a zbavili se závislosti na druhých. Abychom zastavili jejich ekonomickou, sociální a lidskou degenerovaci. Sir Paul zakončil diskusi metaforou květiny na stole, již je třeba postupně zalévat a kultivovat, aby se uchytila a rozrostla. Žádná radikální řešení, jen spousta pilné a postupné práce, která snad nakonec povede ke změně politického a společenského klimatu. A třeba ne. Téměř jak z mého oblíbeného filmu. I když nakonec vyznělo téměř bizarně, nejen proto, že se ukázalo, že kytka na stole je umělá.

Obtížné a nejednoznačné téma holt kdekoli na světě, i v Jordánsku, které nabídlo přístřeší více než šesti stům tisícům Syřanů. Vzpomněl jsem si na nedávný článek v českém tisku, dle kterého si naše hrdinná vláda za skupinového nesouhlasu většiny českých putyk dojatě plácala po ramenou, když se dohodla, že přijmeme patnáct syrských rodin. Zní mnohem bizarněji.

17. května 2015

17. květen

Národní kroje a vlaječky. Nejvýznamnější norský svátek, den ústavy. Kdo měl sílu, odebral se po snídani s přáteli do centra podívat se na zbytky průvodu. Kdo sílu neměl, šel na další party. Ukázalo se, že mýty opředený sedmnáctý květen je ponejvíc dnem, kdy se vše smí. Třeba pít šampaňské k snídani.

15. května 2015

Dřevěné zuby a smír

Nastal čas zas pilovat neoblíbenou disciplínu, posedávání na letištích. Nechyběla mi, ale pytel se zas roztrhl. Pasivní planespotting. Donedávna jsem si vedl hrubé statistiky, kolik času trávím přesuny z místa na místo, ale pak jsem se smířil, že s tím nic nenadělám, protože teleporty ani sebesmsování za mého života nikdo nevymyslí. Lord, give me the strength to accept the things I cannot change...

Stejně jako třeba z Tbilisi či z Baku, i z Ammánu se nejčastěji létá uprostřed noci, a tak zas sedím na Atatürkově letišti a čekám. Kafe na probuzení už jsem měl. Málo letišť znám lépe a k nemnohým mám roky tříbený vztah jako ke zkratce IST. Od prvotního nadšení přes mnohaletou nechuť, po smír i s tím, že nic nenadělám ani s cenami, ani s nefunkčním internetem ani s vystresovanou a nestíhající obsluhou v občerstvovnách. Lord...

Samé malichernosti. Vytanula mi mysl na cestovatele z dob předletadlových. Takový Andersen třeba procestoval kus Evropy v kočáru a cesta z Kodaně do Prahy mu možná trvala desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát déle než dnes nám. Pokud na cokoli lamentoval, asi nejvíc na to, jak mu nesedí jeho nová dřevěná zubní protéza. Jinak není obtížné si představit, že měl v té takzvaně pomalejší době čas na sebevzdělávání, kochání se krásami světa a hloubáním nad vším možným. Andersenovy dřevěné zuby versus nejen má dnešní netrpělivost a vůbec hledání co nejsnazších a nejrychlejších řešení, která často nic neřeší. Jen domnění nedostatku času.

Dřevěných zubů mnoho nemám, ani nepíšu sexuálně frustrované, zčásti depresivní pohádky, leč jsem si vzpomněl na svou cestu s bolavými zuby. Výlet vlakem na trase Moskva-Leningrad-Murmansk-Leningrad. Celkem asi 36 hodin v kupé, jídelním voze a s děžurnou; za polární kruh a zpět (opětovné překročení sedmdesáté rovnoběžky). Neuvěřitelné nikdy nekončící soumraky. Když jsem kvůli bolavým zubům nemohl číst, vydržel jsem hodiny konsternovaně koukat na míhající se krajinu a přemítat o čemkoli. Jen ne o tom, že jen za pár měsíců budu zcela nečekaně smět nahlédnout za oponu, kde život vypadá dost jinak, nebo že za čtvrt století budu mít chytrý telefon. Bez drátů. A z istanbulského letiště psát na placce zprávy do světa. Šikovné počítače tehdy přeci jen potřebovaly vlastní pokoj a spoustu děrovacích štítků. Pravda, též by mě tehdy nenapadlo, že nakonec odmaturuji na dánském gymplu a z dánštiny si vytáhnu právě Andersena a jeho odvážného cínového vojáčka.

Se mi ty myšlénky rozjely. V gate-u číslo 217. Rozjímání na jakékoli téma nicméně asi lepší než se stresovat, kolik mi přesun z místa na místo bere času. S bolavými zuby nebo bez.

P.S. Karma. Dopsal jsem smířlivě a de facto uzavřel mnoholetou kapitolu vlastní posedlosti tím, kolik toho nalétám, za což jsem byl nečekaně a nezištně odměněn povýšením do business třídy. Smír naplněn.

1. května 2015

1. máj

Svátek práce a lásky čas. Deset měsíců v Jordánsku. Den strávený ve spa v Mövenpicku u Mrtvého moře s Carlem a Jenny, pak trochu tenisu, happy hour a opulentní večeře. There are times when the life of a humanitarian aid worker is not all that mediocre.