Po večeři

Najedli jsme se v čínské kousek od Rainbow street a usoudili, že jídlo sice vcelku ujde, ale že lokál je nepochybně pračkou peněz. Kolegové odjeli každý svým směrem a já došel na taxíka do míst, kde taxikáři loví podnapilé cizince a nabízí jim troj- a vícenásobné ceny. Na třetí pokus jsem našel maníka, co souhlasil jet téměř podle taxametru, a nakonec jsme si cestou krásně popovídali:
- Co děláš v Jordánsku?
- Pracuju.
- Jo, a kde?
- V humanitární organizaci.
- Cože?
- Třeba v Zaatari.
- V Zaatari? V uprchlickém táboře?
- Jo.
- A znáš NRC?
- Tam pracuju.
- Nekecej, můj nejlepší kámoš dělá v Zaatari, já mu zavolám. Neznáš ho. Hamza se jmenuje, dělá na distribuci.
- Neznám, sorry.

Cítím se hloupě, že pořád neznám všechny naše místní zaměstnance, ale jsou jich skoro čtyři sta. Můj nový kámoš mezitím na semaforu vytáčí číslo a huláká anglicky do telefonu:
- „Ahoj Hamzo, neuvěříš, koho zrovna vezu“, -- počkej, jak se jmenuješ?
- Řekni, že vezeš šéfa, schválně, jestli uhodne.
- „Hamzo, jak se jmenuje tvůj šéf?“
- „Anůd.“
- „Tohle není Anůd. Tohle je chlap a cizinec,“ -- jak se tedy jmenuješ?
- Pítr.
- „Jmenuje se Pítr, chceš s ním mluvit?“
- „Idiote, to je náš ředitel, polož to.“
- Tak prý s tebou Hamza mluvit nechce, Pítr. (řehtá se a kroutí hlavou nad vydařeným vtípkem)

Hamzu jsem dnes v práci nepotkal, asi byl celý den na distribuci. Potěšilo každopádně, že nás zná náhodný taxikář, že umí anglicky i že mě nakonec chce pustit zadara. Tak jsem mu nechal solidní dýško.

Interkulturně

Pět národností pokuřuje na dvorku před naším ammánským kanclem a ve spleti konverzací dojde na otázku, jak kde slang označí pěknou holku. Kanaďanka nijak neoslní svou „hottie.“ Srbská „rybka“ už zní zajímavěji a nepřebije jí ani šťavnatý arabský „salát.“ Probereme i kralíčka a zajíčka a já po chvíli váhání, kterou z kostí, šťabajzn, štramand a číč dát do placu, zaboduji prostou „kočkou.“ Načež se ozve „velbloudice“ a všichni se smějíce a kroutíce hlavou vracíme zpět k výtahu.

Prvního

Prvního září. Kornouty, natěšené děti a rozpačití a dojatí rodiče. Pro mě nesmazatelně spojené s událostmi před deseti lety. Často se podivuji, tu a tam i pyšním svou zběsilou pamětí, která dokáže z velké dálky vydolovat spoustu nedůležitých detailů. Třeba i ten, že jsem 1.9.2004 seděl v autě, které řídil Saša Kuks. Cestu přes Čermen mám zafixovanou stejně jako ty natěšené prvňáky – všichni v uniformách, holky s mašlema ve vlasech.

Každý z nás, kdo by tenkrát v Severní Osetii, si jednou za rok vzpomene. Nejprve rutinní zpráva, že je zas zle v nějaké škole. Až během dne se ukáže, že je mnohem hůř než jindy, když nás musejí z Ingušska evakuovat na poslední chvíli a neznámými cestami.

I já si každý rok vzpomenu a vybavím spoustu detailů, ze kterých kouká Támik, co měl v beslanské škole manželku a obě děti. Včetně prvňáka Žorika, kterého to ráno viděl naposledy. Pár dní prožitých v transu, racionálně nedokážu uchopit dosud. Vzpomínáme.