29. října 2020

Minzdrav

Podíval jsem se na stránky Minzdravu, abych si načetl poslední nařízení - nu dobrá, abych i omrknul, jak čitelné či konfuzní tato nařízení jsou, a hle, nezklamali. Lepší zprávu o stavu věcích veřejných jsem si ani nepředstavoval. A to jsem, prosím, klepl na první odkaz, který se mi na gůglu zobrazil. Dne 29.10.2020. Nu což, snad nejen mě povzbudí si nostalgicky zavzpomínat.




Zas metály

Mylouš nám zase vyznamenával, a nakonec se ku podivu rozhodl poslechnout vládní nařízení a nezákonnou taškařici na hradě neorganizovat. I letos se na seznamu odměněných najde několik zajímavých jmen, i když je celkový výčet jinak vcelku uměřený.

Před dvěma lety jsem si popsal kritéria, dle kterých se na Zemanově hradě dávají metály a odměněné zařadil do několika skupin: Estébáci, Zemanovi kámošové, úlitba Andrejovi, normalizační umělci, náckové se škraboškou intelektuála (s dovětkem, že v nich si spíše liboval Klaus) a občasní akademici. Nezařadil jsem padlé hrdiny, protože mi přišlo, že do tohoto defilé nepatří.

Letos dopadlo výrazně střídměji než v předchozích letech, asi trochu i z obavy, aby se nesešlo příliš mnoho nominantů, kteří cenu odmítnou, jako třeba paní Kuberová. Nebo dokonce přijdou s pompou vrátit, viz Myloušův bývalý kámoš Daník. A tak je letos kuriozit docela málo.

Asi nemůže nezahájit profesor Prymula, který se prý zasloužil o stát tím, že coby nejprve vrchní epidemiologický odborník a následně ministr zdravotnictví přihlížel největšímu novodobého medicínskému průšvihu v zemi, načež se nedokázal vylhat z potupného odvolání z funkce.

Do tradiční kategorie kámoši zařaďme minimálně podnikatele Dohnala, co sponzoroval Zemanovy volební štáby a Zemanovecké partajní sjezdy a pořádá hradní rauty, jako by býval byl ten letošní říjnový. Nebo vysočinského ex-hatemana a bývalého kariérního komanče Běhounka. Jednoho z mnoha našich politiků pracujících minimálně na 200 procent – jak jinak by býval mohl stíhat poslancování a hatemanování zároveň. A pár dalších funkcí.

Úlitba Andrejovi se letos nehledá snadno. Jeden nominant bývalou ANOnistickou hatemankou (a Mylošovou fanatickou obdivovatelkou) to asi úplně nebude, ale co třeba takový ANOnistický sponzor, Varndorfský podnikatel Jan Rýdl? I ten vlastně vypadá tak nějak důstojně a záslužně a ANOnistům přispěl jen drobáky. Že by letos Andrej utřel? Spíš prostě jen maká na tom, aby nás, nevděčné pancharty, všechny zachránil.

Z normalizačních hvězd nechybí Goťák, který dostal doslova s křížkem po funuse, nebo takový Jirka Trávníček, jemuž v paralelní online anketě o nejvýraznější roli s výjimkou třech oříšků, dali diváci nejvíce hlasů za moderování hudební supersoutěže Do-re-mi (co má na csfd.cz celých 14 procent). O fous před pohádkou Třetí princ, kde ho navíc, údajně kvůli silnému moravskému akcentu, museli nadabovat.

Mé kamarády z řad absolventů právnické fakulty pak asi nejvíce zaujal metál pro profesora Jelínka, člověka s reputací katolického kněze…, jehož si údajně zejména ne vždy příliš trestněprávně zdatné blondýny pamatují dle ručníčku v kanclu a chalupy někde u dálnice u Opavy. Za zásluhy o stát v oblasti školství prý.

Odměněným od srdce gratulujeme a už se těšíme, kdo se sejde za rok.

28. října 2020

Kovidistán

Při pohledu na denní statistiky a pokračující bezmocnost, ba tupost našich vládců mě napadlo mě, že bychom měli změnit jméno. Polovina mých česky nehovořících známých beztak vyslovuje Czechia jako Chechnya, zatímco nový název si zapamatuje každý. Navíc na něj bude dle stávajících dat aspirovat stále více zemí, takže případně půjde dobře střelit.  

25. října 2020

Geduld haben!

Kdosi nazval dnešní situaci bezmeznou zkouškou trpělivosti. Došlo mi při sledování, jak jinak dospělý a zralý kamarád vnímá spoustu věcí zbytečně emocionálně. I když by bývalo stačilo podívat se na pár statistik a uvědomit si, že má ČR momentálně největší čtrnáctidenní průměr v počtu kovidových obětí na 100 tisíc obyvatel, ba dvakrát vyšší než druhé Rumunsko. Tedy že právě v těchto dnech u nás předčasně zbytečně umírá více lidí, než kdekoli jinde v Evropě.

A nejde jen o proslulé měnění ovlivnitelného a přijímání neovlivnitelného (a schopnost obojí od sebe odlišit). Trpělivostí se obrňujeme u sledování zpráv, při kterých zůstává rozum stát nad mírou inkompetence, drzosti, ba otrlosti různých papalášů. Nebo při pohledu na dysfunkční systémy, které nechávají ve štyku zdravotníky v první linii. Potřebujeme ji i při zákazech vycházení, nebo při sledování kolik lidí různé zákazy a nařízení ignoruje a arogantně si ani nejsou schopni navléci kus hadru na vlastní drštku. Nebo při setkáních s různě nervózními jedinci, kteří před trpělivostí preferují a ventilují zlobu. Jako třeba předvčírem hysterický třicátník v Lidlu.

Vrací se mi staré oblíbené téma amatérského sociologa, který sledoval souvislost mezi stavem a vyspělostí společnosti a měrou trpělivosti, již projevují její jednotliví členové. Netrpěliví prý nedůvěřují strukturám a lidem kolem sebe a berou většinu interakcí jako souboj, který je třeba téměř preventivně vyhrát. Protože od celku nejen že nic nečekají, naopak ho podezírají z toho, že se jeho zájmy liší od zájmů jedinců, kteří celek tvoří. Jakýsi pomýlený survival of the fittest, který i u nás vlastně razí část politické elity pod heslem o nadržených psech.

Nechci moralizovat nad společenskými vzestupy a pády. Jen si říkám, že by naší společnosti prospělo trochu více té rapidně ubývající trpělivosti. Tak jdu příkladem a snažím se zpomalit vlastní páprdovatění procvičováním trpělivosti při pohledu na ze všech stran se valící idiocii. Docela mi jde, si říkám, asi i proto, že situaci kolem vnímám jakožto přechodnou, ze které se nakonec dostaneme.

Snad s co nejmenšími ztrátami. Čím trpělivěji, tím snáze. A hlavně s ohledem na ty, kterých se týká nejvíce. Což jsou vedle nemocných a jim pomáhajících i všichni ti, kteří pomalu ale jistě přicházejí o základní zdroj obživy. A v naději, že se se na ně naši vládcové jako vždy nevykvajznou, aby nedocházelo k další erozi důvěry v celek, protože se jinak z kovidu dostaneme do spárů amatérského sociologa.

23. října 2020

Attention whores

Tereza popsala situaci, o které se tu a tam bavím s různými lidmi. Diskusi většinou končívám mávnutím rukou, že s tím není možné a vlastně ani třeba nic dělat. I když už jsem několikrát sám napsal na různé profily dotyčných ke komentáři u článku odměřený a neemocionální fuck-off vzkaz. Který jsem ale následně neposlal. Usoudiv, že nemá cenu.

Tzv. válečné reportéry jsem nikdy neměl příliš v lásce. Většinou mi přijdou jako povrchní hledači senzací. Staví se na pár dní, maximálně týdnů, nezřídka už s částečně vykrystalizovaným příběhem ve vlastní mysli, aby se následně stali experty a autoritativními hlasy na témata, kterým ani náhodou neměli čas (a často ani zájem) porozumět. Zato musejí chrlit zprávy „zprávy“ a „příběhy“, které zaplatí případně legitimizují cestu.

Na rozdíl od většiny tzv. válečných novinářů jsem ve mnoha jimi popisovaných oblastech strávil řadu let, poznal je zblízka, i nějak lidsky uchopil (možná i pochopil), téměř vždy získal respekt ke spoustě lidí, kteří v nich musejí tak nějak žít či přežívat. Tzv. váleční reportéři se dle mého soudu naopak jen zřídka skutečně zajímají o lidi a zůstávají nejbližší jen sami sobě. Píší o místech, kulturách a často i jedincích mně důvěrně známých, aniž by uchopili.

Zatímco já musím vesměs mlčet. Jednak nemám touhu vystavovat vlastní ego a jednak mi profesionální etika velí veřejně se nepouštět do politických komentářů a analýz. Na rozdíl od…

A přitom jsem nezřídka viděl tzv. válečné novináře otevřeně šířit zaručené hlouposti, nesmysly ba lži, včetně propagandy té či druhé či třetí bojující strany. Zažil jsem i případy, kdy takové nesmysly měly přímý dopad na zdraví, ba životy lidí, ve válečných oblastech žijících.

Teď tedy Tereza napsala, o čem dlouho přemýšlí a co si v mém okolí myslí snad všichni, kteří tématu alespoň trochu rozumějí. Ne že by nakonec cokoli změnilo, ale jsem rád, že je to venku.

Vzpomněl jsem si na oblíbený zážitek s norskou „válečnou novinářkou“, jednou z mála, kterou osoba, jíž popsala ve své „reportáži“, dala k soudu a soud i vyhrála. Zážitek se udál pár let před soudním přelíčením a spočíval v tom, že jsem se sebejisté novinářky, přesvědčené o vlastní světové proslulosti, ptal, co je vlastně zač a čím se živí. Ignorování nesmyslného celebritismu bylo mou obranou před vnímanou neprofesionalitou samozvané celebrity, jako to od té doby dělám na různých sociálních sítích. Abych nemusel říkat nahlas, co si myslím. Protože eticky bych neměl, a protože to beztak nikam nepovede. I proto jsem rád, že sepsala Tereza, jedna z mála „válečných novinářek“, které mám rád a která svou práci dělá vždy poctivě. I když ona by s „válečnou“ nálepkou jistě nesouhlasila.

Plukovník

Prymula zašel s Faltýnkem a ředitelem ostravské nemocnice na pivo a je z toho mela. Vše od spravedlivého rozhořčení (to nám, zdá se, jde lépe a lépe) po obavu z další změny na postu ministra v době, kdy čelíme bezprecedentní zdravotnické krizi. Navíc momentálně s ministrem, který je sice, dle všeho, tak trochu hajzlík, ale alespoň, na rozdíl od valné většiny členů Burešova kabinetu, rozumí své práci.

A na celou melu se už zase těší senilní hradní pán, protože aniž by se tentokrát jakkoli snažil, má možnost tak trochu zamíchat kartami, po leckoms cosi chtít, zažít kus mediální slávy a vypálit pár uslintaných bonmotů. Koneckonců si má pan plukovník přijít ve středu pro metál, takže možná dopadne jen ředitelskou důtkou.

Přemítám, jestli už jsem si zvykl na české papalášství natolik, že se mi nechce řešit žádná piva, nebo že nevnímám nemožnost na jedno si zajít jako zásadní omezení mých lidských práv. Nebo mi není po srsti, jak Bureš a jeho Goebbelsové situaci ždímají k získání pár bodíků veřejného mínění. Samozřejmě mě sejří, stejně jako následné Prymulovo lhaní, jako by se chlapci ani neuměli dohodnout na jedné verzi. Zároveň se ale děsím, kdo může krajně nesympatického, leč profesně nepochybně alespoň částečně způsobilého plukovníka nahradit.

14. října 2020

Paralýzy

Při pohledu na exponenciální křivku nárůstu nově nakažených jsem minulý pátek zavrávoral. Nejen proto, že si pamatuji, jak exponencialita funguje. Třeba i nad tím, že se nadále chodí hromadně do hospod a konají různé veřejné a kulturní akce. Místo toho, abychom se kolektivně začali chovat odpovědně a omezili se ve vlastních radovánkách, jako bychom potřebovali uloupit kousek té svobody, než se zase zavře. Protože jsme věděli, že uzávěra je nevyhnutelná. Tak rychle, rychle ještě a raději rozebírejme, jak moc to vlastně ten Bureš a spol. nezvládli. A kolik mrtvých navíc nás to asi bude stát. Apropos střízlivé odhady hovoří teď o dvou set tisících nakažených a dvou tisících mrtvých v přímém následku k Burešově liknavosti zavést přísnější pravidla do komunálních voleb. Prý dobře věděl.

Na jaře mi chviličku trvalo, než jsem překousl netransparentní, arogantní vládní rozhodování s idiotským důrazem na sebeprezentaci, a začal sledovat, jak zavedená opatření chrání naše zdravotnictví. O nic jiného nešlo, jak záhy mnozí pochopili a jali se významně poučovat druhé o nutnosti zplošťování křivek atp. I když byl brutální nedostatek oficiálních dat. Nakonec zafungovalo skvěle, na rozdíl od následné potřebné pomoci ekonomicky pochroumaným v následku uzávěr.

Teď jsme data měli (a je to dobře) a viděli na nich, jak se vše zdárně řítí do řiti, zatímco vláda debatovala, jestli zavřít hospody od deseti nebo od čtvrt na jedenáct. Kdosi popsal jako jízdu vysokou rychlostí proti velmi dobře viditelné zdi, při které se debatuje, jak moc je třeba přibrzdit. Místo toho, aby se na brzdu šláplo vší silou. Jako by vládě došly baterky a dostala se mimo realitu. Nebo ji paralyzovalo zjištění, kam vše spěje. Nebo opravdu funguje pouze na základě vrtochů svého vůdce, který, jak víme, raději poslouchá pýáristy než odborníky. 

Zatímco si Burešovi Goebbelsové zdánlivě nevědí rady, jak zaonačit tak, aby z toho jejich náčelník vyšel jako vítěz. Což by snad s dávkou erárních peněz největším rýpalům nemělo být zas tak složité. Anebo je erárních peněz líto. Burešovi navíc nevyšel trik s výměnou ministra a sám se teď spíše schovává za záda nového plukovníka. A nesouvisle blábolí, jako by bojoval s ochrnutím mozku. Jako by paralýza vlády vedla k paralýze diktátora. Nebo spíš naopak.

A mezitím dochází k mnohem závažnější paralýze našeho zdravotnictví, a to mnohem rychleji, než si kdo dokázal představit. Komu nedošlo, když se okovidila má obvoďačka se setřičkou, musel pochopit ve chvíli, kdy firma vlastníci řadu nemocnic u nás v kraji, veřejně žádá občany o pomoc. Až se vrátím do ČR, v rámci vzájemných potřeb a možností se asi zapojím. Snad mě to taky neparalyzuje.

13. října 2020

Čau bojleři

Uložím si tu Burešovu odpověď na tiskové konferenci ze dne 12.10. na otázku, proč jsme v situaci, kdy naprosto nezvládáme pandemii (přepsal Ondřej Golis).

Já nevím, kde se staly chyby, nevidím nějaký zásadní problém, my jsme teď přijali nějaké rozhodnutí a samozřejmě ano, my jsme hygieny, odevzdala armáda na ministerstvo zdravotnictví 1.6. a potom jsem dospěl k názoru, že je potřeba znovu vrátit armádu do hry s panem Dzurilou, to bylo 27. července, kdy sem viděl, že na odběrném místě na Bulovce, že to nefunguje. Takže já si myslím, že se v tom angažuju od rána do večera, nemám žádný pocit, že by sem pochybil. My jsme zkrátka rozhodovali a v březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ty, který měli přijít nepřišli. Takže to je podle mě v této fázi zbytečná debata. Já nemám pocit, že bysme dělali něco špatně, nikdo pořádně ten vir, můžeme se bavit, tady je odborník, můžete se zeptat primářů, jak ten vir se chová a samozřejmě umíraj lidi, umíraj lidi s covidem ano a mě je to líto. Pravděpodobně ten covid urychluje, nebo zkracuje život a mně je to taky strašně líto.

Nelze si nevzpomenout na Jakešův projev z Červeného Hrádku, který kdysi tajně putoval mezi lidem na kazetách. I u nás doma už jsme se odvážili poslouchat společně, bez obavy, že někdo někde něco vyžvaní. Poslechl jsem si teď část ikonického projevu a přijde mi, že Milouš mluví spatra souvisleji než Bureš. I když nepochybuji o tom, že je Bureš podstatně inteligentnější. A vychcanější. Jen si bez notiček od svých Goebbelsů neví zcela rady. Zároveň mu je asi jedno, co naplácá do mainstreamových médií, když mu propagandisté podporu zajistí jinak. A on spolu s Alenkou ještě pro jistotu rozdá naše společné peníze perspektivním voličům. 

Zažívával jsem chvíle studu z toho, že jsem na začátku devadesátek párkrát hodil hlas Klausovi a straně modrého ptáka, která tu následně se Zemanovou ČSSD institucionalizovala kleptokracii. Při sledování Burešova počínání teď vyvstává myšlenka, že to nebylo zas tak strašné, resp. s hrůzou zjišťuji, že může být ještě diametrálně hůře. Vládne nám partička, které též dlouhodobě dojí různé rozpočty ve vlastní prospěch, ale jež se navíc v době, kdy následkem jejích nekompetentních rozhodnutí u nás umírají lidé, stará pouze o to, jak si zachránit vlastní kůži. Jen totální brojler to ještě nepochopil.

12. října 2020

Nabíječka a krkoun

Když jsem se z pokoje vrátil do hotelového baru s počítačovou nabíječkou, seděla u vedlejšího stolu na laptopu pracující děva, která jako by mi můj charger záviděla. Po dalším pivu se na mě asi i usmála, ale já neměl brýle, takže se nepočítá. Pokaždé mi v podobné situaci vyskočí ca. 20 let stará historka, kdy jeden dánský turista odhalil, že si nasazuji brýle pouze proto, abych si mohl prohlédnout představitelku opačného pohlaví, jinak že mě zamlženost okolí baví. Vlastně ji tak trochu potřebuju, abych příliš nepanikařil. Hovořil z vlastní zkušenosti. A já od té doby nenandávám brýle pouze proto, abych se podíval na neznámý obličej. Jakéhokoli pohlaví.

Ze záchoda jsem za půl hoďky šel už v brýlích a tentokrát se usmála určitě, ba pokynula mým směrem, asi že chce půjčit nabíječku. Když jsem přistoupil, abych se zeptal, co potřebuje, řekla, že prý návštěvu mého pokoje a tři sta euro. Na jednu stranu potěšilo, že jsou odvětví, která kovidová recese ještě nezasáhla. Na stranu druhou mi bylo líto, že budu muset naše setkání reportovat, jak se sluší a patří v norské organizaci, pro kterou dělám. A že jsem možná poslední spolupracovník organizace, který nocuje v tomto, jinak dost důstojném hotelu. Napadlo mě, že alespoň využiju k tomu, abych o jejím byznysu zjistil více, ale každou mou otázku odbývala slovy „tady ne.“ Jako by i pracovní dotazník už byl součástí onoho byznysu.

Nic jsem se tedy nedozvěděl, jen doprovodil slečnu k výtahu. I s jejím laptopem, který měl dodat punc věrohodnosti. A bez nabíječky, kterou jsem jí nepůjčil. Krkoun.

10. října 2020

Premianti

Konečně jsme opravdu mezi prvními v boji s kovidem. Akorát že na opačném chvostu, než se nám Burešovi pýáristi snaží vsugerovat. Denní šedesátiprocentní nárůst pozitivně testovaných, čtyřicetiprocentní poměr nakažených mezi testovanými, dvě stě mrtvých za týden a týdenní padesátiprocentní nárůst těžce nemocných, zatímco v nemocnicích leží třikrát více lidí než v době největšího jarního náporu. Počet volných lůžek na JIPkách klesá, některé nemocnice omezují péči pro nekovidové pacienty (např. fakultní nemocnice v Brně), a taková náchodská nemocnice na sociálních sítích už zase shání roušky. Mezitím si vládci hrají s počty lidí na různých akcích a v různých místnostech a národ bojuje o roušky, co omezují lidskou svobodu, způsobují kašílek, nebo jsou prostě zbytečné a všechno je to zas beztak výmysl a globální spiknutí farmaceutického průmyslu. 

Z teorie krizového managementu vím, že je třeba se zaměřit na řešení a viníky hledat posléze, nicméně pojmenování některých příčin (a tedy viníků) je v tuto chvíli součástí možného řešení. Například je jasná souvztažnost mezi chytrohorákyňovským chováním naší vlády, zlehčováním pandemie různými osobnostmi, které sice mohou něco i umět, ale o epidemiologii vědí naprosté nic, a buntováním lidu proti jakémukoli náznaku omezení, včetně mohutně se šířících (a z východu, jako vždy, nepochybně, významně podporovaných) desinformací a konspiračních teorií. 

Zhruba od března jsme si zkoušeli, jak neumíme hledat rovnováhu mezi omezováním svobody a disciplinovanou odpovědností, jako by odpovědnost již dávno nebyla základním prvkem osobní i kolektivní svobody. Ve chvíli, kdy se nezadržitelnou rychlostí ženeme do situace, ve které na jaře byla severní Itálie, si nemůžeme dovolit handrkovat se o tom, zda v hospodě u stolu bude sedět čtyři nebo šest lidí, ani jaká sportoviště mají či nemají být zavřená. Je krajně nezodpovědné vůči zdravotnickému personálu a rizikovým skupinám a bude mít za následek stovky lidských životů. Prostě musíme na dobu nezbytně nutnou maximálně omezit mezilidské interakce, a to skrze významně drastičtější opatření než doposud. Zároveň samozřejmě chápu, že dnešním papalášům nelze příliš důvěřovat ani při vymezování délky té "nezbytné nutnosti".

V boji s kovidem nicméně jednoznačně fandím životům lidí kolem sebe výrazně více než příjmům různých jedinců a skupin, jakkoli s mnohými druhými upřímně soucítím. Zároveň očekávám, že schválený půlmiliardový schodek rozpočtu bude maximálně využit k tomu, aby se pomohlo právě těm ekonomicky postiženým. Ne posílaly dárky kámošům a specifickým skupinám voličů. A v tom je možná největší problém. Prezident zasaženým vzkazuje, ať zkrachují, a naše vláda krajně cynická veřejnými penězi v dobách krize mastí kapsy různým spřáteleným firmám v čele s Burešovým Agrofertem, místo aby se krize řešila, jak má, a následně se pomáhalo lidem, přicházejícím kvůli antivirovým opatřením o různé druhy příjmu.

A tak se s válečným pokřikem „Ahoj lidi“ řítíme do řiti a opět nezůstává, než se o sebe postarat sami a začít se chovat odpovědně, nikoli nepodobně dubnové a květnové realitě. Měli jsme půl roku na to, abychom se na stávající situaci připravili, což koneckonců zčásti platí i pro provozovatele různých podniků, kteří případným (z mého pohledu absolutně nezbytným) lockdownem přijdou o další výdělky, ale až se matička zima zeptá, co kdo dělal v létě, zazní asi trapné „no comment.“ Zas se mi vrací ten Černomyrdin: Хотели как лучше, но получилось как всегда.

9. října 2020

Nobelovky

Dávno mě zajímá jen nobelovka literární, abych si rozšířil obzor a možná i porovnal svůj vkus se vkusem porotců. Pravda, většinou se neshodneme, ale i tak mi přijde zajímavé. Na rozdíl od exaktních věd je literární nobelovka stále více spíše právě výpovědí o soudcovských preferencích než o kvalitě díla odměněného. Podobně jako nobelovka mírová, která se jediná uděluje v Norsku. A letos ji dostali kolegové ze Světového potravinářského programu OSN (WFP).

Vyvolalo směs reakcí. Z jedné strany hrdost různých částí humanitárního cirkusu, že se dostalo na sektor jako takový. Z druhé strany výhrady vůči WFP, protože aplikovat frázi "nikdo není dokonalý" na WFP mnozí považují za nedůstojné opomíjení různých organizačních lapsů. Sám jsem zůstal tak někde mezi.

WFP je v porovnání s jinými agenturami OSN na špici humanitární pomoci, což ale též znamená, že jsou často lépe vidět rozpory mezi rétorikou a skutečností. Zaznělo-li navíc v odůvodnění, že WFP dostává potraviny do nejnedostupnějších koutů světa, není to tak zcela pravda, protože si WFP velmi často právě na takové oblasti najímá nevládní organizace. Jimž nikdo nobelovku nedal. V řadě kontextů se navíc humanitárka natolik modernizovala, že už se nerozdávají pytle s moukou, ale prostě peníze, ať už převody na mobilní telefon, přes různé vouchery apod. WFP je pro mě obrovský kolos, schopný mnoha skvělých věcí, kterému ale nechybí organizační arogance, neochota spolupracovat s jinými (počínaje kolegy s OSN) a zametání problémů pod koberec. Včetně problémů jako je zneužívání příjemců pomoci. 

Nedávno mi na telefonu v jedné appce naskakovala fundraisingová kampaň, kterou dokonce částečně dělali moji ve WFP pracující kamarádi, a jediné, co mě napadlo, že bych jim finančně ani náhodou nepřispěl. Nobelovku jim ale nakonec asi přeju, i proto, že se s ní spojená finanční prémie nepochybně dostane zpět k různým příjemcům pomoci.

Nakonec se ale vrací k tomu, že cena neodpovídá tolik o WFP, jako o Norském nobelovském výboru, který se rozhodl jít nejméně kontroverzní cestou. Jako by letos nebylo koho za mír odměňovat. Což není úplně nejlepší zpráva.

7. října 2020

Od A(ničky) do Z(elimchana)

Vím, že má dnes Vova narozeniny, protože vzpomínáme 14 let od smrti jedné novinářky. Paní, kterou jsem potkal jen trochu a se kterou jsem vesměs hrubě ve svém mladickém maximalismu nesouhlasil. Podobně jako s Natašou, kterou jsem znal o dost lépe a jež bohužel přišla na řadu o pět let později a na narozeniny někoho jiného.

Napadá mě, zda lze vysledovat čečenskou stopu dle toho, zda k atentátu došlo na něčí narozeniny. Se vzpomínkou na Ramzana, který zabití bývalého čečenského prezidenta Maschadova, 8. března 2005, věnoval tehdy v televizi všem ženám k jejich svátku. Asi ne, protože o dárky nejde. Jde o uklízení dotěrných a nepohodlných pokud možno tak, aby mezi Kremlem a obětí zůstala viditelná, leč nedokazatelná stopa. Plausible deniability.

V den svých narozenin asi na rozdíl ode mě Vladimír Vladimírovič na Aničku nevzpomíná. Stejně jako nevzpomíná na Natašu, Borise, Alexandra, Stanislava a další. Možná si ale vzpomněl na Zelimchana Changošviliho, protože právě dnes, na narozky, začíná v Berlíně soudní přelíčení s Vadimem Krasnikovem, který si měl na Changošviliho vloni v létě počkat v jednom z berlínských parků. A o jehož napojení na ruskou vojenskou kontrarozvědku údajně, navzdory popírání Kremlu, němečtí prokurátoři ani trochu nepochybují.

Takže takové pěkné Happy Birthday Mr. President z Berlína, i když asi v německé verzi, které by měl Vova vzhledem ke svému předchozímu povolání dobře rozumět. A já dám chvilku ticha za Aničku a spol.

5. října 2020

Pštrosi

Válčení pokračuje a můj mozek chce instinktivně dělat pštrosa. Aby nemusel vnímat ázerbájdžánské cluster bombardování obydlených stěpankertských čtvrtí. Nebo rakety dolétavající do stejně civilních čtvrtí v azerské Gandže nebo Mingačeviru. Aby nemusel řešit, které typy zbraní jsou více zakázané, nebo vnímat hysterické posty na sociálních sítí kamarádů slepě a mozkovymytě podporujících tu či druhou stranu. Války vždy mívají více poražených než vítězů. Kdokoli podporuje jakékoli válčení, by se měl léčit. Akorát zrovna není správná doba to komukoli připomínat.

Mezitím je vcelku jasné, že jsem se zprvu mýlil, nevěda, jakého je azerská ofenzíva rozsahu. Takže momentálně přijde dost pravděpodobné, že:
- pád Karabachu a většiny okolních území do azerských rukou je jen otázkou času, případně zásahu vyšší moci.
- V takovém případě kdo nezdrhne z Karabachu do Arménie, asi nepřežije, i kdyby se krásně dožil příchodu azerských vojsk a jednoznačně šlo o civilistu.
- Ruská touha po azerském přátelství je výrazně větší, než si mnozí troufali připustit.
- Arménie bude ráda, pokud se azerská pomstylačnost zastaví před jejími hranicemi. A s ní i Rusko, které se zavázalo, že Arménii, na rozdíl od Karabachu, v případě invaze vojensky podpoří.
- Případný pád Karabachu do azerských rukou bude pravděpodobně znamenat totální vylidnění a militarizaci území, na které se hned tak někdo nevrátí. Pokud vůbec kdy. Tenhle písek je můj a nikdo jiný si na něm hrát nebude. A když na to přijde, tak ani já ne. Bizim deyil? Da sanin deyil!

Při připomínání skutečnosti, že je letošní azerský vojenský rozpočet asi třiapůlkrát větší než ten arménský, se občas zapomíná, že tak tomu je již pár desítek let. Že Azer disponuje nejnovějšími ruskými a izraelskými vojenskými technologiemi. Že co na začátku devadesátek bylo válkou Davida s Goliášem a více méně holýma rukama, navíc s výrazně demotivovanou azerskou armádou spoléhající v nemalé míře na bojce z Čečny, je dnes vysoce sofistikovanou operací, kde David zůstal tak trochu Davidem, ale Goliáš je násobně lépe připraven. A dle všeho odhodlán tlačit až do finálního vítězství. Navíc má k ruce nejen cizí bojce (tentokrát syrské), ale i hodně velkého bráchu, který minimálně poradí. Jedinou možnou Davidovou strategií je Goliáše udržet co nejdál a co nejvíce unavit, je-li možné. K poražení zatím nevypadá, ale alespoň snad přestane útočit.

Aby jasno bylo, i když znám Azer mnohem lépe než Arménii, ba k němu mám jakýsi osobní vztah, nemám mysl fotbalového fandy. Co se děje, je obrovský průšvih, který se snadno může zcela vymknout kontrole a různými způsoby vtáhnout i další sousední země. Zvlášť v případě pokračující mezinárodní apatie, která jako by čekala primárně na Rusko, jež z různých důvodů dělá podobného pštrosa jako můj mozek.

4. října 2020

Na východě

Budíček v pět ráno, Boltem na nádraží a šest hodin ve vlaku směrem na východ. Cestou ze Slavjansku mi Dimitrij v jednu chvíli začne ukazovat, kde všude a jak moc se bojovalo, ale pak mávne rukou. Trochu smutně, trochu nostalgicky, trochu naštvaně. Vlastně si nejsem úplně jistý, jestli se mu nechce vzpomínat na tragédii, která poznamenala miliony životů. Nebo úplně nedůvěřuje cizincovi, který ve snaze zapojit se do rozhovoru („podpořit besedu“, jak se dí rusky a já málem už napsal) položil doplňující otázku. Asi všechno dohromady a další. Tak se bavíme o autech a mně se téměř daří znít jako odborník. Po letech strávených na severním Kavkaze, kde jsem se i kdysi učil rusky a kde každý správný muž miluje svůj kalašnikov, žigulíka a děti (prý v tomto pořadí), si ještě pamatuji ruské názvy nemála automobilových součástí. Což nakonec zapůsobí. Takových cizinců tu zatím moc neměli. 

Po půldruhé hodině dojíždíme do Severodoněcku a nemůžu než se nedopopřiusmát, jak jsou zas veškeré, jakkoli barvité představy o neznámých místech nakonec mylné. Možná kdybych si víc předem nastudoval, dovtípil bych se, že coby sovětské město bude řádně naplánované. Široké ulice, hodně zeleně, spousta paneláků a šachovnicový půdorys. Založeno 1934 v souvislosti se stavbou lysyčanské chemičky. A zimy jsou zde kruté. 

Dnes je ale pěkných čtyřiadvacet a já jsem konečně na Donbase. Tedy jeho části kontrolované ukrajinskou vládou. Recepční v hotelu Centralnaja, jejíž obrázky, zejména růžové kanape ve foyer, se tak líbily Tomášovi, svým staccato chrlí otázku za druhou. Rezervaci jestli prý mám, jak dlouho se zdržím, pásport dajtě, nekouřím-li („to máte štěstí, náš hotel je nekuřácký“), že prý si mám na pokoji zapnout boiler, dát jim vědět, jestli budu potřebovat uklidit a snídaně je od sedmi. „Třetí parto vyhovuje?“ zeptá se nakonec, aniž by si mohla řádně užít můj pod respirátorem schovaný úsměv. Jen se zeptám, zda funguje výtah, rozhlédnu se a vidím, že otázka je řečnická. Paní recepční ani neodpoví a bez náznaku emoce ukáže na schody. Ještě se zeptám, kolik mají právě hostů, abych si případně ušetřil cestu do zakovidované ranní restaurace. Pět? To zvládnu. 

Zatímco mi přijde, že se Kyjev po třech letech, co jsem nebyl, tak nějak desovětifikuje, v hotelu Centrální si připadám jako kdysi. A nepatrně váhavě si přiznávám, že mě baví. Stejně jako mě baví fungovat pár neděl rusky, ač se háčkovat nechystám. 

Lingvistické postskriptum: na Ukrajině, jako koneckonců i v jižním Rusku se g téměř nevyslovuje, i proto se tu možná Čech cítí tak nějak více doma. Koneckonců i poslední sovětský prezident, původem z vesnice u jihoruského Stavropolu, si říkal Michail Horbačov. Michal Hrbáček.

1. října 2020

Černá zahrada

Z nezávislých pozorovatelů asi málokdo pochybuje, kdo „začal.“ Pokud se tedy dá o začínání vůbec mluvit v případě vojenského konfliktu, který sice zamrzl v roce 1994, ale nikdy nepoznal příměří či jiný konec. Světově známý název nešťastné provincie je turkickým kompozitem gara bagh, Black Garden, jak zní i název výtečné knihy asi největšího světového znalce jižního Kavkazu, Toma de Waala. I proto se arménsky nazývá Arcach. A hlavní město nikoli Chankendi, ale Stěpanakert, dle jednoho bolševika. Nemělo by být s podivem, že se novodobí vládci uchýlili ke komančskému pojmenování a nikoli historickému Vararakn.

Karabachský konflikt se často omezuje na teritoriální přináležitost této náhorní provincie, aniž by se konsistentně zmiňoval i fakt, že vedle tzv. rozporovaného Karabachu jde v konfliktu též o dalších sedm krajů, které jsou nezpochybnitelnou součástí území Ázerbájdžánu, ale jež od onoho čtyřiadevadesátého kontrolují arménské síly, coby jakýsi buffer kolem Karabachu. V Azeru (a v několika usneseních OSN) se zmíněným územím říká okupovaná. V Arménií je nazývají územími osvobozenými. Jména Fizuli, Aghdam, Lačin, Kalbadžar, Kubadli, Džabrail nebo Zangilan asi nikomu nic neřeknou. Jedná se celkově o téměř devět tisíc čtverečních kilometrů, ca. desetinu celého Azeru, z něhož Azeři kontrolují jen 13 procent v Aghdamu a Fizuli.

A právě podél řeky Aras přes Fizuli prý vede jedna z azerských ofenziv, která má ukrojit z okupovaně-osvobozených území. Protože dle všeho se opravdu jedná o plánovanou azerskou ofenzivu. Přes Fizuli, kam jsem jezdíval do Horadizu povídat si s papalášema na okresním výboru a kde jsme kdysi adoptovali dvě vesničky a pomáhali je obnovit pro lidi, kteří se rozhodli vrátit a začít znovu. Jména Ašaghi a Juchary Kurdmahmudlu jsem si dlouho nemohl zapamatovat. Než mi kdos vysvětlil, že jedno znamená horní a druhé dolní a že jsou vesnice pojmenovány po nějakém dávnem Kurdovi Mahmudovi.

Kdo nezažil arméno-azerský vzájemný odpor a dehumanizaci, nepochopí. Táž věta se mi chce zopakovat vícekrát, aby se vryla a nějakým způsobem zhmotnila, protože je klíčová k pochopení azero-arménských vztahů. Nevztahů. Nenávisti, jež různě postupuje všechny společenské sloje. A pokaždé mě dohoní, i když vlastně znám vcelku intimně. Jako když mi v USA žijící azerská kamarádka, která se vždy zasazovala za práva nevinně utlačovaných a pokořovaných, dnes napsala, že se v dnešním konfliktu konečně řeší třicet let trvající nespravedlnost. Jako kdyby válka byla kdykoli kdekoli správným řešením. Byť možná dospěje k očekávanému rozmrazení situace a pro kohosi očekávaným následkům. Proti oblíbenému azerskému sloganu Qarabagh bizimdir (z azerského "Karabach je náš" pozn. red.) je u nás oblíbené Čechy Čechům jako Brouk Pytlík k Vetřelcovi.

Teď nás tedy různé kanály budou krmit tím, že ten i ten druhý je obětí, že ten i ten druhý dosahuje výrazných vojenských úspěchů, že i ten druhý se vlastně brání agresi opačné strany. Protože potřebujeme řádně rozlišit mezi viníky a obětmi. Místy napomůže oblíbené připomenutí skutečnosti, že je Azer převážně muslimský. By mohlo zabrat. Občas se ozve někdo s tím, že je šíitský, což pro většinu veřejnosti buď neznamená nic, nebo nic víc, než že jde vlastně o takový Írán. Zatímco se asi jedná o jednu z nejateističtějších nominálně muslimských zemí na světě, kam moji američtí kolegové kdysi vozili své republikánské příbuzné, aby jim ukázali „pravou tvář Islámu.“ Tj. normální sekulární společnost.

Zpět ke stávajícímu dění ale. Při lámání si hlavou nad tím, co a proč se na azero-arménském pomezí děje a proč právě teď po tolika letech se nabízí řada vcelku prostých argumentů:
- Amíci se dívají doma na volby, Rusové bůhvíkam, Frantíci a zbytek světa řeší kovid, Libanon, Bělorusko a bůhvícoještě
- (Azerskému prezidentovi, pozn. red.) Alijevovi významně sílí vnitřní disent a malá vítězná válka nemůže být politicky prodělečná
- Jedná se o jeden z mála sporů, kde největší mezinárodní válečník posledního desetiletí (a není jím USA, UK, NATO nebo někdo podobný, pozn. red.) má zájmy na obou stranách. Většina azerských zbraní je z Ruska, Rusko Azer dlouhodobě podporuje a spolupracuje s ním jak ekonomicky (např. plyn v Kaspiku, pozn. red.), tak vojensko politicky. Zároveň má ale Rusko v Arménii vojenskou základnu čítající dle některých počtářů až pět tisíc chlapíků.
- Turci se poprvé nepřímo zapojili do sváru, když deklarovali Azerům otevřenou podporu, což může znamenat cokoli, třeba pokus o přitlačení Ruska do situace, kdy musí vyjednávat mezi zájmy na jižním Kavkaze a v Sýrii. Zatím se mluví spíše o tom, že turecké dodávky syrských bojovníků jsou výmyslem arménské propagandy, nicméně bych se ani trošilinku nedivil. Respektive divil, kdyby tomu tak nebylo.
- Čemu by se zároveň asi nikdo znalý nedivil, je touha Kremlu demonstrovat svou nenahraditelnost při zajišťování arménské bezpečnosti, aka dát (arménskému premiérovi, pozn. red.) Pašinjanovi sežrat nedostatek loajality a pokory. Demokrat? Pche! I proto není s podivem, jak málo Putin a jeho parta zatím reagují.

Asi úplně nevěřím, že jde Azerům o znovuobnovení kontroly nad veškerými územími kontrolovanými Arménií. Alijev a spol. dobře vědí, že vybojovat je tisíckrát snazší než udržet a že tzv. Velký návrat (téměř sedmi set tisíc uprchlíků na okupovaná území, pozn. red.) je lepší dále udržovat jak iluzi, nikoli se spálit při jeho realizaci. Zároveň jsou si dobře vědomi, že zásadní narušení statu quo bude ekonomicky nevýhodné i pro ně. I proto tipuji výraznou demonstraci síly a relativně malé teritoriální zisky, které nicméně i tak povedou k Ilhamovu věčnému zbožštění. A o to asi jde nejvíce. Zatímco Plehve tleská. A spolu s ním asi i vzadu smějící se Putin s Erdoghanem zas.