Kdosi
nazval dnešní situaci bezmeznou zkouškou trpělivosti. Došlo mi při sledování,
jak jinak dospělý a zralý kamarád vnímá spoustu věcí zbytečně emocionálně. I když by bývalo stačilo podívat se na pár statistik a uvědomit si, že má ČR momentálně největší čtrnáctidenní průměr v počtu kovidových obětí na 100 tisíc obyvatel, ba dvakrát vyšší než druhé Rumunsko. Tedy že právě v těchto dnech u nás předčasně zbytečně umírá více lidí, než kdekoli jinde v Evropě.
A
nejde jen o proslulé měnění ovlivnitelného a přijímání neovlivnitelného (a
schopnost obojí od sebe odlišit). Trpělivostí se obrňujeme u sledování zpráv,
při kterých zůstává rozum stát nad mírou inkompetence, drzosti, ba otrlosti
různých papalášů. Nebo při pohledu na dysfunkční systémy, které nechávají ve
štyku zdravotníky v první linii. Potřebujeme ji i při zákazech vycházení, nebo
při sledování kolik lidí různé zákazy a nařízení ignoruje a arogantně si ani
nejsou schopni navléci kus hadru na vlastní drštku. Nebo při setkáních s různě
nervózními jedinci, kteří před trpělivostí preferují a ventilují zlobu. Jako
třeba předvčírem hysterický třicátník v Lidlu.
Vrací se mi staré oblíbené téma amatérského sociologa, který sledoval souvislost mezi stavem a vyspělostí společnosti a měrou trpělivosti, již projevují její jednotliví členové. Netrpěliví prý nedůvěřují strukturám a lidem kolem sebe a berou většinu interakcí jako souboj, který je třeba téměř preventivně vyhrát. Protože od celku nejen že nic nečekají, naopak ho podezírají z toho, že se jeho zájmy liší od zájmů jedinců, kteří celek tvoří. Jakýsi pomýlený survival of the fittest, který i u nás vlastně razí část politické elity pod heslem o nadržených psech.
Nechci moralizovat nad společenskými
vzestupy a pády. Jen si říkám, že by naší společnosti prospělo trochu více té
rapidně ubývající trpělivosti. Tak jdu příkladem a snažím se zpomalit vlastní
páprdovatění procvičováním trpělivosti při pohledu na ze všech stran se valící
idiocii. Docela mi jde, si říkám, asi i proto, že situaci kolem vnímám jakožto
přechodnou, ze které se nakonec dostaneme.
Snad s co nejmenšími ztrátami. Čím trpělivěji, tím
snáze. A hlavně s ohledem na ty, kterých se týká nejvíce. Což jsou vedle
nemocných a jim pomáhajících i všichni ti, kteří pomalu ale jistě přicházejí o
základní zdroj obživy. A v naději, že se se na ně naši vládcové jako vždy
nevykvajznou, aby nedocházelo k další erozi důvěry v celek, protože se
jinak z kovidu dostaneme do spárů amatérského sociologa.
Žádné komentáře:
Okomentovat