Když jsem se z pokoje vrátil do hotelového baru s počítačovou nabíječkou, seděla u vedlejšího stolu na laptopu pracující děva, která jako by mi můj charger záviděla. Po dalším pivu se na mě asi i usmála, ale já neměl brýle, takže se nepočítá. Pokaždé mi v podobné situaci vyskočí ca. 20 let stará historka, kdy jeden dánský turista odhalil, že si nasazuji brýle pouze proto, abych si mohl prohlédnout představitelku opačného pohlaví, jinak že mě zamlženost okolí baví. Vlastně ji tak trochu potřebuju, abych příliš nepanikařil. Hovořil z vlastní zkušenosti. A já od té doby nenandávám brýle pouze proto, abych se podíval na neznámý obličej. Jakéhokoli pohlaví.
Ze záchoda jsem za půl hoďky šel už v brýlích a tentokrát se usmála určitě, ba pokynula mým směrem, asi že chce půjčit nabíječku. Když jsem přistoupil, abych se zeptal, co potřebuje, řekla, že prý návštěvu mého pokoje a tři sta euro. Na jednu stranu potěšilo, že jsou odvětví, která kovidová recese ještě nezasáhla. Na stranu druhou mi bylo líto, že budu muset naše setkání reportovat, jak se sluší a patří v norské organizaci, pro kterou dělám. A že jsem možná poslední spolupracovník organizace, který nocuje v tomto, jinak dost důstojném hotelu. Napadlo mě, že alespoň využiju k tomu, abych o jejím byznysu zjistil více, ale každou mou otázku odbývala slovy „tady ne.“ Jako by i pracovní dotazník už byl součástí onoho byznysu.
Nic jsem se tedy nedozvěděl, jen doprovodil slečnu k výtahu. I s jejím laptopem, který měl dodat punc věrohodnosti. A bez nabíječky, kterou jsem jí nepůjčil. Krkoun.
Žádné komentáře:
Okomentovat