Léto

Opravdu je člověku příjemněji, když nesleduje jakékoli tuzemské zpravodajství a nemusí v přímém přenosu být neustále upomínán, že nám vládnou nekompetentní burani. Zároveň se člověk děsí, že je mu příjemněji, když nesleduje. Nicméně jsem tolik léta v ČR nestrávil už téměř dvě desetiletí, tak si nenechám kazit. Ani posedáváním online.

Kapka v moři psychopatické nenávisti

Po třech letech zase v první instanci a na rozdíl od původního osvobozovacího rozsudku, který kraj vrátil, tentokrát šestnáct měsíců s odkladem na tři roky. Za vyhrožování smrtí neznámým dětem na fotografii a propagaci nacismu. Mám za to, že kdokoli komukoli vyhrožuje veřejně smrtí, by měl být veden k trestní odpovědnosti. Má za to i český právní řád. Jen soudcům to dosud není zcela jasné, zdá se. Lucie Yakut momentální výjimkou. 

Ani rétoricky se není třeba ptát, jaký je poměr smrtí vyhrožujících k pravomocně odsouzeným. Koneckonců ani výše zmíněný rozsudek pravomocný ještě není. Často si říkávám, že hlavními viníky společenské přijatelnosti vulgarity a verbální agrese, jsou politici, kteří často podněcují k zisku levných bodíků. Jak ale napsala známá právnička, při nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, jsou to i policajti a soudci, kdo mezilidskou sprostost u nás normalizují. Jako třeba ústavní soudce David Uhlíř, který chce chápat příběhy nadávajících a samotné výhružky posuzuje dle toho, komu jsou směřovány. I proto tiše tleskám paní Lucii, coby kapce v moři. Nedivil bych se nicméně, kdyby si za svůj rozsudek sama nějakou tu výhružku vysloužila. 

Aniž bychom si nějak příliš všímali, stalo se normou, že se na veřejnosti hajluje a různě vyhrožuje, druhé nejlépe ve zdánlivé internetové anonymitě. Pouhý nesouhlas s odlišným názorem vyvolává hystericky psychopatické reakce. I proto jsem nemohl nerozšířit seznam podporovaných entit o sdružení In Iustitia. Všech náckům a psychopatům navzdory.

Jedenáct

Před jedenácti lety naložil kdosi Natašu před jejím domem do kufru Žigulíku, aby ji o pár hodin později našli u hranice s několika střelnými ranami. Protože měla názor, který se nebála šířit. Protože své budoucí vrahy nazývala vrahy. Nebyla první ani poslední.

Nedávno jsem se bavil s kamarádem o prodloužení Putinova mandátu na věčné časy. Zastával jsem názor, že ve VVP máme pověstného známého ďábla, který je stále lepší než čert neznámý. Kamarád oponoval, že to stěží může být horší ve chvíli, kdy Rusko nepokrytě okupuje cizí území, vraždí cizí občany v evropských státech, hackuje ministerstva, zdravotnická zařízení a jinou infrastrukturu, šíří lži v různých sdělovacích prostředcích, ovlivňuje volební kampaně, či finančně podporuje extremistická hnutí v různých částech demokratického světa. Něco na tom bude. A to jsme se ani nebavili o situaci v samotném Rusku, která netrápí nikoho, protože je na jednu stranu dobře propagandisticky ošéfováno a na druhou stranu většina z těch, které trápilo, již v Rusku nejsou. Nebo vůbec.

Nataša už 11 let není z vůle představitelů moci v Ruské federaci. Přijde mi důležité to připomínat.

Z mytologie

Čtu si o mytologii, opřádající pověstný mnichovský komplex, kterou Jan Tesař vydal v březnu 1989, a přijde mi zajímavé, jak jsou některé jeho postřehy ohledně první republiky nadčasové. Tak si tu pár poznamenám. 

Tam, kde se systém blbokracie (jinak ve světě dosti rozšířený) snoubí s občanskou lhostejností, nemají moderní ideje ani sebemenší vyhlídku. (s. 57)

Citace z textu meziválečného bývalého pražského korespondenta listu Le Temps a pozdějšího zakladatele Le Monde, Hubertra Beuve-Mery: „Ještě vážnějších chyb se dopustilo Československo vůči sobě samému. Kromě pozoruhodných výjimek byl jeho politický personál podprůměrný. Fungování stran, gigantických ekonomicko-politických organizací, které byly naprosto v moci sekretariátů, zabraňovalo jakékoli obnově a omlazení a znechucovalo lidi s nejlepšími úmysly. Rozdělení nejdůležitějších veřejných úřadů mezi tyto strany prohlubovalo sklerózu státu a prohlubovalo parazitismus partajních klientel.“ (s. 79)

O nekritické, iluzorní místy až vlastizrádné předválečné závislosti na Francii: Partnerem ve vztahu k francouzské subretě […] je typický český Kecal, který počítá, co mu to vynese, a když nic, chytře vyhne se. Je to kalkulace nejenom na to, že Francouzi budou umírat za naše zájmy (což už samo o sobě je hnusné), ale dokonce i s tím, že nám obrana přijde levněji, že oni to za nás zaplatí! (s. 84)

[Beneš] nikdy nebyl kritikem české společnosti ani v tom dosti oportunistickém a polovičatém smyslu Masarykově. (Případně se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným Prorokem). (s. 105)

Skutečná varování, skutečná kritika je to, co se v Čechách nejméně snáší, neodpouští a bezohledně odstraňuje; a skutečná tragika v Čechách jsou právě osudy těch, kteří si kritiku nedali vymluvit. (s. 118)

Československá vláda […] odprodala ještě před 15. březnem své vojenské „přebytky“, tj. zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky, Německu. Nepředpokládám, že motivem by byla sympatie s nacismem. Je to typický projev politického ignorantství a egoismu, českého kapitálu a jeho vládní garnitury. (s. 110)

Citace z monografie o L. Maroldovi od Jany A. Brabcové a jejím divením se nad výběrem národně-sbližovacího tématu Maroldova panaromatu: psychologické pozadí faktu, kdy si národ v okamžiku rozkvětu svého uvědomění a velikého vzepětí sil staví před oči scénu, která varuje svou tragikou, a nevolí ukázku vlastních úspěchů, (by) stálo za hlubší rozbor. (s. 115)

Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytváří ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním národním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce. Občanství je potřebí budovat a pocit svobody šlechtit. Zvlášť důležité je to se zřetelem na evidentní český návyk (…): sklon k řešení zkratkou, k vytváření fasády bez základů, k okamžité jednorázové improvizaci bez svědomité přípravné práce. (s. 129)