17. listopadu 2018

Devětadvacet

Přemítám, zda mi nemá být jedno, že mi je jedno, jestli se přední čeští politici dnes raději plazí na pietní místo uprostřed noci, protože se bojí, že na ně případný dav hodí vejce. Nebo že kdosi další vyhodil do koše květiny, které plazící se politik na pietním místě zanechal. Nebo že nemám ani trochu chuti vydat se na jakoukoli demonstraci proti či za cokoli. Nebo že mi přijde, že demonstrace, proti nímž stojí mafiánská pýárová mašinérie a ruský desinformační kolos, prohlubují propasti ve společnosti místo aby spojovaly. Ač tak nikdo neuslyší můj beztak bezvýznamný hlas, krom pár kámošů v hospodě a příbuzných, co mi tu a tam přijdou pod ruku. Nebo že se vlastně ničemu nedivím, protože mi divení přijde neproduktivní. Tedy se vlastně divím jen jednomu, a to, jak lidé, kteří jinak vypadají soudně a inteligentně, si mohou myslet, že kreatury, jež momentálně okupují přední politické pozice v zemi, zajímá cokoli jiného než oni sami, a že své zájmy a zájmy svých kumpánů budou hájit hlava nehlava. Asi by mi též nemělo být jedno, jestli premiér odstoupí či nikoli, byť jak správný autokrat jasně národu sdělil, že hodlá zůstat, dokud to jen trochu půjde (čti: dokud jeho pýárová mašina bude fungovat). I když by mi vůbec nevadilo probudit se v zemi, kde jména jako Babiš, Zeman, Okamura, Klaus (starší, mladší, prostřední, větší, menší atp.) jsou jen vzdálené vzpomínky na odpornou pachuť v ústech, jež se už nikdy nebude opakovat.

Sedmnáctý listopad pro mě není lamentem nad tím, co by mohlo být. V povznešené náladě si připomínám, že se máme na české, moravské a slezské hroudě zatraceně dobře. Že dosud žijeme v zemi, která je jakž takž demokratická, kde sounáležitost s NSDAP, KSČ či jinou podobnou partají není předpokladem ničeho (snad pouze koryta ve správních radách, pravda). Že jsme svobodní, chceme-li, a je mi vlastně jedno, že svoboda rostoucí počet mých spoluobčanů vůbec nezajímá (ha, nemá mi být jedno, že mi je jedno?). Holt potřebujeme nejprve vinit klimatické změny, černobylskou havárii, uprchlíky, migranty, Romy, Angelu, šéfa a spoustu dalších, než si (pokud vůbec) připustíme, že za své životy primárně můžeme sami. Ha, možná ale je třeba si připomínat právě toto právě dnes, ve výročí dne, kdy jsme kolektivně, alespoň na pár let, vlastní životy do vlastních rukou vzali.

Devětadvacet let, za které jsem vděčen, jako jsem vděčen, že nemusíme žít v tom komančském marasmu, ve kterém jsem se narodil. Respekt a dík všem, kteří se o to zasloužili. Vzkaz těm, kteří se snaží nás zatáhnout zpět, si nechám na jindy.

Žádné komentáře: