Kirkuk. Nejbohatší irácké město, a, jak mi řekl kurdský řidič Kazwa, možná i nejbohatší na celém světě. Protože leží na ropě. A slavné ropné pole Baba Gurgur, jež prý už půltřetího století hoří věčným plamenem, hlídá osmimetrová socha Pešmergy (kurdského bojovníka, pozn. překl.). Symbolicky vedle nápisu „WELCOME,“ který si před měsícem vzaly za svůj jednotky irácké armády, když Kirkuk a území kolem získaly po 14 letech opět pod kontrolu Baghdádu ihned poté, co zkomírající kurdské elita vyhlásila nesmyslné referendum.
Ropná sláva je i ropné prokletí, prokládané etnickými nesváry a čistkami. Irácko-kudské vedení si dlouho zahrávalo s Baghdádem a neslyšelo varování, že mu hrozí políček, když si nepřestane vyskakovat. Neposlechlo. A rázem má tipec. Přišlo i o ropu, do které strašlivě chtěl investovat Rosněft, i o mlčenlivé svolení ropou nezákonně šmelit, i o část federálního rozpočtu a hlavně o iluze.
A mezitím v Kirkuku, jako se bývalé kurdské vedení města snažilo cíleně zbavovat všech nekurdů, dělají teď Turkméni a Arabové maličko totéž. Sumérský Kirkuk je stále soudkem prachu, an maličko doutná a kdykoli může bouchnout. Stejně jako okresní město Hawidža, na jih od Kirkuku, kde se snažíme začít něco dělat. Hawidža prý byla za americké okupace považována za jedno z nejnebezpečnějších míst pro americké vojáky. O chvíli později se pak spolu s Mosulem prosadila masovými popravami v rukách islamistických šílenců. Od 4. října je prý ale Hawidža od tzv. Islámského státu očištěna, jen lidí je zpět zatím hodně málo. Asi proto, že je všude zaminováno.
Mosul. Dokud ho neobsadil tzv. Islámský stát, málokdo jevil o druhé největší irácké město zájem. I proto asi, že od Saddámova pádu Mosul strašlivě vadl. Peněz ale v bankách bylo dost, takže když dorazili před víc jak třemi lety bradáči, stala se z bandy idiotů nejbohatší teroristická organizace na světě. Na celé tři roky. Checkpoint na každém kroku, a na téměř každém checkpointu jiná vlajka, která odkazuje k jinému oddílu Hašd. Všeirácké lidové milice, složené z asi dvacítky rozmanitých skupin. A dva poslední mosty přes Tigrid, které spojují klidnější východní Mosul s částečně vybombardovaným západním, ve kterém prý stále šmejdí bradáči. Na západ se jezdí přes Starý most a na východ přes most Svobody. A přes neuvěřitelně dlouhé fronty.
Kirkuk a Mosul. Zní jak bráchové z legendy. Jeden statný a chrabrý, druhý moudrý a shovívavý. Dvě historické křižovatky v kolébce civilizace, kde civilizace zase projednou tragicky selhala. Země Semiramidiných zahran a Babylonské věže, podobenství lidské neschopnosti se navzájem mezi sebou domluvit. A obnovit rozmlácené bude trvat stokrát déle než samotná destrukce. Zejména v myslích.
Žádné komentáře:
Okomentovat