Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.
Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.
Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů.
Čest památce všech obětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat