Poprvé jsem v Bejrútu přistál před třinácti lety a dlouho se dostával z letiště poté, co jsem v zoufalství, že se nedokážu domluvit s pohraničníkem, vytáhl svou afghánskou vizitku. Bylo ještě relativně čerstvě od tehdy posledního konfliktu, při kterém libanonská vláda rozstřílela jeden palestinský uprchlický tábor v Tripoli, a perské muhadžirín je arabsky srozumitelné, byť významově maličko odlišné od arabského ladžiín. Uprchlík či imigrant, z pohledu libanonského policajta vlastně jen sémantika, která nicméně u člověka s adresou v Afghánistánu nemohla nevyvolat podezření. Asi jsem zčásti pochopil, když jsem se v rozbombardovaném táboře byl o pár dni později podívat.
Nakonec jsem po hodině vylezl na svobodu a od té doby měl vlastně Libanon tak nějak spojený s pocitem volnosti a odpočinku. A často se vracel. Z Jordánska na dlouhý víkend, abych změnil prostředí, zahrál si tenis, či se prošel po horách, jako turista s Prskavkama, párkrát (různým) kamarádům na svatbu, i vícekrát s pracovními povinnostmi, ať už v rámci výjezdního zasedání nebo na základě zadání od českého MZV. Zkrátka země, do které se nejen já vždy rád vracím, protože je – či byla – tak nějak v pohodě. Nehledě na brutální dopravní zácpy, díky kterým stejnou trasu jednou projedete za půl a jindy za dvě a půl hodiny. Nehledě na nefunkční vládu, která se v posledním desetiletí – pokud vůbec existovala – dokázala shodnout pouze na svém odporu k syrským uprchlíkům. Nehledě na archaickou omšelost většiny budov. Nehledě na celkovou chaotičnost a pocitovou přelidněnost země, kde je téměř nemožné najít kousek přírody, kde nestojí žádný dům ani netroubí žádná auta.
Dnes jsem v Bejrútu přistál po dvou letech, poprvé od začátku ekonomického sešupu, který k dnešnímu ránu zastavil kurz libanonské libry na 22 tisících za dolar. Ve směnárně naproti kanclu mi po chvilce vyjednávání nakonec nabídli 19 a půl tácu a i když mi Ali kladl na srdce, ať nechodím pod 20, větrem – a asi i zoufalými domorodci – ošlehaný směnárník se prostě ukecat nedal. Že prý je zítra nějaké důležitá schůzka, která může kurz zas zvednout. Nakonec jsem si vyměnil dvacet jordánských dinárů, za které v Ammánu člověk koupí čtyři piva pouze během happy hour, a do kapsy si strčil půl milionu liber. Ke své padesátitisícovce, kterou jsem si posledně nechal s vědomím, že v Bejrútu nejsem naposled, a jež od té doby devalvovala ze 33 dolarů na dva padesát.
Dnešní přistání se nepatrně podobalo tomu prvnímu v tom, že se cesta z letiště protáhla. I když za to tentokrát nemohl horlivý pohraničník, ale řidič přivolaného taxíku, který se půl hodiny nemohl dostat přes parkovištní závoru, protože vypadla elektřina a nefungoval systém elektronických hodin. Nakonec jsme se s pomocí správce autopůjčovny (tímto díky firmám Avis a Budget) a několika vlnitých plechů dostali přes půl metru vysoký rantl do vedlejší sekce, ze které se už dalo vyjet bez zábran. Paní na poslední závoře pak od taxikáře dostala sprďáka, že přeci nebude platit za to, že se nemohl dostat z podzemní garáže kvůli chybě jejich systému. Když jsme po chvilce opustili letiště, taxikář se vítězoslavně zasmál, řka: „Dvacet dva tisíc liber chtějí, zloději.“
O ušetřeném dolaru jsme si povídali ještě pár kilometrů, z větší části proto, že nám na většinu jiných témat nestačila slovní zásoba. Řidičovi anglická ani mně arabská. Než mě cestou upozornil na schön obchoďák a následně se ukázalo, že novým mezinárodním jazykem je němčina. Zvlášť pro zhruba sedmdesátiletého chlapíka, který, dle vlastních slov, strávil čtrnáct let v Düsseldorfu prací v libanonské restauraci.
Neskrýval radost, že si můžeme popovídat, tedy spíš, že může upustit trochu páry. Z „Lebnán chalas“ se tak stal celá lament. Coby důchodce přišel o dostup k vlastním úsporám v bance, protože všechny banky de facto zmrazily běžné uživatelské účty, respektive zavedly velmi striktní omezení, kdo a za jakým účelem (např. platba za elektřinu) smí disponovat vlastními prostředky. Nahlas sice nikdo neříká, nicméně se předpokládá, že valná většina střadatelů své peníze už nikdy neuvidí, i proto, že se poměr všech vkladů v libanonských bankách odhaduje na cca. desetinásobek finančních rezerv země. Při tom všem se inflace nebezpečně blíží procentní stovce, elektřina je v lepších čtvrtích jen čtyři hodiny denně, benzín byl dlouhodobě de facto nedostupný a kdo může, ze země zdrhá. Což ale po sedmdesátce nepřipadá v úvahu. Takže nezbylo než si sednout do taxíku.
Projížděje kolem kostela svatého Mikuláše, George se několikrát pokřižoval a za chvíli zastavil u hotelu pod náměstím Sassine. Čas vystupovat. „Ausstehen? Leider zu spät für mich,“ zavolal na rozloučenou. Pak, aniž bych býval stačil vymyslet něco povzbudivého či supervtipného v odpověď, šlápl na plyn. Yatik al Afia.
Žádné komentáře:
Okomentovat