3. července 2018

RIP

“Petříku, Petříku, slovo je vyjádřením myšlenky. Abyste něco mohl napsat, musíte si nejdřív něco myslet,” řekla mi paní docentka nad prvním nástřelem mé diplomky, na který čekala téměř dva roky. “Začněte znova.” Retrospektivně šlo o jeden z určujících momentů v mém životě, mnohem důležitější, než bych si tenkrát uvědomoval.

V ono lednové dopoledne roku 2000 jsem jemně v šoku viděl jen fatalitu možnosti nedostudování. Po dvou letech poflakování jsem totiž na odevzdání práce měl pouhé dva měsíce. A najednou i o šedesát stran textu méně. Rychle mi došlo, že kdyby paní docentka nechtěla, abych dodělal, neztrácela by čas, a že její zpětná vazba, doplněná dvěma stranami na psacím stroji psaných komentářů, měla být motivací. Kolikrát jsem pak od té doby byl v situaci, kdy jsem musel komusi říci, že buď vše změní, nebo mají jít jinam, a pak sledoval, zda se rozhodnou rezignovat nebo zabojovat a dokázat mi, že jsem se mýlil.

Po letech teoretické průpravy na dvou různých literárních oborech, byly dva měsíce přepisování diplomky totální školou psaní. Pravda, přečetl jsem si opět po letech vloni a jasně viděl psaní studentské, ale stále nějak dávalo smysl. Výše psaná slova paní docentky jsem od té doby opakoval x-krát jiným v rámci vlastní redaktorské práce. A šéf humanitární mise je nezřídka redaktorem, zvlášť když má vaše organizace ambice se neustále k čemusi vyjadřovat.

Většina z nás, studentů severských literatur, měla k paní docentce dvojaký vztah. Na jedné straně respekt k jejím znalostem a třeba i k trpělivosti, se kterou se ony znalosti pokoušela předávat dál. Na straně druhé téměř strach z její předvídatelné nepředvídatelnosti a zdánlivé náladovosti. Několik spolužáků se nakonec rozhodlo zkusit štěstí jinde. Mně došlo vlastně relativně pozdě, že se paní docentka jen dávno rozhodla na nic nehrát, což se právě projevovalo v občasné zdánlivé obhroublosti či nekorektnosti. Třeba i při vyčazení půlkrabičky cigaret během jedné hodiny či zkoušky. Nebo když si téměř škodolibě užívala, jak se jí někteří studenti bojí. Nešlo o ego, prostě nepovažovala za svůj problém, který není třeba řešit, protože je dost jiných problémů i tak. Když na jakési nordistické konferenci kolegové z Brna vystoupili s příspěvkem na téma překladů paní docentky, znechuceně si šla ven zapálit, že nebude tratit čas posloucháním hloupostí.

Též se vybavuje příhoda, kdy jsem hrdinsky přelouskal jednu islandskou ságu ve staroseverštině a napsal o ní práci s odkazem na zdroje v pěti různých jazycích. Připadal jsem si strašlivě akademicky, leč její první otázka byla, proč jsem nečetl česky. Nešlo totiž o formu, ale o obsah. Naštěstí jsem měl pádný argument - jediný český překlad dané ságy si kdosi vypůjčil o několik měsíců dříve. Nedivil bych se, kdyby to bývala byla právě paní docentka.

Petřík nakonec diplomku přepsal a dostal za jedna. Nedávno jsem kdesi našel posudek paní docentky a měl ze sebe i trochu radost. A třeba měla tenkrát trochu radost i ona, i když je jedno. Krom paní docentky mám hrst dalších pedagogů, kteří mě silně ovlivnili, ale s nikým jsem asi neměl tak intenzívní vztah, jako s ní. V dobrém i ve zlém. Na nikoho si nevzpomu stejně často jako na ni.

Dnes jsem se dozvěděl, že doc. Helena Kadečková ve věku 85 let v sobotu zemřela. Upřímný hluboký obdiv a čest její památce.

Žádné komentáře: