Nevidím problém v tom, že pan Šibík prezentuje prostřednictvím vlastní práce své specifické názory, problém je v tom, že se při tom tváří jako dokumentarista. Poprvé jsem zaregistroval, když byl na začátku 2010 na Haiti, kde se procházel po Port-au-Prince a fotil místa nezasažená zemětřesením, z čehož nakonec nemalá část veřejnosti usoudila, že se vlastně nic nestalo. Ve chvílích, kdy už bylo jasné, že počet obětí přesáhl stovku tisíc. Pamatuji si, jak jsem se večer povaloval v superstudeném guesthousu v Abcházii a (pár piv a téměř stoprocentní vlhko odválo zábrany), napsal mistrovi, že musí se svým materiálem zacházaet zodpovědněji. Hm, možná jsem mu napsal i, že ho považuji spíše za komerčního fotografa, než za novináře, dokumentaristu. Poslal mě a vymazal z FB přátel. Mrzelo mě pak, že jsem nedokázal zareagovat racionálně, fake FB přátelství je mi ukradeno.
Nechci psát o tom, proč je Šibíkova „reportáž“ přitroublá (pár stránek bych dal z fleku), ani o tom, že cesta do pekel negativní medializace byla dlážděna dobrými úmysly humanitárců, začátečníku. Pokud bych si měl vybrat mezi přitroublostí a ne vždy správně směrovaným nadšením, beru vždy to druhé. Mnohem více mě nicméně pálí hysterizace debaty, již je třeba zvrátit, nebo se z marasmu nevyhrabeme desetiletí a naše společnost bude tupět a tupět. I díky Šibíkům a dalším.
P.S. Asi by se slušelo sem někam dát odkaz na Šibíkovu "reportáž", ale raději ne. V zájmu objektivity.
Žádné komentáře:
Okomentovat