Dyk jsem to říkal(a). Nevím, co lidi vede k tomu, aby neštěstí druhých použili k utvrzení vlastního ega. Mnozí navíc nemají příliš ponětí, co se vlastně stalo. Nejde o to, co kde řekli, jen že měli takový nějaký pocit (něcisté!), že vše dopadne špatně. V oblíbené české variantě ještě navíc s dávkou nevraživosti vůči okolnímu světu a zadostiučinění, že jejich černobílý pohled na dění kolem zas ztratil několik odstínů šedi. Zvláštní podskupinou jsou lidé, kteří své zadostiučinění mísí s frustrovanou agresí na adresu kohokoli jinak vypadajícího či smýšlejícího, protože není rozdíl mezi činem několika pomatenců a uprchlíky, druhým největším světovým náboženstvím atp.
Jsme ve válce. Hodně podobné předchozímu, kde autor upřesňuje svůj pohled založený na jedné Huntingtonově knize, kterou pravděpodobně nečetl. Opomíjí přitom, že stejný názor sdílejí civilisty masakrující extremisté s cílem přimět ostatní k témuž poznání. Aneb západní válečné burcování není nepodobné saláfistickým magorům a nakonec nahrává militarizované části naší společnosti, jež opravdu válčit chce. Já v žádné globální ideologické válce nejsem, jen v té syrské, jíž se ale neúčastním. Vůbec mi ono "jsme ve válce" přijde takové... apokalyptické.
Pokrytci litují Pařížany, ale že došlo k výbuchu v Bejrútu, Baghdádu atp., je jim jedno. Jak jinak též vyjádřit, že je člověk spravedlivý, znalý, případně zcestovalý kosmopolita. Přijde mi v čemsi totalitní, jako by chtělo určovat, kdy a čím se máme cítit dotčeni, nad čím smíme smutnit. Nemám na mysli pokrytectví řady politiků, kteří samozřejmě vycítí šanci ke snadnému bodování. I když se na ně vlastně nezlobím, mají to tak nějak v popisu práce. Mě se třeba dotýkají zvěrstva Boko Haram, měl jsem na FB statut Je suis Garissa, bejrútský výbuch mě šokoval, stejně jako každý baghdádský, i když, přiznávám, ty poslední je obtížné počítat. Vadí mi, jak se civilní oběti v Sýrii a kdekoli jinde mění jen ve statistické údaje a při loňské válce v Gaze jsem byl téměř v permanentím šoku. Nemyslím však, že to ze mě dělá lepšího člověka. A určitě by mě nenapadlo kázat jiným, co mají cítit a jak smějí své pocity vyjadřovat. Když jsem včera kondoloval francouzskému kolegovi, přijal téměř omluvně s odkazem na Bejrút. Až pak se podělil, že na jedné z pařížských ulic zůstal ležet kamarád jeho kamaráda. Omlouvat se za vlastní smutek není zcela v pořádku.
Možná ale asi jsme ve válce. Sami se sebou a vlastním strachem. Mr. Snowden rád potvrdí, jak se USA po 9/11 totalitarizovaly. On sám řešil po svém, nalezením útočiště v zemi z nejtotalitnějších. Strach je tvárný a snadno využitelný teoristy i manipulátory všeho druhu. Necháme-li se, ani Marseillaisa nám nepomůže.
P.S. Stále mě fascinují debatéři, kteří přesně vědí, kdo má co, jak a kde udělat, a neúprosně tvrdí, že kdokoli si myslí cokoli jiného je pravdoláskař, sluníčkář, fašista, válečný štváč, srab, debil, nehodící se škrtněte.
Žádné komentáře:
Okomentovat