Postfaktuálně

Amdžad se mi dávno nepokrytě směje, že ve svých solilokviích často lamentuji nad úskalími dnešní postfaktuální doby, ve které už neexistují žádná fakta, jen vlastní domněnky a předsudky, v nichž se díky virtuálnímu informačnímu balastu jen stále utvrzujeme. Debatovat již není potřeba, protože je mnohem snazší nic si nemyslet a příliš nenamáhat mozek, jen selektivně pracovat se sebeobskurnějšími zdroji, které se nám hodí. Debatovat je téměř nebezpečné, protože po komkoli s jiným názorem se agresívně plive. Hloupneme, anžto debata není příležitostí k vzájemnému obohacení se o nové informace, ale soubojem na život a na smrt, ve kterém je třeba vyhrát a ony vlastní domněnky a předsudky uhájit všemi možnými prostředky. Naučit se pár, ne vždy ověřených či ověřitelných, argumentů a s vážností ve tváři je opakovat, nejlépe s „že jo“ na konci, aby bylo jasné, že jediné, co se v reakci očekává, je souhlas. Nikoli opakování smyšlených floskulí, leč debata je pro blby. A gůgl umí vyplivnout odkazy k čemukoli. Právě jsem třeba napsal "earth is flat" a za pouhé 0.63 sekundy dostal 159 miliónů odkazů. Už se těším, jak si večer počtu a pak se zapojím do nějaké heliocentrické internetové diskuse.

Když jsem si nedávno byl veřejně popovídat o hordách uprchlíků, dostalo se mi různých reakcí, včetně vulgárních urážek jen proto, že mám na téma názor, který kdosi nesdílí. Od lidí, které jsem v životě nepotkal. Míra frustrace a agrese nejen v internetových debatách mě částečně zaráží a částečně fascinuje. A asi nejvíce utvrzuje v tom, jak progresívně hloupneme. Téměř prskám smíchy nad komentářem pod výrokem veřejné osoby typu: „Dosud jsem vás volil, ale po tomhle zapomeňte.“ Jako bychom vždy ve všem museli souhlasit a nesouhlas znamenal nepřátelství. Jako bychom měli být všichni naprogramováni na tytéž názory. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Nedivím se, že se ze souboje myšlenek a vizí ohledně směřování společnosti politika změnila v pouhou technologii udržení moci. Že je tak málo politiků, kteří se nebojí mít na cokoli vyhraněný, argumenty podepřený názor. Velká část voličstva nebude souhlasit s jakýmkoli názorem a co pak v příštích volbách. I když je vlastně jedno při pohledu na politickou garnituru, ať už tu část, jež nejen nám vládne či na ty, co sedí v opozičních lavicích. Beztak bude v příštím parlamentu zas o trochu víc rasistů, xenofobů a hochštaplerů. A ze mě holt politik nebude, když jako blb dokola opakuju svým kolegům, že se mnou nemají souhlasit jen proto, že jsem jejich šéf, že potřebuju, aby si vytvořili svůj názor, protože nejlepší možné řešení vygenerujeme pouze skrz debatu, podrobné zkoumání různých názorů a porovnávání dat, na základě kterých si každý z nás názor vytvořil.

Vím, vím, když s někým nesouhlasím, nezřídka zvýším intenzitu hlasu a pustím se do vášnivé debaty, ve valné většině situací však jen kvůli debatě samotné. Přinejmenším do chvíle, než se můj spoludebatér urazí. Nebo řekne, že má právo si myslet, co chce. Respektuji. Jako já mám právo si myslet, že názory druhého jsou pitomost, i když je mi vždy líto, když ze sebe kdokoli mně milý dělá vola. Hm, před týdnem jsem jednomu téměř neznámému chlapíkovi řekl, že je full of shit. To jsem asi ještě nikdy neudělal. Asi se mi krátí zápalná šňůra. Nebo se jen snižuje má tolerance k rasistickým a xenofobním zhůvěřilostem. Od kohokoli. Včetně v Anglii žijícího Nepálce.

Postfaktuálno je potenciálně totalitní, nejen proto, jak je totalitními režimy protežováno. Všiml jsem si poprvé během války v Čečensku, kdy ruská média vypouštěla vždy několik verzí posledních událostí, vytvořila několik pravd (včetně dětsky absurdních lží), aby každý mohl věřit té své a skutečná pravda nakonec nevyšla najevo. Přestala existovat. Totéž jsme viděli i kolem MH17, jehož první výročí sestřelení ruskou armádou (sic!) jsme si nedávno připomněli. Totalitní mašinérii opět stačilo vypustit několik verzí příběhu a fakta přestala existovat. Každý si vybere vlastní verzi dle míry vzdělání, různých loyalit a dalších intelektuálních a emocionálních parametrů a ve všem ostatním uvidí konspiraci, protože pravdou je jen nakonec to, čemu sami chceme věřit, na fakty nehledě. Přestaly existovat.

Na chvilku jsem si teď připadal jako stařík, co varuje před nástrahami internetu a jiných moderních komunikačních technologií. Vím, že i před lokomotivou varovali jako před ďábelským strojem. Ale to jsem nebyl já. Ani před internetem nevaruji. Jen mě fascinuje. Včetně nepřímé úměry mezi zajímavostí mnohých autorů a množstvím slov, jež dokážou napáchat (aneb jedna rána do vlastního palce nikdy není ku škodě). Při pohledu na zpola plnou sklenku si raději myslím, že postfaktuální nakonec neznamená totéž co předtotalitní, že se Orwell nesekl o pár desetiletí a vše to byla a je jen fikce.