Včerejší oslavy založení československého státu i letos zůstaly jen o Plzni a uheráku. Pivo navíc došlo před desátou. Nevadilo mi tolik, jako novozélandskému kolegovi, jehož jsem všude představoval jako manželku (velvyslance tím notně obveselil), protože jsem byl po denním přeletu z ČR trochu groggy. A navíc Plzní doma za víkend pár vypil a šunku servírovali v pátek na olomoucké radnici, takže mám její vůni a chuť stále v čerstvé paměti. A ani při tom neslintám.
V letadle z Vídně vedle mě seděly dvě milé paní, důchodkyně, které s početnou skupinou mířily na výlet do Jordánska a Izraele (aka Palestina). Povídali jsme si o různých blízkovýchodních věcech, o islámu i o strachu, který toto slovo díky různým magorům různého ražení a vyznání vyvolává. Snažil jsem se je uklidnit, byť s vědomím, že ač strach, naprost srozumitelný a legitimní, dokážu třeba ukonejšit, předsudky asi nevyvrátím. Nakonec se mě jedna z paní zeptala, co si myslím o panu presidentovi a mou odpověď kvitovala se zadostiučiněním: „Ostuda, že jo, vidíte, alespoň na něčem se shodneme.“ Tak jsem asi nakonec pochopil, jak to Zeman myslel, když sliboval, že bude národ spojovat. Mistrná taktika!
Žádné komentáře:
Okomentovat