Nostalgie

Vlastně se mi trochu příčí nostalgie zahalující vzpomínání na změnu režimu, i když nedokážu jednoznačně uchopit. Možná mi idealizovaný sentiment přijde podobný sentimentu starší generace po komančismu. Možná mi vůbec hledání ztraceného času v podobě vyvolávání mladšího, hezčího a pohyblivějšího sebesama přijdou mimo mísu. Zároveň je vzpomínání příležitostí pro mnohé říkat různé nesmysly, nebo se třeba vyptávat v anketách, kolik že to dnešní mladí lidé nevědí, a libovat si, jak ta dnešní generace nestojí za nic, jako by právě v ní nespočívala naděje, že se konečně odpoutáme od komančského marasmu pokřivených páteří a píchlých duší. Jako bych já v pubertě věděl o druhé světové věděl více, než že Rusáci všechno vyhráli. Jako v hokeji. Naprosto nedůležitě.

Neříkám, že slavit není co, spíše že jde o osobní, téměř intimní proces reflexe, na jehož konci nejsou uplakané vzpomínky na vlastní mladost, ale jednoznačná a neochvějná radost, že šli před třiceti lety komančové do prdele, jak mi řekla jedna spolužačka při tanci na plese v den, kdy padla komančská vláda jedné strany. Ke kteréžto vzpomínce se dostanu jindy. Ať už se za posledních let u nás dělo z jakéhokoli pohledu cokoli, totalitní režim, ve kterém vám kdosi říká, co si smíte myslet, co můžete nosit, či jaké životní ambice smíte dle vlastních názorů mít, a kde mají zelenou práskači a vlezprdelové, není nikdy dobrá alternativa.

Vzpomínání je pro mnohé i příležitostí potvrzení smyšlených nebo falešných vzpomínek, dle kterých na Národní bylo minimálně 25 miliónů Čechoslováků. Já nebyl. Nevymýšlím si. I když jsem demonstroval už dříve, jak právě hodně mile připomněli na aktualne.cz. Aniž bych býval přesně věděl, o co jde. Chodil jsem i k Ptáčkům, i do Zeleného baráku na punk, i na Benešák (jak se náměstí Z. Nejedlého říkalo a po zpětpřejmenování dále říká) na demošky, aniž bych býval vnímal víc, než že je tak v tu chvíli správně. Ve článku zmiňovaná prof. Dvorská (až teď mi došlo, že byla tehdy tak mladá!) dodávala jakousi jistotu, že tam nejsem úplně špatně. I když jsem se v neděli vytratil, když bylo jasné, že jsou v Říjnovce policajti. I když jsme se v pondělí rozešli ke KoKosu (Komunistický Kostel = sídlo OV KSČ) a křičeli na Váňu, ať jde ven, byť jsem si úplně nebyl jistý proč.

Vlastně mě zpětně trochu udivuje puberťák s kloboukem na hlavě a barevným šátkem přes obličej, který chtěl demonstrovat, že se opravdu dýchat nedá. Máločemu rozuměl, ale přišlo mu důležité tam být s asi tisícovkou dalších. I když ve vzpomínkách jednotlivců nás tam nepochybně byl minimálně půlmilión. Dobrá tedy, a la recherche du temps perdu, leč bez jakékoli jiskry v oku či povzdechu nad tím, jak čas letí. Letí totiž vždy a všude všem stejně.

Přečetl jsem si zas a ten článek je opravdu dobrý.