Teď tedy máme Snowdena, který nakonec jen prozradil to, co se všeobecně předpokládalo, a v určitých kruzích asi i dávno vědělo. Včetně těch evropských, jejichž rozhořčená reakce na údajné odhalení americké špionáže byla téměř směšná. Nejzajímavější na případu Snowden nakonec je, že se odehrává téměř jako dle studenoválečného scénáře, ve kterém hrdinovi naháněnému podlou imperialistickou mocností poskytne útočiště osvícený car ve svém Totalitaristánu, ať už je to matička Rus, Venezuela či jiný ráj na zemi.
Světové sdělovací (manipulační) prostředky pochopitelně nafoukly aféru Snowden do nečekaných rozměrů. Tiskové agentury nejprve vyslaly své zástupce do tranzitního prostoru, kde se měl Snowden potulovat. Nejčastěji se prý kupovaly letenky do Minsku s přestupem v Moskvě, který dotyčný novinář prostě vypustil. Letadlo na Kubu, v némž Snowden měl či mohl sedět, též vezlo nemálo novinářů, kteří si cestou tam a zpět fotili a natáčeli prázdné sedadlo. „Zde mohl sedět.“ Jako by všem unikalo, že podobně jako Manning, jenž se přiznal k porušení amerických zákonů v deseti bodech, spáchal i Snowden ve své zemi s největší pravděpodobností trestný čin, za který by měl být souzen. Tak to holt v určitých společnostech chodí, a neznalost zákona, případně skutečnost, že se mi zákon nelíbí, neomlouvá.
Snowden není žádný hrdina, ale od reality odtržený geek. Neumím se přimět, aby mi ho bylo byť trochu líto. Spíš smutním nad moudrými hlavami, které si hrdiny dělají ze Snowdenů a z jejich autokratických patronů. Robinov Gůdov ně chvatajet?
Žádné komentáře:
Okomentovat